Provází nás celý život...

28. února 2011 v 18:20 | Werí |  Téma týdne

Ztráta iluzí je něco, co zřejmě každý z nás zná a zažil a jistě ne jen jednou. Tvrdé návraty ze snů do reality nás provází celým životem.

Vzpomeňme si na tu dobu, kdy jsme byly malými bezstarostnými dětmi, které netrápilo téměř nic. Žily jsme okamžikem, nestaraly jsme se o to, co bude zítra, natož co bude za rok. Byly jsme plní snů a ideálů o tom, jak je život krásný a bezstarostný. Většina z nás se těšila, až zasedne do školních lavic a bude pilně studovat. Tady brzy přicházelo jedno z prvních rozčarování. Zjistili jsme, že ve škole je daleko větší nuda, než byla na hřišti ve školce. Musíme sedět, mlčet a dávat pozor. Brzy na to nás začali vést k tomu, abychom se dávali do budoucnosti. K největšímu borcení snů ovšem jistě patří to nejtěžší období života - dospívání. Hormony s námi hází o sto šest a my pomalu opouštíme klidné vody dětství. Postupně začínáme chápat, že naše dětské iluze jsou velice daleko od skutečnosti. Že nic není zadarmo a za všechno se musí platit. Aby toho nebylo málo, obvykle přichází první lásky, ke kterým neodmyslitelně patří zlomená srdce. Začátky jsou vždycky kouzelné a plné iluzí, které ovšem začneme postupem času ztrácet. Brzy nám život ukáže, že vztahy rozhodně nejsou jen o držení za ručičky a o sladkých slovíčkách. Dřív nebo později přicházejí důležité věci, které je potřeba řešit a tak jsme si to rozhodně na začátku nepředstavovali.
Tyto iluze v lásce nás budou zřejmě provázet celým život, i když, možná... jednoho dne se začneme na věci dívat racionálněji. To ovšem nedokážu posoudit, v tom věku rozhodně ještě nejsem. Dalším z věcí, které nás velice často zklamou patří studium. Řada z nás má své plány a sny o budoucím vzdělání a práci. Jenže vysnít si karéru doktora není jen tak, je to tvrdá dřina, která ne vždy skončí úspěchem. A když už s nadšením dokončíme vysněnou školu, málokdo nám zaručí, že budeme ve vytouženém oboru i pracovat. Ne vždycky je volné to místo, které chceme a kvůli kterému jsme dřeli, až jsme potili krev. Najednou zjišťujeme, že naše práce přišla vniveč a my musíme vzít za vděk prací ve fabrice, abychom se alespoň zvládli uživit.
Mezitím jsme si možná našli životní partnery a s novým elánem se pouštíme do zakládání rodiny. Všechno se zdá být dokonalé, máme milujícího manžela a úžasné děti. Pak ovšem najednou zjistíme, že náš manžílek si občas chodí povyrazit za jinou, mladší, ženou. Mezitím vaše děti rostou a dostávají se do puberty. Najednou nejste milovaná maminka, ale pouze je otravujete a ničíte jim život. Musíte přetrpět spousty zklamání, které vám vaše děti uštědří. Spoustu vzdoru a urážek, které na svou adresu uslyšíte, ale vy to děláte s láskou, protože to jsou přecijen vaše děti.
Ve stáří se přidávají zdravotní problémy a místo vytoužených her s vnoučaty pobíháte po doktorech. Důchod stále daleko a vy už nezvládáte práci, tak jako dřív. Už můžete tak leda někde uklízet nebo prodávat v obchodě. Najednou ležíte na smrtelné posteli a přemýšlíte, kam se poděly všechny ty sny, které jste měli. Přemýšlíte nad tím, co byste udělali jinak a že byste se nechovali tak naivně, kdybyste mohli celou situaci prožít znovu. Celý život je jen o vytváření a ztrácení iluzí. Samozřejmě, občas se nějaká ta iluze vyplní, ale moc často to nebývá...

Samozřejmě, že i já osobně mám nějaké iluze. Můj největší sen je Amerika. Podívat se do ní, alespoň přes prázdniny tam pracovat. Jednou bych tam chtěla i bydlet - Kalifornie nebo Florida. Naivní představy, já vím, ale popravdě... ty naše iluze nás občas drží nad vodou. Protože... co kdyby náhodou :)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Mimmy Dolly Mimmy Dolly | Web | 28. února 2011 v 18:57 | Reagovat

Máš pěkný dess

2 Myy Myy | 28. února 2011 v 20:57 | Reagovat

Krásně napsané! A je to pravda.. Já žiju většinou jen v luzích a návrat do reality mě docela bolí.. :/ Ale je to ůžasně napsané!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama