16. Kapitola - Nečekané shledání

10. října 2010 v 19:09 | Werí |  Zakázaná láska
Jedl jsem, komunikoval s ostatními, scházel se s Bellou a žil jako dřív, jenže mi to všechno teď přišlo naprosto bez smyslu. Vybral jsem si Bellu a udělal jsem dobře, snad. Tak proč se pořád cítím jako by kus mě chyběl? Proč nemůžu být s Bells bez výčitků svědomí, že mám přitom stále plnou hlavu Sophie? Věděl jsem, že tuhle ránu zahojí jen čas a že ještě chvíli potrvá, než se zatáhne, i když jizvy zůstanou napořád. Věděl jsem však, že jednou to přejde a že budu šťastný s mojí Bellou, i když teď jsem jí nebyl schopen dát tolik, jak si zasluhovala. Jednou se přes to přenesu a všechno bude jak má být, doufám.

Často jsem se večer procházel temnými zapadlými uličkami Port Angels. Přemýšlel jsem a chladný noční vzduch mi osvěžoval mysl, cuchal vlasy a přitom chladil rány na mém srdci. Chodil jsem už víc jak dvě hodiny křížem krážem a stále jsem neměl dost. Bylo už po půlnoci a mě se stále nechtělo vrátit domů. Zatočil jsem do jedné uličky, kde jsem spatřil krčící se postavu sedící na zemi a opírající se o zeď. V ruce držela flašku, zřejmě byla opilá, neměl jsem takové lidi rád, i když teď jsem je chápal. Sám bych se rád opil a zapomněl, jenže to mi nebude nikdy umožněno.
Popošel jsem k postavě blíž, měla hlavu opřenou čelem o kolena, která měla přitažena k tělu. Vlasy jí splývaly po jedné straně hlavy a podél těla. Okamžitě jsem se zastavil, ale bylo pozdě, ucítil jsem závan jehličí, i když smíšený se zápachem alkoholu. I ona zvedla hlavu, chvíli jsem se jí díval do tváře a pak vyhledal její oči, které byly zality slzami. Hlasitě jsem polkl a snažil se potlačit vlnu příjemných pocitů, které mnou prostoupily, když jsem hleděl do její tváře.
Rozešel jsem se k ní a vytrhl jí flašku z rukou.
"Proč tohle děláš? Je to svinstvo," hodil jsem s flaškou o zeď, kde se roztříštila na tiséce skleněných střípků. Podívala se mi do obličeje.
"To není tvoje věc, zmiz Cullene," tolik nenávisti v jejím hlase jsem neočekával. Každé z chladných slov se do mě zabodlo jako miliony nabroušených dýk. Překvapeně jsem na ní koukal a sledoval její chladné oči, bez známky dřívějšího citu. To mě bolelo, nesnesitelně mi to dralo každou část mě samotného. Bylo to jak vzteklá šelma, která se mě snaží rozervat na kousíčky.
"Je to moje věc, Sophie, jsi moje... kamarádka."
"Kamarádka," odfrkla si posměšně, "nejsme kamarádi. Nikdy jsme nebyly a nikdy nebudem."
"Proč to říkáš? Proč jsi takováhle, proč mi to vyčítáš?"
"Nic ti nevyčítám, ale nemám chuť... se s tebou kamarádit. Vypadni odsud, Edwarde," zavrčela na mě. Můj bolestný pohled zřejmě zasáhl i jí, přestala se trochu mračit. Sledoval jsem její váhání, nevěděla, co dělat. Věděl jsem, že mě stále miluje, i kdyby to popírala. Bolela jí moje bolest, kterou mi právě způsobovala.
Nevím, co se stalo, dokonce ani jak a proč, ale najednou jsem cítil její prsty ve svých vlasech. Pod svýma rukama jsem měl její horké boky a na rtech cítil její dech a horko jejich rtů. Bella, znělo mi chvíli v hlavě jako ozvěna, ale během okamžiku to bylo pryč. Všechno zmizelo. Byl jsem tu jen já a ona, žádná temná ulice, žádná Bella... nic než já, Sophie a mé pocity. Už jsem zapomněl jaké to bylo, jak moc mi každý její žhavý dotek přivolával chtíč po dalších a dalších dotecích. Pevně jsem jí držel kolem pasu a sjížděl jí rukama níž, až na stehno. Opřel jsem jí o zeď a políbil jí na krk. Jednu její nohu jsem si omotal kolem pasu a mezitím svýma rukama bloudil pod jejím trikem. Nechápal jsem, proč to dělám, jen jsem nedokázal přestat. Slastně přivírala oči a zbavila mě přitom trička. Připadal jsem si, jako bych si vzal nějakou drogu, která začala účinkovat s nevídanou razancí. A jakmile jsem tu drogu měl v sobě, nebylo cesty zpět.
Téměř jsem ani nevnímal, kdy mě její obratné prsty rozepnuly kalhoty a její rty mapovaly moje tělo od krku až po hrudník. Přitiskl jsem si jí víc k sobě a během okamžiku zbavil kalhot i jí, spolu se spodním prádlem. Jestli jsem si doteď myslel, že vím, co to je náhle vzplanutí vášně, byl jsem na omylu. Tomuto se to nikdy nepodobalo ani za mák. Její hlasité vzdychání jsem musel tlumit polibky. Přitom jsem jí každičkou část těla přejížděl svou ledovou rukou, až jí naskakovala husí kůže. Když jsem jí zrovna nelíbal, kousala se do rtu, až jí po rtu začal stékat pramínek krve, i když jsem si nebyl zrovna jistý, jestli jsem jí to neprovedl já. Teď jsem mohl odhodit veškeré sebeovládání a nemusel se bát svého jedu. Vlastně bych toho v tuto chvíli ani nebyl schopen. Měl jsem znovu pod rukama pružné tělo svojí první lásky, prohýbající se v zádech pod vlnami rozkoše, které přicházely jedna za druhou. Bylo to jako vrátit zpátky něco, co jsem dávno ztratil, jako bych znovu objevil Ameriku, jako bych se snažil vyrobit kámen mudrců, jako bych mě znovu někdo zasvětil do tajů, které jsem netušil, že mohou existovat.
Neuvědomoval jsem si čas, neuvědomoval jsem si místo, už jsem si neuvědomoval nic, kromě svých pocitů, které mě naprosto pohltily. Zavřel jsem oči a připadal jsem si, jako bych právě zažil nějaký zázrak, něco, co člověk - v mém případě upír - nezažívá dnes a denně. Nic takového jsem doteď nezažil a možná ani nezažiji, měl jsem tmavo před očima, přerývaně jsem dýchal, zarýval své nehty Sophii do zad a do stehna a pak najednou, když tma odezněla, jsem si uvědomil, co jsem provedl. Opět jsem ubližoval těm, které miluji.
Ustoupil jsem od Sophie, která si bleskově natáhla nejdůležitější části oblečení a ořela se rukama o zeď. Já se o zeď opřel zády naproti ní. Během toho manévru jsem si stihl natáhnout kalhoty a začal si postupně uvědomovat, co jsem provedl. Tohle se nemělo stát, ale teď je pozdě plakat nad rozlitým mlékem. Stalo se a já nemohl vůbec nic dělat.
"Promiň.. nebylo, nechtěl...neměl jsem. Já ... byla to hloupost, víš.. ty.. my..," nevěděl jsem co říct, dokud mě zvednutou dlaní nezastavila. Zmlkl jsem. Zvedla ke mě hlavu.
"Neber to na sebe, Edwarde. Tohle byla chyba obou a teď už s tím nic nenaděláme. Jen jsme si to možná znovu zkomplikovali. Začínala jsem zapomínat..."
"Omlouvám se, nikdy jsem nechtěl, aby to takhle zkončilo. Odešla jsi z mého života a já... nemohl jsem se přes to přenést. Pomohla mi Bella, ale pořád... pořád jsi tam byla ty. Ať jsem se pohnul kamkoliv, ať jsem udělal cokoliv, byla jsi tam. Všechno mi tě připomínalo, všechno... nedokážeš si představit, jak moc to bolelo. A teď? Si tu zpátky, ale já.. nemůžu udělat Belle to samé, nemůžu jí... jen tak opustit. Miluju ji, Sophie. A budu s ní, i když... nevím, jestli ještě někdy budu moct cítit jehličí nebo jen sedět a nechávat na sebe svítit slunce, a nemyslet přitom na tebe. Nikdy jsem tě nepřestal milovat a myslím, že ani nepřestanu. Můžu ti slíbit, že nikdy nezapomenu. Byla si moje první láska, nikdy už mi tě nikdo nenahradí ani nevymaže pryč... Přál bych si, abych to nemusel udělat," obejmul jsem jí a naposled jí něžně a lehce políbil na ústa. Sklonil jsem se k jejímu uchu, "miluju Tě," pustil jsem jí a udělal od ní krok pryč. Bolest v jejích očích mě ničila a já nevěděl co dělat.
"Věděla jsem to, věděla jsem, že to takhle zkončí hned, když.... mě odvedli zpátky domů. Osud se mě nikdy neptal, co chci od života. Mrzí mě to, všechno. Kéž by se to dalo vrátit. Ale nejde, musíme se s tím smířit." Sklopila hlavu dolů a otočila se. Rozešla se směrem odemě, chtěla být sama. Naposled se na mě otočila.
"Jen... mrzí mě, že moje děti zkončí jako já, bez úplné rodiny, táta jim bude chybět..."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ♥Terka♥ TVD♥ ♥Terka♥ TVD♥ | Web | 10. října 2010 v 19:17 | Reagovat

super bloček:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama