18. Kapitola - Možná jednou...

10. října 2010 v 19:11 | Werí |  Zakázaná láska
Když se ohlédneme zpátky za svým životem, lecos pochopíme. Kdybychom se mohli vrátit v čase a cokoliv změnit, každý by našel něco, čeho litoval a možná lituje dodnes. Žádné naše, slovo ani žádný čin nelze vzít zpět. Proto bychom se měli dobře rozmyslet, než uděláme něco, čeho bychom mohli později litovat.

To ovšem neznamená, že máme přestát žít, jen proto, že bychom mohli něco zkazit. Vždycky se najde někdo, kdo bude odsuzovat vaše skutky a každé slovo, které vypustíte z úst. Nikdy se nemůžete zavděčit všem, tak se o to ani nesnažte. Věřte těm, kteří jsou vám blízcí a neváhali by obětovat svůj vlastní život jen proto, aby zachránili ten váš, byť by to mělo být jen na pouhý okamžik. Věřte těm, kteří vám nelichotí za každou cenu, ale těm kteří vám řeknou, že jste se chovali jak idioti, když jste se tak opravdu chovali. A hlavně, věřte těm, kteří vás drží za ruku a jsou s vámi v těch nejhorších časech, kdy si myslíte, že se celý váš život zhroutil jako domeček z karet. Ne těm, kteří se s vámi radují, jen když jste šťastný a jakmile spatří váš smutek, odchází.
Nikdy není pozdě ani příliš brzy říct někomu, že vám na něm záleží, že ve vás má opěrný bod, když ho život srazí na kolena, že jste jeho rameno, na kterém se můžete kdykoliv vyplakat, že jste někdo, komu může bezvýhradně důvěřovat... že jste jeho přítel.
Tohle všechno jsem měl říct a nestihl. Stál jsem na letišti a díval se za odlétajícím letadlem ve kterém mě opouštělo všechno, co jsem v téhle chvíli měl. Bolelo to víc, než jsem si dokázal připustit. Cítil jsem prázdno, zoufalství... kdybych mohl, jdu skočit pod vlak nebo tak něco, ale to by mi nepomohlo. Tak jsem byl rozhodnutý prostě jen apaticky ležet a občas se jít najíst. Už jsem nevěděl, co se svým životem. Když jsem jednou poznal, jak sladký dokáže být... nechtěl jsem znovu poznávat ten nudný stereotyp, kterým jsem žil do doby, než jsem poznal Sophii. Bohužel mě nic jiného nezbývalo...
Občas jsem zašel do města, když jsem tušil, že tam uvidím svoje děti... rády nakupovaly. Sledoval jsem jejich andělské tvářičky, a malé ručky se kterýma se držily Sophie. Kdo ví... třeba jednoho dne budu moct být táta svým dětem. Budu na ten den čekat, ať příjde kdykoliv...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Potkanka Potkanka | Web | 11. října 2010 v 11:28 | Reagovat

ty jo ani nestíhám číst :-)

2 Potkanka Potkanka | Web | 11. října 2010 v 14:30 | Reagovat

tak to se nedivím,já sama jsem z toho umírala :-D

3 angel or devile angel or devile | Web | 18. ledna 2011 v 19:37 | Reagovat

Wou! máš talent ktorý sa endá opísať! aj keď to skončilo smutne a s očakávaním, ale aspon to je nieco iné! WOu!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama