8. Kapitola - Komplikace

3. února 2011 v 0:39 | Werí |  Život není pohádka
V noci jsem toho moc nenaspala. Ani ne proto, že jsem přemýšlela, ale protože jsem se cítila tak nějak provinile za to, co chci udělat. Ráno jsem tedy vylezla z postele dost brzy a najedla se. Neustále jsem pokukovala po hodinkách, kdy tak bude nejvyšší část zavolat. Rozhodla jsem se pro devátou hodinu. V Newportu lidé obvykle vstávají dost brzy, zřejmě za to může všudypřítomné slunce. Vzala jsem do ruky odhodlaně mobil a vytočila Ryanovo číslo.

"Ahoj," ozvalo se z mobilu.

"Ahoj, Ryane, dobré ráno."

"Dobré, potřebuješ něco?"

"Noo… vlastně jo, napadlo mě, jestli nemáš dneska v poledne čas, potřebovala bych," najednou jsem se zarazila, nechtěla jsem lhát, alespoň ne až tak moc, "no vlastně já nic, ale včera jsem potkala někoho, kdo by se s tebou rád sešel. Slíbila jsem mu, že ti dám vědět. Prý v poledne v Bistru."

"A kdo to je?" zeptal se a já začínala panikařit. Nevěděla jsem, co bych měla říct, ale nakonec jsem se rozhodla zalhat alespoň trochu.

"Nevím, neznám ho, ale vypadalo to dost naléhavě, takže to bude zřejmě důležité, takže… půjdeš tam?"

"No, dobře, půjdu tam. Díky, že jsi mi to vyřídila, Taylor. Tak ahoj," a položil to. Jen jsem se zhluboka nadechla a sledovala mobil, který za okamžik zhasl. Teď by na mě snad nemusel být naštvaný, vždyť jsem vlastně říkala pravdu - neznám ho a stačí prostě tvrdit, že se mi nepředstavil. Přesto jsem byla jako na trní a rozhodla se o půl dvanácté vyrazit k Bistru také. Samozřejmě nenápadně, vzala jsem si sluneční brýle. Dobře, možná jsem to trochu přeháněla, ale velice mě zajímala reakce. Samozřejmě jsem nešla do Bistra, ale do stánku se zmrzlinou vedle. Koupila jsem si zmrzku, opřela se o zábradlí a sledovala dveře od restaurace. Akorát jsem zahlédla Ryana, jak vchází dovnitř, Trey už tam zřejmě byl.

Rozhodla jsem se počkat, jestli odtamtud okamžitě neodejde, ale nic takového se nestalo. Přes sklo jsem toho moc neviděla, ale Ryan chvíli stál u stolu, pak vypadal, že odejde, ale nakonec se posadil. Spokojeně jsem se usmála a šla si se zmrzlinou sednout na lavičku opodál. Teď už jsem nesledovala Bistro, ale moře, na které byl odsud pěkný výhled. Byla jsem ráda, že se na mě snad nikdo zlobit nebude. Nějak jsem se zřejmě zamyslela, protože když se něčí ruka dotkla mého ramene, div jsem nevyskočila.

"Promiň, opět," zakřenil se na mě Trey.

"Ty máš vážně talent na to děsit lidi, co?" koukala jsem lítostivě na zbyteček zmrzliny, který jsem leknutím upustila z ruky na zem.

"Koupím ti za to novou, pokud ovšem tuhle nechceš sebrat."

Jen jsem se trochu zašklebila, "ne, jíst jí už neplánuju, ale jestli mi za ní koupíš náhradu, tak jsem pro," zvedla jsem se z lavičky a došla s ním zpátky ke zmrzlinovému stánku. Koupil mi vážně celou velkou zmrzlinu a podal mi jí.

"Děkuju, tak jak to šlo s Ryanem?"

"No, mohlo to jít líp, ale i hůř. Chvíli se mnou nechtěl vůbec mluvit, ale nakonec mě vyslechl."

"Aha, takže mezi váma dvěma už je to dobrý?" začínal mě trochu znervózňovat, byl rukama opřený o zábradlí, ale upřeně mě sledoval.

"Po tom všem, v rámci možností, jo," kývnul a usmál se, "takže ti ještě jednou děkuju za pomoc, bez tebe by to nešlo."

"Jasně, ráda lidem pomáhám. Jsem takový pomocník pro všechno, poradím, pomůžu, vyžehlím, vyperu, uvařím." Odkašlala jsem si, "dobře, to už možná trochu přeháním."

Jen se upřímně rozesmál, "dobře, až budu doma potřebovat uklidit, rozhodně ti dám vědět. Ale zatím bydlím v motelu, takže tam netřeba pomáhat. Byl jsem celou dobu ve Vegas, pracoval jsem, něco si vydělal a teď jsem se rozhodl vrátit, i když vím, že tu nejsem zrovna dvakrát vítaný."

"Každý si zaslouží další šanci," jen jsem tak zamumlala a radši se věnovala zmrzlině, abych nebyla nucená moc mluvit.
"Já už těch druhých šancí dostal spousty, to je ten problém."

"Aha," jen jsem na něj pootočila hlavu a konečně si ho prohlédla. Byl o něco vyšší, než Ryan. Vlastně mu nebyl ani moc podobný. Vlasy, které má jeho bratr dost světlé, měly o dost tmavší barvu a jeho oči byly hnědé, na rozdíl od modrých Ryanových.

Prohlížela jsem si ho jen okamžik, brzy jsem otočila oči zpátky na zmrzlinu, "Jak dlouho se zdržíš?"

"Kdo ví, jak dlouho bude potřeba," lehce se na mě zakřenil. Jeho upřený pohled mě tak trochu děsil. Možná mi až moc připomínal ten Paulův. Přišla jsem si, jako bych před ním stála nahá.

"Aha… no… každopádně, budu muset domů. Mám ještě něco na práci."

"Dobře, doprovodím tě." Můj lehce poplašený pohled byl zřejmě výmluvný až dost. Jen se pobaveně usmál, "stejně už vím, kde bydlíš, takže tajnosti nemají cenu."

Rezignovaně jsem vzdychla, "dobře, dobře. Tak jdeme." Strčila jsem jednu ruku do kapsy a druhou jsem si držela zmrzlinu. Pomalu jsme se rozešli směrem k domovu. Po cestě jsme si povídali a naprosto běžných věcech, takže jsem z něj pomalu přestávala mít strach. Vlastně to byl vcelku zábavný společník. Rozhodně byl mluvnější, než Ryan, takže cesta utekla vcelku rychle a bez trapného mlčení.

"No, takže… díky za doprovod, třeba se ještě uvidíme," mávla jsem mu tak lehce rukou a otočila se ke dveřím.
"To doufám, jsi tu nejpříjemnější společník, kterýho jsem doteď potkal," uculil se na mě a otočil se k odchodu, "určitě se ti ozvu."

Jen jsem se lehce pousmála, mávla mu a vešla do domu. Vypadalo to, že máma už je doma, takže jsem vešla do obýváku. Mamka tu nikde nebyla.

"Tohle není dobrý nápad," ozvalo se najednou za mnou. Příšerně jsem se lekla a prudce se otočila. Stál tam Ryan opřený o rám dveří, zřejmě sem vyrazil přímo z Bistra.

"O čem to mluvíš?"

"O kamarádíčkování se s Treyem, rozhodně to není to nejlepší, co můžeš udělat. Sama víš, co je zač."
"Myslela jsem, že jste se usmířili."

"V rámci možností, ale varuju tě předem, abys nedopadla jako Marissa."

Měla jsem na jazyku spoustu věcí, která jsem chtěla říct na adresu Marissy, ale pro jistotu jsem je spolkla, "já se o sebe dokážu postarat. A navíc jsem neřekla, že se s ním 'kamarádíčkuju', poprosil mě, jestli mu to domluvím, tak jsem to udělala. To je všechno."

"Jak myslíš, ale neříkej, že jsem tě před ním nevaroval."

"Nic takového nemám v plánu," sledovala jsem ho, jak odchází z domu. Vlastně jsem vůbec nepochopila, o co mu šlo. Věděla jsem, co jeho bratr provedl, ale nechápala jsem, jak se to může dotknout mě, zatím…

-
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Myy Myy | 3. února 2011 v 13:59 | Reagovat

Úžasná kapča!! :D

2 Ufoun Ufoun | Web | 4. února 2011 v 11:05 | Reagovat

Skvělá kapitola, vůbec to není kostrbaté ;). Jsem hodně zvědavá na Treye, čekám co se z něho vyklube :)

3 Potkanka Potkanka | Web | 15. února 2011 v 13:48 | Reagovat

Super..jsem zvědavá jako mám minulost :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama