Železnice k branám pekelným

25. prosince 2010 v 22:49 | Werí
Jedním z úkolů na češtinu bylo napsat reportáž na nějaké místo, které jsme navštívili. Moc dlouho jsem nad tím nepřemýšlela, a i když od doby návštěvy uběhly v době psaní již dva roky, vzpomínky byly stále živé, takže jsem měla téma vymyšlené téměř hned. No posuďte sami, co z toho vzniklo :)





Brzké ranní vstávání? Že je to noční můra? Dnes nikomu z nás nevadí. Cílem naší dnešní cesty je koncentrační tábor v Osvětimi. Stojíme netrpělivě před budovou naší školy a očekáváme autobus. Zachumlaní do zimních bund se již těšíme, až se ve vozidle zahřejeme. Podzimní počasí se přeci jen hlásí, a jelikož je asi pět hodin ráno a všude kolem nás je tma, hodnota na teploměru se pohybuje kolem nuly.
Konečně přijíždí autobus a my se hrneme dovnitř. Se spolužačkami samozřejmě zabíráme nejoblíbenější místo úplně na konci autobusu. Když vyjíždíme, autobus zůstává víceméně tichý, a tak většina z nás poklimbává a snaží se dospat spánkový deficit, který jsme utrpěli díky vstávání kolem čtvrté hodiny ranní. Jakmile se začne rozednívat, lidé se začínají probouzet a dlouhou cestu si zkracujeme různými vtípky a povídáním. Brzy se již ale začíná blížit cíl naší cesty. Přijíždíme do tábora Březinka, tolik známého mezi lidmi.
Vyskakujeme z autobusu a spatříme bránu, která musela děsit všechny Židy ve snách. Počasí je zamračené a ledový vítr nás řeže do tváří. Jako by nám i počasí chtělo nahnat strach nebo nás možná varovat před tím, co nás čeká.
Celý tábor je obehnán plotem z ostnatého drátu. Ten rozděluje i jednotlivé části tábora. Všem je při pohledu na něj a na strážní věže jasné, že útěk odsud nemohl být snadný a pokus o něj musel ve většině případů znamenat jistou smrt. Bohužel se nám nedaří dostat se do věže ve vstupní budově, a tak vstupujeme se špetkou nejistoty a strachu rovnou do tábora. Naše kroky vedou k podlouhlým dřevěným budovám, které vypadají spíše jako stáje, než příbytky pro lidi. Hned v prvním z nich překvapeně a téměř s nechutí hledíme na něco, co zde bylo považováno za sociální zařízení. Ve skutečnosti to byly jen betonové pásy s dírami do země. Trochu se mi zvedá žaludek při představě, jak to tu asi muselo chodit. Když se rozhlížím kolem sebe, zjišťuji, že ostatní jsou na tom podobně jako já.
V dalších budovách prý uléhali vězni po dni plném namáhavé a vyčerpávající práce. Když však spatříme obrovskou místnost plnou paland, na kterých jsou pouze dřevěné příčky - žádné přikrývky ani nic podobného - zmocní se nás děs. Jak zde ti lidé mohli vůbec přežít? Zachumlám se ještě víc do své zimní bundy, protože díky škvírám ve stěnách budovy, přes které profukuje chladný vítr, tu není o moc tepleji, než venku.
"Bylo to tu vůbec nějak zahřívané?" táže se jedno z děvčat s nadějí, že tu bylo lidem poskytnuto alespoň nějaké teplo.
"Tahle kamna měla pomoct od chladu," ukazuje pan profesor Levinský na jediná kamínka. S děsem si prohlížím dlouhou místnost, na kterou kamna mohla mít jen pramalý účinek. Když opouštíme tyto "ložnice", jsem vlastně ráda. Představa spousty lidí, namačkaných na dřevěných příčkách a snažících se ohřát alespoň o sebe navzájem, ve mně vzbuzuje pocit čiré hrůzy.
Další budovy, ke kterým se vydáváme, jsou již cihlové, takže zřejmě lépe izolované. Při prohlídce dalších "sociálních zařízení" se dozvídáme, že vězni byli na zdi nuceni kreslit obrázky všeho, co zde nebylo poskytnuto, například kartáčky na zuby. Další děsivé informace se dozvídáme hned záhy. V některých z těchto budov působili neblaze proslulí lékaři SS. Asi nejznámější z nich, Josef Mengele, zde dělal pokusy na lidech. Lékaři ihned po příjezdu transportu dělili vězně na ty, kteří budou zabiti okamžitě, na ty, kteří budou muset celé dny dělat otrockou práci a až poté skončí v plynových komorách a na ty, kteří se hodí na lékařské pokusy. Zvrácené je, že právě na tyto pokusy byly používány zejména děti.
Myslím, že mám pro dnešek informací o krutém životě vězňů dost, ale příliv sdělení a děsivých scenérií bohužel nekončí. Procházíme kolem zřícené plynové komory, kterou nechali srovnat se zemí sami Němci, aby zakryli stopy po zvěrstvech, která zde páchali. Plynové komory byly schovány pod zemí a vězňům byly představovány jako továrny. Když hledíme na schody, po kterých sestupovali dolů, aby již nikdy nespatřili denní světlo, běhá mi mráz po zádech, vždyť v místním koncentračním táboře zahynulo kolem 1 100 000 lidí! Jenom denně tu bylo možné zavraždit a spálit až 10 000!
Hned poté přicházíme k pomníku, kolem kterého jsou nápisy ve spoustě jazyků. Po chvíli pátrání nacházíme i ten český. Stojí na něm: "Nechť toto místo, na kterém hitlerovci vyvraždili kolem půldruhého milionu mužů, žen a dětí, hlavně Židů z různých zemí Evropy, zůstane na věky výkřikem zoufalství a výstrahou pro lidstvo.
Auschwitz-Birkenau
1940-1945"
Nápis mě téměř nahrne slzy do očí. Když kousek poodejdeme a otočíme se zády k pomníku, naskytne se nám děsivá scenérie. Travnatá plocha je pokrytá spoustou cihlových bortících se pecí. Navíc je odsud výborně vidět bránu zahalenou v mlze a kolejnici, po které přijížděly transporty ze všech koutů. Ti, kteří za druhé světové války zahlédli stejný obraz, již nikdy neměli do své smrti vidět nic jiného. Jen málo těch, kteří ve vlaku projeli touto branou přímo do pekla, ještě někdy opustilo koncentrační tábor.
Zpátky do autobusu se vracím s neskutečnou radostí, že opustím toto depresivní místo. Vím, že ještě není všem hrůzám konec, ale s nadějí, že to nejhorší už mám za sebou čekám, až dojedeme do bývalých kasáren, později přestavených na tábor Auschwitz I, který byl používán ještě dříve, než Březinka.
Téměř jako první nás do očí uhodí ironický nápis: "Arbeit macht frei!" Jen se ušklíbnu nad cynismem těch, kteří ho sem umístili. Vstupujeme dovnitř a naše první kroky vedou do bývalé plynové komory s pecemi. Když se ocitáme v místnosti, která byla pro vězně nazývána sprchami, zachvátí mě znovu úzkost. Všichni sledujeme stěny místnosti, ohmatané do hladka rukama, při pokusech nějakým způsobem utéci jedovatému kyanovodíku, který se do místnosti dostával otvorem na stropě. Smrt nebyla příliš rychlá, po vsypání Cyklonu B zbývalo do smrti ještě dlouhých 15 - 20 minut.
Po tomto děsivém zážitku dostáváme rozchod, abychom si mohli individuálně prohlédnout muzeum holocaustu. Spousta vitrín nám nahání hrůzu a ještě více nás utvrzují v tom, že lidé, co tohle dokáží dělat, nejsou lidé, ale zvířata. Vlastně, spíše něco horšího, protože ani zvířata nejsou schopná takovýchto věcí. Vidíme například spoustu vlasů, vybělených kyanovodíkem z plynových komor. Dozvídáme se, že z nich často dělali paruky, matrace nebo dokonce deky. Při pohledu na další vitrínu, plnou bot mezi kterými trůni botičky malinkého dítěte, se mi znovu zvedá žaludek. Nedokážu si ani představit, že takhle malé děti byly v koncentračním táboře taky. Vlastně se jíž těším domů a když se konečně vracíme do autobusu, trochu se uvolním, ale nepříjemné myšlenky mi víří hlavou ještě dlouho. Konečně si začínám vážit doby, ve které žijeme. Ještě se otáčím a okýnkem hledím zpět k budovám koncentračního tábora. V duchu přeji všem nevinným, kteří zde zemřeli, klidný odpočinek a doufám, že se lidé, zodpovědní za všechno jejich utrpení, smaží v pekle.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ufoun Ufoun | Web | 25. prosince 2010 v 23:05 | Reagovat

Krásně procítěne sepsané. Měla jsem mz toho úplně mráz na zádech..

2 Mei. Mei. | Web | 25. prosince 2010 v 23:24 | Reagovat

Taky jsem byla v Osvětimi a jak vidím, máme na tohle místo stejný názor.. Ještě k tomu když to byl vyhlazovací tábor.. a co všechno nám říkala pruvodkyně.. ještě te¨ˇd mi běhá mráz po zádech.. asi po týdnu jsem se ještě dívala na film chlapec v pruhovaném pyžamu. Takže třešnička na dortu.! jestli teda třešnička.!

3 DomiQe* DomiQe* | Web | 26. prosince 2010 v 21:29 | Reagovat

Pěkné moc se mi  to líbí =)

4 Ufoun Ufoun | Web | 27. prosince 2010 v 12:30 | Reagovat

Ta mlhová lampa je super :)

5 Auxilium Puellae Auxilium Puellae | Web | 7. března 2011 v 14:40 | Reagovat

[2]: Ten film jsem viděla taky, je velmi zajímavý.

Umíš  psát krásně slohy. Je to úžasně napsané. Běhal mi z toho mráz po zádech.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama