2. Kapitola - Konec nevinnosti

5. ledna 2011 v 21:05 | Werí |  Život není pohádka
Bylo mi čerstvých 13 a seděla jsem zrovna v pokoji nad francouzštinou. Táta asi před hodinou vyrazil nakoupit domů květiny, které najednou máma velice nutně potřebovala. Nechápu ty její náhlé nápady. Ale tátu jsem měla moc ráda. Do ničeho mě nikdy netlačil, občas si se mnou i hrával, abych nebyla tak sama. To se ovšem moc nelíbilo mámě, prý to není výchovné a v budoucích úspěších mi to nijak nepomůže. Táta měl zvláštní povolání, byl to sexuolog, ta práce ho bavila. Velice rád pomáhal lidem. Hodně často dával peníze i na charitu nebo dětem, které měly nějaký talent, jenže se mu nemohli věnovat kvůli nedostatku financí. Byl to člověk se srdcem na dlani. Sezení s pacienty pořádal v našem domě. Nechával mě na nich sedět a poslouchat. Vlastně to bylo poměrně zajímavé, lidé chodili s různými problémy a rozhodně ne všechny se týkaly přímo sexu. Nepřišlo mi, že bych tím byla nějak pohoršená nebo zkažená. Máma se mnou nikdy o tomhle tématu nemluvila, takže jsem se všechno dozvěděla až touhle formou.

Jenže takové sezení jsem už nikdy neměla zažít. Vše se změnilo ve chvíli, kdy za mnou do pokoje přišla máma.
"Už to mám skoro hotové," houkla jsem v domnění, že se přišla zeptat, jak jsem na tom s učením.

"Zlato? Pojď ke mně," posadila se na mou postel a poklepala vedle sebe. Když jsem na ní otočila hlavu, zjistila jsem, že má úplně jiný výraz, než obvykla. Na poplach už bilo vlastně i to oslovení, nikdy mi neříkala zlato.

"Právě mi volali… z nemocnice. Táta měl nehodu,"

Úplně mě zamrazilo, "Co se mu stalo? Pojedeme za ním?" zeptala jsem se vyděšeně. Ona jen mlčky zavrtěla hlavou, už mi nic dalšího říkat nemusela, vše mi bylo hned jasné. Nebyla jsem schopná slova, jen jsem se zadívala do zdi a opakovala si, že tohle se mi jen zdá, že takový život přece nemůžu mít dokonce ani já. Mamka mě dost překvapivě i objala, takže jsem věděla, že tohle sen není. Zavřela jsem oči a hlasitě se rozplakala. Táta byl jediným ostrůvkem v tom obrovském oceánu a ten ostrůvek se najednou potopil. Již jsem se neměla čeho chytit, neměla jsem žádnou pevnou zem, kolem mě byla jen nekonečná vodní hladina.

Ani nevím, jak dlouho jsem brečela, ale zřejmě jsem musela usnout. Když jsem se probudila, máma už tam nebyla, oči jsem měla opuchlé a hlava se mi málem rozskočila. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, co se vlastně stalo, proč to všechno. Ihned mě zachvátila další vlna pláče, ale tentokrát jí již mamka nepřišla zastavit. Všechnu svou mateřskou lásku vyčerpala již včera. Mátožně jsem sešla ze schodů dolů a viděla jí, jak sedí na gauči s mužem v obleku, na stole byla hromada papírů. Chvíli jsem jen tiše poslouchala rozhovor, než jsem si uvědomila, že řeší dědictví. To snad ani není možné, táta včera umřel a ona se již těší, jak shrábne jeho peníze i peníze za pojistku. V tu chvíli jsem měla tak strašnou chuť křičet, vykřičet ze sebe všechen vztek a zoufalství posledních let. Místo toho jsem tam ale jen stála a nechápavě sledovala tu neuvěřitelnou scénu. Nakonec jsem se otočila a vrátila se do pokoje, lehla si na postel a odmítala se hnout.
Vlastně ani nevím, jak dlouho jsem tak mohla ležet, pár hodin, možná pár dní. Všechno mi to splývalo dohromady. Nechtěla jsem jíst, nechtěla jsem vůbec nic. Samozřejmě se k nám brzy dostavil psychiatr. Nechtěla jsem doktora, chtěla jsem, aby mi všichni dali pokoj, aby mě konečně nechali žít svůj život. Zřejmě jsem toho chtěla až moc.

Doktor k nám chodil denně a já jsem i přes svou nechuť začínala dělat pokroky a naučila se komunikovat. Naučila jsem se mluvit s ním o tom, co mě trápí, čím vším si procházím zas a znovu doma i ve škole. Byl vázaný svým lékařským slibem, mluvila jsem s ním jen proto, že o tom nemohl říct matce. Vždy po jeho odchodu jsem se cítila uvolněně a zdálo se mi, že dokážu všechno na světě. Že zítra se jim konečně všem postavím. Jenže jakmile jsem vstoupila do školy, vždy mě odvaha přešla. Zase převládl ten pocit méněcennosti, který mě doprovázel všude, kam jsem šla. Zřejmě byl můj blok až příliš silný, než abych se ho dokázala jen tak zbavit.

Nedlouho po otcově smrti si máma přivedla domů nového chlapa. Jmenoval se Paul a byl mladší než ona, bylo mu dvacet pět. Měl těsně po škole, jeho rodina měla úspěšný podnik a on byl naprosto za vodou. Ona z něj byla úplně paf, nedivím se, byl to sympaťák. Tmavé vlasy, modré oči, okouzlující úsměv. Na mě nic takového samozřejmě neplatilo, ale viděla jsem, jak se na něj dívá ona. Omotal si jí kolem prstu.

V té době jsem zrovna trávila čas doma, byly letní prázdniny a já jsem byla zrovna po operaci - kvůli očím. Konečně jsem mohla chodit bez brýlí, byla jsem opravdu šťastná. Ze začátku jsem byla poměrně citlivá na světlo, ale to brzy přešlo a já si konečně mohla užívat světa kolem bez obroučků. Paul se mnou trávil docela dost času, vyprávěl mi, co viděl tady a co tam. Byl to skvělý vypravěč, přesto jsem vůči němu měla zvláštní druh respektu. Nedokážu vám popsat, co přesně to bylo, ale měla jsem z něj zvláštní pocit. Brzy mi začal být až nepříjemný, občas se mi stávalo, že jsem si šla večer v noční košili do ledničky pro džus nebo mléko a on ještě sledoval televizi. Nemohla jsem si pomoct, ale zdálo se mi, jako by mě svlékal pohledem. Od té doby jsem radši stále nosila pyžama, jenže dívat se povětšinou nepřestal. Samozřejmě si nikdy nedovolil podívat se tak na mě před mámou. Tu si stále opečovával a byl k ní až nechutně vstřícný a štědrý.

Jen já jsem měla stále nepříjemnější pocit z jeho přítomnosti. Všechno se to začalo, sice nenápadně, ale poměrně intenzivně stupňovat. Pokoušel se mě dotýkat, pod záminkou, že mi ukáže, jak lépe držet tužku, že bych možná potřebovala vysadit, abych lépe viděla do akvária se zvířaty a podobně. Tak moc jsem to chtěla někomu říct, ale stále ve mně přetrvával určitý respekt, takže jsem jen trpělivě snášela vše, co se mu zachtělo.

Nikdy jsem nezažila horší večer, než byl třináctý květen. Bylo kolem desáté hodiny, máma už spala, chodívala si lehnout velmi brzy. Já jsem ležela na posteli a četla si jednu z mých oblíbených knížek. Najednou se ozvalo zaklepání na dveře.
"Dále," houkla jsem a pootočila hlavu ke dveřím. Nakoukl do nich Paul.

"Neruším?" otázal se s úsměvem. V tu chvíli jsem měla takovou chuť mu říct, že ruší, ale nedokázala jsem to, jen jsem tak němě přikývla. Přešel k mojí posteli a posadil se vedle mě. "Co čteš?" zazněl nevinný dotaz.

"To neznáš," jen jsem tak zamumlala a koukala radši stále do knížky.

"Ty se mnou snad nemluvíš?"

"Mluvím, proč bych nemluvila?" stále jsem ovšem nezvedala hlavu, zřejmě jsem ho tím poměrně dráždila, jelikož jsem zahlédla, jak mu bělají klouby na ruce. Tisknul vzteky ruku v pěst. Čekala jsem, jestli se zvedne a odejde, ale to bohužel neměl v plánu. Měla jsem na sobě zrovna pyžamo s krátkými nohavicemi, cítila jsem jeho upřený pohled a vnitřnosti se mi začaly pomalu kroutit strachy. Brzy se dotkl konečky prstů mého lýtka. Celá jsem se napjala a zadržela dech, když mi prsty přejížděl výš, až na stehno. Chtělo se mi brečet, ale neměla jsem sílu cokoliv udělat, nemohla jsem se nijak bránit, byla jsem zdřevěnělá strachy.

Když mi rukou zajel až pod kalhoty na zadek, zavřela jsem pevně oči a snažila se nevnímat jeho doteky. Doufala jsem, že ho to brzy přestane bavit, ale to jsem se šeredně spletla. Když jsem se odvážila pootevřít oči, zahlédla jsem jeho soustředěný pohled. Ten výraz mě děsil, byl to výraz psychopata. V tu chvíli jsem si uvědomila, že tentokrát se nespokojí jen s osaháváním.

Otočil si mě tak na záda a nahnul se nade mě. Pevně jsem semkla ruce na hrudníku a překřížila nohy. Jen se pobaveně uchechtl. Strach mě svazoval čím dál tím víc, když mě zajel rukama pod vršek od pyžama. Moje pevné sevření rukou mi nebylo nic platné. Znovu se na mě podíval a palcem mi přejel přes rty.

"Jenom cekni a nepřej si vědět, jak to dopadne," upozornil mě a už mi nedal prostor nic odvětit, protože se mi pokusil zacpat ústa polibkem. Snažila jsem se uhnout hlavou, ale nebylo mi to nic platné, začínal být poměrně agresivní. Dost velkou silou mi chytil ruce a dal mi je podél těla, bolelo to jak čert, ale psychická bolest rozhodně převládala. Chvíli jsem se dokonce pokoušela bránit, ale to ho ještě více rozzuřilo a já jsem cítila, že moje kosti v zápěstí by to nemusely vydržet, tak jsem radši povolila, pevně semknula víčka a čekala. Jen jsem v pěstech drtila peřinu, jak jsem se pokoušela nevnímat všechny ty negativní pocity, které mnou prostupovaly - panika, děs, bolest. Po tvářích mi tekly slané slzy, které jsem se ani nepokoušela polykat. Přišlo mi, že se záměrně pokoušel zvýšit moje utrpení a já jsem jen mlčky ležela a plakala.

Trvalo to věčnost, než byl konečně spokojený a nechal mě být. Mlčky opustil pokoj, nechal mě tam zoufalou, poníženou a se zakrváceným prostěradlem. Nemohla jsem nic, dokázala jsem se jen zkroutit a plakat. Tohle byla situace, která mě zřejmě poznamenala na celý život.

Za dva dny byl pryč, rozešel se s mámou a odešel… možná ze strachu. Zřejmě si uvědomil, co provedl a že bych ho možná mohla nahlásit. Ale na to jsem neměla ani pomyšlení, nedokázala bych to nikomu říct. Neřekla jsem to ani doktorovi, ani mámě ani nikomu jinému, nesla jsem v sobě jen všechnu tu bolest a ponížení, kterého se mi dostalo. Na tohle nikdy nezapomenu, vždycky to bude se mnou, i když jednou možná někde hodně hluboko...

-
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Potkanka Potkanka | Web | 18. ledna 2011 v 14:25 | Reagovat

chudák...to bývá hodně často v hodně příběhách,ale ty to umíš napsat mnohem hezčeji :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama