2. kapitola - Náhoda?

10. října 2010 v 18:44 | Werí |  Zakázaná láska
Na incident na louce už jsem dávno nemyslel. Zrovna jsem nervózně klepal prsty do volantu svého Volva. Předemnou stál nějaký starý Opel a já jsem vážně chtěl být z benzínky pryč. Spěchal jsem domů, potřeboval jsem na lov, měl jsem nesnesitelnou žízeň.
Když řidič konečně odjel, mohl jsem si najet já. Bleskově jsem vystoupil z auta a začal tankovat. Vedle mě přijelo auto, které přitáhlo mojí pozornost. Černé Audi A4 Cabriolet. Nebylo to nejlevnější vozidlo, které jsem znal. Pořádně jsem si ho ale ani neprohlédl a šel zaplatit benzín.
Nervózně jsem držel peníze v ruce a čekal u pokladny, než si na mě ,,laskavá" paní prodavačka udělala čas. Přitom mi lidé, stojící vedle mě, způsobovali neuvěřitelná muka. Občas jsem se přistihl, jak hladově sleduji jejich krk.

Vážně už mám těch zákazníků dost. Měla jsem mít rande a místo toho trčim tady. Kruci, kruci...
Prodavačka přestala přemýšlet, když mě zahlédla u pokladny. Na ústech se mi objevil sladký úsměv, když jsem jí podával bakovku.
"Pumpa tři," další z mých úsměvů. Pobaveně jsem sledoval, jak přepočítává peníze.
Pane bože, kolik to mám vrátit? Eh... ne... to je málo.
Podala mi nějaký obnos, který byl vyšší, než jsem měl dostat.
"Ale slečno," příjemně jsem se usmál a vrátil jsem jí deset dolarů, "to by bylo moc." "Děkuji," zamumlala a vzala si zpátky bankovku. Byla celá červená.
Super, udělala jsem ze sebe vola. Je hezkej a eště čestnej. Páni... takových moc není.
Potlačil jsem zahihňání a najednou jsem se zarazil. Pronikavý pach, který neměl nic společného s žádnou potravinou. Měl v sobě něco z člověka a něco ze zvířete. Což ve spojení vydávalo zápach, který mě velmi odpuzoval, ale nemohl jsem se zbavit dojmu, že už jsem ho někde cítil. Prudce jsem se otočil a div nevrazil do tmavovlasé dívky. Přesto jsem jí přišlápl nohu.
"Au, co děláš?" zvedla hlavu a pohlédla na mě zamračeně bystrýma čokoládovýma očima. Najednou se zatvářila překvapeně, jako by mě znala. Poznal jsem ty oči, přestože měly jinou barvu, byly to ty samé, které jsem viděl tenkrát na louce. Nasál jsem vzduch. I ten pach jsem poznával... dráždil mě, byl mi neuvěřitelně nepříjemný. Také ohrnula nos, cítila mě, ale netvářila se ustrašeně. Nemohl jsem se prostě zbavit přesvědčení, že o mě buď nic neví a nebo se nebojí.
Prohlédl jsem si jí pozorněji. Delší hnědé vlasy, na koncích mírně zvlněné, se jí leskly ve světle zářivek. Měla tmavší pleť, než mívají lidé ve Forks, ale neřekl bych, že patří k indiánům. Na to byly její rysy moc jemné a kůže postrádala rudý nádech. Její hluboké hnědé oči se ani na okamžik nedívaly jinam, než do mých, nyní černých jako úhel. Nechápal jsem, jak ten pohled mohla vydržet. Málokdo ho vydržel bez špetky strachu. Žádný jsem z ní necítil. Jemně jsem se dotknul jejích myšlenek. Nezjistil jsem nic víc, než vyjadřovaly její oči. Nikde ani stopa po strachu. Zvědavost, jediný pocit, který jsem z ní cítil. Její myšlenky byly neuspořádané a zmatené, špatně se mi v nich orientovalo. Zahlédl jsem záblesky vzpomínek z louky. Věděla, že jsem to já..
"Mohla bych se, prosimtě, dostat ke kase?" Povytáhla obočí a já si uvědomil, že jí stojim v cestě.
"Jo..jasně, promiň," ustoupil jsem, aby mohla zaplatit. Zaslechl jsem cinknutí, ale nevěnoval jsem mu pozornost. Pomalým krokem jsem se vydal k autu. Nasedl jsem do něj a hrábl pro klíčky. Nikde nebyly. Zmateně jsem se podíval kolem a snažil se zjistit, kam jsem je položil. Otevřel jsem dveře, protože za mnou troubilo auto. Vystoupil jsem a najednou jsem stál čelem k té dívce. Zacinkala v ruce mými klíčky.
"Myslím, že ti něco spadlo," zářivě se na mě usmála. Nechápavě jsem na ní pohlédl. Prostě jsem nechápal, že by se mohla usmívat na mě. Vzal jsem si klíče.
"Díky," zamumlal jsem.
"Jsem Sophie," podala mi ruku se vstřícným úsměvem. Zdrženlivě jsem k ní natáhnul svou a uchopil jí. Projela mnou vlna tepla, téměř jsem ucukl, jak byla horká. Pálila mě do dlaně. Takový záchvěv vzrušení, který mnou proběhl jsem pocítil téměř poprvé. Bylo to něco nového, vzrušujícího. Nikdy jsem si nepodával ruku s vlkodlakem. Bylo to zajímavější, než si podat ruku s člověkem.
"Edward," zamumlal jsem a bleskově jí pustil.
"Cullen, že?" Usmála se a na odpověď nečekala, zřejmě to byla řečnická otázka. "Znám tě ze školy..."
Překvapovalo mě, že jsem si jí nepamatoval, ale né tolik jako to, že jí neodradil můj pohled ve kterém bylo znát, že nemám náladu na řeči. Znovu se na mě usmála.
"Tak já půjdu, měj se Edwarde." Mávla a naustoupila.... no jasně, černé Audi bylo její. Kde na něj asi vzala? Nevypadala, že by patřila k příliš bohaté rodině, kterých tu ani moc nebylo. Trochu jsem přimhouřil oči a ohrnul znechuceně nos, když jsem ucítil její pach.
Nasedl jsem do auta, prudce zabouchl dveře a odjel.
Tu noc jsem přemýšlel... nad tím, kde se ve vlkodlakovi může vzít tolik přátelství k upírovi. Věděl jsem, jak se k nám choval kmen z La Push. Nemohl jsem pochopit její úsměv. Dráždilo mě to. Myslel jsem, že je to jen nějaká lest, ale v její mysli jsem nenašel žádný znak neupřímnosti. Pravda, špatně se mi v jejích myšlenkách orientovalo, ale z toho, co jsem pochopil byla prostě přátelská. Tentokrát jsem byl zmatený. Nevěděl jsem, co očekávat a to bylo to, co mě přitahovalo. Už dlouho se nedělo nic zajímavého. Byl jsem ochotný přijít na to, co za tím vším stojí...Sophie...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama