Březen 2011

Seznámení přes net? Proč ne?

31. března 2011 v 20:31 | Werí |  Téma týdne
Doba se mění a my s ní. Technika stále postupuje kupředu a snaží se držet krok se zvyšujícím se tempem celého života. Bylo otázkou času, než se lidé začnou seznamovat i jinak, než jenom na diskotékách.

Spousta internetových seznamek a podobných věcí, ale proč? Navolíte si jak chcete partnera starého, jaké má mít oči a jak dlouhé má mít... vlasy samozřejmě :D. Vždyť se vám může ozvat kdokoliv, proč radši nezajdete na nějaké stránky o věcech, které vás zajímají. O vašich koníčcích a podobných věcech? I tam můžete například přes komentáře někoho, kdo má podobné zájmy a rozhodně to nebude tak násilné jako nějaká seznamka. I když přiznávám, že znám pár lidí, kteří si přes seznamku našli partnera. Moje teta měla přítele, který jí bil a podobné věci, pak od něj odešla a měla strach seznamovat se normálně. Našla si jednoho chlápka na inzerát, klaplo jim to, žijí spolu, už mají šestiletého klučíka :)

O hledání své budoucí lásky jsem ovšem ani mluvit nechtěla. Chtěla jsem se zmínit o internetových přátelstvích, s těmi totiž zkušenosti mám. Přiznávám, že všichni přátele, co jsem si takhle našla jsou buď z chatu, RPG her nebo popřípadě tady z blogu. Ovšem samozřejmě to nebylo žádné systematické hledání, prostě sme si psali, měli společné zájmy, rozumněli jsme si, tak jsme si vyměnili ICQ a psali si dál. S někým jsme si přestali mít, co říct, tak to prostě vyšumnělo, ale pár lidí zůstalo.
Přiznávám, že jsem vcelku otevřená i schůzkám s lidmi, které znám z internet. Musím je tedy znát dobře, to je pravda. Žádné, že jsem je jeden měsíc poznala a druhý jsem si s nimi dala spicha, to vážně ne. S každým jsem se znala alespoň rok. Viděla jsem se takhle se třemi kamarádkami z internetu.
S tou první jsme zjistili, že si vlastně nemáme ani moc co říct a už nikdy jsme se neviděli znovu, ale i to byla zkušenost. Člověk pochopil, že ne vždycky si s někým padne do oka i na živo.

S další holčinou jsem se znala hodně, hodně dlouho. Co kecám znala. Stále se znám. Jezdily jsme za sebou poměrně často, my dvě jsme si měli hodně co říct. Tohle cestování trvalo nějaké možná..dva roky? Nejsem si jistá, pak se nám oboum tak trochu roztrhly zájmy a já to tak říkajíc eště k tomu vcelku podělala. Alespoň je vidět, že je to prostě klasické přátelství, s normálními problémy a hádkami. Stále jsme ještě v kontaktu, ale jen tak občas, každá jsme už někde jinde.

A tu třetí, tak tu holčinu znám taky hodně dlouho. Poznaly jsme se na RPG-hře, bavily jsme se spolu a podobně. Pak to na chvíli trochu ustalo, protože na mě vlezlo moje... vybouřený období, který ale naštěstí netrvalo moc dlouho. Potom jsme se nějak znovu začaly bavit a vydrželo nám to dodnes. Příjde mi to až skoro nemožné, že o prázdninách to bude rok od té doby, co jsme se poprvé viděly. Vyrazily jsme do Zoo do Dvora Králové. Bylo to, jako bychom se znaly věčnost, nebylo to ani v nejmenším divné. Měla s sebou svou mladší sestru, asi nikdy nezapomenu na tu její hlášku o papouškovi: "Máma držela a já hledala." (s mamkou zjišťovali, jestli je papoušek kluk nebo holka xD). Pak jsme za sebou začaly jezdit, když byl zrovna čas. Cestu máme minimálně na tři hodinky, takže to bohužel není takový med. Ovšem v dnešní době internetu a mobilů se dá čas trávit i jinak. A v čem je tohle přátelství tak nějak 'jiné?' V tom, že abychom se dokázaly bavit takhle dobře, musíme mít podobné názory a postoj k životu. Samozřejmě jsme každá na jednu stranu úplně jiná, ale máme taky spoustu věcí společných. Jsme tak trochu nepochopené vlastními vrstevníky. Proto, že nepovažujeme za nejlepší víkendový zážitek zpít se do němoty, jsme tak trochu odsuzovány. A koho by bavilo být s lidmi, kteří nechtějí být s vámi? Jsem moc ráda, že jsme se poznaly, protože spřízněnou duší hledá člověk těžce. Člověk by ani neřekl, kolik je kolem vás 'přátel', kteří vám vrazí kudlu do zad hned, jak se k nim otočíte zády. Proto si musíme vážit těch, kteří by to nikdy neudělali... A já si jí vážim. Sama vím, že umím být protivná a rýpavá a kdesi cosi, ale hold to ke mě patří, jiná už zřejmě nebudu. Jsem ráda, že jsem jí poznala a že jsme spolu už prožily všechno možné. Doufám, že eště spoustu dalších věcí prožijeme a za rok nás přece čeká ta Amerika :D

Jinak, Pétí, mám Tě moc ráda a to takovou jaká jsi. Nikdo není dokonalý a ani nemůže bejt, to by byla na světě vážně dost velká nuda. Ať si říká kdo chce, co chce, každej jsme jedinečnej a svůj. Všichni máme špatný i dobrý vlastnosti. A nikomu to nevadí - mě rozhodně ne. Jsem ráda, že Tě mám a nechtěla bych Tě za nikoho vyměnit, protože s kym bych vymýšlela ujetý povídky, tlemila se naprosto nesměšnejm věcem, poslouchala v lese troubit jelena (či co to tenkrát bylo, eště teď mě to děsí :D) nebo ho tahala na atrakci s tím, že 'se moc vysoko nehoupe' :D Moc často se nevidíme, ale těch zážitků máme i tak spousty a doufám, že jich eště spousty bude. Počkej, až o prázdninách vyrazíme stanovat, užijeme si to :)

3. Kapitola - Sbohem, rodino

31. března 2011 v 18:39 | Werí |  V hudbě je naděje
Při péči o dědu bylo naprosto nemyslitelné, abych chodila do školy. Nikdo se nestaral o to, jestli zameškám a jestli mě náhodou vyhodí. Po návratu do ní jsem měla neskutečné problémy, neměla jsem jak a kdy dohnat látku, naprosto jsem se topila a známky šly rapidně dolů. Vlastně mě to vůbec netrápilo, našla jsem si vlastní partu, se kterou jsem trávila téměř veškerý svůj čas. Přiznávám, že byla složená pouze z kluků a že ze mě rozhodně neudělali neviňátko. Doma jsem se ukazovala jen večer, mámě to bylo jedno, žila si ve svém vlastním světě, ve kterém jsem neexistovala.


2. Kapitola - Ztráta Iluzí

28. března 2011 v 20:12 | Werí |  V hudbě je naděje
Další 4 roky jsem žila v tom samém stereotypu. Dopoledne škola, ze které jsem se nikdy nechtěla vracet domů. Bohužel jsem musela. Doma na mě čekaly domácí práce, učení, ale hlavně spousta křiku a hádek, které doma byly na denním pořádku. Občas se hádali jenom rodiče a mě z toho vynechávali, to byly ty šťastnější dny. Jindy jsem byla další na řadě já. Když byl táta opilý, vůbec se neovládal. Byl vzteky bez sebe kvůli každé prkotině a mlátil nás hlava nehlava. Nebylo výjimkou, když jsem měla po těle modřiny a podlitiny. Všechno jsem to pouze tiše trpěla. Myslela jsem, že to tak prostě chodí. U nás na škole jsem se setkávala se spoustou dětí, které měly modřiny. V těchto poměrech to bohužel bylo na denním pořádku a rozhodně to nebylo výjimečné.


Vlci

27. března 2011 v 17:11 | Werí |  Grafika


Childhood

27. března 2011 v 17:10 | Werí |  Grafika


Přátelům

27. března 2011 v 16:44 | Werí
Objevila jsem v propadlišti času ještě jednu básničku. Napsala jsem jí potom, co mi jeden kluk fakt ublížil. Od té doby jsem na to chlapské sémě tak nějak zanevřela, zatím mi to i vcelku drží. Stojím si za tím, že přátelství je víc, než láska... možná i proto, že těch přátel, těch pravých, vážně nemám moc. Respektive vlastně jen jedno, proto bych ho nikdy nevyměnila za kluka

Už mnohokrát sama sebe jsem se ptala,
proč mi moje matka život dala,
proč mi má první láska srdce vzala
a proč nemám, co jsem milovala...

Láska je krásná, ale i bolí,
jako když ránu zasypou solí.
Společné chvíle přejdou a zkončí.
Srdce, ta krvácí, když páry se loučí..

Teď už chci přátelům jen ruku svou dát,
společně s nimi plakat i se smát.
Náš život tak, jak přišel brát.
Teď, za rok, už napořád....

Život není pohádka

26. března 2011 v 21:19 | Werí |  Život není pohádka
Omlouvám se pokud to na titulní stránce působí rušivě (je to dlouhé) ale je to kvůli přehlednosti v seznamu povídek :)

Povídka ze seriálu The O.C. California. Věnuje se dospívání jedné z hlavních postav čtvrté série - Taylor Townsendové.
Hlavní postavy: Taylor Townsendová
Žánr: Drama/romantika
Počet kapitol: 16



















+ doplňující videa, nedrží se nijak povídky, jsou spíše ilustrační :)

Taylor a Trey




Ryan a Trey

Tajemný les

26. března 2011 v 20:10 | Werí
Dal jsem si prst před pusu a naznačil jí, aby byla tiše. Slyšel jsem vítr ve větvích, křik ptáků, ale já se snažil zaslechnout něco jiného. Něco, co by mi prozradilo, jestli jsou poblíž. Neslyšel jsem žádné kroky, žádné praskání větviček, přesto mi srdce bušilo jako na poplach.

Měli si pro mě přijít, měl jsem na ně poslušně čekat a nechat se odvést. Prý je to povinnost pro všechny mladíky ze země. Nechtěl jsem ale čekat na to, až verbíři přijdou a odvedou mě pryč. Od rodiny a od té, kterou tak moc miluji. Nežádal jsem jí o nic, ale ona přesto šla se mnou. Teď se mi choulila v náručí a třásla se strachy.
Byli jsme uprostřed lesa v naději, že sem nás hledat nepůjdou. Říkalo se, že v místním lese straší, že je plný nadpřirozených bytostí, které čekají na zbloudilé pocestné. Cesty plné bludných kořenů, tajemných světélek lákajících do bažin. Nevěřil jsem na to, znal jsem tyhle lesy jako své boty. Proháněli jsme se v nich od rána do večera. Znal jsem všechna zákoutí, každý strom a každý rybníček.

Přesto jsem se tu dnes necítil v bezpečí, měl jsem strach. Strach, že přijdu o vše, co mám. Ona byla moje všechno. Hladil jsem jí ve zlatých vlasech a šeptal jí něžná slůvka útěchy. Tolik toho pro mě obětovala, neodpustil bych si, kdyby na to doplatila. Neopustil bych jí, nikdy. Stejně tak, jako ona odmítla opustit mě.

Najednou jsem zaslechl hlasy. Byly hlučné, určitě to byli vojáci. Přitiskl jsem se zády ke stromu a ji jsem si přivinul pevněji k sobě. V tu chvíli jsem téměř nedýchal a modlil se, aby bylo všechno v pořádku. Muselo být. Kroky se k nám stále blížily a já už se vzdával naděje. Teď mě chytí a odvedou, možná rovnou zabijí, stejně jako jí. Ne, to jsem přece nemohl dopustit.

Najednou se udělalo ticho, už jsem neslyšel nic, udělala se tma. Rychle jsem se rozhlédl, kolem nás byla neproniknutelná tma, byli jsme uvěznění uprostřed čehosi. Zřejmě jsem měl cítit strach, ale ten jsem necítil. Vnitřnostmi se mi rozlíval klid, věděl jsem, že jsme v bezpečí. Někde hluboko uvnitř jsem slyšel hlas. Říkal: "Ochráním vás."

Najednou jsem pochopil. Jeden z prastarých stromů nás schoval ve své dutině. Ten les nezabíjel pocestné. Staral se o rovnováhu světa - pomáhal těm dobrým a spravedlivým, ničil ty, kteří měli nečisté myšlenky.

"Teď už se nám nic nestane, budeme navždy spolu," zašeptal jsem tiše…


Pirát silnic

26. března 2011 v 19:36 | Werí |  Diary
Ne, nejde o stížnost na neukázněné a neohleduplné řidiče, chci se zmínit o sobě :D

Už 14 dní navštěvuji autoškolu, v pondělí mám naplánovanou první jízdu. Jelikož jsem nechtěla být jako to největší kopyto, požádala jsem dědu, jestli by mi neukázal alespoň základní věci.

Vzal mě do starého JZD, kde jsem se učila rozjíždět, řadit a pořádně zatáčet, to vám byla sranda :D. Při pokusu rozjet se mi to stále chcípalo, až jsem se začínala vážně vztekat a nadávala jsem, že za to může auto :D. Je pravda, že je to stará felicie, která má najetých tisíce kilometrů. Pedály jsou rozkvedlané, řadící páka si tam lítá jak na provázku, auto je omlácené a poslepované. Alespoň sem se nebála, že ho někde otluču, stejně by to na něm nebylo vidět :D

Když jsem jela z kopce a děda mi řikal, že musim zmáčknout spojku, zařadit, pustit spojku, přibrzdit, přitom točit volantem a ještě sledovat i zrcátka, málem sem to narvala do sloupu. Vážně jsem to všechno najednou nestíhala :D Naštěstí děda byl připravený a držel si hezky ruční brzdu, aby mohl vklidu zastavit. Přesto mě v tu chvíli jímala hrůza :D.

Jakmile už jsem zvládala zatáčení, jakžtakž řazení a přidávání ubírání rychlosti, oznámil mi, že vyrazíme i na silnici. Že po vesnicích policisté nejezdí, takže nebude problém. No, samozřejmě jsem z toho nebyla nadšená. Když jelo proti mě nebo za mnou auto, téměř mi vibrovaly ruce :D

Třešničkou na dortu bylo, když mi ve vesnici pod auto vlezla mimo přechod nějaká ženská. Díky bohu, že sem stihla zareagovat dokonce dřív, než děda, přišlápnout spojku a brzdu (dokonce mi ani nechcíplo auto, heč :D). Měla jsem ale chuť vylízt a tý ženský nafackovat, to mi věřte :D

Jelikož ještě k tomu pršelo, vážně už jsem toho měla plné zuby. Když jsme se blížili ke Břehům (vesnice téměř u našeho města), už jsem zastavila auto na krajnici a přenechala řízení dědovi, tam už bych si to vážně neriskla.

Abych ale zhodnotila moji premiéru za volantem - auto jsem nenabourala, nikoho jsem nepřejela, neporušila jsem předpisy (až na ten drobný detail, že jsem řídila bez řidičáku :D) a všichni jsme přežili, takže to rozhodně považuji za úspěch. Zítra ráno prý ještě jednou autíčko vyvětráme, abych si to osvěžila a v pondělí už hurá do ulic s instruktorem, doufám, že mě to půjde alespoň stejně dobře. Kdyby se tu náhodou vyskytl někdo z Přelouče, dávejte si prosím na silnicích pozor :DD

TRON: Legacy

26. března 2011 v 14:30 | Werí



Ve světě videoher není nic nemožné...


Ryan/Trey - Us agains the world

25. března 2011 v 22:18 | Werí |  Videos
Pro ty, kdo četli povídku Život není pohádka, ve videu je vztah Ryana s Treyem :)



16. Kapitola - Jednou bude líp

23. března 2011 v 22:20 | Werí |  Život není pohádka
Jakmile jsem zmáčkla spoušť, zdřevěněla jsem. Byla jsem v šoku z toho, co jsem to vlastně udělala. Ani jsem nevěděla, kam jsem se trefila, věděla jsem jen, že jsem ho určitě zasáhla. Hned po výstřelu se udělalo ticho, jako by se najednou čas zastavil. Slyšela jsem bušit vlastní srdce a v ruce jsem stále pevně svírala zbraň.

Stála jsem tam ještě nějakou dobu, dokud mě zezadu pevně neobjaly cizí ruce. V tu chvíli jsem netušila, kdo to je, ale bylo mi to jedno. Už jsem neměla sílu se nikomu bránit. Povolila jsem ruce, takže mi z nich vyklouzla zbraň a spadla na zem. Ty ruce mě nepouštěly, ale nedržely mě nijak pevně. Tohle objetí jsem znala až moc dobře.

Najednou jako bych se probudila. Rozhlédla jsem se. Na zemi byly střepy z rozbitého zrcadla a mezi nimi ležel Paul. Neviděla jsem průstřel, protože jeho bílé triko bylo nasáklé krví, nehýbal se. Jen jsem se zhluboka nadechla, polil mě chlad, co když jsem ho zabila?

Trey mě nad tím nenechal přemýšlet, otočil si mě čelem k sobě. V tu chvíli jsem kolem něj prudce omotala ruce a zabořila mu hlavu do trika. Celá jsem se třásla a začala vzlykat. V tu chvíli jsem nemyslela na to, co mi provedl. Zdálo se to jako něco naprosto bezpředmětného.

Držel si mě pevně u sebe a hladil mě po vlasech. Byl ještě celý mokrý z deště, který venku padal, "omlouvám se, za všechno, promiň," zamumlal mi do ucha.

"Proč jsi to udělal?" vzlykla jsem. Vůbec jsem nemyslela na to, že tu leží někdo zraněný a že bych s tím možná měla něco dělat.

"Měl jsem strach."

"Z čeho?"

"Ze vztahu? Nejsem zrovna… ten typ. Nevážu se, prostě mi na tobě… začalo záležet víc, než bych chtěl, a tak… jsem chtěl vycouvat. Až pozdě jsem si uvědomil, že se nemám…čeho bát."

Zvedla jsem na něj uplakané oči, upřeně mě sledoval. Nadechla jsem se, že mu odpovím, ale v tom v dálce zazněly sirény, policie byla na cestě. Koukla jsem trochu nechápavě na Treye.

"Volal jsem jim, byla jsi v šoku."

"Aha," kuňkla jsem tiše a stále ho pevně svírala rukama. I poté, co do místnosti naběhli policisté se zbraněmi. Sledovala jsem, co dělají a pokoušela se odpovědět na otázky, které mi kladli. Občas jsem ani nerozuměla, co po mě chtějí, snažili se ze mě všechno tahat moc rychle a já byla akorát zmatená. Přiznala jsem, že jsem střílela a popsala jim, co se stalo. Popravdě, nakonec jsem přiznala i barvu o tom znásilnění, které už bylo sice minulostí, ale mně se na něj oživily vzpomínky. Přiznávám, že mi spadl kámen ze srdce, když mě přestala vyslýchat samotná policie a mohla jsem si promluvit s policejní psycholožkou. Byla rozhodně milejší a netlačila na mě, mluvilo se mi o tom o hodně lépe.

Ve městě byl samozřejmě obrovský skandál, takováhle věc se neutají. Celý New Port věděl, že jsem někoho zastřelila. Ano, zastřelila, trefila jsem se dost blbě a poškodila mu už ani nevím co, nepřežil převoz do nemocnice. Byl to pro mě docela šok, když jsem se to dozvěděla. Tohle jsem samozřejmě nikdy nechtěla. Otřáslo to se mnou, připadala jsem si hrozně. Ani jsem nedokázala mít radost z toho, že jsem byla zproštěna trestního stíhání. Bylo to uzavřeno jako nutná obrana a nikdo se k tomu už nevracel. To ovšem neznamená, že to se mnou nic neudělalo. Trpěla jsem, ale jenom uvnitř. Navenek jsem se chovala normálně, alespoň jsem se o to tedy pokoušela. Nebylo to zrovna jednoduché, ale ve skrývání určitých věcí jsem už měla praxi.

Další věc, která nebyla zrovna v pořádku, byl Trey. Nedokázala jsem se mu ozvat, i když mi zřejmě zachránil život a já pak jemu, měla jsem pořád v mysli obrázek jeho s tou blondýnou, pálilo mě to a nedokázala jsem to potlačit. Neozvala jsem se mu a on se o to také nepokoušel, zřejmě měl tak trochu strach.

Přesto jsem se odvážila vyjít i mezi lidi. Summer mě v sobotu vytáhla do Baitu, prý tam má hrát nějaká fajn kapela, asi jsem přeslechla název. Bylo by divné trčet doma, tak jsem se uvolila k tomu, že půjdu. No, kapela to byla zřejmě vážně známá, protože klub praskal ve švech. Ani jsem nedohlédla na pódium, ale zpívala určitě holka. Měla zvláštně podbarvený hlas, rozhodně měla daleko do tuctovosti. Takhle z dálky jsem poznala jen to, že je blondýna, nic víc.

Když jsem se rozhlédla kolem, zahlédla jsem v davu Marissu, ovšem ten kluk, kterému visela v náručí, rozhodně nebyl Ryan. Nebyla jsem si jistá, jestli to je on, ale vypadal jako místní surfař - Volchok. Ryan postával u baru a sledoval upřeně pódium a vedle něj… překvapeně jsem zamrkala, vážně to byl Trey, že by se s Ryanem usmířili?

Rozhodla jsem se je jít prostě pozdravit. Dorazila jsem k těm dvěma, "ahoj." Usmála jsem se. Ryan na mě otočil hlavu a kývnul na pozdrav, Trey tu svoji ani nezvedl, klopil oči na bar. Trochu zkoumavě jsem se na něj podívala, ale mlčela jsem.

Zachytila jsem Ryanův pohled, dokonce se i pousmál. Od něj jsem to vlastně brala jako požehnání. Úsměv jsem mu oplatila, "no, koukám, že s Marissou to nějak… neklaplo, co? Jsi v pohodě?"

"Jsem," jen tak kývnul, "nefungovalo nám to už nějakou dobu, takže to stejně muselo skončit."

"Aha, to jsem ráda, že to bereš v pohodě," ani mě moc neposlouchal, otáčel stále hlavu k pódiu. "To je tak hezká?" zasmála jsem se.

"To si piš," zakřenil se na mě, "zrovna mají přestávku, jdu si jí odchytnout u baru," pobaveně se uculil a odběhl pryč.

Podívala jsem se tak na Treye, který sledoval dno svojí, teď už prázdné, sklenice od piva. Váhavě jsem k němu došla, "ani jsi mě nepozdravil."

Zvedl na mě tak pomalu hlavu, měl ve tváři takový provinilý výraz, "netušil jsem, že bys o to mohla stát."
Zatvářila jsem se trochu zmateně, "proč bych neměla?"

"Podvedl jsem tě, pak jsi kvůli mně někoho… zastřelila, já bych se už nechtěl nikdy vidět."

"Nebylo to kvůli… tobě, zachránil jsi mi krk," záměrně jsem nereagovala na jeho první poznámku, s tou jsem totiž musela souhlasit.

"Už to nikdy neudělám, mohla bys… mohla bys mi to všechno… odpustit?" měl ve tváři tak trochu štěněcí výraz, až mi ho bylo líto.

Přesto jsem musela trochu zaváhat, nebyla jsem si jistá ničím, ale věděla jsem, že to nemůžu jen tak zahodit. "Možná," zamumlala jsem tiše, ale přesto jsem lehce povytáhla koutky do úsměvu. Chtěla jsem mu tím naznačit, že by zřejmě mohla stačit trocha trpělivosti a tu důvěru si zase získá…

***

Život je jako déšť. Přichází nečekaně a občas s sebou přináší zamračenou oblohu. Někdy může mít i kyselou pachuť, jindy ho ovšem vítáme s otevřenou náručí. Nedokážeme ho ovládat, můžeme si ho pouze užívat plnými doušky. Obrátit obličej k obloze a nechat na sebe dopadat sladké kapky. Nesmíme se ho pokoušet chytit a pevně držet, protože by nám protekl mezi prsty. Vždycky bude svým způsobem divoký a nepředvídatelný a je jen na nás, jestli se před ním schováme pod deštník, a nebo se mu naučíme čelit a milovat ho.


Závan budoucnosti

23. března 2011 v 20:26 | Werí |  Názory
Spoustě z nás, kterým začíná dýchat maturita na krk, začínají na mysl přicházet otázky spojené s jeho budoucností. Čeho bychom chtěli v životě dosáhnout? Co je naše vysněné povolání? Je ovšem jen málo z nás, kteří si jsou svou budoucností naprosto jistí. Kteří vědí přesně, co chtějí a jdou si za svým cílem


Sekyru šlechtici, oprátku prosťáčkovi

21. března 2011 v 15:26 | Werí |  Téma týdne
Toto téma týdne mi vyloženě sedlo a proč? Protože na téma Trest smrti jsem někdy před Vánoci vytvářela svou seminární práci na ZSV. Zaměřila jsem se v ní na tresty smrti v minulosti a poté v přítomnosti. Argumenty pro a proti a věc, která mě velice zaujala a to za co se trest smrti v dnešní době uděluje. Seminárka je poměrně dlouhá, ale zvíraznám nadpisy, aby si každý mohl nalézt to svoje, pokud ho něco zajímá :)


15. Kapitola - Teď nebo nikdy

21. března 2011 v 15:06 | Werí |  Život není pohádka
Okamžitě mě pevně chytil za předloktí a prudce zvedl z gauče. Jen jsem zavrávorala, kdyby mě nedržel, pravděpodobně se sesunu k zemi. Ta ruka na ústech byla na prosto zbytečná, nekřičela bych ani tak, byla jsem strachy zdřevěnělá. Koukla jsem upřeně do jeho modrých očí, do těch, na které jsem chtěla už takovou dobu zapomenout. Nevěděla jsem, co chce, ale přesto jsem věděla, že tohle není žádná přátelská návštěva.

V tom okamžiku se mi vrátil všechen ten hnus, na který jsem téměř zapomněla. Tušila jsem, že přišel dokončit to, co tenkrát začal. Možná si nebyl jistý mojí další mlčenlivostí a možná chtěl jen nášup, kdo ví. Naprosto jsem přestala přemýšlet v okamžiku, kdy se mého spánku dotkl chladný kov. Koukal na mě v tu chvíli jako šílenec. Vůbec sem nevěděla, jestli je nebo není schopný zmáčknout ten kohoutek, ale měla jsem strach.

"Mě si tu nečekala, co?" potutelně se na mě ušklíbl a já mu nebyla schopná odpovědět. To se mu nelíbilo, dostala jsem facku. To mě donutilo sklonit hlavu, bolelo to jako čert a cítila jsem pramínek krve, který se mně objevil na spodním rtu. Hlavu jsem ale překvapivě znovu zvedla a podívala se mu zpět do očí.

"Co tu chceš?" zasyčela jsem na něj najednou prudce. Zatvářil se téměř překvapeně, během chvíle se mu ale na obličeji rozlil pobavený úsměv.

"Naše holčička už umí i cenit zoubky," zakřenil se, ale nespouštěl prst ze spouště pistole, kterou na mě mířil, "to se mi líbí. Třeba s tebou bude mnohem větší zábava, než tenkrát."

Přiznávám, že mě polil chlad při představě, že si chce znovu vzít to, co si vzal kdysi. Konečně jsem se s tím naučila žít a teď bych to měla mít zase před očima? Nikdy! Bylo mi jedno, že třeba vystřelí, že mě třeba zabije. Co jsem v tuhle chvíli mohla ztratit? O co jsem mohla přijít? O tu bolest, která mě svírala, o tepání toho zlomeného srdce? Na to jsem ochotná přistoupit. Vší silou, kterou jsem v sobě našla, jsem do něj rukama strčila. Nečekal to, takže zavrávoral a přepadl přes konferenční stoleček, který měl za sebou. Během pádu mu i vylétla zbraň z ruky a přistála o kus dál na koberci. Nemohla jsem si dovolit, aby si jí znovu sebral. Než jsem se k němu ale dostala, už znovu stál na nohou.

Dost jsem ho navztekala, takže mě prudce chytil pod ramenem, "mrcho." Zavrčel na mě vztekle a druhou rukou mě pevně chytil za vlasy. Tohle vážně bolelo, ale přesto mě to nedonutilo povolit a podvolit se mu. To už jsem nebyla já. Neseděla jsem a nečekala, až mě budou ostatní nadávat, naučila jsem se bojovat se vším, co se proti mně postavili. Odmítala jsem se mu podvolit. Nějakou chvíli jsme se jen přetahovali, jenže jsem se mu silami samozřejmě nemohla rovnat, takže mě brzy chytil pod krkem a přimáčkl mě ke zdi. Druhou rukou mi podržel ruce, abych se nemohla bránit.

Brzy jsem se už bránit ani nepokoušela - docházel mi kyslík. Snažila jsem se lapat po dechu, ale nebylo mi to nic platné. Zrak se mi mlžil a motala se mi hlava. Teď už jsem si nebyla jistá ničím, možná mě sem vážně přišel zabít a pojistit se, že už nikdy nic neřeknu.

Najednou, z ničeho nic, stisk jeho ruky povolil. Nevěděla jsem proč, měla jsem před očima jen tmu. Svezla jsem se zády po zdi k zemi a mnula si rukou krk, stále jsem se téměř nemohla nadechnout. Slyšela jsem hluk, tříštění skla, ale nedokázala jsem si v hlavě nic poskládat. Jen jsem věděla, že se něco děje a já musím něco udělat. Namáhavě jsem se pohnula a rozhlédla se. Stále jsem měla zamlžený pohled a viděla jsem spíše jen barevné skvrny.

Na velké bílé skvrně, kterou jsem odhadovala na koberec, jsem ovšem zahlédla malou černou. Ihned mi blýsklo hlavou, jak Paulovi vyletěla z ruky zbraň, když jsem do něj strčila. Okamžitě jsem se pokusila dostat se k ní. Chůzi to moc nepřipomínalo, spíše jsem tam dolezla po kolenou. Když jsem rukou nahmatala zbraň, vrávoravě jsem se postavila a opřela se zády o zeď.

Zrak se mi začínal rozjasňovat a já začínala rozeznávat věci kolem sebe. Natáhla jsem ruce s prstem na spoušti před sebe. Třásly se mi, ale to mi nevadilo. Chystala jsem se vystřelit, když v tom jsem zahlédla, co se vlastně děje. Ten, kdo ode mě odtrhl Paula, byl Trey. V tu chvíli jsem ruce se zbraní zase sklonila, nemohla jsem střílet, co kdybych trefila Treye?

"Střílej, kruci," křiknul na mě najednou, ještě na mě pootočil hlavu. Toho využil Paul a strhl ho k zemi, okamžitě mu dal pěstí a chystal se k další ráně. V tu chvíli jsem zbraň v ruce znovu zvedla a vystřelila…

-

14. Kapitola - Bolest

17. března 2011 v 20:08 | Werí |  Život není pohádka
Přesně jsem věděla, že se to stane a přitom jsem si to nechtěla připouštět. Proč jsem byla tak naivní? Zas a znovu? Doufala jsem, že ho změním? Že se kvůli mně stane úplně jiným člověkem? Jsem to ale husa hloupá. Tolik to bolí, takovou bolest už jsem dlouho nezažila. Proč jsem si ho k sobě pustila tak blízko, když jsem věděla jaký je? Jistě, protože mi byl tak blízko, že neodsuzoval a přesně věděl, o čem mluvím. Rozuměli jsme si i beze slov. Jenže jemu to nestačilo, on potřeboval něco neokoukaného, nového. Chtěl dobrodružství a lov, nepotřeboval spřízněnou duši. Ne, tu jsem potřebovala já, proto jsem si ho pustila k sobě. Dostal se mi pod kůži téměř nesnesitelným způsobem. Kdykoliv zavřu oči, vidím jeho, jak se na mě upřeně dívá. Dokonce cítím jeho dotyky na kůži. Je to tak těžké prožívat zklamání znovu. Chtěla jsem brečet, ale už jsem neměla co. Na tvářích mi zůstaly jen stopy po slaných potůčcích.


1. Kapitola - Zlo se nevyhýbá ani dětem

16. března 2011 v 21:56 | Werí |  V hudbě je naděje

Říká se, že v životě jen velmi málo mezníků, které dokážou změnit váš život od základů. Od nástupu na vysokou školu, přes svatbu, narození dětí, až po smrt blízkých. To jsou podle lidí ty nejdůležitější okamžiky života. Ty, které ve vás zanechají stopu do konce života. Velice často se udávají v tomto pořadí. Zvláštní že? Smrt by měla být závěrem života, ale málokdy tomu tak bývá. Každý z nás si v životě prožije to, že musí sledovat utrpení svých bližních. A ne jenom jednou, v životě máme spousty lidí, na kterých nám záleží a ti všichni jednou zemřou. Někteří dřív, někteří déle. Záleží jen na Matce Přírodě, kdy se je rozhodne vzít zpět.

13. Kapitola - Zrada bolí

15. března 2011 v 23:53 | Werí |  Život není pohádka
Nějak jsem asi našla oblibu v přidávání článků takhle pozdě večer :D...takže omluvte případné chyby a překlepy, takhle pozdě večer se to stává :D


Kuřáci, myslete na své okolí...

14. března 2011 v 19:24 | Werí |  Téma týdne
Ano, přesně tohle mi na kuřácích vadí nejvíce. Ať si kouří, když chtějí, ale někde, kde kolem nejsou lidi. Co vážně nesnáším je, když jdu po chodníku a někdo si předemnou zapálí. Já jdu a jdu a celou dobu čuchám ten smrad, kterej ze sebe vypouští.
Člověk by si řekl, že bych měla být zvyklá, žiji v rodině kuřáků. Oba rodiče kouří, ovšem ve mě to vzbudilo ještě větší odpor. Snažím se alespoň mámu přesvědčit, aby toho nechala. Nemá nejlepší zdraví teď a eště do toho kouří, skvělá kombinace.
Ale co je hlavním z problémů mezi mnou a kouřením? Moje zdraví, trpím astmatem. Cigaretový kouř je pro mě to nejhorší, co může být. Způsobuje mi problémy s dýcháním a občas dost nepříjemné. Právě proto nesnáším bezohledné kuřáky kouřící po ulicích. Kdo by rád chodil po ulici, když se každou chvíli dusí kvůli nějakému pitomému kuřákovi s tou blbou cigaretou? Tuším, že nikdo. Jenže co je kuřákům do toho, že...
Nedávno mi kamarádka řekla, že přece není rozdíl mezi tím, kdo pije alkohol a tím co kouří. S tím musím striktně nesouhlasit. Ano oboje je závislost a škodí zdraví, jenže s tím rozdílem, že alkoholik (pokud samozřejmě není nalámaný jak doga) neobtěžuje své okolí. Nenutí nikoho vdechovat žádný dým, který ničí zdraví. I pasivní kouření je kouření a je taky nebezpečné. Proto za sebe říkám, radši si sednu s partou pijanů, než s partou kuřáků.
Neberu jim jejich potěšení, jen chci, aby brali ohledy na své okolí, protože nikdy nevíte, kdo má zdravotní problémy a komu cigaretový kouř škodí ještě mnohem více...

12. Kapitola - Touha

13. března 2011 v 22:51 | Werí |  Život není pohádka

Události posledních dnů mi popravdě dost zamotaly hlavu. Nevěděla jsem, co bych měla dělat a jestli jsem udělala něco špatně. Hlavou se mi honila spousta scénářů, jak bych se asi mohla zachovat a co by z toho asi tak mohlo vzejít, ovšem všechny by patřily spíše do sci-fi knihovny. Vrtala mi hlavou všechna ta varování, která jsem si vyslechla. Dělala z Treye naprostého kriminálníka, mě ale přitom přišel jako naprosto normální kluk. Obvykle jsem věřila svému úsudku, ale teď jsem byla poměrně zviklaná. Jen jsem ležela na posteli a přemýšlela, vlastně už několikátý den. Treyovi jsem se od toho večera neozvala, ani on o sobě nedal vědět, zřejmě jsme ani jeden nevěděli, na čem jsme. V pozadí jsem měla jako kulisu puštěnou Metallicu, kterou jsem tak ráda poslouchala. Měla jsem zavřené oči a hlavou mi problikávala spousta obrazů.
Z melancholie mě vytrhl až domovní zvonek, který se rozdrnčel na celý barák. Vyrušil mi tu příjemnou, přemýšlivou atmosféru. Jen neochotně jsem se zvedla z postele a došla otevřít, opět jsem totiž byla doma sama. Na mámu jsem tu narážela jen velmi málo, zřejmě měla nového přítele, nebo možná dva. Po otevření dveří jsem zůstala jen trochu překvapivě stát, byl tam Trey. To bylo radosti, stála jsem před ním ve vytahaných teplákách a tričku s Garfieldem - rozcuchaná a nenamalovaná.

"Ahoj," pousmál se, když si mě zběžně prohlédl.
"Ahoj," houkla jsem tak na oplátku, "pojď dál," ustoupila jsem mu ve dveřích. Vlastně dneska nevypadal jako obvykle. Byl zadumaný a nesršelo z něj sebevědomí ani optimismus. Najednou jsem měla možnost vidět ho i z úplně jiné stránky, než jsem ho znala doteď. Sledovala jsem ho, jak prošel dveřmi a posadil se na gauč. Jen jsem přešlápla a přemýšlela jsem, co se ode mě čeká. Nakonec jsem se probrala z překvapení, zavřela za ním dveře a pomalu přešla k němu. Tiše a opatrně jsem si sedla vedle něj a sledovala jeho reakci. Jen na mě pootočil hlavu a vděčně se pousmál. Nic jsem neříkala, přišlo mi, že blízkost zmůže víc, než kupa slov. Dávala jsem mu prostor, aby se vyjádřil sám, pokud bude chtít.
Chvíli jen mlčel a díval se do prázdna, nakonec se ale nadechl a konečně promluvil, "mluvil jsem s Ryanem."
"Aha, no, co ti řekl?"
"Že mě tu nechce, že mám zmizet a neplést se mu do života."
"Máš přece právo tu být, stejně tak jako on."
"Možná má pravdu, možná bych vážně měl jít a přestat se plést lidem do života."

Jen jsem se nadechla, ale nevěděla jsem, co mu na to říct. Vlastně mě tak trochu zachvátila panika při představě, že by měl odejít. Nechtěla jsem tu zůstat bez něj, poslední dobou byl jediný, s kým jsem si mohla otevřeně promluvit a postěžovat si.

"Měl bych jít?" jen na mě tak pootočil hlavu, měl ve tváři odevzdaný výraz. Vypadal, že by udělal, cokoliv mu řeknu, protože se v tenhle moment nedokázal rozhodnout sám za sebe.

"Měl, ale nahoru - ke mně do pokoje. Donesu ti kakao, hm? Po schodech a doleva, na dveřích je obrázek tygra."
Jen se na mě vděčně usmál a vyrazil tedy nahoru, neprotestoval, prostě šel. Já jsem se pustila do dělání kakaa, dala jsem ohřívat mléko a přitom jsem připravovala i něco na zub. Jen tak, co dům dal. Moc toho tu nebylo, ale na malý obložený talíř to stačilo. Všechno jsem si to vyskládala na tác a odnesla do pokoje. Tam jsem to položila na stoleček vedle postele a sledovala Treye, který si zvědavě prohlížel můj pokoj. Nebyl nic moc, ale mně vyhovoval. Měla jsem tu všechno, co jsem potřebovala. Muzika ještě stále hrála, tak jsem se jen usadila na postel, "večeře je na…posteli," uculila jsem se na Treye.

"Mám to tu i s večeří? Páni, to je luxus," usmál se a posadil se ke mně na postel. Jen jsem mu podala do ruky kakao a dala mezi nás talíř s večeří. Oba jsme se pustili do jídla a pití a brzy se mi ho povedlo docela rozpovídat. Rozhodně už se i víc usmíval. Neřekl to na hlas, ale věděla jsem, že je mi za to vděčný. A já jsem byla ráda, že přišel zrovna za mnou, když ho něco trápilo. Byla jsem vděčná za tu poskytnutou důvěru. Bylo mi jasné, že kluk jako on tohle moc lidem nedává, že se nemá komu svěřit a vypovídat. Tyhle typy lidem moc nevěří.

Moje věž přeskočila na další písničku, tu, kterou se Metallica dost proslavila - Nothing else matters, moje oblíbená. Trey se jen mlčky zvedl z postele a podal mi ruku. Pobaveně jsem se zasmála a zavrtěla hlavou, ale nakonec jsem mu ruku podala a nechala se lehce přitáhnout. Ovinula jsem mu ruce kolem krku a opřela mu hlavu o rameno. Dal mi ruce kolem pasu a jemně si mě přivinul blíž, zabořil mi hlavu do vlasů a šeptal mi tiše do ucha slova písničky. Jen jsem zavřela oči a užívala si tu blízkost a pocit bezpečí, který mi dodávala. V tuhle chvíli jsem ani nemyslela na to, že si ho pouštím až moc blízko k sobě, do svého světa. Chtěla jsem ho tu mít, chtěla jsem tu pro jednou mít někoho. Pomalu jsme se točili na místě a užívali si vzájemnou blízkost, všechno mi v tu chvíli bylo jedno, najednou jsem se cítila zase jako člověk. Nechala jsem někoho, aby se dostal pod tu mojí slupku, kterou jsem si doteď tak moc chránila. Nemyslela jsem na to, že bych mohla narazit, nic takového jsem si teď nepřipouštěla.

Jemně mě hladil jednou rukou po zádech a druhou mě opatrně probíral vlasy. V tu chvíli mě to přepadlo, tak silně a nečekaně. Při každém dotyku mě zašimralo v břiše, ti pověstní motýlci mi v těle zběsile poletovali. Úplně se mi zatajil dech, když si mě lehce odtáhl a něžně mě políbil. Přestali jsme se točit na místě a jen si beze slov dávali najevo vzájemnou náklonnost. Jeho rty, moje rty, nevěděla jsem, kde je ta bariéra, která by je měla oddělovat. Už jsem nechtěla přemýšlet, můj mozek najednou jako by vypnul. Chtěla jsem si jen užívat ty pocity, které mnou prostupovaly. Tentokrát už jsem ho nebrzdila, když mi zajel rukou pod tričko, naopak jsem z něj na oplátku sundala jeho triko. Prsty jsem studovala jeho kůži, dostala jsem se i k malé jizvě na pravém rameni. Přesně tam mu proletěla kulka ze zbraně, na které Marissa zmáčkla spoušť. Vlastně mnou v tu chvíli prostoupila vlna vzteku. Zřejmě za to mohla moje averze vůči Marisse. Vztek ovšem přešel po pár polibcích, které mi Trey věnoval na krk. Nebránila jsem se ani poté, co si mě opatrně položil na postel. Teď už jsem stejně couvnout nemohla a ani jsem nechtěla. Zničila bych celou atmosféru dnešního večera. Jestli dnešek nebyl ten pravý den, tak už nebude žádný.

Každý dotyk jsem cítila na kůži tak intenzivně, až mě to překvapovalo. Takhle jsem nikdy doteky nevnímala, nikdy mi neprojížděly vibrace celým tělem. Nechtěla jsem, aby to někdy skončilo. Ani jsem nečekala, že Trey bude tak něžný, typovala jsem ho spíš na burana, který si půjde jen za svým, ale to nedělal. Věnoval se každé části mého těla tak, jako nikdo před ním.

Netušila jsem, jak dlouho jsme na té posteli strávili. Hodinu? Celou noc? Ještě déle? Čas mi v tu chvíli splýval a byl pro mě jako něco naprosto nepodstatného. Nic kolem neexistovalo. Pustila jsem ho do svého světa…

-