4. Kapitola - Přichází změny?

12. ledna 2011 v 14:43 | Werí |  Život není pohádka
Když jsem ten den přišla ze školy, hodila jsem tašku do rohu a ještě v kuchyni potkala mámu.

"Přijde dneska Nick?" zazněla její první otázka. Jak jinak, byla spokojená, kluk z dobré rodiny, vychovaný, šarmantní - vše co si ona přála mít v rodině.

"Ne, rozešli jsme se," jen jsem tak opatrně odvětila, popravdě jsem z ní měla strach. Vůbec jsem nedokázala odhadnout její reakci. První se dost zamračila a sjela mě pohledem.

"Není divu, že tě nechal. Podívej se na sebe, divím se, že se do těch kalhot ještě vejdeš. Nepočítej, že ti koupím nové, až se do těhle nevejdeš," téměř na mě vyštěkla. Nesnášela jsem tyhle řeči, často jsem kvůli nim měla ošklivé mindráky. Že nejsem dost hezká, dost hubená, že mám do dokonalosti daleko asi, jako má mravenec do slona. Jen jsem tiše sklopila hlavu, téměř neslyšně něco zamumlala a odešla do svého pokoje. Tímhle srazila i zbytky mého, velice pošramoceného sebevědomí.

Začala jsem přemýšlet, jestli je to vážně tím, jak vypadám. A tím mě máma dostala do dalších problémů, o kterých ani netušila. Kromě učení bylo teď mojí prioritou i chození ven běhat, popřípadě fitko a hlavně téměř žádné jídlo. Mučila jsem sama sebe s nadějí, že pak mě třeba konečně začnou lidi brát. Veškeré mé snažení skončilo - kde jinde - než v nemocnici. Sesunula jsem se uprostřed zkoušení ve škole. Byla jsem tak zesláblá ze všeho toho cvičení a hladovění, že mi stačil jenom drobný stres, který způsobilo zkoušení, a nohy se mi okamžitě podlomily. Opravdu jsem začala vnímat až v nemocnici - to už jsem byla připojená na kapačce, která do mě dostávala potřebnou vodu a výživu, navíc u mé postele stála máma.

"No to je dost, že jsi vzhůru, musela jsem kvůli tobě posunout kadeřníka, teď se mi odložil termín a já už ho tak nutně potřebuji," začala si tak sebekriticky prohlížet konečky svých vlasů - ke kadeřníkovi chodila každých čtrnáct dní, jen aby náhodou se jí nezačal třepit koneček, aby nebyly vidět odrosty a nebo prostě aby probrala s kadeřnicí nejnovější drby. Jen jsem mlčky otočila hlavu od ní, nechtěla jsem jí ani vidět, nechtěla jsem, aby tu byla, aby na mě koukala a spílala mi za něco, k čemu mě sama dohnala. Když jsem jí párkrát neodpověděla na její otázku, nakonec se sebrala a odešla, že má důležitější věci na práci, než tu se mnou trávit její tak moc drahocenný čas.

Tak strašně mě to mrzelo, nikdy to nebyla nejlepší máma, to přiznávám, ale teď jsem pro ni byla až na posledním místě. Kadeřník i manikúra byly důležitější, než já. Nikdy jsem si nepřipadala tak sama, tak zoufalá. V tuhle chvíli jsem si tak přála umřít, abych dál nemusela trpět všechny ty věci, které si pro mě osud připravil. Za všechno to smýšlení se teď tak moc stydím, ale tenkrát mě přemohlo zoufalství. Vlastně nechápu, jaký smysl měl ten můj dost naivní pokus o sebevraždu přímo v nemocnici. Hádám, že to bylo velice impulsivní jednání, a když se na to dívám zpátky, nedokážu pochopit, proč jsem to udělala. Zřejmě to byl jen jakýsi výkřik o pomoc. Přineslo mi to akorát velice nepříjemný výplach žaludku, mámu, která mi přišla vyčítat, že jsem jí naprosto zničila tím svým chováním - že jí všichni pomlouvají, jak mě vychovala a hlavně další spousty hodin terapie.

Musím se přiznat, že ty terapie, které byly jak soukromé, ale hlavně skupinové, mě pomohly asi nejvíc ze všeho. Poznala jsem tam spousty lidí se stejnými problémy. Lidi, kteří se něčím lišili od ostatních. Byly tam i drogově závislí a hlavně holky, které někdo znásilnil. Tolik jsem trpěla, jen když jsem je slyšela mluvit o tom všem, co si prožili. Říkala jsem si, že jsem tenkrát možná taky mohla říct, že by se všechno vyřešilo rychleji a hlavně třeba lépe. Teď už jsem o tom ovšem mluvit nechtěla, aby se to nedostalo mezi lidi. Přesto jsem mezi těmito lidmi poznala, že ne všichni soudí ostatní jen na základě prvního dojmu. Slyšet téměř poprvé v životě ta slova podpory a útěchy, kterých se mi najednou dostávalo, mě dojímalo. Pomohlo mi to se opět postavit na nohy a dodalo mi to tak moc potřebné sebevědomí. Najednou jsem se cítila úplně jinak - silná.

Tenhle pocit mě nepřešel, ani když jsem se vrátila do školy, což mě samotnou neuvěřitelně překvapilo. Čekala jsem, že se okamžitě všechno sesype jako domeček z karet, ale nebylo to tak. Pouštěla jsem urážky a pitomé narážky ostatních jedním uchem dovnitř a druhým ven. Začala jsem konečně nosit hlavu vzpříma, žádné klopení očí do země. Jediné, co terapie nezměnily, byla moje touha po tom, pomstít se všem těm husičkám, které se mi vždycky smály za zády a bavily se nad tím, jak zoufale se snažím chytit se čehokoliv, co by mě dostalo mezi společnost.

Příležitost se mi naskytla hned na prvním plese, který nás čekal. Byl to maškarní, všechno bylo oděno do lehce středověkého hávu a tlumená osvětlení přidávala na tajemnu všeho kolem. Chodili jsme s těmi zvláštními maskami, které se tenkrát používaly. Byla to zajímavá změna, lidé se mezi sebou občas dost těžce poznávali a stávalo se, že jste ani nevěděli, s kým tancujete. Tímhle způsobem se mi povedlo přimotat se ke kapitánovi vodního póla. Byl to vysoký blond kluk s modrýma očima, mě se moc nelíbil, ale Stacy ano - chodila s ním již nějaký ten pátek. Myslím, že by se mnou ani tancovat nešel, kdyby věděl, kdo jsem, ale jelikož se mnou nikdy neprohodil ani slovo, po hlase mě poznat nemohl. Nikdy mě nenapadlo, že může být taková zábava flirtovat a svádět kluka. A co hlavně? Taky mě nenapadlo, že je tak moc jednoduché dostat kluka přesně tam, kam chcete. Stačí zašeptat do ucha pár komplimentů a příslibů a během chvilky dostanete pozvání na procházku kolem budovy. Jak bych mohla odolat - přesně tohle byl můj záměr.

Během naší procházky mě vzal kolem ramen a vyprávěl mi cosi o pólu, bylo mi to dost ukradené, spíš jsem se nenápadně rozhlížela, jestli nejsou poblíž děvčata, která by to s velkou radostí oznámila Stacy. Ty jsem nakonec objevila, díky mému manévru si jich naštěstí Andrew nevšiml. Otočila jsem se čelem k němu a dala mu ruce kolem krku. Přiblížila jsem mu rty k uchu.

"Teď si se mnou můžeš dělat, co chceš," šeptla jsem mu do ucha. Bylo vcelku zábavné pozorovat změny výrazu v jeho obličeji. Váhání však netrvalo ani minutu. Okamžitě mi dal ruce kolem pasu a přitáhl si mě blíž k sobě. Rukama jsem mu zvedla jeho masku a rychle ho políbila, aby nestihl sundat on tu mou. Okamžitě mi polibek oplatil a dokonce si mě i mírně ohnul do zadu, bylo na něm vidět, že by si rozhodně dal říct. K něčemu takovému jsme se rozhodně nestačili dostat. Během pěti minut se stalo přesně to, co jsem čekala. Děvčata odběhla najít Stacy a dotáhla jí k nám. Ta sem došla a naštvaně nás odtrhla. Andrew schytal okamžitě facku, pak se otočila na mě - vzteky rudá jako krocan. Já jsem si jen tak ležérně stáhla masku z obličeje, aby bylo naprosto jasné, s kým má tu čest. Její výraz v obličeji byl vážně k popukání. Nezmohla se na jediné slovo.

Já jsem k ní jen tak došla, položila jí ruku na rameno.

"Je mi moc líto, že vám to spolu zřejmě nevyjde. Ale není se čemu divit, líbá vážně mizerně," jen jsem se tak provokativně uculila a rozešla se zpátky do budovy. Po cestě mě doprovázela spousta pohledů - od nenávistných, přes překvapené, až k nechápavým. A tenkrát jsem se poprvé cítila, jako bych měla konečně i já moc nad někým - a velice se mi to líbilo.

-
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dívčí blogík Dívčí blogík | Web | 12. ledna 2011 v 17:47 | Reagovat

Pěkný příběhh fakt se povedl a ta mamka jak se zeptala jestli přijde Nick to mě dostalo!

2 Potkanka Potkanka | Web | 18. ledna 2011 v 14:34 | Reagovat

tak ta ji to dobře nandala :-D

3 Myy Myy | 21. ledna 2011 v 20:58 | Reagovat

Hej to je úžasné :D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama