11. Kapitola - Jak dál?

11. března 2011 v 23:37 | Werí |  Život není pohádka

Čas do víkendu utekl až překvapivě rychle. Trey se celou dobu dokonce snažil a vcelku často mi psal zprávy. Až mě tím svým zájmem skoro překvapoval, ale nemůžu říct, že by mi to nelichotilo. Ovšem byla tu jedna věc, ze které jsem měla docela strach - Ryan. S mým štěstím jsem očekávala, že ho tam potkám. Až moc dobře si pamatuji to jeho varování, které mi tak naléhavě sděloval. Přece si ale nenechám od nikoho říkat, co mám dělat a s kým to mám dělat. Od té doby jsem přestala Ryana řešit, ať se třeba postaví na uši a zpívá u toho státní hymnu.

V sobotu odpoledne jsem si dala pořádnou relaxační koupel, potřebovala jsem se uvolnit. Vlastně jsem byla z toho… no rande, jak jinak to nazvat… docela nervózní. Ne proto, že bych cítila něco víc, to ne, zatím. Spíš právě z toho, že čím víc schůzek to je, tím vážnější mi to pak všechno připadá. Já vlastně na rande nechodím, přijde mi to moc formální a kýčovité. Dobře, někomu zas přijde vadný lézt klukovi hned do postele, ale to je zřejmě na každém.

Po koupeli jsem pochodovala ve spodním prádle po baráku a přemýšlela, co si vlastně vezmu na sebe. Měla jsem z čeho vybírat, šatník byl jedna z mála věcí, kterou jsem měla naprosto vybavenou. Máma se bála, abych jí na veřejnosti nedělala ostudu, takže oblečení jsem měla vždycky dost. Chvíli jsem sledovala džínovou sukni, ale nakonec jsem sáhla po krátkých kraťasech, alespoň se nebudu muset nikde hlídat, kde mi co kouká. Na vrch jsem si vzala jen modrý top se zapínáním kolem krku. Kriticky jsem se prohlédla v zrcadle, vypadalo to docela dobře. Lehce jsem se namalovala, nikdy jsem se nemalovala moc, přišlo mi to strašně levné. Navíc, když se vedle někoho probudíte, stejně nebudete vypadat kdovíjak přitažlivě.

Když jsem se pokoušela udělat cosi s vlasy a nakonec to vzdala a nechala si je rozpuštěné, zazvonil zvonek. Docela jsem se lekla, přestala jsem hlídat čas a ono bylo najednou osm. Tak jsem si jen prsty projela vlasy a seběhla jsem dolů. Na otázku mámy kam jdu, jsem jen zamumlala, že pryč a že se vrátím až pozdě, že si klidně může někoho přivést - nebudu překážet. S tím se vlastně docela spokojila a už nic neříkala. Došla jsem ke dveřím a otevřela. Opíral se rukou o vnější rám futer, měl na sobě tričko a přes něj nezapnutou tmavší košili. Vážně mu to slušelo, jen tak lehce zahvízdal.

"Fíha, vypadáš dobře, ani jsem si tě neuměl představit takhle vyfiknutou," pobaveně se na mě uculil.

"Nejsem vyfiknutá, to bys teprve viděl, kdybych byla," vyplázla jsem na něj jazyk.

"Tak to snad někdy uvidím, už se těším," zasmál se, vcelku nevybíravě mě chytil za předloktí a táhnul pryč, zřejmě zachytil zvědavý pohled mámy, která stála v chodbě a vykukovala.

"Au, jemnějc by to nešlo?"

"Co? Promiň no, nevěděl jsem, že jsi z cukru," zakřenil se.

"Nejsem, ale chodit umím i sama," lehce jsem se zamračila.

Jen rezignovaně vzdychnul, "jistě, chápu. Jsi samostatná a emancipovaná, všechno zvládneš sama."

"Přesně," zazubila jsem se, jen se pobaveně rozesmál, pustil mojí ruku a šli jsme už jen vedle sebe. Přitom jsme probírali všechno možné. Od toho, co jsme dělali přes týden, až k tomu, jak je moje máma otravná. Ještě jsme se všemožně pošťuchovali a slovně do sebe rýpali, jak to jen šlo. Oba jsme byli od přírody rýpalové, takže to pro nás nebyl problém. Naštěstí se nikdo z nás ani moc neurážel, takže nevznikaly žádné nepříjemnosti.

Nakonec jsme dorazili do Baitu. Bar už praskal ve švech a všude bylo plno lidí, jen tak tak jsme se procpali k baru a objednali si něco k pití. Neslyšeli jsme tu vlastního slova, takže jsme se ani nepokoušeli o žádnou konverzaci. Chvíli po našem příchodu se na pódium vyhrnula kapela, která vcelku uměla vzít za… ehm… strunu? Od baru jsem sice houby viděla, ale i tak to byl vcelku zážitek. I když, pravda, po přestávce dokonce Treye napadlo zeptat se, jestli nechci vysadit. Já věděla, proč si nebrat tu sukni, to by si mě za krk mohl vysadit jen těžko. Jemu by to možná vyhovovalo, ale mě jen stěží. První jsem se vcelku bála, že z něj spadnu a jen těžce chytala balanc, ale když mě pro jistotu chytil za nohy, abych se nepřeklápěla, cítila jsem se o hodně jistěji.

Během prozpěvování s kapelou jsem tak brouzdala očima mezi lidmi, protože jsem měla z výšky poměrně přehled. Najednou jsem zachytila pohled Ryana. Stál kousek před pódiem s Marissou, ale upřeně sledoval nás. Vypadal vcelku naštvaně. Achjo, vážně nechápu, co má za problém, ale byla jsem si jistá, že s ním dneska ještě nějaký ten rozhovor mít budu, protože si mě kdesi odchytne, ať se mi to bude líbit nebo ne. Velice jsem se na ten jistě moc moc příjemný rozhovor těšila. Když kapela dohrála, Trey mě sesadil zase dolů a postavil mě na nohy.

"Díky, aspoň jsem něco viděla," uculila jsem se na něj.

"V pohodě, já tě totiž mohl beztrestně osahávat, aniž by to bylo divný," zakřenil se na mě na oplátku. Jen jsem se zasmála, co jiného by ho tak mohlo napadnout, že?

"Skočím si na záchod," houkla jsem na něj a vyrazila směrem k toaletám. Vlastně jsem ani nepotřebovala, jen jsem chtěla mít ten rozhovor s Ryanem za sebou. Ani mě tudíž nepřekvapilo, když si mě kousek od záchodů chytil za předloktí a zastavil mě. Zatvářila jsem se lehce nechápavě, aby to alespoň vypadalo, že jsem stráášně překvapená a nevím, co by mi mohl chtít.

"Myslel jsem, že jsem ti to o něm řekl dost jasně," zasyčel na mě dost nepříjemně.

"Jistě, řekl. Slyšela jsem a vzala jsem na vědomí."

"Nevypadá to tak."

"Ale jo, vypadá. Vzala jsem to na vědomí, ale to neznamená, že se před ním budu klepat strachy a nebudu s ním mluvit. Víš, kolik grázlíků jsem už potkala?"

"Jenže já ho tu nechci. Nechci ho tu nikde poblíž Marissy."

"Ták, to bys mu to zřejmě měl říct, ne? Proč to říkáš mě?"

"Protože dokud tu bude mít nějakou 'oběť', jen tak neodejde."

Jen jsem tak na oko vzdychla, "tak to nevím, co s tím uděláme. Možná by bylo nejjednodušší si o tom promluvit s ním a netahat do toho mě. To, co je mezi váma dvěma, je mi úplně ukradený, vyříkejte si to spolu."

"Co se to tu děje?" zaslechla jsem najednou za sebou. Aby všechno nebylo málo zkomplikované, přidal se k nám Trey, zřejmě nás zahlédl.

"To není tvoje věc," obořil se na něj Ryan, "mluvím s Taylor, tak nám dej trochu soukromí."

"Ale bráško, přece bys nebyl takový sobec, možná mi něco dlužíš. Nezapomínej, že to byla ta tvoje slečinka, kdo mě postřelil."


"Zasloužil sis to… za to, co si jí chtěl udělat," Ryan už stál dost v pozoru, svaly měl napnuté.

Nemínila jsem sledovat žádnou rvačku. Postavila jsem se mezi ty dva a roztáhla ruce, "nechte toho, krucinál. Nemůžete se chovat jako dospělí?" zavrčela jsem na oba.

Ryan byl ještě chvíli napjatý jak struna, ale brzy povolil. A o Treyovi jsem si nemyslela, že by Ryana jen tak napadl, trefila jsem se, nedával na sobě znát vztek ani nic jiného.

"Tak je to správně, teď se všichni rozejdeme svoji cestou, co vy na to?" pokoušela jsem se uklidnit situaci, jenže jsem nebyla jediná. Nakráčela si to k nám svým ladným krůčkem místní princezna, Marissa. Všechno na ní mě dráždilo, od jejího podivného účesu až ke špičatým botám od Gucciho. Vypadala jako největší superstar, ale já jsem věděla, jaká doopravdy je. Rozmazlený fakan, kterému bylo vždycky všechno málo. Nedokázala jsem jí dokonce ani oplatit úsměv, který mi věnovala. Ten její Hollywoodský úsměv ovšem zamrzl hned, jak zahlédla Treye, "co ten tu dělá?" dostala ze sebe a upřeně ho sledovala.

"Jsem tu s Taylor," hbitě na to odpověděl starší z bratrů Atwoodů. Marrisa na mě vrhla jen takový podivný pohled. Těžko říct, co měl vyjadřovat. Každý její výraz mi totiž připadá, jako by se jí chtělo zvracet, ale asi nejsem dobrá ve čtení mimiky.

"Měli bysme asi jít, doprovodíš mě?" houkla jsem na Treye, abych tuhle sešlost rozpustila.

On jen chvíli sledoval Marissu, která ho probodávala pohledy a nakonec uhnul očima na mě, "jasně, jdeme," usmál se, objal mě provokativně rukou kolem ramen a odvedl si mě z baru pryč. Ještě jsem přes rameno zahlédla Ryana s Marissou ve velmi, jak to nazvat, živém rozhovoru. Dnešní události mě vlastně tak trochu rozhodily, nečekala jsem, že to bude mít takovou řetězovou reakci. Přišlo mi, jako by byl Trey Nežádoucí číslo 1 a já nevěděla, jak na to reagovat.

Celou cestu jsme šli mlčky. Ruku z mých ramen sundal hned před Bait Shopem. Nevěděla jsem, co říct, snad poprvé za celou dobu a ani on nevypadal, že by se chtěl pouštět do nějakého rozsáhlého hovoru. Takže jsem byla vlastně ráda, když jsme došli k nám před barák. Jen mě lehce líbnul na tvář a popřál mi dobrou noc, pak zmizel ve tmě. Opřela jsem se zády o dveře a sledovala místo, kde zmizel. V hlavě se mi objevovala spousta otázek ohledně toho všeho. Možná že ani nevím všechno, co se tu stalo. Nebo vím, ale všechno to až moc zlehčuji. Jenže… každý si zaslouží druhou šanci, nebo snad ne?

-
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Myy Myy | 12. března 2011 v 11:10 | Reagovat

Užasnáá kapča!! Jsem nehorázně zvědavá jak to mezi nima dopadne :)))

2 Ufounek Ufounek | Web | 13. března 2011 v 10:32 | Reagovat

Skvělá kapitola, pořádně se to rozjíždí ;)

3 Potkanka Potkanka | Web | 20. března 2011 v 15:46 | Reagovat

Hustý..ze začátku jsem trochu dokázala odhadnout co se stane,ale teď..uchvacuje mě to :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama