9. Kapitola - Noční procházka

21. února 2011 v 0:32 | Werí |  Život není pohádka
Noční procházky po pláži, taky je tak milujete? Já ano, ale bohužel obvykle nemám s kým chodit, tak se jako zoufalec brouzdám po břehu s botami v ruce. Člověk občas prostě potřebuje vypnout a věnovat se jen svým vlastním myšlenkám. Ne, že bych na to neměla dost času někdy jindy, ale když je hezká letní noc, tak se lehce zapomíná na problémy.
Trey se od té doby, co jsme byli na zmrzlině, neozval. Ryan tedy nemusel mít strach, že bych se do něčeho mohla zaplést. I když stále nechápu, do čeho bych se tak mohla zaplést. Přesto bez okolků přiznávám, že ten kluk na mě udělal dojem. Většina holek má přeci jen slabost pro takové ty "zlé kluky" a Trey jako jeden z nich vypadal. Měl vysoké sebevědomí, přitom ale věděl, co si může dovolit a přitom nepřestřelit. Sebevědomí kluci mě vždycky přitahovali, ale přesto už teď vím, že není dobré si takové kluky příliš pouštět k tělu. Většinou se od nich nedá čekat nic dobrého. I když výjimka potvrzuje pravidlo, že? Ovšem dost pochybuji, že Trey by byl zrovna ta výjimka.

Moje nohy mě bezmyšlenkovitě donesly až pod molo na pláži. Jedno z mých oblíbených míst, kde jsem tak ráda sedávala a sledovala, jak vlny omývají dřevěné podpěry mola.

Moje místo bylo ovšem dneska zabrané. Byla jsem zvědavá, kdo se opovážil sedět na mém místě a tak jsem se opatrně přiblížila. Byla jsem poměrně překvapená, když jsem zjistila, že je to Trey. Vypadal dost zamyšleně a můj příchod ani nezaregistroval. V tu chvíli mě napadlo mu všechno to lekání vrátit. Tiše jsem se připlížila za jeho záda a položila mu ruce na ramena, "baf."

Jeho reakci jsem popravdě vůbec nečekala, vyděsit se mi ho podařilo, ale tím způsobem, že se po mě docela ostře ohnal. Jen tak tak jsem stihla uskočit, zřejmě bych schytala pořádnou ránu. Takže jsem vlastně byla opět já ta vyděšená.
" To jsi ty, aha, promiň… to jsem nechtěl. Neudělal jsem ti nic?" zvedl se tak na nohy a došel ke mně.

"Aha, to jsi ty? Koho jsi čekal? Vlkodlaka?" mnula jsem si tričko na prsou, srdce mi totiž tlouklo jako splašené.
Tak pobaveně se zasmál, "člověk si nikdy nemůže být jistý nikým, kdo chodí tiše a zezadu."

"Proč ne, první střílet, až pak se ptát. Naprosto rozumný přístup," prohlásila jsem sarkasticky.
"Už jsem se snad omluvil, ne? Neměla ses tak plížit."

"Nemusíš být hned nepříjemný," ušklíbla jsem se na něj, "Chtěla jsem tě jen pozdravit."

Chvíli ještě koukal mírně naštvaně, ale pak najednou, jako by do něj praštilo, se usmál, "jsem rád, že tě vidím."
Lehce jsem povytáhla obočí, vážně jsem se v tom klukovi nevyznala, byl hodně zvláštní. Stále jsem ho sledovala lehce přimhouřenýma očima, ale jeho úsměv na tváři byl nakažlivý, takže se mi brzy také roztáhly koutky do úsměvu.
"Co, že chodíš na procházky tak pozdě večer? Nemáš strach z úchylů?" lehce se na mě uculil.

"Myslíš z takových, kteří si šlehnou a pokusí se někoho znásilnit? Ne, vlastně ani ne."

Jestli ho moje poznámka urazila, nedal to najevo. Jen se pobaveně zasmál, "nejsi zrovna taktní, Townsendová."

"Jen jsem ti odpověděla na otázku, Atwoode," uculila jsem se. V tu chvíli jsem se přistihla, že s ním vlastně flirtuji. To zřejmě nebyla ta nejlepší věc, kterou jsem mohla dělat. Řekla bych, že přesně před tímhle mě varoval Ryan. Přesto jsem si nemohla pomoct. Navíc, nejsem žádná nezkušená husička, abych si nechala pomotat hlavu někým, jako je Trey. Není tak těžké netahat city do flirtování, otlapkávání a vlastně ani do sexu. Je to jenom zábava, kvůli které rozhodně není třeba být zamilovaná. Možná by nebylo tak na škodu si s tím klukem trochu pohrát, aby pochopil, že jsem fajn, ale umím vystrčit i drápky. Lehce jsem popošla až k němu, "a copak tady děláš ty takhle pozdě? Ještě k tomu na mém místě."
"Tvém místě? Achjo, v té tmě jsem musel přehlédnout reservé."

"Nejspíš, je vyryté na tamtom sloupu," ukázala jsem na jeden z dřevěných podpěrných sloupů.

"Přidám na něj i svůj autogram," zakřenil se na mě a vytáhl z kapsy nůž. Popravdě jsem se trochu vyděsila a mírně od něj couvla. Zřejmě ho moje reakce dost pobavila, "prosimtě, snad by ses nebála. Jsem naprosto neškodnej," usmál se na mě takovým zvláštním způsobem, pohodil si nožem v ruce a došel k tomu sloupu, "vážně to tu je. Vidím tu tvoje jméno." Zasmál se a soustředěně nožem pod to mé vyryl i svoje. Pak si nůž skoval zpátky za pásek, "tak, už to tu máme rezervované oba."

Lehce jsem se zašklebila, "ani ses mě nezeptal, jestli chci."

"Viděl jsem ti to na očích," zakřenil se na mě a popošel ke mně.

"Tak to asi nebudeš moc dobrý jasnovidec. Navíc, obvykle se čte z rukou."

"Přece nebudu jako všichni ty šejdíři, že?"

"Jistě, ty budeš vždycky nejlepší a nejoriginálnější," řekla jsem lehce sarkasticky.

Pobaveně se usmál, "s tebou to vážně není lehký, holka."

"Myslel sis, že bude? Ou, tak to promiň, že tě zklamu," zakřenila jsem se a natáhla k němu hlavu. Zřejmě čekal polibek, ale já se mu jen lehce vyhnula a přiblížila mu hlavu k uchu, "musel by ses snažit o hodně víc a rozhodně…jinak," poplácala jsem ho po tváři a pobaveně se usmála, když jsem zahlédla jeho výraz. Tohle se mu zřejmě ještě nestalo.

"Jsem nějaká utahaná, půjdu si lehnout… užij si tu svoje reservé, Atwoode," zazubila jsem se na něj a pomalým krokem se vydala pryč. Jeho pohled mě provázel téměř celou cestu, vzbudila jsem v něm zvědavost. Rozhodně nejsem snadná kořist a na to on není zvyklý. Bude se ještě divit, chlapec.

-
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Myy Myy | 24. února 2011 v 20:58 | Reagovat

Úžasná kapitola!! Dokonalé! :)) Jen tak dáál!!

2 Potkanka Potkanka | Web | 6. března 2011 v 20:52 | Reagovat

To je luxusní...jo..fandím jí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama