10. Kapitola - Těžké rozhodnutí

10. října 2010 v 19:02 | Werí |  Zakázaná láska
Seděli jsme na gauči a já jí pevně objímal dokud se neuklidnila. Okamžitě jsem to samozřejmě řekl celé rodině. Ti teď pobíhali po domě a dávali dohromady vše, co by mohlo být potřeba. Mě nechali se Sophií a byl jsem jim za to velmi vděčný.Sledoval jsem, jak zase sbírá svou, na moment ztracenou, odvahu bojovat s jakýmkoliv problémem, který by se jí postavil do cesty. Nemluvili jsme, jen jsme se drželi pevně za ruce. Políbil jsem jí do vlasů a položil jí ruku na břicho. Ucítil jsem pohyb, trochu jsem se zasmál.

"Máš hlad? Kručí ti v břiše, miláčku," usmál jsem se na ní.
"To počká. Není to tak strašný," zavrtěla hlavou a dál koukala před sebe.
"Dobře," přikývl jsem, ale za chvíli jsem se zvedl a šel do kuchyně pro něco k jídlu. Mezitím co jsem jí mazal rohlík něčim, co podle mě strašně páchlo, jsem přemýšlel, co teď uděláme. Napadalo mě spoustu možností, jedna horší než druhá. Jedna z realistických byla ta, že odejdeme, někam hodně daleko. Tam by za námi snad psiska nešla a my bychom byli vklidu, jenže... nechtěl jsem odejít z Forks a přijít tím o Bellu. Bylo to asi sobecké, ale vážně mi přirostla k srdci a chyběla by mi.
Donesl jsem Sophii rohlík namazaný nuttelou, fuj... to muselo být odporné, ale ona to měla ráda. Jedla mlčky. Já jí pozoroval a pociťoval strach, možná neopodstatněný, ale bál jsem se, že jí ztratím. Ne, že by opustila ona mě nebo já jí dobrovolně, ale že se stane něco, co nás od sebe odřízne a rozdělí náš vztah. Zatřásl jsem hlavou a snažil se tyto myšlenky dostat z hlavy, i když malý červíček pochybností mě stále hlodal někde vzadu v hlavě.
Ze zamyšlení mě vytáhl Emmett, který se dost nevybíravým způsobem dostal na gauč mezi nás dva.
"Mazej Eddie, Carlisle s tebou chce mluvit a Soph stejně moc nepomůžeš. Ona teď u sebe potřebuje pořádnýho chlapa."
Blýskl jsem po něm vztekle očima, někdy mě vážně vytáčel a nutil mě žárlit tak jako nikdy v životě. Věděl jsem, že k tomu nemám důvod, ale přesto byl ten pálivý pocit na srdci silnější než já.
Sophie se mírně zasmála a povzbudivě na mě kývla. Přidala k tomu jeden ze svých okouzlujících úsměvů a já měl co dělat, abych od ní odtrhl oči a šel za Carlislem.
"Edwarde?" zvedl na mě hlavu od stolu, když jsem přišel k němu do pracovny. "Co si myslíš, že bychom měli dělat? Bojovat? Nebo zmizet?"
"Myslím, že bychom tu měli zůstat, alespoň prozatím," sobče, znělo mi v hlavě. "Třeba nezaútočí, rozmyslí si to, neměli bychom to tu tak lehko opouštět," sobče.
"Možná máš pravdu," uvažoval. Mluvil tiše a pomalu, jako by si každé slovo rozmýšlel a já přitom věděl, přečetl jsem si to v jeho mysli, že neví, co by měl udělat. Na jeho vyrovnané tváři bych nikdy nepoznal zmatek, který mu panuje v hlavě, když se jedna jeho myšlenka převaluje přes druhou a na ně se nabalují další, dokud z nich nevznikne zběsilý vír. Jeho nejistota, když jde o vítěze války. Jeho touha ochránit rodinu, za kterou by položil svůj život a touha po mém štěstí, které mi do života vnesla Sophie. Nevěděl, co si počít a já mu nemohl poradit.
"Zůstaneme," pohlédl mi do očí a já věděl, že to dělá kvůli mě. "Ale budem připraveni opustit Forks, když to bude nutné."
Přikývl jsem, "dobře." Otočil jsem se k odchodu a došel až ke dveřích. Zastavil jsem se mezi nimi a ohlédl se přes rameno, "děkuji." Vycítil z mých očí vše, co jsem chtěl. Mou vděčnost za vše, co pro mě kdy udělal a stále dělá. Přikývl a usmál se. Vrátil jsem se do obýváku, kde stále seděli Emmett se Sophií. Chvíli jsem je sledoval a usmíval se, když jsem slyšel ze Sophiiných úst zvonivý smích, který bych mohl poslouchat stále.
"No a pak, když jsme studovali v Irsku - to víš, často tam prší - na střední. No.. už ani nevim, jak se menovala. Psali sme písemku z biologie a Edward jí suveréně odevzdal dávno předtím, než měli hotovo ostatní a sednul si zpátky s výrazem 'jsem génius'," Emmett se mezi řečí pochechtával. Mě spíše přišlo, že mu přeskočilo, když vypráví moje staré historky. Myslel jsem, že se propadnu.
"Na konci hodiny odevzdali i ostatní a učitelka odešla. Druhej den sme měli bižuli zas. Nakráčela si to tam s opravenejma písemkama a začala je rozdávat. Edward samozřejmě svůj výraz 'všechno vím, všechno znám, co-bych-asi-tak-mohl-dostat'. Položila to před něj. No ten ti v tu chvíli zbledl jestli to ještě jde. No myslel jsem, že se pudu zvednout a chytit ho, aby neskočil Adersenový po krku. Pak tak - teda, vypadalo to tak - zezelenal a tu písemku roztrh vzteky. Když sem mu tam tak nakouk, tak sem zjistil, že dostal Béčko. No já sem myslel, že se tam složim smíchy. Kdybys to viděla."
Neuvěřitelně se smál a Sophie s ním a já nevěděl, co dělat. Kdybych mohl červenat myslím, že se mi růž rozleje po celém tělě, "podle tebe jsem snad nějaký chameleon Emmette? Takhle barvy vážně neměním," ozval jsem se uraženě, co oba dva ještě více rozesmálo. Zatvářil jsem se uraženě a odvrátil od nich pohled.
"Ale notak, zlato, to je jen sranda," zvedla se Soph a šla ke mě. Po cestě si utírala slzy smíchu a ve tváři byla ještě červená, jak se smála. Nevydržel jsem se dívat jinam a musel se podívat na ní. Lehce jsem jí políbil, když ke mě přicupitala.
"Vždyť já vím," rozcuchal jsem jí vlasy. Neměla to ráda.
"Hej," zamračila se na mě.
"Ale notak, zlato, to je jen sranda," zazubil jsem se na ní. Dloubla mě pod žebra. Dokonce to i zabolelo, ale jen jsem se na ní uculil.
"Tak co jste zjistili?"
"Ještě tu zůstaneme. Budeme doufat, že vaše smečka nezaútočí hned. Budeme mít snad nějaký čas na přípravu. Možná nakonec budem muset odejít, ale je to jen krajní možnost."
Přikývla, "dobře. Ráda bych vám řekla něco, co by vám mohlo pomoct, ale nemůžu. Znáš to, když Alpha řekne, nemůžeme s tím nic dělat."
"Chápu to," pohladil jsem jí něžně po horké tváři, "my už na něco příjdeme."
"Doufám, že příjdeme na to, jak se vyhnout boji," ztulila se mi do náruče a já jí pěvně obejmul, "oni jsou moje rodina, stejně jako vy. Není lehké volit mezi jedním a druhým. Nevim, co mám dělat."
"Jestli to půjde, Sophie, vyhneme se tomu, neboj. Ani nás by netěšil tenhle boj."
"Mluv za sebe," zazubil se na nás Emmett. Má rád boj a bývá až moc zbrklý. Spoléhá jen na svou sílu, což někdy nebývá nejlepší řešení bojů.
"Emmette!" okřikla ho Sophie a předběhla mě tím.
"Promiň, promiň, nemyslel jsem to tak."
Soph jen přikývla a zahleděla se ven z okna. Přemýšlela o možnostech, jak se vyhnout boji. Nevměšoval jsem se jí do toho připomínkami, protože neměla ráda, když jsem jí četl myšlenky. Tentokrát si je nehlídala. Nemyslím, že proto, že chtěla, abych to viděl. Jen byla tak rozrušená, že pokusy o skrývání předem vzdala.
Najednou sebou trhla a ustoupila odemě. Nechápal jsem proč, dokud jsem neucítil to, co ona. Člověka. Ve dveřích se objevila Bella.
"Ahoj," vešla dovnitř, "neruším?"
Zavrtěl jsem hlavou a pousmál se, "vůbec."
"Co se tu řeší?" všimla si naší roztěkanosti. Nezapomněl jsem se zmínit, že věděla o mém krvežíznivém já? Zřejmě ano. No, není se čemu divit, když s někym trávíte pět-šest hodin denně, začnete si všímat jeho odlišností od ostatních. Toho, že nikdy nejím. Mojí stále chladné kůže, změn barev očí a jiných nepatrných drobností, kterých by si jistě nevšimla, pokud bych si jí k sobě nepustil tak blízko. Byla chytrá, uměla si dát dvě a dvě dohromady a překvapivě z toho zjištění nebyla rozrušená. Byl jsem téměř vyvedený z míry s jakým nadhledem to vzala. Obdivoval jsem jí za to, že se ke mně chovala i potom se stejnou přátelskostí jako předtím. Často jsem se jí snažil číst v očích a neviděl jsem tam žádný strach, nenávist, nejistotu. Bezmezně mi věřila. Překvapivě mi to zvyšovalo sebevědomí a naplňovalo mě to radostí, kterou jsem si nedokázal vysvětlit.
"Nic se neděje," ujistil jsem jí. "Jen předběžná...opatření."
Zamračeně si mě měřila.. nevěřila mi to. Ani jsem se nedivil, byla opravdu vnímavá. Neptala se však dál, za což jsem jí byl vděčný.
Stál jsem tam a sledoval jsem Bellu a Sophii. Byl jsem na rozpacích. Kvůli tomu, abych mohl být s Bellou sem ohrožoval životy své rodiny i Sophie a přesto jsem to chtěl podstoupit. A na druhou stranu jsem byl ochotný bojovat a položit svůj život, jen proto, abych Sophii ochránil. Už jsem se v sobě vážně přestal vyznávat.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama