14. Kapitola - Bitva

10. října 2010 v 19:07 | Werí |  Zakázaná láska
Okamžitě jsem byl na nohou. Téměř už jsem zapomněl, co nám tenkrát hrozilo a teď to bylo přímo před námi. Začal jsem panikařit, nevěděl jsem, co dělat. Podíval jsem se na Bellu, která se tvářila značně nechápavě.

"Měla bys jít domů, okamžitě."
"Proč?" podívala se na mě nechápavě, najednou se do toho ale vložila Alice.
"Zůstane tady, bude tu v bezpečí, nepříblíží se sem.. a jí nic neudělají. Ani my nemůžeme dovolit, aby došli až sem."
Zamyslel jsem se a potom kývnul, "dobře," otočil jsem se na Bellu, "počkáš tady a nikam nepůjdeš, ano? Nic se ti nestane... a nám taky ne," zaváhal jsem a zřejmě si toho všimla.
"Nikam nechoď, Edwarde," zaprosila zoufale.
"Musím, potřebují mě... brzy se vrátím," naléhavě jsem jí políbil, jako bych jí už nikdy neměl vidět. Cítil jsem na jazyku její slané slzy, měla strach, chápal jsem to.
Ustoupil jsem od ní a vyběhl z domu, kde už na mě čekal zbytek rodiny. Podíval jsem se po bezradných tvářích svých sourozenců i rodičů, jediný Emmett měl úsměv na tváři a protahoval si prsty.
"Tak jdem?" zazubil se na všechny okolo.
"Nějakej hrr," zaxichtila se na něj Rosalie, ale všichni jsme se rozeběhli směr smradlavým chlupatým koulím s dlouhými zuby a ostrými drápy.
Doběhli jsme na mýtinu, kde jsme se zatavili, Carlisle dal pokyn, abychom stáli. Trochu nechápavě jsem se na něj podíval.
"Bude pro nás lepší bojovat tady než v lese, necháme je dojít za námi. Nedělejte nic ukvapeného," střelil očima varovně po Emmettovi. "První zjistíme, jestli by s nimi nešlo třeba vyjednávat. Budu potřebovat tebe Edwarde, pochybuji, že budou chtít spolupracovat ve své lidské podobě, pokud budou vůbec spolupracovat."
"Dobře," přikývl jsem a rozhlížil se okolo. Díval jsem se do temného lesa, který obklopoval naši mýtinu a čekal jsem, odkud se obrovské bestie vynoří. Slyšeli jsme vytí a brzy na to, nedaleko před námi stanul obrovský černý vlk s výhružně vyceněnými zuby.
Carlisle přistoupil odhodlaně blíž, "nemáme zájem bojovat. Radši bychom se vrátili vklidu domů a vyhnuli se střetu, který, jak musíte uznat, bude pohromou pro obě naše rodiny."
Vlk se chvíli rozhlížel a pak jsem skrz jeho myšlenky promluvil ke Carlisleovi.
"Možná budeme ochotní odejít, když nám vydáte toho, co tohle všechno způsobil." Blýskl očima po mě a mě zase zaplavila vlna provinilého pocitu, že za všechno tohle můžu já. Jestli tu někdo zemře, bude to jen a jen moje vina a s tím budu muset žít do ,,konce" svého nesmrtelného života, krásná představa.
"Edwarda vám nevydáme, neprovedl nic zlého. Zrovna ty bys to měl chápat, Sophie byla šťastná."
Bolestivě mě při vyslovení jejího jména píchlo u srdce a náplast mi z díry v hrudníku pozvolna zklouzávala dolů.
"Bylo to porušení pravidel... porušil je jak on, tak ona. Byla za to potrestána a on musí pykat také."
Znovu mě zabolelo na hrudi, co jí asi provedli. Ale byl jsem si jist, že né nic strašného, stále to byla Samova sestra a on jí miloval nadevše. Nikdy by nedopustil, aby se jí něco stalo.
"Nemohli za to, měl bys jim to odpustit a zapomenout na to. Můžeme se rozejít do svých domovů a nikomu se nemusí nic stát."
Ohrnul jsem nos, protože kolečko vlků se stáhlo a vítr vanul z jejich strany. Drobné mrholení ještě podtrhávalo jejich zápach. Jako zmoklý psi. Viděl jsem na Samovi, že váhá nad tím, že by mohl udělat vyjímku.
V tom ovšem výbušný Paul zavrčel na Emmetta, který na něj dělal opičky a ohnal se po něm tlapou. Na to zareagovala Rosalie a okamžitě se ujala ho bránit.
Zlomek vteřiny změnil téměř všechno a vlkodlaci zaútočili i bez Samova příkazu. Naše rodina se začala ihned bránit. Viděl jsem jen spoustu zmítajících se těl, slyšel hlasité vrčení z úst Cullenů i vlkodlaků. Chvíli mi trvalo, než jsem zareagoval a také zautočil. Cítil jsem vlkodlačí krev a popadl mě téměř amok. Páchla, ale pořád to byla krev. Ostatní na tom byli podobně a před mýma očima se odehrával nezkutečný souboj dvou nejsilnějších druhů na zemi. Netroufal jsem si typovat, jak se celý souboj vyvine. Jen jsem se snažil chránit sebe i členy své rodiny před krvežíznivými tesáky.
Chvíli co chvíli jsem cítil vlčí teplou krev pod svými, jako břitva ostrými zuby, abych byl chvíli na to stržen dalším vlkem na zem. Nebyl jsem si jistý jak dlouho už jsme bojovali, ale bitva měla stále nejasný výsledek, myslím. Nemohli jsme ovšem získat převahu. Bylo jich však příliš moc. Brzy jsem ztratil přehled o tom, kde kdo bojuje. Dva tři vlci se vždy semkli kolem jednoho z nás a zatlačili nás do kouta.
Se mnou se obtěžoval sám Sam. Stál jsem zády u stromu a pozoroval, jak se skupinka tří obrovských vlků blíží ke mě. Cítil jsem jejich horký dech, z něhož mi naskakovala husí kůže, tentokrát ovšem strachy. Viděl jsem jejich sálající oči, které byly upřené na mě a chtěly jedinou věc, pomstu. Chtěly dostat alespoň mě, když už ne ostatní.
Nikdy v životě jsem se takhle nebál. Nechtěl jsem zemřít, ne teď. Byly chvíle, kdy jsem chtěl, tak strašně moc chtěl. Když jsem ztratil Sophii, chtěl jsem zemřít, nic jsem si tekrát nepřál víc, ale přesto jsem to vydržel a dokázal se se vším smířit. A teď jsem měl všechno ztratit? Svoji rodinu, Bellu, všechno kvůli čemu jsem byl šťastný? Nechci, nechci! Nemohl jsem se ovšem ani pohnout, svazoval mě strach a já neměl sílu se bránit. Stejně bych neměl šanci.
Vlci se přibližovali a já najednou ztratil i tu poslední kapičku chuti se bránit. Jen jsem tam stál a čekal, než udělají to, pro co přišli. Třeba potom nechají zbytek rodiny na pokoji a všechno bude dobré.
Zavřel jsem oči a natočil hlavu směrem k chladivým kapkám deště, které mi dopadaly na obličej. Cítil jsem se, jako bych plakal. Uklidňovalo mě to a strach pomalu odezníval. Vychutnával jsem si ty kapky deště a snažil se nevnímat dech, který už jsem cítil u krku. Ještě jen trochu nadzvedl hlavu, abych trpěl co nejméně, až se mi dlouhé tesáky zakousnou do masa.
Nemyslel jsem teď na smrt, na bolest, na to jak bude mé rodině, dokonce ani na Bellu. Má poslední myšlenka patřila čokoládovým očím, zvlněným hnědým vlasům, krásnému úsměvu a opálené pleti. Téměř jsem cítil teplo jejích doteků. Poslední myšlenka patřila Sophii a vždycky bude.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama