Psí život

21. prosince 2010 v 0:17 | Werí

Je to povídka napsaná v dost špatné náladě, také podle toho vypadá. Nejhorší je, že takové věci se prostě dějí stále. Lidé nemají žádnou úctu k přírodě ani k zvířecímu životu, jako by byl něco méněcenného, jako by zvíře bylo pouze věcí, která se dá odložit, když už nás přestane bavit...




Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Ležel jsem v teple u maminčina kožíšku spolu se svými sourozenci. Zdály se mi krásně sny o ráji plném jídla a dobrůtek. Najednou mi na kožíšek sáhlo něco studeného, strašně jsem se lekl.
Ucítil jsem vůni čerstvého pečiva. Najednou mě ovšem ruka chytla a zvedla do vzduchu. Byl jsi to ty. Omlouvám se, že jsem tě tenkrát počůral, ale moc jsem se bál. Neznal jsem tě a nevěděl jsem, jestli mi nechceš něco udělat.
Téměř okamžitě jsi mě ovšem skoval do teplé náruče a šeptal jsi mi příjemným hlasem, že se nemám čeho bát. Po chvíli jsem ti oblízl nos, smál jsi se.
Když jsme dorazili k tobě domů, všechno bylo tak nové a zvláštní. Ukazoval jsi mi koutek s mým teplým pelíškem a místo s novinami, kam mám čůrat, když nebude čas jít ven. Občas jsem se sice netrefil nebo to nestihl, ale ty jsi mi nikdy nenadával - vždy jsi se mnou měl trpělivost.
Miloval jsem naše společné procházky, běhával jsi se mnou do lesa a trávil se mnou téměř veškerý svůj volný čas. Vždycky jsem na dálku cítil tu vůni pečiva - pracoval jsi totiž v pekárně. Poznal jsem jí neomylně a miloval jsem jí. Věděl jsem, že tam kde je tahle vůně, je i bezpečí.
Postupně jsem rostl a už si nedokázal život bez tebe představit. Prožíval jsem s tebou radosti i strasti života. Ležel jsem s tebou a oblizoval ti ruce, když jsi měl zlomené srdce. Říkával jsi, že jsem jediný, komu se může svěřit se vším.
Měl jsem takovou radost, když jsi byl opět šťastný - našel sis novou fenku tvého druhu a štěstí z tebe zářilo na dálku. I já jsem byl šťastný, i když sem tvou přítelkyni ještě neviděl. Nechodívali jste s ní k nám, ale vždycky do jejího domu. Prý ho měla velký, se zahradou, ale měla kočky, tak jsem tam prý nesměl.
Dokonce měla i děti. Jak rád bych je poznal. Jak rád bych si měl s kým hrát, když na mě ty nemáš čas. Jenže mi to nebylo dopřáno. Jednou jsi mi oznámil, že se budete brát a že se k ní stěhuješ - moc jsem se těšil, konečně uvidím její děti.
Přivedl jsi mě do jejího domu. Byl obrovský, měl velikou zahradu a byla v něm spousta místa. Jen se mi zdálo, že tvoje fenka mě nemá moc v lásce. Dokonce ani děti si se mnou moc nehrály, měly radši svoje kočky.
Ty jsem pro změnu nesnášel já, pořád mě otravovaly a provokovaly. Jednou jsem to nevydržel, a i když jsem klidný pes, vyletěl jsem. Ovšem jsem neodhadl sílu a jednu z nich stiskl zuby až moc pevně.
Když tvoje fenka slyšela zvuky zápasu, přiběhla a podívala se na tu spoušť. Kočku jsem již nedržel, ale ona se nehýbala. Trochu jsem do ní šťouchl čumákem, ale žádná odezva. V tu chvíli začala tvoje žena strašně křičet - vím, že jsem provedl něco zlého a snažil jsem se omluvit. Sklopil jsem uši a kňučel. Neplatilo to na ní. Začala křičet a hnala mě ven, ale ne do zahrady, ale na ulici. Zabouchla mi dveře před čumákem. Proč to jen udělala?
Chvíli jsem jen ležel na zápraží a čekal na tebe, jenže ty jsi mi přece říkal, že musíš někam za prací a pár dní se neukážeš. Byl jsem tak strašně hladový, že jsem se vydal najít něco k snědku. Po pár slabých krůčcích jsem ucítil čerstvé pečivo. Sebral jsem poslední zbytek sil a rozběhl se na to místo. Byla to jen budova, jen budova. Obešel jsem jí dokola a nakonec si unaveně lehl v postranní uličce. Sníh mě zebal do kožíšku a tlapek a mě bylo strašně.
Tiše jsem kňučel a prosil, abys mě našel, abys mě sevřel v náručí, podrbal na bříšku nebo za ouškem. Jenže ty jsi tu nebyl, byla tu jen ta vůně, kterou jsem tolik miloval. Nasával jsem jí a vzpomínal na všechny ty chvilky, které jsme spolu prožili. Tolik jsi mi teď chyběl.
Je mi zima, strašná zima. Jsem pohublý a tudíž mě může zahřát jen kožíšek, který mám ale zamazaný a slepený - nehřeje.
Cítím chlad na všech kostech v těle, pomalu zavírám oči, nemůžu již té únavě vzdorovat. Ještě bych ti však rád řekl, že si nemusíš nic vyčítat, není to tvoje vina. Nemohl jsi tu se mnou být a já to chápu. Necítím zlost ani vůči tvé fence, zřejmě jsem si ten trest zasloužil. Rád bych ti dal poslední sbohem a oblízl ti ruku, jenže už bych neměl sílu ani na to. Chlad si ze mě bere poslední špetku života, kterou mám. Z posledních sil nasaji ten známý pach - vidím tě před sebou stejně jasně, jako kdybys tu byl opravdu, usmíváš se. Rozbíhám se k tobě a skáču ti do náruče - už je zas teplo. Mám tě rád páníčku, bude se mi stýskat. Ale neboj, teď už je mi dobře.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ufoun Ufoun | Web | 21. prosince 2010 v 10:51 | Reagovat

Tak krásný, tak smutný. Napsaný podle pravdy. Lidi vážně nemaj úctu ke zvířecímu životu. Proto jsem se rozhodla, že až si na jaro pořídím psa, bude z útulku. Každý si totiž zaslouží druhou šanci na lepší život... Jinak krásnej blog, o něčem smysluplným.

2 Ufoun Ufoun | Web | 22. prosince 2010 v 10:37 | Reagovat

To já si toho mího ochočila za pár dnů a v zatím mě nějak silně nekousl, spíš jenom mě obas do prstu ďobne a zkouší mě, ale jinak nic :D. Jinak já bych taky chtěla potkánky a moc, ale naši i to nechtěj dovolit, prej mají holej ocas :/. Taky jim všechno vadí. Ale křečka mi dovolili a hned si ho mamčas zamilovala :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama