Leden 2011

Vysvědčení

31. ledna 2011 v 17:03 | Werí |  Diary

První pololetí školy je úspěšně za námi. Kdo by to byl řekl, že to tak rychle uteče. Najednou už máme únor a rozdává se pololetní vysvědčení. To moje dopadlo vcelku dobře, nemůžu říct, že bych nebyla spokojená. Je to po hodně dlouhé době, kdy nemám na vysvědčení žádnou trojku a jsem na sebe hrdá. Pořád ale mám co zlepšovat, protože tři dvojky jsou tam naprosto zbytečné. Narozdíl od toho, ale další dvě dvojky už byly dosti o fous (Matematika a fyziky, na Matfyz prostě zřejmě nepůjdu :D), ale pořád si myslím, že na třeťák je to vcelku ucházející. Přesto jsem na sebe naštvaná, protože mi uteklo vyznamenání o pouhé dvě dvojky, no koho by to nenaštvalo že. O dvě naprosto zbytečné dvojky. Každopádně, teď už s tím nic neudělám, musím se s tím smířit, co mi jiného zbývá. Na další pololetí chci vážně zamakat, protože bych si ráda dokázala, že na to blbé vyznamenání prostě mám. Navíc příští rok už mě čeká maturita, ze které se mi začíná dělat kopřivka. Nejsem si jistá, jestli budu schopná vůbec odmaturovat, protože se ve většině předmětů neučíme zrovna nejpotřebnější věci. Obvykle se učíme věci, které baví kantory a to, co je nebaví, je vlastně už tak trochu přebytečná věc. Mým plánem je maturovat z biologie, ale my sme naprosto přeskočili savce a ptáky a rovnou se vrhly na antropoligii, kterou ovšem bereme na daleko vyšší úrovni, než je maturitní norma. Připadám si vážně jak na medicíně a ztrácím z toho vážně nervy. Jediný předmět, kde se na maturitu připravujeme tak, jak máme, je zřejmě angličtina. Děláme poslechy, konverzace, čtení... začínáme už probírat nějaké ty reálie, potřebné k ústní zkoušce. Jen mě děsí ta třetí státní zkouška a to výběr Matematika/ZSV/IVT... co si z toho mám asi tak kruci vybrat? ZSV mi bude na nic, matematiku neovládám a IVT mě k smrti nudí, takže si příjdu dost vkocích a zoufalá, jenže co nadělám.
Mimochodem, víte co nám od tohoto roku zavedli? Dostali jsme na zadní stranu vysvědčení dotazník :D...ano, vážně dotazník, přikládám pod perex fotografii, snad to bude k přečtení, popřípadě dejte zobrazit obrázek a můžete si počíst. Vážně mě to pobavilo :D
Tak a jakpak dopadlo vaše vysvědčení?


Unavená....

29. ledna 2011 v 22:40 | Werí |  Diary
Já vám vůbec nevím, čím to je, ale poslední dobou jsem pořád unavená. Nepíšu ani sem, protože pomalu nemám čas napsat další část povídky nebo něco nakreslit. Zvláštní je, že si vážně neuvědomuju, jak je to možné... Měla jsem teď dost doktorů, možná proto. Dvouhodinnové čekání v čekárně dva dny po sobě dokáže vážně unavit a protivní doktoři ještě víc a to vůbec nemluvím o uřvaných dětech, kterých je plná čekárna.
Mimochodem na ortopedii mi řekli, že mám hypermobilní krční páteř - zvláštní to věc :D... dostala sem límec na doma...zrovna ho mám na sobě, protože jsem dělala domácí práci a od toho mě vždycky hrozně bolí záda. Ale i přes límec jsem se nevyhnula šílené třeštivé bolesti hlavy, už vážn+ nevím, co s tím dělat. Příjde mi, že umírám, hrůza...
A teď něco z radostnějšího soudku. V pondělí je vysvědčení (ne, to ještě není ta radostná věc), ale po vysvědčení přicházejí pololetní prázdniny - sice jen jeden den, ale i to se cení. Mám v plánu jet ke kamarádce, půjdeme na ples, takže jsem na to zvědavá. Konečně se snad trochu odreaguji od školy. Už jsem vám říkala, že většiná mých spolužáků je banda imbecilů? Ne? Tak teď už to víte. Velkou část času, kterou tam trávím, mám chuť vzít do ruky cokoliv, co je poblíž a umlátit je. Občas se vážně nedivím šílencům, kteří přinesly do školy zbraň a postříleli spolužáky - i já mám občas chuť něco takového udělat.... občas si tam totiž vážně příjdu jak ve zvláštní škole, až se mi tomu nechce věřit. Občas si říkám, jestli jsem divná já nebo oni... pak uklidním sama sebe a řeknu si, že rozhodně ONI :D

7. Kapitola - Dohoda

25. ledna 2011 v 23:54 | Werí |  Život není pohádka

Vykřiknout jsem ani nestihla, cizí ruka mi okamžitě zakryla pusu.

"Nekřič, promiň, nechtěl jsem tě vyděsit," ruku mi z pusy sundal a dokonce mě i pustil. Jen jsem se vyděšeně opřela o dveře, ale už jsem byla zticha. Rychle jsem ho sjela pohledem, byl to kluk kolem dvaceti. Ten, který mě pořád sledoval v baru.

"Co chceš?" vyjela jsem na něj z ničeho nic, dokonce udělal krok dozadu.

"Všiml jsem si, že se znáš s Ryanem a Marissou, něco bych… potřeboval."

"Nic ti neřeknu," založila jsem paličatě ruce a jen ho dál probodávala pohledem. Tiše vzdychnul a udělal krok zpátky ke mně, já už ale neměla kam couvat, tak jsem se jen přimáčkla na dveře.

"Neboj, jen... nezačal jsem zrovna nejlépe," natáhl ke mně ruku, "jsem Trey."

Chvíli jsem mu na tu ruku koukala, nakonec jsem ale zvedla hlavu a váhavě mu ruku podala, "Taylor, těší mě."

"To mě taky," usmál se na mě a pustil moji ruku.

"Takže, co po mě chceš?" Otázala jsem se podezřívavě.

"Potřeboval bych se… sejít s Ryanem, ale obávám se, že by se mnou nechtěl mluvit."

"Proč by s tebou neměl chtít mluvit?"

"No, určitě si o mě něco slyšela, jsem jeho… brácha."

"Brácha…," na chvíli jsem se zamyslela, potom se mi konečně rozsvítilo, "ty jsi napadl Marissu?" Vyjekla jsem dost nahlas.
Jen se tak nepatrně ušklíbl, "jo, to jsem přesně já."

"Proč si myslíš, že bych ti chtěla pomoct, co?"

"Proč? Vlastně mi to dlužíš. Trochu jsem se poptal a zjistil jsem, že ti moc pomohla nepřítomnost Cooperové na škole. Svým způsobem za to vděčíš mně, nemyslíš?" pobaveně povytáhl koutek úst. Svým způsobem měl pravdu, ale jak bych mohla něco takového uznat, že? To by mi nebylo moc podobné.

"To je mi jedno," zamračila jsem se a ruce držela stále založené na prsou.

"Dobře, tak jinak. Co kdybych tě poprosil, udělala bys to? Vždyť si s ním chci vážně jen promluvit, vysvětlit to, udobřit se. Chybí mi."

Nějakou chvíli jsem přešlapovala na místě a přemýšlela. Vždyť za to nic nedám ne? Ale Ryan by se na mě mohl naštvat. Jenže na druhou stranu by zase mohl být nakonec rád, že se s bráchou usmířili a bylo by to naopak. Pane bože, Townsendová, tak se vzpamatuj a konečně něco řekni. Nemůžeš sama pro sebe přemýšlet celý den.


"Dobře," vyhrkla jsem najednou dost bez rozmyslu. Připadalo mi, že bylo už dost dlouho ticho, a tak sem měla potřebu něco říct.

Jen se pobaveně zasmál, "dobře, mohla bys to domluvit na zítra? Na oběd v Bistru, co ty na to? A prosím bez Marissy, asi by mě neviděla dvakrát nejradši."

Teď už jsem couvnout nemohla, proč jsem to ze sebe tak vychrlila? Kruci, měla bych konečně začít přemýšlet dřív, než promluvím. Napíšu si to do deníčku, teda až potom, co si nějaký zařídím. "Tak jo, zítra v poledne v Bistru, domluvím to," rezignovaně jsem pokrčila rameny a sáhla opět po klice.

"Díky, a mimochodem… fajn bejvák," kývnul k našemu domu pobaveně hlavou a rozešel se pryč. Trochu jsem přimhouřila oči, nepřipadal mi zrovna jako nejčestnější kluk na světě. I když, co čekat od někoho, kdo se pokusil znásilnit holku pod vlivem drog, pravda. Chvíli jsem za ním koukala, abych se zjistila, že opravdu odešel. Vážně mě mírně přepadala paranoia, není se čemu divit po tom, jak na mě vybafl. Pro jistotu jsem za sebou i zamkla a odešla nahoru do pokoje. Sundala jsem si oblečení načichlé kouřem a odkráčela do koupelny. Dnešní koupel jsem si hodlala užít, takže jsem se naložila do horké vody a zapnula si muziku. Koupel bylo přesně to, co jsem potřebovala - odreagovat se a v klidu přemýšlet nad tím, co jsem to dneska zase provedla. No, vlastně budu muset vymyslet, jak 'pozvat' Ryana zítra do Bistra. Co bych tak mohla udělat? Tvrdit mu, že budeme zachraňovat humry z akvária? Ne, tím bych spíš natáhla Summer. Na Setha by zabral sraz komixového klubu, ale na Ryana? Vůbec nic mě nenapadá, ale vůbec nic. Hlavně nic, při čem by nepřivedl i Marissu. Tak kruci, mysli, Townsendová, mysli! Možná bych se na toho kluka mohla prostě vykašlat, ale něco už jsem přece jen slíbila a já plním to, co slíbím. No dobře, prostě ho požádám, jestli se nemůžeme sejít kvůli něčemu diskrétnímu. Diskrétnímu? Co mě to zase napadá za slova? Přece nemůžu po Ryanovi chtít nic diskrétního, teda… mohla bych, ale určitě by to nepřijal s otevřenou náručí a Marissa už vůbec ne. Soustřeď se na vymýšlení plánu, ne na blbosti, Taylor! Prostě se sejdeme na oběd s tím, že budu potřebovat pomoct s fyzikou, protože jsem tu novou látku nepochopila a potřebuji si to všechno ujasnit. Přesně to řeknu, to je nápad. Takže, tohle mám vymyšlené, pak se budu muset zřejmě soustředit na to, jak vysvětlím Ryanovi, co jsem to vlastně provedla. Zabije mě, budu mít smůlu do konce života. Vlastně ještě déle, bude mě chodit strašit a tak. Achjo, to jsou představy.

Pro jistotu už jsem vylezla z vany a rovnou zaplula do postele, teď mě budou strašit noční můry, už to vidím. Musím brzo vstát a něco vymyslet. Co jsem to za člověka…

-

Dobrovolný odchod ze světa

25. ledna 2011 v 16:03 | Werí |  Téma týdne
Aneb tak by se dala nazvat právě sebevražda. Ať už je plánovaná nebo impulzivní, je už bohužel nevratná. Mám kolem sebe v životě pár případů lidí, kteří se o sebevraždu pokusili - někteří úspěšně, jiní neúspěšně. Většina z těch, kteří se o sebevraždu pokusili a přesto přežili, naštěstí pokus už znovu neopakovala. Možná si uvědomili, co mohli ztratit a možná jim pomohla profesionální pomoc lékařů.
To všechno mě ale stále nutí přemýšlet nad tím, co někoho může vést k sebevraždě. V případech, se kterými jsem se setkala to byla především nevěra a špatné známky ve škole. No dokážete to pochopit? Vzdát se života kvůli něčemu takovému? Já tedy ne. Myslím si, že vždycky všechno má řešení a ukončit svůj život není nikdy ta poslední volba. I kdyby se vám všechno hroutilo nad hlavou, vždycky je někdo, ať už jen jeden jediný člověk, kvůli kterému stojí za to žít. Kterému byste ublížili, kdybyste ho tu nechali samotného.
Někdo tvrdí, že sebevrazi jsou stateční, když si dokáží sáhnout na život, já tvrdím, že to jsou srabi, kteří se nedokáží postavit čelem svým problémům. A krom srabů ještě sobci, protože nehledí na to, koho tu nechávají. Jako příklad si můžeme vzít i slavné osobnosti - například Heath Ledger. Předávkoval se prášky a přitom měl manželku a ještě velmi malé dítě. Sobecky je v tom nechal se vyplácat, ale proč to neudělat, že? Jemu už to bude naprosto jedno.
Možná už se dokážu dívat jinak na tuto situaci z pohledu osoby, která trpí nevyléčitelnou chorobou nebo něčím podobným. Víte, že zemřete, víte že není naděje na vyléčení a víte, že umírání bude dlouhé a bolestivé. Těmhle lidem se nemůžu divit, že to chtějí ukončit sami, přesně tehdy, kdy oni sami chtějí. Nechtěla bych čekat v bolestech na nemocničním lůžku, až konečně příjde smrt, která u některých onemocnění, už může být jen vysvobozením.
A co vy? Jak se díváte na sebevraždu? V jakém případě by vám to přišlo jako jediné východisko?

6. Kapitola - Přepadení

23. ledna 2011 v 14:31 | Werí |  Život není pohádka

Všechno bylo v poslední době takové zvláštní. Jak se změnil názor lidí na mě, změnil se i můj pohled na ně. Už jsem se jich nebála, pohrdala jsem jimi.

Vůbec jsem si neuvědomovala, že se tím začínám stávat jednou z nich. Všechno to, co jsem dřív nesnášela, se pomalu začínalo stávat mojí součástí. Zřejmě to byl jen další způsob řešení problémů - nezřízený život.

Tak ráda jsem si hrála s kluky. Sex už pro mě nebyl odporný jako dřív, ale pomáhal mi zvedat sebevědomí. Tím vším jsem se ale stávala čím dál neoblíbenější. Holky mě nesnášely, protože jsem vždycky musela mít to, co jsem si zamanula. Tvrdohlavě jsem chtěla všechno řídit a nestyděla jsem se zařídit si to jakýmkoliv způsobem. Netušíte, jak je jednoduché všechno si získat manipulací.

Mým cílem bylo dostat se do pozice studentského výboru. Chtěla jsem mít pod kontrolou všechny školní akce. To se mi povedlo potom, co od nás ze školy vyhodili Marissu Cooperovou. Pomalu ani nevím, kvůli čemu to bylo, postřelila nějakého kluka. Prý to byl nějaký grázl, nepamatuji si ani, jak se jmenoval (dobře, pamatuji, ale o tom až jindy).
Škola pak získala i nového ředitele a ukázalo se, že má slabost pro mladá děvčata - jak moc bylo lehké toho využít.
Najednou jsem měla všechno, co jsem chtěla. Jen jedna věc mi pořád chyběla - přátelé.

Všechny jsem svým manipulátorským chováním odrazovala. Nedivím se, ale nemohla jsem si pomoct. Jednou jsem už začala doufat, když se ke mně začal Seth Cohen chovat vážně mile, jenže jak to tak bývá, všechno jsem zvorala. Mám strašně nepříjemnou vlastnost, že mám slabost pro lidi, kteří jsou na mě hodní. Ovšem, to by nesměli mít svoje děvče, že.
A to zrovna Summer Robertsovou. Vzpomínáte si na ni? V šesté třídě mě donutila dát jí básničku. Tak to byli oni - Seth Cohen a Summer Robertsová - jeden z velice známých párů na škole. Dobře, přiznávám, také jsem se je pokusila rozdělit - marně. Povedlo se mi je rozhádat, ale nic víc. Nakonec se všechno tak nějak obrátilo, Seth se ke mně snažil chovat mile i tak, zahlédl totiž mojí mámu, jak se mnou mluví - nejspíš mě litoval. Nakonec, sama nevím, jak se to všechno událo, jsem měla přátele. Někoho, kdo za mnou přišel, když potřeboval radu nebo podporu. Tenhle pocit pro mě byl dost nový, nevěděla jsem, jak se mám k někomu takovému chovat. Přesto jsem byla šťastná, najednou jsem měla dokonce tři přátele - Summer, Setha a jeho nevlastního bratra Ryana. Cohenovi si ho asi před dvěma rukama adoptovali a teď bydlí s nimi. Ani netušíte, jak šťastná jsem byla.

***

Byl to první červencový den - první den prázdnin po třetím, úspěšně dokončeném, ročníku střední školy. Ležela jsem se Summer na pláži a užívala si sluníčka, které dnes hřálo tak akorát. Věřila jsem, že tyhle prázdniny budou jiné, a taky jsem se nepletla. Byla bych až překvapená, kdybych věděla, co všechno mě potká.

"Vyrazíme večer do Baitu?" otočila na mě najednou hlavu Summer. Bait shop byl náš místní podnik - něco jako bar s diskotékou.

"Jasně," kývla jsem nadšeně, "vezmeme i kluky." Popravdě, přiznávám, že v posledních dnech se u mě začínal projevovat zájem o Ryana, ovšem to byl jenom další zádrhel, protože hádejte, s kým on chodil. S Marissou Cooperovou, s tou, se kterou jsem takovou dobu soupeřila o místo ve studentském výboru. Dokážete si představit, že mě asi moc nemusela a já se snažila trochu omezit svoje chování vůči klukům. Řekla jsem si, že už žádné kluky přebírat nebudu a pokoušela jsem se to vydržet, i když mi to tedy dávalo vcelku zabrat, co si budeme povídat.

Tak jsme se tedy k večeru zvedly z našich lehátek na pláži a vyrazily každá domů, abychom se na večer tak trochu zkulturnily. Sraz jsme měli všichni až v Bait shopu, takže jsem nikam nespěchala a dala si pořádně záležet - měl tam přece být Ryan. Ne! Žádný Ryan, ten tě vůbec nemusí zajímat, Townsendová. Bože, jsem prostě nenapravitelná.
Dorazila jsem samozřejmě s mírným zpožděním, všichni ostatní už tam byli.

"No to je dost, Taylor," houknul na mě Seth.

"Trochu jsem se zdržela, musela jsem ještě pomoct… máme s nákupem," jen sem tak omluvně zamumlala a zachytila přitom pohled Summer, která se na mě pobaveně culila. Jen jsem po ní trochu střihla očima, aby toho nechala. K mému rozčarování ovšem brzy dorazila i Marissa, takže jsem tam byla tak trochu páté kolo u vozu. Seth a Summer, Ryan a Marissa a já seděla u baru a sledovala je, zase už jsem se cítila dost sama a ještě k tomu naštvaná, že zrovna ona má Ryana pro sebe. Takže místo tancování jsem popíjela drinky na baru a rozhlížela jsem se kolem. Velice často jsem zachytila pohled jednoho kluka, který postával pár metrů ode mě, ale snažila jsem se to nevnímat. To bylo další moje předsevzetí, nebalit v baru kluky na jednu noc, je to ubohé.

Ovšem dodržet takové předsevzetí, když se v baru nudíte, je poměrně těžké, takže jsem se nakonec prostě zvedla s tím, že vyrazím domů. Jen jsem houkla na ty čtyři, zamávala jim a vyrazila pomalým krokem domů. Zahloubaná do svých myšlenek jsem si ani nevšimla, že mě kdosi sleduje. Kdybych to věděla, asi bych začala hodně rychle panikařit. Mamka navíc dneska nebyla doma, ale někde v lázních, takže jsem byla sama doma. Když jsem vytahovala z kapsy klíče, někdo mi ovšem chytil ruku. V tu chvíli mě polil ledový chlad a už jsem se nadechovala, že začnu křičet…

-

"Ve víru tance"

23. ledna 2011 v 13:23 | Werí |  Názory
Včera jsem navštívila místní hasičský ples, který se tu konal. Čekala jsem, že si konečně od dob tanečních zatancuji, ale nějak jsem se toho nedočkala. Nebylo tam moc lidí a z těch, kteří tam byli, tak převážně starší generace. Ptala jsem se sama sebe: "proč?"... copak lidi už mají vážně zájem jen o diskotéky a nedokáží si udělat čas i na prostý ples? Vždyť se tam nehraje jen valčík a polka, obvykle je to prokládáno i starými dobrými hitovkami (nám tam třeba hráli Dlouhou noc, Holky z naší školky, Šenkýřku :D ) a i u toho se dá zablbnout a navíc bez nepříjemného prokouřeného prostředí.
Když už ti mladí na ples jdou (obvykle maturáky), tak se tam jdou beztak jen opít, téměř nic jiného. Na každém rohu narazte na někoho, kdo sotva stojí na nohou, natož aby šel tancovat. Dnešní společnost už mě začíná vážně vážně unavovat. Nepořádají se tu ani žádné školní plesy, které jsou v řadě jiných zemí naprosto běžné a které bych já osobně také uvítala, ale hold mám asi smůlu, že. Dnešní děti už nebudou chodit jinam než do hospody a na diskotéky nechávat si vymývat mozky housem, drummy a podobnou "muzikou", ve které není slyšet nic jiného, než duc, duc, duc.... Já osobně, když du na diskotéku, tak většinou, když jsou CZ hity nebo oldies... jinak mě to nijak nebere moc a radši bych zašla na ten ples. Bohužel, obvykle neseženu nikoho, kdo by šel se mnou, neboť vždy slyším jen: "Pojeď radši na diskotéku, ples je nuda."

ČeštYna

20. ledna 2011 v 19:34 | Werí |  Téma týdne
Nebojte se, nejsem tak hrozný lingvista, že bych dokázala napsat něco takového. Jen chci poukázat na to, že na internetu se setkávám s podobnými příšernými hrubkami, které by snad nenapsali ani kdejací prvňáci.
Sama neříkám, že jsem neomylná. Občas spletu vyjmenovaná slova, shodu podmětu s přísudkem, s,z a mě mně je moje noční můra. Přesto se pokouším psát tak, aby to netrhalo ostatním oči. Když vidím věty jako: "Vyděl sem motíla lýtat nad roskvetlou mítinkou." Dostávám kopřivku, opravdu.
Nejlépe kdyby to bylo ještě v jiném tvaru, počkejte, něco jako... ehm ehm: "WyDěŁ SeM M0tíŁ4 LýT4T NaD Ro$kWeTŁ0u Ł0uK0u. MuCk." ...ach ano (ježiš, víte jak dlouho mi trvalo tohle napsat? Jak oni to dělaj, že píšou tak rychle? :D )
Vážně, nejsem až takový zastánce češtiny, ale takovéhle prznění mě vážně vytáčí. I když musím s těžkým srdcem říct, že jsem asi více nakloněna angličtině, která je dle mého názoru ještě uhlazenější a ještě měkčí. Naše "r" je pořád dost tvrdé, angličtina ho nemá. Nedávno jsem četla přebásněný Máj do angličtiny a úplně mě uchvátil. To ovšem neznamená, že nemám češtinu ráda, to netvrdím. Čeština je taky krásný jazyk, jen strašně složitý. I po celém prožitém životě člověk dokáže udělat spoustu chyb v pravopisu a co teprve chudáci cizinci, kteří se pokouší češtinu učit. Říkám to za sebe, já bych se češtinu učit rozhodně nechtěla...

Ale jinak, hurá, sláva češtině a vy, kteří ještě nevíte co se píše po h,ch,k,r,d,t,n... zkuste svoje znalosti doplnit, už pro ty ostatní, kteří to po vás musí číst.

Heartland - I Loved Her First

20. ledna 2011 v 18:55 | Werí |  Překlady

Takže, rozhodla jsem se pro novou rubriku. Velice často narazím na písničku, která se mi líbí třeba i hudbou, ale hlavně svým obsahem. Přesně pro takové písničky bude místo tady. Vždy k ní přidám vlastní překlad, aby i lidé, kteří ještě nejsou v angličtině tak dobří, mohli ocenit tu krásu textu :) (samozřejmě, že moje překlady nejsou nic úžasného, překlady písní jsou podle mě to úplně nejtěžší, co může být, takže to jsou takové pokusy)

Takže první písnička v sekci je vlastně svatební. Je to píseň pro otce s dcerou. Je zpívaná jakoby od otce svému nastávajícímu zeťáčkovi a ten text se mi strašně líbil, takovou písničku bych chtěla mít na svatbě :)


Devil

19. ledna 2011 v 17:38 | Werí
..
Ďábel má mnoho podob, ale vždycky si vás najde, ať jste kdekoliv.

Každý za své hříchy musí zaplatit, jenže někdy je ta cena až příliš vysoká. Pětice lidí, která uvízla ve výtahu se má brzy přesvědčit, že hřešit se nevyplácí. Nikdo ovšem netuší, že jsou součástí hry samotného pána pekel.


5. Kapitola - Vzpomínky

17. ledna 2011 v 23:16 | Werí |  Život není pohádka

Od té doby se na škole pár věcí změnilo. Už jsem nebyla známá jako ta tichá divná holka, která se s nikým nebaví. Teď jsem byla Taylor Townsendová - ta mrcha. Z posměšných pohledů se nakonec staly nenávistné a místo chichotání jsem občas zaslechla něco dost podobného vzteklého syčení. Nedivila bych se, kdyby náhodou založili klub "Nesnáším Taylor Townsendovou". Vlastně jsem čekala, kdy začnou nosit nějaké odznaky s heslem. Překvapivě se nic takového nestalo, i když to k tomu zřejmě nemělo daleko. Přiznávám, že tahle "pozornost" mi vlastně nebyla ani nepříjemná. Bylo to úplně něco jiného, než jsem zažívala doteď.

Přesto jsem si toho nijak extra nevšímala a často prostě jen sedávala v lavici a četla si v učebnicích nebo jen zírala z okna a hrála si s prstýnkem pověšeným na řetízku.

Mimochodem, o tom prstýnku jsem vám zřejmě ještě nic neříkala, že ne?

Chyba, nějak jsem pozapomněla. Nosila jsem ho na řetízku, protože to rozhodně nebyla moje velikost. Patřil tátovi, ale když se začal věnovat svému dalšímu koníčku - všemožnému šroubování, vrtání a podobným vymoženostem, radši ho přestal nosit, aby mu moc nepřekážel. Tenkrát mi koupil řetízek a pověsil mi ho i s prstýnkem na krk. Ani nevím, jestli si tenkrát jen dělal srandu nebo to myslel vážně, ale doteď si jeho slova pamatuji.

Ten, kdo nemá moc rád sentiment, tak to snad ani nečtěte, protože z toho téměř kape. Taky si na to moc nepotrpím, ale vím, že táta to myslel dobře. Teď začínám chápat, proč mi to řekl a jaký to mělo vůbec smysl.

Řekl mi, že ten prstýnek mám jednou dát klukovi, který mě udělá šťastnou, který mi ukáže o čem ta láska opravdu je - že není jen o tom brát, ale i dávat. Byl tak moc plný ideálů, vlastně strašně naivní, co se týče otázek lásky. Nikdy jsem nepochopila, jak s takovými názory může žít s mojí mámou. Bylo mi ho vlastně strašně líto.

Brával mě často do malého hájku, který byl za městem. Všehovšudy pár stromů, kterým vévodil jeden mohutný listnáč. Na jedné z jeho větví mi vyrobil houpačku - tu tak moc běžnou houpačku ze staré pneumatiky, ale vyrobil jí pro mě. Tolik to pro mě znamenalo. Ráda jsem tam s ním trávila čas, který se nám povedlo utrhnout se z domu. Seděla jsem mu na klíně v náručí a poslouchala všechno, co mi tak rád vyprávěl. Říkal mi, jak moc jsem úžasná a čeho všechno v životě můžu dosáhnout, když se o to pokusím. Že mi svět bude ležet u nohou - stačí jen chtít.

To všechno mě tak hřálo u srdce, byl jediný člověk, od kterého jsem tohle slyšela.

Tak moc mě chtěl vidět vyrůstat, tak moc mě chtěl vidět zamilovanou a šťastnou. Sliboval mi, že tu pro mě vždycky bude - když budu chtít lítat, vyrobí mi křídla, když budu mít zlomené srdce, bude se mnou sedět tak dlouho, dokud nepřestanu plakat.

Taky říkával, že až mě povede k oltáři, bude ten nejšťastnější chlap na světě. Vidět mě v bílých šatech s kytkou v ruce, rozzářenou a spokojenou - to je jeho největší sen. Chtěl si naplno užívat vnoučat a rozmazlovat je. Jenže ničeho z toho se nedočká, už nikdy mě znovu neobejme. S ním odešlo všechno to bezpečí, které mi domov poskytoval. Vlastně už to nebyl domov, ne bez něj. Byl to jen dům, kde bydlím.

Ze zamyšlení mě vytrhla až učitelka, která vešla do třídy. Zabloudila jsem už jen letmo pohledem zpátky k prstýnku a zadoufala, že ho jednou budu mít komu dát.


Písničku jsem poslouchala při psaní, rozhodla jsem se vám udělat i překlad, pokud nejste tolik zběhlí v angličtině :) Omluvte nedokonalosti, překládat písničky mi moc nejde :)

Vítr mi fouká do tváře,
chodník mi ubíhá pod kolem.
Pětileté dítě poprvé zjišťuje,
jak opravdu chutná svoboda.

Běžel hned za mnou,
rukou držel sedlo.
Zhluboka jsem se nadechla a křičela,
když jsem projížděla ulicí.

Můžeš mě nechat jít, taťko, můžeš mě nechat jít.
Myslím, že jsem připravená to zvládnout sama.
Stále mě to trochu děsí, ale chci, abys věděl,
že už budu v pořádku, taťko, můžeš mě nechat jít.

Stála jsem u oltáře,
mezi dvěma láskami svého života.
Tím, pro koho jsem byla dcerou
a tím, pro koho budu brzy ženou.

Když se kněz zeptal
"Kdo předává tuto ženu?"
tátovi oči se zaplnily slzami.
Stále mě držel pevně za ruku,
dokud jsem mu nezašeptala do ucha

Můžeš mě nechat jít, taťko, můžeš mě nechat jít.
Myslím, že jsem připravená to zvládnout sama.
Stále mě to trochu děsí, ale chci, abys věděl,
že už budu v pořádku, taťko, můžeš mě nechat jít.

Zabíjelo mě, když jsem viděla toho nejsilnějšího muže, kterého jsem znala,
ztrácet se před očima v nemocničním pokoji.
"Víte, drží se jen kvůli vám."
Tak to řekla sestra
Můj hlas i srdce se lámali,
když sem vlezla k němu do postele a řekla:

Můžeš mě nechat jít, taťko, můžeš mě nechat jít.
Tvoje malá holčička je připravená to zvládnout sama.
Stále mě to trochu děsí, ale chci, abys věděl,
že už budu v pořádku, taťko, můžeš mě nechat jít.

-


Kreslím - Orel

16. ledna 2011 v 17:55 | Werí |  Kreslím
Taky jedny ze starších kreseb. Ta hlava orla má moc dlouhý zobák a ten celý orel je...nechtělo se mi ho vykreslovat, tak sem jen tak čmárala asi :D...už si to ani nepamatuju

..
..

Ať už to skončí!

14. ledna 2011 v 14:30 | Werí |  Diary
..

Už toho všeho mám tak akorát dost... už nikdy nechci vidět žádný doktory. Dneska sem si šla nechat potvrdit přihlášku na řidičák k doktorovi.... tak ne jen, že mi to nepotvrdil, ale dostala sem tři doporučení k doktorům... z toho dvě prohlídky musim mít ještě předtím, než mi to potvrdí.
První je oční, což jsem tak nějak čekala, to přiznávám... kvůli tomu se nijak nevztekám, ale další je kardiologie, protože jsem měla tlak 135/75...nazval to hypertenzí a prej musim mít potvrzení od kardiologa, že jsem schopná řídit vozidlo... sranda, že?
Nehledě na to, že to třetí doporučení je na ortopedii kvůli zádům - že prý můžu mít dušnost kvůli tomu, že mám něco se zádama. Jestli mi nic nezjistí na ortopedii, budu muset na neurologii...u obou čekací doby tak dva měsíce, paráda... já se k tomu řidičáku prostě nedostanu.
Já už prostě mám těch doktorů pokrk... nestačí, že se léčim s tím blbým astmatem, který mám od malička a tak strašně mi znepříjemňuje život, že to snad ani víc nejde... ale teď eště tohle všechno. Já už prostě na další doktory nemám sílu... připadám si jak chcípák prostě. Nehledě na to, že kolem sebe akorát slyšim jakej sem hroznej simulant, že tohleto prostě ani není možný. I máma si ze mě občas dělá srandu takhle.. vim, že to tak nemyslí, ale tyhle narážky tak strašně bolej. Byla bych tak strašně ráda, kdyby to byla jen simulace a všechno mě pořád nebolelo, neměla sem záchvaty dušnosti, nebyla sem odkázaná na lécích, který musim mít pořád při sobě. Kdo má mít sílu chodit k dalším a dalším doktorům, když vám stejně nikde nic neřeknou, jen vás pošlou jinam. Na zátěžovce mě minule řekl doktor, že nechápe proč mám tak vysokej tep a prostě mě jen tak poslal pryč, nic mi o tom neřek, nesnažil se s tim nic udělat, dokonce mě ani neposlal jinam. Zřejmě to není nic učebnicovýho, tak proč se s tím zabývat, že.
Já chci aspoň pro jednou v životě moct dělat to, co chci a ne se furt ohlížet na všemožný omezení a zákazy.
Já už na to prostě nemám sílu, navíc když kolem sebe nemám žádnou podporu, která by mě místo kritizování řekla, že to chápe a ne protáčela oči, když se musim na schodech na chvíli zastavit, protože nemůžu popadnout dech. Nikdo z nich nic takovýho nemá, tak proč to musej soudit... když si to neuměj představit. Vědět, čim všim budu muset procházet, tak se ani nechci narodit :/
Nejhorší je, že to prostě všechno stejně musim protrpět, nemůžu se na to vykašlat a vzdát to, to by mi nebylo podobný a navíc bych akorát všem dokázala, že sem srab a fňukal. Jen mám prostě někdy chuť si jen lehnout a prostě ležet, nic neřešit, nikam nechodit... protože nikdo nemá chuť se pořád jen před ostatníma přetvařovat, ale co jiného zbývá, že :(
No nic, tím končím svoje litanie... a jen vám chci říct... vy, co jste zdraví, važte si toho, protože si nedokážete představit, jaké to je, být závislí na nějakém léku...

Kreslím - Olivia Wilde

13. ledna 2011 v 19:05 | Werí |  Kreslím
..
Další kresba...nešla mi vůbec nakreslit pusa... ale kreslila jsem to hlavně kvůli vlasům, které mi stále moc nejdou... :/ tak sem to chtěla vyzkoušet...fotka není moc kvalitní, je to nějaké divné světlo... a je to upravené kontrastem, aby to bylo líp vidět...

Video - Život není pohádka

12. ledna 2011 v 18:21 | Werí |  Videos

Tak jsem vám udělala menší exkurzi do seriálu The O.C. - pro ty, co jej neznáte, abyste se přesvědčili, že s Taylor máma opravdu nejednala jen v rukavičkách. V celém článku bude i text, který se tam objevuje... pro ty, kteří si nejsou se svou angličtinou tak jistí :) Až dopíšu povídku, hodím stejný článek i do rubriky: Život není pohádka, aby byl u povídky, tak abyste se nedivili, že tu bude dvakrát.



4. Kapitola - Přichází změny?

12. ledna 2011 v 14:43 | Werí |  Život není pohádka
Když jsem ten den přišla ze školy, hodila jsem tašku do rohu a ještě v kuchyni potkala mámu.

"Přijde dneska Nick?" zazněla její první otázka. Jak jinak, byla spokojená, kluk z dobré rodiny, vychovaný, šarmantní - vše co si ona přála mít v rodině.

"Ne, rozešli jsme se," jen jsem tak opatrně odvětila, popravdě jsem z ní měla strach. Vůbec jsem nedokázala odhadnout její reakci. První se dost zamračila a sjela mě pohledem.

"Není divu, že tě nechal. Podívej se na sebe, divím se, že se do těch kalhot ještě vejdeš. Nepočítej, že ti koupím nové, až se do těhle nevejdeš," téměř na mě vyštěkla. Nesnášela jsem tyhle řeči, často jsem kvůli nim měla ošklivé mindráky. Že nejsem dost hezká, dost hubená, že mám do dokonalosti daleko asi, jako má mravenec do slona. Jen jsem tiše sklopila hlavu, téměř neslyšně něco zamumlala a odešla do svého pokoje. Tímhle srazila i zbytky mého, velice pošramoceného sebevědomí.

Začala jsem přemýšlet, jestli je to vážně tím, jak vypadám. A tím mě máma dostala do dalších problémů, o kterých ani netušila. Kromě učení bylo teď mojí prioritou i chození ven běhat, popřípadě fitko a hlavně téměř žádné jídlo. Mučila jsem sama sebe s nadějí, že pak mě třeba konečně začnou lidi brát. Veškeré mé snažení skončilo - kde jinde - než v nemocnici. Sesunula jsem se uprostřed zkoušení ve škole. Byla jsem tak zesláblá ze všeho toho cvičení a hladovění, že mi stačil jenom drobný stres, který způsobilo zkoušení, a nohy se mi okamžitě podlomily. Opravdu jsem začala vnímat až v nemocnici - to už jsem byla připojená na kapačce, která do mě dostávala potřebnou vodu a výživu, navíc u mé postele stála máma.

"No to je dost, že jsi vzhůru, musela jsem kvůli tobě posunout kadeřníka, teď se mi odložil termín a já už ho tak nutně potřebuji," začala si tak sebekriticky prohlížet konečky svých vlasů - ke kadeřníkovi chodila každých čtrnáct dní, jen aby náhodou se jí nezačal třepit koneček, aby nebyly vidět odrosty a nebo prostě aby probrala s kadeřnicí nejnovější drby. Jen jsem mlčky otočila hlavu od ní, nechtěla jsem jí ani vidět, nechtěla jsem, aby tu byla, aby na mě koukala a spílala mi za něco, k čemu mě sama dohnala. Když jsem jí párkrát neodpověděla na její otázku, nakonec se sebrala a odešla, že má důležitější věci na práci, než tu se mnou trávit její tak moc drahocenný čas.

Tak strašně mě to mrzelo, nikdy to nebyla nejlepší máma, to přiznávám, ale teď jsem pro ni byla až na posledním místě. Kadeřník i manikúra byly důležitější, než já. Nikdy jsem si nepřipadala tak sama, tak zoufalá. V tuhle chvíli jsem si tak přála umřít, abych dál nemusela trpět všechny ty věci, které si pro mě osud připravil. Za všechno to smýšlení se teď tak moc stydím, ale tenkrát mě přemohlo zoufalství. Vlastně nechápu, jaký smysl měl ten můj dost naivní pokus o sebevraždu přímo v nemocnici. Hádám, že to bylo velice impulsivní jednání, a když se na to dívám zpátky, nedokážu pochopit, proč jsem to udělala. Zřejmě to byl jen jakýsi výkřik o pomoc. Přineslo mi to akorát velice nepříjemný výplach žaludku, mámu, která mi přišla vyčítat, že jsem jí naprosto zničila tím svým chováním - že jí všichni pomlouvají, jak mě vychovala a hlavně další spousty hodin terapie.

Musím se přiznat, že ty terapie, které byly jak soukromé, ale hlavně skupinové, mě pomohly asi nejvíc ze všeho. Poznala jsem tam spousty lidí se stejnými problémy. Lidi, kteří se něčím lišili od ostatních. Byly tam i drogově závislí a hlavně holky, které někdo znásilnil. Tolik jsem trpěla, jen když jsem je slyšela mluvit o tom všem, co si prožili. Říkala jsem si, že jsem tenkrát možná taky mohla říct, že by se všechno vyřešilo rychleji a hlavně třeba lépe. Teď už jsem o tom ovšem mluvit nechtěla, aby se to nedostalo mezi lidi. Přesto jsem mezi těmito lidmi poznala, že ne všichni soudí ostatní jen na základě prvního dojmu. Slyšet téměř poprvé v životě ta slova podpory a útěchy, kterých se mi najednou dostávalo, mě dojímalo. Pomohlo mi to se opět postavit na nohy a dodalo mi to tak moc potřebné sebevědomí. Najednou jsem se cítila úplně jinak - silná.

Tenhle pocit mě nepřešel, ani když jsem se vrátila do školy, což mě samotnou neuvěřitelně překvapilo. Čekala jsem, že se okamžitě všechno sesype jako domeček z karet, ale nebylo to tak. Pouštěla jsem urážky a pitomé narážky ostatních jedním uchem dovnitř a druhým ven. Začala jsem konečně nosit hlavu vzpříma, žádné klopení očí do země. Jediné, co terapie nezměnily, byla moje touha po tom, pomstít se všem těm husičkám, které se mi vždycky smály za zády a bavily se nad tím, jak zoufale se snažím chytit se čehokoliv, co by mě dostalo mezi společnost.

Příležitost se mi naskytla hned na prvním plese, který nás čekal. Byl to maškarní, všechno bylo oděno do lehce středověkého hávu a tlumená osvětlení přidávala na tajemnu všeho kolem. Chodili jsme s těmi zvláštními maskami, které se tenkrát používaly. Byla to zajímavá změna, lidé se mezi sebou občas dost těžce poznávali a stávalo se, že jste ani nevěděli, s kým tancujete. Tímhle způsobem se mi povedlo přimotat se ke kapitánovi vodního póla. Byl to vysoký blond kluk s modrýma očima, mě se moc nelíbil, ale Stacy ano - chodila s ním již nějaký ten pátek. Myslím, že by se mnou ani tancovat nešel, kdyby věděl, kdo jsem, ale jelikož se mnou nikdy neprohodil ani slovo, po hlase mě poznat nemohl. Nikdy mě nenapadlo, že může být taková zábava flirtovat a svádět kluka. A co hlavně? Taky mě nenapadlo, že je tak moc jednoduché dostat kluka přesně tam, kam chcete. Stačí zašeptat do ucha pár komplimentů a příslibů a během chvilky dostanete pozvání na procházku kolem budovy. Jak bych mohla odolat - přesně tohle byl můj záměr.

Během naší procházky mě vzal kolem ramen a vyprávěl mi cosi o pólu, bylo mi to dost ukradené, spíš jsem se nenápadně rozhlížela, jestli nejsou poblíž děvčata, která by to s velkou radostí oznámila Stacy. Ty jsem nakonec objevila, díky mému manévru si jich naštěstí Andrew nevšiml. Otočila jsem se čelem k němu a dala mu ruce kolem krku. Přiblížila jsem mu rty k uchu.

"Teď si se mnou můžeš dělat, co chceš," šeptla jsem mu do ucha. Bylo vcelku zábavné pozorovat změny výrazu v jeho obličeji. Váhání však netrvalo ani minutu. Okamžitě mi dal ruce kolem pasu a přitáhl si mě blíž k sobě. Rukama jsem mu zvedla jeho masku a rychle ho políbila, aby nestihl sundat on tu mou. Okamžitě mi polibek oplatil a dokonce si mě i mírně ohnul do zadu, bylo na něm vidět, že by si rozhodně dal říct. K něčemu takovému jsme se rozhodně nestačili dostat. Během pěti minut se stalo přesně to, co jsem čekala. Děvčata odběhla najít Stacy a dotáhla jí k nám. Ta sem došla a naštvaně nás odtrhla. Andrew schytal okamžitě facku, pak se otočila na mě - vzteky rudá jako krocan. Já jsem si jen tak ležérně stáhla masku z obličeje, aby bylo naprosto jasné, s kým má tu čest. Její výraz v obličeji byl vážně k popukání. Nezmohla se na jediné slovo.

Já jsem k ní jen tak došla, položila jí ruku na rameno.

"Je mi moc líto, že vám to spolu zřejmě nevyjde. Ale není se čemu divit, líbá vážně mizerně," jen jsem se tak provokativně uculila a rozešla se zpátky do budovy. Po cestě mě doprovázela spousta pohledů - od nenávistných, přes překvapené, až k nechápavým. A tenkrát jsem se poprvé cítila, jako bych měla konečně i já moc nad někým - a velice se mi to líbilo.

-

The O.C. - originál DVD

12. ledna 2011 v 13:10 | Werí |  The O.C.
Tak jsem se konečně dostala k nafocení mého originálního O.C., které jsem před Vánocemi vyhrála v anglické soutěži. Fotky nejsou zrovna nejkvalitnější, máme jen stařičký foťáček, který pamatuje téměř počátky digitálních fotoaparátů. Fotky jsou hlavně ilustrační, abyste viděli, jak to asi vypadá :)
Je to britská verze tohoto vydání, americká vypadá o něco jinak :)

..
(obal, z vrchni strany je plastický, když se s ním hýbe dělá to pohyby vody :)

Autoškola - test

11. ledna 2011 v 22:16 | Werí |  Diary
Pardon, ale s tímhle se musím pochlubit :D...budu nastupovat do autoškoly, tak trávim čas zkoušením testů a tohle je poprvé, co se mi takhle krásně povedl :DD
(jinak je to na stránkách - http://etesty.mdcr.cz/Default.aspx )

test
Krása, co? :D...sem šikula :D

Kreslím - Rachel Bilson /úprava/

11. ledna 2011 v 20:02 | Werí |  Kreslím

Tak jsem se o tenhle obrázek pokusila taky...no..odflákla jsem to..přiznávám...ukamenujte mě :D...přestalo mě to bavit, tak sem to jen tak ošmrdlala :DD (je na tom kontrast, aby byly ty čáry líp vidět)
..

Duchové či UFO?

10. ledna 2011 v 19:38 | Werí |  Téma týdne
Tohle téma týdne mě poměrně zaujalo, jelikož o paranormálních jevech jsem s lidmi nejednou mluvila.
Pod pojmem paranormální jev si každý může představit něco jiného, ale po většinou to bývají duchové a nebo UFO - mizení věcí po domě, zvláštní záblesky na obloze.

Takže na co se zaměříme první? Na zelené muzíčky v raketě? Jak si představíte mimozemšťany, když se o nich někdo zmíní? Já vlastně ani sama nevím, ale tohle je jedna z věcí ve které věřím. Vesmír je obrovský - spousta planet, spousta galaxií, proč by ta naše měla být v celém vesmíru jedinečná? Blbost.. samozřejmě si nemyslím, že si létají ve vesmíru v kosmických lodích, ale rozhodně nejsme jediné organismy ve vesmíru, to určitě ne.

Duchové? No, u těch si nejsem jistá jestli tomu vyloženě věřím, ale popravdě vždycky jsem z toho měla tak trochu respekt. Nikdy jsem se neuvázala k vyvolávání duchů ani by mě nikdo nedostal před zrcadlo, abych řekla třikrát: "Krvavá Mary". Je to tím, že mě svazuje taková nejistota, protože se nedá dokázat, že žádní neexistují. Občas se totiž dějí opravdu zvláštní věci, které si ani nedokážeme vysvětlit. Taky máme pár takových domácích příhod s popadanými věcmi a podobně.
Každopádně s věcmi jako je záhrobí a duchové si nezahrávám, kdo ví jak by se mi to mohlo vymstít.

A nic moc dalšího se mi asi pod paranormálními jevy hned nevybaví, takže se do ničeho dalšího už nebudu pouštět. A co vy? Co si představíte pod pojmem paranormální jevy? Věříte na duchy nebo mimozemšťany? :)

Kreslím - Lebka

10. ledna 2011 v 16:48 | Werí |  Kreslím
Dávno dávno, předávno nakreslený a v nedávné době nalezený výkres :D

lebka