7. Kapitola - Hlad

10. října 2010 v 18:54 | Werí |  Zakázaná láska
"Těší mě, Bello," usmál jsem se a bezmyšlenkovitě jsem k ní natáhl ruku. Dřív než jsem si to uvědomil mě s ní potřásla a bleskově ucukla. "Promiň, zrovna jsem si myl ruku," zamumlal jsem omluvně.

"To je v pořádku," usmála se na mě. Podíval jsem se někam za ni, do jídelny zrovna přišel Mike Newton a průvan za ním přirazil dveře. Ucítil jsem závan vzduchu a nadechl jsem se. V tu chvíli jsem myslel, že moje pudy mě ovládnou. Voněla úžasně... její krev mě lákala tak, jak nic jiného. Zvažoval jsem, jak bych ji nejlépe a nejrychleji dokázal vysát. Hrdlo mi spaloval nenasytný žár a já ho chtěl uhasit, hned teď. Už už jsem se chystal udělat to, když jsem zaslechl hlasité vrčení. Tedy... já ho zaslechl, nikdo jiný zřejmě ne. Ozývalo se totiž v mojí hlavě. Mírně jsem s ní zatřásl, abych se zbavil vrčení i svých, stále převládajících, loveckých pudů.
Vrčení ovšem neustávalo. Rozhlédl jsem se, abych viděl, odkud přichází. Když jsem to zjistil, okamžitě mě přešla chuť na Bellinu krev. Koukal jsem překvapeně na Sophii, od které vycházelo. Dívala se mi do očí a opět jsem v ní viděl její zvířecí součást, když se na mě dívala zamračeně. Poznala, na co myslím, znala můj hladový pohled.
Oplatil jsem jí to stejnou měrou a tiše zavrčel.
Uklidni se Edwarde, na okamžik nenápadně vycenila zuby a já zase začal vnímat všechno kolem sebe a ne jen svou žízeň.
Vděčně jsem na ni kývnul a poděkoval jí tím za její bleskovou reakci. Neměl jsem jí za zlé, že na mě vrčela. Občas to dělávala, rozhodně jsme neměli naprosto harmonický vztah a občas se i hádali, ale bez toho by to nešlo.
Pohlédl jsem znovu na Bellu, která se tvářila zmateně. I když moje a Sophiina výměna myšlenek trvala jen okamžik, něčeho si přece jen všimla. Stále mi úžasně voněla, ale já byl krátce po lovu, takže jsem již zvládal kontrolovat se a nepřenechat svoje tělu tomu monstru, které se skrývalo v každém temném zákoutí mé ,,duše"... kdybych ovšem nějakou měl.
"Bella má teď biologii, co kdybys jí ukázal, kde to je?"
"Jo...jo, jasně. Mám taky hodinu vlastně, ehm..." snažil jsem se znovu dát dohromady a váhavě se usmál na Bellu. "Jdu taky na biologii, ukážu ti, kde to je."
Sophie tak kývla a ještě po mě varovně střelila očima. Pak odběhla, měla totiž hodinu v jiné budově. Trochu jsem protočil očima a vydal se směrem k učebně biologie. Bella ťapala vedle a mě přišlo, že bych měl prolomit ticho.
"Takže... odkud ses přistěhovala?"
"Z Pheonixu. Teď bydlím u táty Charlieho."
"Znám ho," kývl jsem, "líbí se ti tu? Mezi Pheonixem a Forks je dost velký rozdíl."
"Mám radši slunce, nesnášim zimu a déšť, ale myslím, že si na to zvyknu."
Zasmál jsem se, bylo to ironické a mě to pobavilo.
"Co je na tom vtipného?"
"Stěhuješ se do nejzataženějšího města v Americe, i když to nesnášíš. Tomu se říká ironie."
Jen se ušklíbla a já se snažil zjistil na co myslí. Necítil jsem nic, jako by její myšlenky neexistovaly, ale to není možné. Snažil jsem se prolomit její zábrany v mysli, i když jsme došli do třídy a posadil jsem se do lavice. Profesor Banner nám Bellu představil a posadil jí vedle mě, jelikož to bylo jediné volné místo.
V místnosti, kde byly zavřené dveře a okna jsem se vedle ní necítil dobře. Její vůně mě vábila ještě víc, ale vždycky jsem si vzpomněl na Sophiin varovný pohled a ten mě držel dál.
Při pokusech jsem s ní i komunikoval, né přehnaně, ale přece. Zjistil jsem o ní pár nových věcí a bavil se nad její nemotorností. Dvakrát převrhla zkumavku a když se podruhé převrhla a rozbila se na střepy tiše jsem se zahihňal. Jen mi trochu zatrnulo, když začala střepy sbírat a omlouvat se. Bál jsem se, že se pořeže a já se neudržím.
Tentokrát měla štěstí, radši jsem se nabídl, že to sesbírám za ní. Ona šla mezitím požádat o další zkumavku.
Po biologii jsem se s ní rozloučil. Jen jsem jí ukázal další učebnu a kvapně odběhl. Ne, že bych nevěřil svému sebeovládání, ale nerad ho pokouším.
Další hodinu jsem překlepal jen tak tak a se zvoněním jsem vystřelil ze třídy, šel jsem najít Sophii, potřeboval jsem jí to konečně říct. Doběhl jsem jí na parkovišti.
"Sophie?!" křikl jsem, otočila se a usmála se na mě.
"Ano? Doufám, že Bella ještě žije," trochu se ušklíbla.
"Jojo, je živá a zdravá. Chtěl jsem ti něco říct."
"Tak spusť," uvolnila se a zvědavě na mě koukala.
"Alice na to přišla. Donutila mě říct to ostatním," vysypal jsem ze sebe bleskově.
"A?" tázavě povytáhla obočí, myslím, že byla smířená s jakoukoliv reakcí z jejich strany.
"Nevadí jim to, krom Rosalie samozřejmě," šťastně jsem se usmál a chtěl jsem jí obejmout. Prudce mě zarazila.
"Tady ne, Edwarde. Nezapomínej, že pár lidí se tu zná s lidmi od nás. Tvoje rodina je možná rozumná, ale ta moje ne. Omlouvám se, že to tak je, ale já si to nevybrala." Pohlédla na mě trochu smutně a letmo, jakoby omylem, se dotkla mé paže. I na tento moment mě zaplavilo teplo. Pousmál jsem se.
"Chápu to, ale můžem být u nás. Příjdeš dneska?"
"Možná večer," kývla hlavou a pohlédla směrem za mě. Také jsem se otočil. Zahlédl jsem Bellu, jak cupitá k jejímu náklaďáčku.
"Je to fajn holka, taky to nemá lehký. A zjistila jsem, že se zná s Jakem, myslím, že si budem rozumět."
Jakem, potlačil jsem ušklíbnutí. Už zase on, vždycky když o něm někdo mluvil jsem ho začal nesnášet víc a víc... a to jsem ho ani neznal. Typoval jsem ho na dalšího ,,sladkého klučinu" za kterým letí každá holka a neskutečně jsem žárlil. Moje Sophie s nim mluvila téměř každý den a řeči o tom, že je mladší, mě moc neuklidňovaly. Věděl jsem, že přeháním, ale nemohl jsem si pomoci.
"Ano," kývnul jsem, "řekl bych, že vy dvě si budete rozumět."
"Ty si s ní taky budeš rozumnět," usmála se na mě, "potřebuješ tu víc přátel, stejně jako já."
"Máš pravdu," opětoval jsem jí úsměv a zadíval se jí do očí, víc jsem si tu nemohl dovolit. Pak jsem se otočil a spěchal ke svému Volvu. Ještě jsem sledoval jak nasedla do auta a zmizela mi z očí, už jsem se těšil na večer, až za mnou příjde.

Přes den jsem jen bloumal po domě a nevěděl jsem, jak se zabavit. Každou chvíli jsem sledoval hodiny a čekal na Sophii. Stále nepřicházela, tak jsem se přesunul do pokoje, sedl si na gauč, pustil muziku a přemýšlel.
Brzy mě došla témata k přemýšlení, tak jsem se zaměřil na Bellu. Nemyslel jsem na ní stejně jako tenkrát na Sophii, prostě jsem byl zvědavý... myslím. Netuším proč, ale začal jsem ty dvě srovnávat. Možná to bylo tím, že jsou si podobné nebo tím, že jsem se prostě nudil.
Jejich vlasy měli téměř stejnou barvu, i když Bella je měla rovné, kdežto Sophii se vlnily. Oči stejné čokoládové barvy a jiskry hrály v obou rovněž. Bellina pobledlá pleť velmi kontrastovala se Sophiiným tmavým indiánským nádechem její kůže.
Ovšem ve vzhledu nebylo moc rozdílů, jejich povahy byly naprosto jiné. Sophie byla obratná a pohybovala se s ladností šelmy, byla zkušená, protože život jí naučil mnohému. Úsměv jí téměř vždy zářil na tváři a svým optimismem dokázala nakazit snad každého. Vždycky se jí na obličeji objevili roztomilé dolíčky. Při té představě jsem se usmál.
Bella oproti tomu byla nemotorná, což jsem nemyslel zle. Bylo to vcelku roztomilé, když každou chvíli vypadala, jako když brkne nebo jí padaly věci z ruky. Na dálku z ní zářila její nezkušenost a nevinnost, to jsem poznal okamžitě. Neusmívala se moc často, ale když tak jí to neuvěřitelně rozzářilo obličej, každému sluší úsměv. Ruce stále skřížené na prsou mi říkaly, že je nejistá, narozdíl od mojí Sophie. Přesto v sobě měla také kouzlo.
Jediné, co mě vytáčelo bylo to, že jsem jí neviděl do hlavy, vůbec. Sophii ano, když si nedávala pozor a i když dávala, dokázal jsem občas něco přečíst. Ale Bella jako by žádné myšlenky neměla, viděl jsem jen tmu a nechápal jsem proč.
Z melancholie mě vytrhlo zaklepání. Ucítil jsem vůni jehličí a pousmál jsem se, vyplavilo mi to z hlavy všechny myšlenky. Už sem byl zase s ní...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama