6. Kapitola - Nově příchozí

10. října 2010 v 18:53 | Werí |  Zakázaná láska
Místností se rozhléhala jemná melodie od Debussyho. Ležel jsem na zádech na gauči a koukal do stropu. Sophie měla hlídku a já nemohl být s ní. To byly okamžiky, které mě vadily, protože jsem se téměř ani neuměl jinak zabavit. Dávalo mi to ovšem prostor k přemýšlení. Většinou jsem nepřemýšlel o ničem důležitém. Spíš jsem jen bloumal v krajině snů, které mi nahrazovali ty ve spaní. Výhodou na těchto snech bylo, že jsem si alespoň mohl vybrat, co se mi bude ,,zdát."
Ozvalo se téměř neslyšné zaklepání na dveře mého pokoje.

"Pojď dál, Alice," zamumlal jsem a posadil se. Cítil jsem jí, proto jsem věděl, že je to ona. Dveře se pomalu otevřeli a do nich nakoukla drobná krátkovlasá černovláska.
"Ahoj Edwarde," zatrylkovala a vtancovala do místnosti.
"Ahoj," brouknul jsem a tázavě jsem povytáhl obočí. Chtěla mi něco říct.
"Chtěla bych s tebou o něčem důležitém mluvit, Edwarde."
"Tak spusť," věděl jsem, o čem chce mluvit, ale nechal jsem jí, aby mi to řekla sama.
"Mám starosti. Je těžké tě chránit, když tvoji minulost nevidím. Chvíli jsem přemýšlela čím to je. Nikomu jsem o tom neřekla, Edwarde, ale není to dobré. Měl by ses zamyslet nad tím, co děláš. Nejen, že děláš něco, co by mohlo mít nedozírné následky, ale připravuješ mě tím o vize. Myslím, že tě docela chápu, ale mohl bys o tom přemýšlet."
"Já o tom přemýšlel Alice. Jsem si jistý, že víš o Sophii, ale chci taky abys věděla, že to není jen žádný.. nevinný románek. Vážně jí mám rád."
"Nemožné," zavrtěla Alice nechápavě hlavou, "To se ještě nikdy nestalo. Je to proti přírodě. Je to nebezpečné, sám víš, jak jsou vlkodlaci nestálí."
"Alice... vím, že mi chceš pomoct, ale tohle vážně nepotřebuji slyšet. Věřím jí, nemysli si, že je to vždycky jednoduché, ale to přece nic neznamená."
"Edwarde," vzdychla, "já to chápu, ale nemyslím, že bys to měl tajit celé rodině. Dělají si o tebe starosti. Nejsi téměř doma a když, děsně páchneš. Myslím, že stejně něco tuší... musíš jim to říct."
Víc toho neřekla a opět vytančila z pokoje. Seděl jsem na gauči, jako kdyby do mě praštila kovovou palicí. Nevěděl jsem, co mám dělat. Jestli to mám říct a setkat se s nepochopením a nebo to dál tajit a sledovat Aliciny vyčítavé pohledy. Měl jsem Alici rád, asi nejradši z rodiny, takové pohledy by mě vážně mrzeli.
Řeknu jim to každému zvlášť... hm... nene... všem najednou, abych to měl za sebou. Ale co když se zas budou ovlivňovat. Co budu dělat... pane bože... jestli tohle přežiju.
Šel jsem po schodech dolů do obýváku. Seděli tam všichni. Potichu jsem zaklel, tohle byla jedna z vizí, kterou Alice viděla a jistě chtěla, aby byla u toho, až budou všichni jeden přes druhého říkat, jaká si myslí, že je to blbost.
Jakmile jsem sešel ze schodů všechny pohledy se upřely na mě a já se necítil zrovna jistě, když jsem si před ně stoupal. Připadal jsem si, že stojím před smečkou lvů a netuším, jestli jsou hladoví nebo ne. Stále jsem se neměl k tomu začít. Najednou prolomila ticho Esmé.
"Edwarde? Alice říkala, že nám chceš něco říct... Co se stalo?" viděl jsem ustaraný výraz v jejích očích a zabolelo mě to. Doufal jsem, že nedostanu rodinu do potíží. Myslím, že bych si to nikdy neodpustil.
"Takže, určitě jste si všimli, že tu často nejsem a řekl bych, že většina z vás chce vědět o co jde a proč to dělám."
Rosalie nakrčila nos, "to, že jsi pryč není až tak hrozné. Ale to jak pácheš, to je vážně děs."
Ušklíbl jsem se na ní a jinak její poznámku nekomentoval. "Pravda je taková, že jsem se s někým seznámil. S někým s kým jsem vážně šťastný." Zaváhal jsem.
"Ale to je skvělé," znovu se ozvala Esmé, "nebyli jsme rádi, že jsi tak dlouho sám. Kdopak to je? Povídej." Bolel mě její bezstarostný úsměv. Viděl jsem, že má radost, že jsem šťastný a zamilovaný,
"Je to sestra... Sama Uleye. Je z Quileutské smečky." Okamžitě jsem ztichl, když se s Rosaliina hrdla ozvalo hlasité zavrčení.
"Ta holka z Forks? Co jsem ti o ní řikala, Edwarde?"
"Není taková Rosalie, nejde jí o informace od nás."
"Jak to můžeš vědět? Ohrožuješ celou rodinu! Uvědomuješ si vůbec, co děláš? Víš, že tímhle můžeš rozpoutat válku?"
Proti tomuhle jsem neměl argumenty. Zavřel jsem pootevřená ústa a zamyslel se. Počítal jsem jen s nějakou nenávistí, ale ne s otevřeným konfliktem. Začal jsem mít strach o svou rodinu. Najednou se rozesmál Emmett.
"Vlkodlak? Jaký to je líbat se s vlkodlakem? Slyšel jsem, že sou horký? Je to pravda? Nepálí to? Přivedeš nám jí představit? Já že bych to zkusil... s tou rukou." Dodal honem, když zahlédl Rosaliin vražedný výraz. Povedlo se mu ovšem odlehčit atmosféru. Kromě Rose se všichni zasmáli a trocha napětí v pokoji opadla.
"Takže, myslím, že ses zachoval nerozvážně, Edwarde, ale soudit tě za to nebudu. Je to tvůj rozum a tvé srdce. Jdi za ním, když budeš šťastný, jen si dávej pozor, abys nás neohrozil. Kdyby šlo do tuhého, možná bychom museli opustit Forks a nebo se museli s vlky střetnou. Ani jedno se mi nezdá jako dobrý nápad, ale jak říkám, jdi za srdcem." Promluvil pomalu Carlisle a pousmál se.
Vděčně jsem se usmál a pohlédl na Jaspera, který jako jediný nepromluvit. Tvářil se neutrálně, ale viděl jsem, že promýšlí, jaký by byl boj s vlkodlaky a v čem by byly naše trumfy. Otřásl jsem se při té představě a prohlédl si všechny shromážděné. Všem hrál na rtech úsměv, krom Rose, která se tvářila jako nafouklý balónek a ještě více jí vytáčel Emmettův bezstarostný smích a touha seznámit se s vlkodlakem.
Ta mi ovšem starosti nedělala, málokdy se jí něco líbilo a já byl nadšený, že ona je jediná, která otevřeně protestuje. Byl jsem šťasný ještě víc, než předtím. Pokud to ovšem ještě šlo.

Druhý den ve škole jsem to chtěl oznámit Sophii. Věděl jsem, že bude mít také radost, protože budem moct chodit i k nám a ne se držet jen v okolí hranic. Na trigonometrii jsem k tomu ovšem nedostal možnost, tak jsem musel vydržet do oběda. Byl jsem jako na trní a nemohl se dočkat. Připadal jsem si jako dítě, co se těší, až rozbalí obrovský dárek, co našlo pod stromečkem.
U oběda obvykle sedávala sama, ale teď sama nebyla. Seděla s ní ještě jedna dívka, která ke mě byla zády. Viděl jsem jen rovné hnědé vlasy, které jí splývali přes modrý svetřík. Bavila se se Sophií o škole, pokud jsem dobře slyšel. Ovšem nic jiného jsem neslyšel. Divné.
Když dojedly, zvednul jsem se a šel k nim. Sophie na mě překvapeně pohlédla a ta dívka se otočila. Měla stejné čokoládové oči, jako Soph, ale o hodně bělejší pleť. Nebyla ovšem takový smíšek jako moje vlkodlačka.
"Ahoj Edwarde," pozdravila Sophie a usmála se na mě. "Vy se určitě neznáte, je tu nová, takže... tohle je Edward Cullen." Ukázala na mě. "A Edwarde? Tohle je Bella Swanová."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama