Únor 2011

Have you ever heard...

28. února 2011 v 20:36 | Werí
Jedna z krátkých prací na angličtinu, kterou jsem psala asi před rokem. Za úkol bylo napsat horrorový příběh, takže tady je. Je to verze neopravená učitelkou, takže tam občas bude nějaká chybička. Ale dostala jsem za to jedničku :D


Provází nás celý život...

28. února 2011 v 18:20 | Werí |  Téma týdne

Ztráta iluzí je něco, co zřejmě každý z nás zná a zažil a jistě ne jen jednou. Tvrdé návraty ze snů do reality nás provází celým životem.

Vzpomeňme si na tu dobu, kdy jsme byly malými bezstarostnými dětmi, které netrápilo téměř nic. Žily jsme okamžikem, nestaraly jsme se o to, co bude zítra, natož co bude za rok. Byly jsme plní snů a ideálů o tom, jak je život krásný a bezstarostný. Většina z nás se těšila, až zasedne do školních lavic a bude pilně studovat. Tady brzy přicházelo jedno z prvních rozčarování. Zjistili jsme, že ve škole je daleko větší nuda, než byla na hřišti ve školce. Musíme sedět, mlčet a dávat pozor. Brzy na to nás začali vést k tomu, abychom se dávali do budoucnosti. K největšímu borcení snů ovšem jistě patří to nejtěžší období života - dospívání. Hormony s námi hází o sto šest a my pomalu opouštíme klidné vody dětství. Postupně začínáme chápat, že naše dětské iluze jsou velice daleko od skutečnosti. Že nic není zadarmo a za všechno se musí platit. Aby toho nebylo málo, obvykle přichází první lásky, ke kterým neodmyslitelně patří zlomená srdce. Začátky jsou vždycky kouzelné a plné iluzí, které ovšem začneme postupem času ztrácet. Brzy nám život ukáže, že vztahy rozhodně nejsou jen o držení za ručičky a o sladkých slovíčkách. Dřív nebo později přicházejí důležité věci, které je potřeba řešit a tak jsme si to rozhodně na začátku nepředstavovali.
Tyto iluze v lásce nás budou zřejmě provázet celým život, i když, možná... jednoho dne se začneme na věci dívat racionálněji. To ovšem nedokážu posoudit, v tom věku rozhodně ještě nejsem. Dalším z věcí, které nás velice často zklamou patří studium. Řada z nás má své plány a sny o budoucím vzdělání a práci. Jenže vysnít si karéru doktora není jen tak, je to tvrdá dřina, která ne vždy skončí úspěchem. A když už s nadšením dokončíme vysněnou školu, málokdo nám zaručí, že budeme ve vytouženém oboru i pracovat. Ne vždycky je volné to místo, které chceme a kvůli kterému jsme dřeli, až jsme potili krev. Najednou zjišťujeme, že naše práce přišla vniveč a my musíme vzít za vděk prací ve fabrice, abychom se alespoň zvládli uživit.
Mezitím jsme si možná našli životní partnery a s novým elánem se pouštíme do zakládání rodiny. Všechno se zdá být dokonalé, máme milujícího manžela a úžasné děti. Pak ovšem najednou zjistíme, že náš manžílek si občas chodí povyrazit za jinou, mladší, ženou. Mezitím vaše děti rostou a dostávají se do puberty. Najednou nejste milovaná maminka, ale pouze je otravujete a ničíte jim život. Musíte přetrpět spousty zklamání, které vám vaše děti uštědří. Spoustu vzdoru a urážek, které na svou adresu uslyšíte, ale vy to děláte s láskou, protože to jsou přecijen vaše děti.
Ve stáří se přidávají zdravotní problémy a místo vytoužených her s vnoučaty pobíháte po doktorech. Důchod stále daleko a vy už nezvládáte práci, tak jako dřív. Už můžete tak leda někde uklízet nebo prodávat v obchodě. Najednou ležíte na smrtelné posteli a přemýšlíte, kam se poděly všechny ty sny, které jste měli. Přemýšlíte nad tím, co byste udělali jinak a že byste se nechovali tak naivně, kdybyste mohli celou situaci prožít znovu. Celý život je jen o vytváření a ztrácení iluzí. Samozřejmě, občas se nějaká ta iluze vyplní, ale moc často to nebývá...

Samozřejmě, že i já osobně mám nějaké iluze. Můj největší sen je Amerika. Podívat se do ní, alespoň přes prázdniny tam pracovat. Jednou bych tam chtěla i bydlet - Kalifornie nebo Florida. Naivní představy, já vím, ale popravdě... ty naše iluze nás občas drží nad vodou. Protože... co kdyby náhodou :)

Pád do tmy

28. února 2011 v 16:43 | Werí
Objevila jsem ve wordu jednu ze svých starších "povídek". Je to prostě sbírka pocitů, ani nevím, kdy mě to napadlo, ale je to mírně depresivní a ten pocit jste určitě někdy také zažili :)


Kreslím - Lvice

25. února 2011 v 17:46 | Werí |  Kreslím
Přidávám sem jenom rychlokresbu podle knížky. Má to být lvice, ale zjistila jsem, že nakreslit šelmy není zrovna jednoduchá věc, mají takový výraz, který se hodně špatně vystihuje :)

Báseň - Dospívání

25. února 2011 v 16:23 | Werí
Když jsem včera ležela v posteli, nějak mě napadlo pár veršů, až jsem se musela zvednout a jít si je zapsat :D... Báseň znázorňuje, jaký je pro dospívající skok z té fantasie do reality.
.
.
.
Naříkáš,
pro ty ruiny zborcených snů.
Počítáš,
ty spousty promrhaných dnů.
Sesbíráš,
ta pírka vypadaná z perutí.
Proklínáš,
ten den, kdy svět tě dospět donutí

Přílišná medializace?

24. února 2011 v 17:19 | Werí |  Téma týdne
Dlouhou dobu jsem nevěděla k čemu bych se vlastně v tomto tématu týdne chtěla vyjádřit, protože většina píše buď o tom, jak je to trapné téma, nebo že s ním ještě nemají zkušenosti nebo naopak popisují svoje zážitky a to, že milovat by se mělo hlavně z lásky.
Mě spíš napadá úplně jiná strana tohoto tématu a to jeho medializace. Nenarážím teď na ty miliony pornostránek, na které je někde v koutku skovaná reklama snad na každé stráce (a někdy to není ani v koutku, ale uhodí vás to do očí okamžitě, popřípadě vám dokonce vyskočí nová samostatná stránka), pro to totiž vůbec nemám slov. Neříkám, že je na nich něco špatného, když na ně lidi rádi chodí, ať si na ně chodí, ale nemusím na ně mít reklamy naprosto všude.
Sex už ovšem není téma jen pornostránek, ale v dnešní době se stačí posadit se před televizi a hrne se to na vás ze všech stran. Telenovely, Hollywoodské filmy plné obnažených "krásek", sexisticky laděné reklamy, které mají přitáhnou více pozornosti. Z rádií hrají písničky, ve kterých se stále opakují slovíčka jako "fuck" "pussy" apod. Nejsem vyloženě proti tomu, ale občas toho mám vážně plné zuby. Pamatuji ty časy, kdy většinu těchto filmů dávali až večer s hvězdičkou a ne od rána až do večera. Posaďte teď svoje dítě před televizi a pěhem jednoho dne se vás příjde zeptat na to, co jsou to potíže s erekcí, proč ta paní v televizi tak vzdychá, jestli s tou voňavkou bude smyslná a sexy a po použití Schaumy budou stát všichni muži v její frontě. Už dlouho sem neviděla sérii reklam, kde by nepoužili obnažené ženy či muže. Kde jsou ty staré dobré reklamy na Bonduel. Ještě že o Vánocích stále funguje naše milovaná reklama: Ale tatí? A bude mít ty velký žahnutý žuby nahorů? :D
Každopádně, netvrdím, že informovanost veřejnosti o sexu je špatná. Je dobře, že i mladší děti už vědí spousty o tom, že je potřeba se chránit a co to je menstruace (mnozí z našich rodičů to zjistili až poté, co jí dostali), ale čeho je moc, toho je příliš... Asi začnu po škole pracovat v reklamě, kde vymyslím nějakou úspěšenou reklamu i přes to, že v ní nepoužiju nahá děvčata obalená pramenitou vodou - Mattoni, už nenííí! :D
Copak si vy myslíte o tom, že sexuální podtexty jsou již téměř ve všem, kam se podíváme?

Potkánci - fotečky :)

24. února 2011 v 16:41 | Werí |  Photos
No, chtěla jsem vám dneska nafotit potkánky, jenže jsem zjistila, že foťák už nám dosloužil bohužel, takže jsem jen udělala pár snímků na mobil (jelikož je hudební, jeho foťák rozhodně není moc kvalitní), takže jsem musela fotečky dost upravit :( ale tak jen tak pro radost :)

Kuk :)

Sport - Zábava nebo šílenství?

24. února 2011 v 16:02 | Werí
Přidávám vám sem jednu z úvah, kterou jsme měli ve škole psát. Byla to úvaha na téma sport, který mi jako takový není moc blízký, ale přesto jsem se pokoušela cosi vyplodit :D

9. Kapitola - Noční procházka

21. února 2011 v 0:32 | Werí |  Život není pohádka
Noční procházky po pláži, taky je tak milujete? Já ano, ale bohužel obvykle nemám s kým chodit, tak se jako zoufalec brouzdám po břehu s botami v ruce. Člověk občas prostě potřebuje vypnout a věnovat se jen svým vlastním myšlenkám. Ne, že bych na to neměla dost času někdy jindy, ale když je hezká letní noc, tak se lehce zapomíná na problémy.
Trey se od té doby, co jsme byli na zmrzlině, neozval. Ryan tedy nemusel mít strach, že bych se do něčeho mohla zaplést. I když stále nechápu, do čeho bych se tak mohla zaplést. Přesto bez okolků přiznávám, že ten kluk na mě udělal dojem. Většina holek má přeci jen slabost pro takové ty "zlé kluky" a Trey jako jeden z nich vypadal. Měl vysoké sebevědomí, přitom ale věděl, co si může dovolit a přitom nepřestřelit. Sebevědomí kluci mě vždycky přitahovali, ale přesto už teď vím, že není dobré si takové kluky příliš pouštět k tělu. Většinou se od nich nedá čekat nic dobrého. I když výjimka potvrzuje pravidlo, že? Ovšem dost pochybuji, že Trey by byl zrovna ta výjimka.

Moje nohy mě bezmyšlenkovitě donesly až pod molo na pláži. Jedno z mých oblíbených míst, kde jsem tak ráda sedávala a sledovala, jak vlny omývají dřevěné podpěry mola.

Moje místo bylo ovšem dneska zabrané. Byla jsem zvědavá, kdo se opovážil sedět na mém místě a tak jsem se opatrně přiblížila. Byla jsem poměrně překvapená, když jsem zjistila, že je to Trey. Vypadal dost zamyšleně a můj příchod ani nezaregistroval. V tu chvíli mě napadlo mu všechno to lekání vrátit. Tiše jsem se připlížila za jeho záda a položila mu ruce na ramena, "baf."

Jeho reakci jsem popravdě vůbec nečekala, vyděsit se mi ho podařilo, ale tím způsobem, že se po mě docela ostře ohnal. Jen tak tak jsem stihla uskočit, zřejmě bych schytala pořádnou ránu. Takže jsem vlastně byla opět já ta vyděšená.
" To jsi ty, aha, promiň… to jsem nechtěl. Neudělal jsem ti nic?" zvedl se tak na nohy a došel ke mně.

"Aha, to jsi ty? Koho jsi čekal? Vlkodlaka?" mnula jsem si tričko na prsou, srdce mi totiž tlouklo jako splašené.
Tak pobaveně se zasmál, "člověk si nikdy nemůže být jistý nikým, kdo chodí tiše a zezadu."

"Proč ne, první střílet, až pak se ptát. Naprosto rozumný přístup," prohlásila jsem sarkasticky.
"Už jsem se snad omluvil, ne? Neměla ses tak plížit."

"Nemusíš být hned nepříjemný," ušklíbla jsem se na něj, "Chtěla jsem tě jen pozdravit."

Chvíli ještě koukal mírně naštvaně, ale pak najednou, jako by do něj praštilo, se usmál, "jsem rád, že tě vidím."
Lehce jsem povytáhla obočí, vážně jsem se v tom klukovi nevyznala, byl hodně zvláštní. Stále jsem ho sledovala lehce přimhouřenýma očima, ale jeho úsměv na tváři byl nakažlivý, takže se mi brzy také roztáhly koutky do úsměvu.
"Co, že chodíš na procházky tak pozdě večer? Nemáš strach z úchylů?" lehce se na mě uculil.

"Myslíš z takových, kteří si šlehnou a pokusí se někoho znásilnit? Ne, vlastně ani ne."

Jestli ho moje poznámka urazila, nedal to najevo. Jen se pobaveně zasmál, "nejsi zrovna taktní, Townsendová."

"Jen jsem ti odpověděla na otázku, Atwoode," uculila jsem se. V tu chvíli jsem se přistihla, že s ním vlastně flirtuji. To zřejmě nebyla ta nejlepší věc, kterou jsem mohla dělat. Řekla bych, že přesně před tímhle mě varoval Ryan. Přesto jsem si nemohla pomoct. Navíc, nejsem žádná nezkušená husička, abych si nechala pomotat hlavu někým, jako je Trey. Není tak těžké netahat city do flirtování, otlapkávání a vlastně ani do sexu. Je to jenom zábava, kvůli které rozhodně není třeba být zamilovaná. Možná by nebylo tak na škodu si s tím klukem trochu pohrát, aby pochopil, že jsem fajn, ale umím vystrčit i drápky. Lehce jsem popošla až k němu, "a copak tady děláš ty takhle pozdě? Ještě k tomu na mém místě."
"Tvém místě? Achjo, v té tmě jsem musel přehlédnout reservé."

"Nejspíš, je vyryté na tamtom sloupu," ukázala jsem na jeden z dřevěných podpěrných sloupů.

"Přidám na něj i svůj autogram," zakřenil se na mě a vytáhl z kapsy nůž. Popravdě jsem se trochu vyděsila a mírně od něj couvla. Zřejmě ho moje reakce dost pobavila, "prosimtě, snad by ses nebála. Jsem naprosto neškodnej," usmál se na mě takovým zvláštním způsobem, pohodil si nožem v ruce a došel k tomu sloupu, "vážně to tu je. Vidím tu tvoje jméno." Zasmál se a soustředěně nožem pod to mé vyryl i svoje. Pak si nůž skoval zpátky za pásek, "tak, už to tu máme rezervované oba."

Lehce jsem se zašklebila, "ani ses mě nezeptal, jestli chci."

"Viděl jsem ti to na očích," zakřenil se na mě a popošel ke mně.

"Tak to asi nebudeš moc dobrý jasnovidec. Navíc, obvykle se čte z rukou."

"Přece nebudu jako všichni ty šejdíři, že?"

"Jistě, ty budeš vždycky nejlepší a nejoriginálnější," řekla jsem lehce sarkasticky.

Pobaveně se usmál, "s tebou to vážně není lehký, holka."

"Myslel sis, že bude? Ou, tak to promiň, že tě zklamu," zakřenila jsem se a natáhla k němu hlavu. Zřejmě čekal polibek, ale já se mu jen lehce vyhnula a přiblížila mu hlavu k uchu, "musel by ses snažit o hodně víc a rozhodně…jinak," poplácala jsem ho po tváři a pobaveně se usmála, když jsem zahlédla jeho výraz. Tohle se mu zřejmě ještě nestalo.

"Jsem nějaká utahaná, půjdu si lehnout… užij si tu svoje reservé, Atwoode," zazubila jsem se na něj a pomalým krokem se vydala pryč. Jeho pohled mě provázel téměř celou cestu, vzbudila jsem v něm zvědavost. Rozhodně nejsem snadná kořist a na to on není zvyklý. Bude se ještě divit, chlapec.

-


Rasismus - Normální věc nebo přežitek?

17. února 2011 v 12:17 | Werí |  Téma týdne
Toto téma týdne mě poměrně zaujalo, tak jsem se rozhodla napsat článek. Na rovinu a otevřeně hned na začátek přiznávám, že ano... jsem rasista. A Ano, jako u většiny je moje nesnášenlivost zaměřená téměř výhradně na romy, ale co si budeme nalhávat... postupné rozpínání vietnamské komunity mi už také začíná lézt na nervy.
Co se týčer romů, nejspíš je to dáno tou vštěpovanou nesnášenlivostí, ovšem postupem času si člověk získává i svoje zkušenosti, které mohou jeho úsudek navyklat. Jelikož ovšem musím přiznat, že za svůj život sem poznala pouze jedinou rodinu romů, kteří byli slušní, nezměnilo to můj názor na ně. Byli to naši původní sousedé - milí, možná trochu hlučnější, ale řekla bych, že to je hodně dáno i národností (máme teď v bytě pod námi Itala a ten je taky hlučný až až). Ovšem děti pravidelně docházeli do školy (teď navštěvují i střední), dům měli čistý, nikde žádný zápach a manžel od rodiny vlastnil jistou stavební firmu a měl pod sebou pár zaměstnanců. Proti takovým lidem přece nemůžu nic mít, proč taky. S dcerou jsem se kamarádila, chodila k nim na návštěvy a nevadilo mi to.
Další zkušenost už byla ovšem horší. Po nastěhování do nového bytu se pod námi usadila rodinka cikánů (nemůžu jim snad ani říkat jinak), s kupou dětí. Ani jeden z rodičů nepracoval, nebrali naprosto žádné ohledy na sousedy, když se někdo ozval, že jsou hluční, div vás neseřvali. Po chodbě se linul poměrně nechutný smrad z jejich bytu. Děti často nechávali samotné doma, když šli do hospody. Tak tohle je ovšem hnus, velebnosti. Tohle byla totiž přesně ta představa o cikánech, kterou jsem měla a do té doby téměř nechápala. A přiznávám se, když jdu městem a opodál vidím skupinku cikánských dětiček, radši se jim klidím z cesty.

Ovšem stále si myslím, že rasismus rozhodně sahá až daleko do minulosti. Všechny nesnášenlivosti mezi kmeny, války. Pozděli války mezi národy, kteří se nemohli vystát. Každý si svým způsobem hrabe na vlastním písečku a co je jiné, může ten váš písek ohrožovat. Pokud časem zjistíte, že jste narazili na slušné lidi, zábrany poměrně opadnou. Na druhou stranu, pokud ste natrefili na tu "typickou" chátru, tak to zřejmě vaše předsudky ještě posílí.

Největším problémem je podle mě ovšem snaha státu dělat z romů chudinky. Když se oboříte na jiného "bílého člověka", nic se neděje, ale jak spustíte na roma, už je to rasismus. Sami se za něj staví a omlouvají tím všechno, co dělají. Stěžují si, že jim nikdo nedá práci, přitom o ní většinou ani nestojí. Protože ti romové, kteří pracovat chtějí, tu práci obvykle mají a neflákají se. A omlouvání romských dětí, že studium pro ně není přirozeně priorita, je dost ubohé. Chtějí studovat, tak studují, i když je to nebaví. Nechtějí studovat, tak se o ně prostě nestarejte. Kdyby se "normální" dítě flákalo, neučilo se, chodilo za školu... nikdo se s ním nemazlí a prostě ho ze školy vyhodí. Ale ne, romové to nemají ve své povaze, tak jim musíme pomáhat. Příjde mi, že vláda je prakticky staví ještě víc proti nám, místo aby je zařadila do společnosti. Jednoduché věci udělala Kanada, která jim přestala dávat dávky a co myslíte, odstěhovali se... Francie posílala romy pryč ze státu... že  by to byla jen náhoda, že všichni stojí jen proti nim. Chudáčci...

Omlouvám se, jestli můj názor někoho pobouřil, každý názor je jiný a přiznávám, že můj je možná zcestný, ovšem podložený zkušenostmi, které si prostě vzít nenechám...

Těžké časy

9. února 2011 v 14:50 | Werí |  Diary
Ano, ano... je to tak. Nevím jestli pro vás, ale pro mě rozhodně jsou. Stále nepředstavitelně válčím se svým zdravím. Prý mám hypermobilní páteř...pfm. Bylo mi řečeno, že se to nemá rádo s astmatem a tak se navzájem zhoršují, sranda prostě. Mám napsané rehabilitace, které by mi měly ulevit... jistě, to by bylo fajn, kdybych se tam ovšem vůbec dostala. Nejbližší volné termíny jsou až v březnu a já denně trpím bolestmi hlavy, které by rehabilitace měly omezit. Z toho vyplývá, že ještě tak měsíc trpět budu.
Navíc se vůbec nemůžu dostat zpět do učení. Příjdu si úplně dutá a neschopná se vůbec učit. Takže jedno z mých nových předsevzetí je znovu se vrátit k učení, jako tomu bylo v prvním pololetí.
A tak něco na odlehčení, minulý víkend jsem byla u Péti. Od čtvrtka do neděle. Myslím, že jsme si to vážně užily - v sobotu jsme byly na jednom maturitním plese, docela jsem se bavila, až na pár drobných astmatických příhod, ale to se vstřebalo :D Bohužel nejsme děti štěstěny a v tombole jsme nevyhrály, ale alespoň jsme získaly cenu útěchy - slivovici a med (dal nám to nějaký kluk, nechtěl se s tím tahat :D )
Takže víkend se vyvedl, ale tenhle týden mám strašná ta záda, takže dost trpím. Nejspíš za to může ještě nachlazení, které mi zhoržuje ty bolesti hlavy. Takže mám v plánu zůstat doma a vyležet se z toho...snad mi to trochu uleví.
Další část povídky jsem jinak ještě ani nezačala psát, to zírání do wordu mi na hlavu moc nepomáhá, takže se dílek nejspíše zpozdí, ale nedokážu odhadnout, kdy by tak mohl být...

8. Kapitola - Komplikace

3. února 2011 v 0:39 | Werí |  Život není pohádka
V noci jsem toho moc nenaspala. Ani ne proto, že jsem přemýšlela, ale protože jsem se cítila tak nějak provinile za to, co chci udělat. Ráno jsem tedy vylezla z postele dost brzy a najedla se. Neustále jsem pokukovala po hodinkách, kdy tak bude nejvyšší část zavolat. Rozhodla jsem se pro devátou hodinu. V Newportu lidé obvykle vstávají dost brzy, zřejmě za to může všudypřítomné slunce. Vzala jsem do ruky odhodlaně mobil a vytočila Ryanovo číslo.

"Ahoj," ozvalo se z mobilu.

"Ahoj, Ryane, dobré ráno."

"Dobré, potřebuješ něco?"

"Noo… vlastně jo, napadlo mě, jestli nemáš dneska v poledne čas, potřebovala bych," najednou jsem se zarazila, nechtěla jsem lhát, alespoň ne až tak moc, "no vlastně já nic, ale včera jsem potkala někoho, kdo by se s tebou rád sešel. Slíbila jsem mu, že ti dám vědět. Prý v poledne v Bistru."

"A kdo to je?" zeptal se a já začínala panikařit. Nevěděla jsem, co bych měla říct, ale nakonec jsem se rozhodla zalhat alespoň trochu.

"Nevím, neznám ho, ale vypadalo to dost naléhavě, takže to bude zřejmě důležité, takže… půjdeš tam?"

"No, dobře, půjdu tam. Díky, že jsi mi to vyřídila, Taylor. Tak ahoj," a položil to. Jen jsem se zhluboka nadechla a sledovala mobil, který za okamžik zhasl. Teď by na mě snad nemusel být naštvaný, vždyť jsem vlastně říkala pravdu - neznám ho a stačí prostě tvrdit, že se mi nepředstavil. Přesto jsem byla jako na trní a rozhodla se o půl dvanácté vyrazit k Bistru také. Samozřejmě nenápadně, vzala jsem si sluneční brýle. Dobře, možná jsem to trochu přeháněla, ale velice mě zajímala reakce. Samozřejmě jsem nešla do Bistra, ale do stánku se zmrzlinou vedle. Koupila jsem si zmrzku, opřela se o zábradlí a sledovala dveře od restaurace. Akorát jsem zahlédla Ryana, jak vchází dovnitř, Trey už tam zřejmě byl.

Rozhodla jsem se počkat, jestli odtamtud okamžitě neodejde, ale nic takového se nestalo. Přes sklo jsem toho moc neviděla, ale Ryan chvíli stál u stolu, pak vypadal, že odejde, ale nakonec se posadil. Spokojeně jsem se usmála a šla si se zmrzlinou sednout na lavičku opodál. Teď už jsem nesledovala Bistro, ale moře, na které byl odsud pěkný výhled. Byla jsem ráda, že se na mě snad nikdo zlobit nebude. Nějak jsem se zřejmě zamyslela, protože když se něčí ruka dotkla mého ramene, div jsem nevyskočila.

"Promiň, opět," zakřenil se na mě Trey.

"Ty máš vážně talent na to děsit lidi, co?" koukala jsem lítostivě na zbyteček zmrzliny, který jsem leknutím upustila z ruky na zem.

"Koupím ti za to novou, pokud ovšem tuhle nechceš sebrat."

Jen jsem se trochu zašklebila, "ne, jíst jí už neplánuju, ale jestli mi za ní koupíš náhradu, tak jsem pro," zvedla jsem se z lavičky a došla s ním zpátky ke zmrzlinovému stánku. Koupil mi vážně celou velkou zmrzlinu a podal mi jí.

"Děkuju, tak jak to šlo s Ryanem?"

"No, mohlo to jít líp, ale i hůř. Chvíli se mnou nechtěl vůbec mluvit, ale nakonec mě vyslechl."

"Aha, takže mezi váma dvěma už je to dobrý?" začínal mě trochu znervózňovat, byl rukama opřený o zábradlí, ale upřeně mě sledoval.

"Po tom všem, v rámci možností, jo," kývnul a usmál se, "takže ti ještě jednou děkuju za pomoc, bez tebe by to nešlo."

"Jasně, ráda lidem pomáhám. Jsem takový pomocník pro všechno, poradím, pomůžu, vyžehlím, vyperu, uvařím." Odkašlala jsem si, "dobře, to už možná trochu přeháním."

Jen se upřímně rozesmál, "dobře, až budu doma potřebovat uklidit, rozhodně ti dám vědět. Ale zatím bydlím v motelu, takže tam netřeba pomáhat. Byl jsem celou dobu ve Vegas, pracoval jsem, něco si vydělal a teď jsem se rozhodl vrátit, i když vím, že tu nejsem zrovna dvakrát vítaný."

"Každý si zaslouží další šanci," jen jsem tak zamumlala a radši se věnovala zmrzlině, abych nebyla nucená moc mluvit.
"Já už těch druhých šancí dostal spousty, to je ten problém."

"Aha," jen jsem na něj pootočila hlavu a konečně si ho prohlédla. Byl o něco vyšší, než Ryan. Vlastně mu nebyl ani moc podobný. Vlasy, které má jeho bratr dost světlé, měly o dost tmavší barvu a jeho oči byly hnědé, na rozdíl od modrých Ryanových.

Prohlížela jsem si ho jen okamžik, brzy jsem otočila oči zpátky na zmrzlinu, "Jak dlouho se zdržíš?"

"Kdo ví, jak dlouho bude potřeba," lehce se na mě zakřenil. Jeho upřený pohled mě tak trochu děsil. Možná mi až moc připomínal ten Paulův. Přišla jsem si, jako bych před ním stála nahá.

"Aha… no… každopádně, budu muset domů. Mám ještě něco na práci."

"Dobře, doprovodím tě." Můj lehce poplašený pohled byl zřejmě výmluvný až dost. Jen se pobaveně usmál, "stejně už vím, kde bydlíš, takže tajnosti nemají cenu."

Rezignovaně jsem vzdychla, "dobře, dobře. Tak jdeme." Strčila jsem jednu ruku do kapsy a druhou jsem si držela zmrzlinu. Pomalu jsme se rozešli směrem k domovu. Po cestě jsme si povídali a naprosto běžných věcech, takže jsem z něj pomalu přestávala mít strach. Vlastně to byl vcelku zábavný společník. Rozhodně byl mluvnější, než Ryan, takže cesta utekla vcelku rychle a bez trapného mlčení.

"No, takže… díky za doprovod, třeba se ještě uvidíme," mávla jsem mu tak lehce rukou a otočila se ke dveřím.
"To doufám, jsi tu nejpříjemnější společník, kterýho jsem doteď potkal," uculil se na mě a otočil se k odchodu, "určitě se ti ozvu."

Jen jsem se lehce pousmála, mávla mu a vešla do domu. Vypadalo to, že máma už je doma, takže jsem vešla do obýváku. Mamka tu nikde nebyla.

"Tohle není dobrý nápad," ozvalo se najednou za mnou. Příšerně jsem se lekla a prudce se otočila. Stál tam Ryan opřený o rám dveří, zřejmě sem vyrazil přímo z Bistra.

"O čem to mluvíš?"

"O kamarádíčkování se s Treyem, rozhodně to není to nejlepší, co můžeš udělat. Sama víš, co je zač."
"Myslela jsem, že jste se usmířili."

"V rámci možností, ale varuju tě předem, abys nedopadla jako Marissa."

Měla jsem na jazyku spoustu věcí, která jsem chtěla říct na adresu Marissy, ale pro jistotu jsem je spolkla, "já se o sebe dokážu postarat. A navíc jsem neřekla, že se s ním 'kamarádíčkuju', poprosil mě, jestli mu to domluvím, tak jsem to udělala. To je všechno."

"Jak myslíš, ale neříkej, že jsem tě před ním nevaroval."

"Nic takového nemám v plánu," sledovala jsem ho, jak odchází z domu. Vlastně jsem vůbec nepochopila, o co mu šlo. Věděla jsem, co jeho bratr provedl, ale nechápala jsem, jak se to může dotknout mě, zatím…

-