1. Kapitola - Jak to všechno začalo

5. ledna 2011 v 18:33 | Werí |  Život není pohádka


Řekla bych, že jsem měla poměrně šťastné dětství - alespoň v tom předškolním období. Moc si ho nepamatuji, ale určitě to musela být nejšťastnější část mého života. Bezstarostnost, hry a přátelé… naposled v životě. Vědět předem, jak bude vše dál, asi bych si sbalila věci a odešla z domu. No dobře, v šesti letech asi těžko, ale jistě víte, jak jsem to myslela.
Do školy jsem se neuvěřitelně těšila, na nové prostředí, na nové přátele i na samotné učení. Nemohla jsem očekávat, že se ze snu později stane má nejhorší noční můra. Hned od začátku mě máma nutila do učení, které bylo ještě daleko přede mnou. Vždy jsem vše musela znát ještě dříve, než jsme to probírali ve škole. Již ve školce mě vedla ke čtení, psaní a počítání, jenže tehdy to pro mě byla ještě hra. Ovšem, postupem času, to začalo být horší a horší. Nesměla jsem ven, dokud jsem neudělala úkoly, nenapsala diktát a nespočítala spousty příkladů, které si pro mě připravila. Měla jsem i domácího učitele, který k nám chodil. Jenže po dodělání všech prácí, které mi uložila, již bylo moc pozdě na to jít ven, takže jsem většinu času trávila doma. Možná se o mě jen bála, kdo ví, ale ničila mi tím život.

Děti ve škole se mi začaly vyhýbat, protože jsem byla ta holka, co nedrží partu a nechodí s ostatními ven a pouze se učí. Byla jsem ten třídní šprt, který byl buď ignorován, a nebo často trpěl pod přívalem nadávek a urážek. Kdo by řekl, že i děti dovedou být tak kruté. Tomu všemu bohužel vůbec nepomohly ani zdravotní problémy s očima, které se mi objevily. Musela jsem nosit poměrně silné brýle, díky kterým jsem se dočkala ještě většího posměchu než doposud. Od té doby už jsem se radši začala stranit lidí a naučila se nereagovat na jejich poznámky. Nemůžu ovšem říct, že mě to netrápilo.

Spousty nocí jsem proplakala tiše v posteli, aby ani máma nevěděla, že se něco děje. Stejně by mi nevěřila. Navíc by mi řekla, že bych si s tím měla poradit. Nebo možná, abych si toho nevšímala, že přece chci být chytrá a úspěšná. Že mám myslet na budoucnost.

Občas se zdálo, že by se se mnou mohl začít někdo bavit, ale nakonec z nich stejně vypadlo, že jen potřebují pomoct s úkolem nebo vysvětlit nějakou látku. Obvykle jsem se k tomu ale uvolila, aby na mě vůbec někdo mluvil. Někdy přišlo dokonce i pozvání na nějakou oslavu, jako například v šesté třídě. Měli jsme mít připravenou básničku a třídní princezna Summer Robertsová si jí samozřejmě zapomněla připravit a ještě byla překvapená, když jí učitelka vyvolala. Ovšem slíbila mi za tu mou pozvání na narozeninovou oslavu, tomu jsem prostě nemohla odolat a básničku jí ihned dala. Možná si myslíte, že jsem sebou nechala jen manipulovat, ale já byla tak zoufalá, že jsem ze sebe klidně dělala otroka pro ostatní. Bylo to ovšem většinou naprosto zbytečné, protože i když jsem na oslavě byla, stejně se se mnou nikdo nebavil. Seděla jsem sama opodál a sledovala, jak si dávají dárky, jedí dort a hrají hry. Nikdy jsem se nemohla her účastnit. Když jsem si občas dovolila se ozvat, sklonili k sobě okamžitě hlavy a začali si cosi šeptat. Pak už jsem se radši o komunikaci nepokoušela a dál tiše seděla v rohu a pozorovala..

Později už jsem ani nikam nechodila, jelikož mi ke studiu přibyly jazyky. Nejen školní francouzština, ale máma mi zajistila i španělštinu a latinu. Studium třech jazyků najednou bylo poměrně náročné, ale brzy jsem si na režim zvykla a dokázala jsem se učit rychleji a efektivněji. Když jsem si myslela, že jsem se konečně smířila se způsobem svého života, přišla další rána…

-
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Potkanka Potkanka | Web | 18. ledna 2011 v 14:19 | Reagovat

wow..to vypadá dost napínavě.honem dál,ale chudák holka :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama