Listopad 2010

Konec boje

21. listopadu 2010 v 17:26 | Werí |  Diary
No words describe a mother's tears
No words can heal a broken heart
A dream is gone, but where there's hope
.
.

Poznáváte písničku od Phila Collinse z filmu Tarzan? Přesně tak mi teď je, jako mámě, co ztratila svoje dítě. Po tak dlouhým boji to Ríšánek vzdal, už neměl sílu na to dál bojovat. Když jsem v pátek odjížděla pryč ještě se ke mě lísal a bral si laskominy a teď, když jsem přijela už tu nebyl. Už ani neměl sílu čekat, aby se rozloučil :(
Vzali jsme ho s mamkou, zabalili do ručníku a zakopali pod smrček, myšku mojí. Bude se mi tak moc stýskat, byl si můj první potkánek z chovatelské stanice, největší mazlík ze všech, nejvíc si se vždycky naučil, miloval si nás tak, jak to dokáží jenom zvířata.
Asi sem strašný sobec, když bych tě tu pořád chtěla mít, i když vím, že si občas špatně dýchal. Nemyslela sem, že se s tebou budu muset loučit takhle brzo, nebyl ti ani rok, měl si mít ještě další půlku života před sebou a já sem tě o ní připravila :( Tak moc mě to mrzí, Ríšo :(
Miluju tě a nikdy nezapomenu :-*

Přátelství - je to víc než láska?

15. listopadu 2010 v 21:45 | Werí |  Téma týdne
Ani jsem nechtěla psát článek k téma týdne, protože jeden o přátelství tu již mám a psala jsem ho téměř nedávno, ale poté mě něco donutilo zamyslet se nad přátelstvím i z jiné stránky.
Stáli jste někdy před volbou, kdy jste si museli vybrat  mezi přítelem a partnerem? Doufám, že ne, protože to musí být to nejtěžší rozhodnutí v životě. Sama otázka co je víc jestli láska nebo přátelství je hodně sporná... Partner může být i náš přítel, můžeme mu říkat všechno, ale jen do té doby, než příjde na přetřes váš vztah. V těch chvílích prostě potřebujete kamarádku se kterou byste celý problém probraly.
Někdo si řekne, že láska je pro něj přece všechno a říká se, že se jí má obětovat vše. Je vážně nutnost zanedbávat kvůli partnerovi svoje přátele? Ze začátku vztahu si možná budete říkat že ON je jediné, co potřebujete. Ale dřív nebo později to přijít musí - problémy, hádky či rozchod. Jenže, když jste za celou dobu vašeho štěstí zanedbávali přátele, komu se teď můžete svěřit? Komu se můžete vyplakat na rameni? Jediné, co vám zbylo je prázdná místnost... nemáte nikoho, protože jste se s nikým nechtěla dělit o svoje štěstí. Teď se ale nemáte s kým dělit ani o to trápení... stálo vám to za to?

"vysvědčení"

10. listopadu 2010 v 17:17 | Werí |  Diary
První čtvrtletí školy je za námy, pro někoho bylo úspěšné, pro někoho méně, ale proč věsit hlavu, máme ještě další tři před sebou, abychom mohli vylepšit co se dá, naučit se nové věci, napsat si na ně testy (z čehož jsme jistě všichni naprosto nadšení xD) .. dobře, přestanu být ironická :)
Kromě konce čtvrtletí tu máme i půlku listopadu, Vánoce se kvapem blíží, začíná se stmívat dříve a dříve. Pro někoho je to dobře - těší se na zimu, pro někoho jako jsem já, noční můra, protože sezóna triček a kraťasů je pryč. Každopádně veškeré starosti z podzimu přehluší škola, tak tady máte moje vysvědčení.. žádná sláva, ale mohlo by být i hůř :))

..
(nedivte se písmu, náš třídní je líný a tak si vyplňujeme vysvědčení sami :D )

Jak moc těžké je najít pravého přítele?

6. listopadu 2010 v 18:19 | Werí |  Diary
Proč je v dnešní době plné lží a pomluv tak těžké najít přítele? Sama bych na to ráda znala odpověď. Proč vám každou chvíli někdo vrazí kudlu do zad a vy o sobě ze všech stran slyšíte jen pomluvy? Mají to ty lidi za potřebí?
Vážně tu nechci psát litanie na to, jak sou na mě všichni zlí a jak se mi nedaří. Jen chci upozornit na to, že v dnešní době najít někoho, komu na vás záleží v každé situaci, není zrovna nejlehčí. Vždycky jsem si myslela, že pár mých spolužaček jsou i moje nejlepší kamarádky. Kdeže, to jsou kamarádky, jen když je veselo a podobně. Když je nějaký problém, nejradši hned utečou a ukážou záda. Občas slíbí, že dají vědět a někam půjdem, pak dokonce nenapíší ani omluvu, že to tedy tentokrát asi nevýjde.
Co je to za dobu proboha? Proč se k sobě všichni musí chovat takhle? Když nakonec to štěstí máte a najdete přítele, který za to stojí, pro změnu s ním nemůžete být kdy chcete, protože bydlí až bůh ví kde v Tramtárii.
Já už vážně nevím, co dělám špatně, možná je to ve mě, možná jsem prostě nesnesitelná a nedá se se mnou vyjít, kdo ví. Jenže já svojí povahu prostě nezměním a když mě nikdo nedokáže brát takovou jaká sem, tak to přece nejsou kamarádi, ne?
Asi chci moc, když chci někoho, kdo by tu byl pro mě, když je mi nanic... :(

Kurz kreslení

6. listopadu 2010 v 14:10 | Werí |  Kreslím
Před rokem o prázdninách jsem navštívila pětidenní kurz kreslení pravou mozkovou hemisférou...kurz mi rozhodně dal spoustu zážitků i možných technik a pomohl mě zlepšit moji schopnost kresby, i když do dokonalosti má stále hodně daleko :))

Seth/Summer - Ak nie si moja

6. listopadu 2010 v 12:46 | Werí |  Videos
Další ze série mých OC videí, tohle se zaměřuje na vztah Setha a Summer během celého seriálu. Miluji tu písničku, takže jsem se jí rozhodla do tohoto videa dát, tak snad aspoň za něco stojí :)


Nezouvejte dětské střevíčky...

6. listopadu 2010 v 10:53 | Werí |  Téma týdne
Dospělost. Možná zvláštní téma k úvaze, protože každému se vybaví něco úplně jiného. Po právní stránce je dospělý každý, kterému je 18 let. Do psychické dospělosti mají ale kolikrát daleko i třinátníci, chovající se jako puberťáci.
O čem tedy dospělost je? O chování? O zkušenostech? Každé z toho zřejmě bude mít svůj díl.
Někdy se mohou i menší děti chovat dospěleji, než spousta osmnáctiletých. A jak je to možné? Kola osudu je donutila odhodit dětské střevíčky a začít se chovat zodpovědně dříve, než by oni sami chtěli. Například po smrti jednoho nebo obou rodičů, kdy se musí postavit na vlastní nohy, protože se s nimi nikdo mazlit nebude. Spousta z nich se snaží postarat o mladší sourozence, i když sami by potřebovali někoho, kdo by je vychovával.
Z patnáctiletých děvčat, která by se měla honit za klukama a přemýšlet nad módními trendy se najednou stávají zkušené třicátnice, které jsou nuceny starat se o otce, který bez matky v domácnosti nic nezvládne a o mladšího sourozence, který si stále zapomíná brát svačinu do školy. Jejich dětství je v troskách, protože jim na bedrech leží tolik zodpovědnosti - staly se matkami, které musí zaopatřit svou rodinu.
Je vůbec možné říct, jak by se dospělý měl chovat? Myslím, že ne. Proč by si i oni nemohli dovolit udělat nějakou chybu nebo se vrátit do dětských let. Proč by měl každý, kdo překročí práh dospělosti, zahodit hračky a své dětské sny? Vždyť jen ta dětská vzpupnost,  zarputilost a víra, která vydržela, jim pomáhá pokaždé vstát zpět na nohy a bojovat dál, protože každý v sobě máme dítě a je jen na nás, jestli se za něj budeme stydět nebo ho občas  v soukromí domova, necháme obejmout svého nejoblíbenějšího plyšáka.