5. Kapitola - Vzpomínky

17. ledna 2011 v 23:16 | Werí |  Život není pohádka

Od té doby se na škole pár věcí změnilo. Už jsem nebyla známá jako ta tichá divná holka, která se s nikým nebaví. Teď jsem byla Taylor Townsendová - ta mrcha. Z posměšných pohledů se nakonec staly nenávistné a místo chichotání jsem občas zaslechla něco dost podobného vzteklého syčení. Nedivila bych se, kdyby náhodou založili klub "Nesnáším Taylor Townsendovou". Vlastně jsem čekala, kdy začnou nosit nějaké odznaky s heslem. Překvapivě se nic takového nestalo, i když to k tomu zřejmě nemělo daleko. Přiznávám, že tahle "pozornost" mi vlastně nebyla ani nepříjemná. Bylo to úplně něco jiného, než jsem zažívala doteď.

Přesto jsem si toho nijak extra nevšímala a často prostě jen sedávala v lavici a četla si v učebnicích nebo jen zírala z okna a hrála si s prstýnkem pověšeným na řetízku.

Mimochodem, o tom prstýnku jsem vám zřejmě ještě nic neříkala, že ne?

Chyba, nějak jsem pozapomněla. Nosila jsem ho na řetízku, protože to rozhodně nebyla moje velikost. Patřil tátovi, ale když se začal věnovat svému dalšímu koníčku - všemožnému šroubování, vrtání a podobným vymoženostem, radši ho přestal nosit, aby mu moc nepřekážel. Tenkrát mi koupil řetízek a pověsil mi ho i s prstýnkem na krk. Ani nevím, jestli si tenkrát jen dělal srandu nebo to myslel vážně, ale doteď si jeho slova pamatuji.

Ten, kdo nemá moc rád sentiment, tak to snad ani nečtěte, protože z toho téměř kape. Taky si na to moc nepotrpím, ale vím, že táta to myslel dobře. Teď začínám chápat, proč mi to řekl a jaký to mělo vůbec smysl.

Řekl mi, že ten prstýnek mám jednou dát klukovi, který mě udělá šťastnou, který mi ukáže o čem ta láska opravdu je - že není jen o tom brát, ale i dávat. Byl tak moc plný ideálů, vlastně strašně naivní, co se týče otázek lásky. Nikdy jsem nepochopila, jak s takovými názory může žít s mojí mámou. Bylo mi ho vlastně strašně líto.

Brával mě často do malého hájku, který byl za městem. Všehovšudy pár stromů, kterým vévodil jeden mohutný listnáč. Na jedné z jeho větví mi vyrobil houpačku - tu tak moc běžnou houpačku ze staré pneumatiky, ale vyrobil jí pro mě. Tolik to pro mě znamenalo. Ráda jsem tam s ním trávila čas, který se nám povedlo utrhnout se z domu. Seděla jsem mu na klíně v náručí a poslouchala všechno, co mi tak rád vyprávěl. Říkal mi, jak moc jsem úžasná a čeho všechno v životě můžu dosáhnout, když se o to pokusím. Že mi svět bude ležet u nohou - stačí jen chtít.

To všechno mě tak hřálo u srdce, byl jediný člověk, od kterého jsem tohle slyšela.

Tak moc mě chtěl vidět vyrůstat, tak moc mě chtěl vidět zamilovanou a šťastnou. Sliboval mi, že tu pro mě vždycky bude - když budu chtít lítat, vyrobí mi křídla, když budu mít zlomené srdce, bude se mnou sedět tak dlouho, dokud nepřestanu plakat.

Taky říkával, že až mě povede k oltáři, bude ten nejšťastnější chlap na světě. Vidět mě v bílých šatech s kytkou v ruce, rozzářenou a spokojenou - to je jeho největší sen. Chtěl si naplno užívat vnoučat a rozmazlovat je. Jenže ničeho z toho se nedočká, už nikdy mě znovu neobejme. S ním odešlo všechno to bezpečí, které mi domov poskytoval. Vlastně už to nebyl domov, ne bez něj. Byl to jen dům, kde bydlím.

Ze zamyšlení mě vytrhla až učitelka, která vešla do třídy. Zabloudila jsem už jen letmo pohledem zpátky k prstýnku a zadoufala, že ho jednou budu mít komu dát.


Písničku jsem poslouchala při psaní, rozhodla jsem se vám udělat i překlad, pokud nejste tolik zběhlí v angličtině :) Omluvte nedokonalosti, překládat písničky mi moc nejde :)

Vítr mi fouká do tváře,
chodník mi ubíhá pod kolem.
Pětileté dítě poprvé zjišťuje,
jak opravdu chutná svoboda.

Běžel hned za mnou,
rukou držel sedlo.
Zhluboka jsem se nadechla a křičela,
když jsem projížděla ulicí.

Můžeš mě nechat jít, taťko, můžeš mě nechat jít.
Myslím, že jsem připravená to zvládnout sama.
Stále mě to trochu děsí, ale chci, abys věděl,
že už budu v pořádku, taťko, můžeš mě nechat jít.

Stála jsem u oltáře,
mezi dvěma láskami svého života.
Tím, pro koho jsem byla dcerou
a tím, pro koho budu brzy ženou.

Když se kněz zeptal
"Kdo předává tuto ženu?"
tátovi oči se zaplnily slzami.
Stále mě držel pevně za ruku,
dokud jsem mu nezašeptala do ucha

Můžeš mě nechat jít, taťko, můžeš mě nechat jít.
Myslím, že jsem připravená to zvládnout sama.
Stále mě to trochu děsí, ale chci, abys věděl,
že už budu v pořádku, taťko, můžeš mě nechat jít.

Zabíjelo mě, když jsem viděla toho nejsilnějšího muže, kterého jsem znala,
ztrácet se před očima v nemocničním pokoji.
"Víte, drží se jen kvůli vám."
Tak to řekla sestra
Můj hlas i srdce se lámali,
když sem vlezla k němu do postele a řekla:

Můžeš mě nechat jít, taťko, můžeš mě nechat jít.
Tvoje malá holčička je připravená to zvládnout sama.
Stále mě to trochu děsí, ale chci, abys věděl,
že už budu v pořádku, taťko, můžeš mě nechat jít.

-

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Potkanka Potkanka | Web | 18. ledna 2011 v 14:37 | Reagovat

krásné..škoda jen že to nebyl jenom zlý sen,že by se teď probudila a její tatínek by tam byl :-)

2 Potkanka Potkanka | Web | 18. ledna 2011 v 14:41 | Reagovat

a jinak krásná písnička,normálně takovéhle věci neposlouchám,ale tahle mě po přečtení úplně dostala,máš super vkus,hodí se k tomu :-)

3 Ufoun Ufoun | Web | 18. ledna 2011 v 15:57 | Reagovat

Krásné, smutné, ale tahle povídka mi připadá reálná ze života. A to se mi na ní líbí.

4 Ufoun Ufoun | Web | 18. ledna 2011 v 21:07 | Reagovat

Díky moc :). Taky nemám ráda když jsem v povídce chyby. Mě se pravopisné chyby neobjevovali, spíš překlepy, ale těd už si vždycyk povídku napíšu první ve word, takže je t dobrý :).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama