12. Kapitola - Touha

13. března 2011 v 22:51 | Werí |  Život není pohádka

Události posledních dnů mi popravdě dost zamotaly hlavu. Nevěděla jsem, co bych měla dělat a jestli jsem udělala něco špatně. Hlavou se mi honila spousta scénářů, jak bych se asi mohla zachovat a co by z toho asi tak mohlo vzejít, ovšem všechny by patřily spíše do sci-fi knihovny. Vrtala mi hlavou všechna ta varování, která jsem si vyslechla. Dělala z Treye naprostého kriminálníka, mě ale přitom přišel jako naprosto normální kluk. Obvykle jsem věřila svému úsudku, ale teď jsem byla poměrně zviklaná. Jen jsem ležela na posteli a přemýšlela, vlastně už několikátý den. Treyovi jsem se od toho večera neozvala, ani on o sobě nedal vědět, zřejmě jsme ani jeden nevěděli, na čem jsme. V pozadí jsem měla jako kulisu puštěnou Metallicu, kterou jsem tak ráda poslouchala. Měla jsem zavřené oči a hlavou mi problikávala spousta obrazů.
Z melancholie mě vytrhl až domovní zvonek, který se rozdrnčel na celý barák. Vyrušil mi tu příjemnou, přemýšlivou atmosféru. Jen neochotně jsem se zvedla z postele a došla otevřít, opět jsem totiž byla doma sama. Na mámu jsem tu narážela jen velmi málo, zřejmě měla nového přítele, nebo možná dva. Po otevření dveří jsem zůstala jen trochu překvapivě stát, byl tam Trey. To bylo radosti, stála jsem před ním ve vytahaných teplákách a tričku s Garfieldem - rozcuchaná a nenamalovaná.

"Ahoj," pousmál se, když si mě zběžně prohlédl.
"Ahoj," houkla jsem tak na oplátku, "pojď dál," ustoupila jsem mu ve dveřích. Vlastně dneska nevypadal jako obvykle. Byl zadumaný a nesršelo z něj sebevědomí ani optimismus. Najednou jsem měla možnost vidět ho i z úplně jiné stránky, než jsem ho znala doteď. Sledovala jsem ho, jak prošel dveřmi a posadil se na gauč. Jen jsem přešlápla a přemýšlela jsem, co se ode mě čeká. Nakonec jsem se probrala z překvapení, zavřela za ním dveře a pomalu přešla k němu. Tiše a opatrně jsem si sedla vedle něj a sledovala jeho reakci. Jen na mě pootočil hlavu a vděčně se pousmál. Nic jsem neříkala, přišlo mi, že blízkost zmůže víc, než kupa slov. Dávala jsem mu prostor, aby se vyjádřil sám, pokud bude chtít.
Chvíli jen mlčel a díval se do prázdna, nakonec se ale nadechl a konečně promluvil, "mluvil jsem s Ryanem."
"Aha, no, co ti řekl?"
"Že mě tu nechce, že mám zmizet a neplést se mu do života."
"Máš přece právo tu být, stejně tak jako on."
"Možná má pravdu, možná bych vážně měl jít a přestat se plést lidem do života."

Jen jsem se nadechla, ale nevěděla jsem, co mu na to říct. Vlastně mě tak trochu zachvátila panika při představě, že by měl odejít. Nechtěla jsem tu zůstat bez něj, poslední dobou byl jediný, s kým jsem si mohla otevřeně promluvit a postěžovat si.

"Měl bych jít?" jen na mě tak pootočil hlavu, měl ve tváři odevzdaný výraz. Vypadal, že by udělal, cokoliv mu řeknu, protože se v tenhle moment nedokázal rozhodnout sám za sebe.

"Měl, ale nahoru - ke mně do pokoje. Donesu ti kakao, hm? Po schodech a doleva, na dveřích je obrázek tygra."
Jen se na mě vděčně usmál a vyrazil tedy nahoru, neprotestoval, prostě šel. Já jsem se pustila do dělání kakaa, dala jsem ohřívat mléko a přitom jsem připravovala i něco na zub. Jen tak, co dům dal. Moc toho tu nebylo, ale na malý obložený talíř to stačilo. Všechno jsem si to vyskládala na tác a odnesla do pokoje. Tam jsem to položila na stoleček vedle postele a sledovala Treye, který si zvědavě prohlížel můj pokoj. Nebyl nic moc, ale mně vyhovoval. Měla jsem tu všechno, co jsem potřebovala. Muzika ještě stále hrála, tak jsem se jen usadila na postel, "večeře je na…posteli," uculila jsem se na Treye.

"Mám to tu i s večeří? Páni, to je luxus," usmál se a posadil se ke mně na postel. Jen jsem mu podala do ruky kakao a dala mezi nás talíř s večeří. Oba jsme se pustili do jídla a pití a brzy se mi ho povedlo docela rozpovídat. Rozhodně už se i víc usmíval. Neřekl to na hlas, ale věděla jsem, že je mi za to vděčný. A já jsem byla ráda, že přišel zrovna za mnou, když ho něco trápilo. Byla jsem vděčná za tu poskytnutou důvěru. Bylo mi jasné, že kluk jako on tohle moc lidem nedává, že se nemá komu svěřit a vypovídat. Tyhle typy lidem moc nevěří.

Moje věž přeskočila na další písničku, tu, kterou se Metallica dost proslavila - Nothing else matters, moje oblíbená. Trey se jen mlčky zvedl z postele a podal mi ruku. Pobaveně jsem se zasmála a zavrtěla hlavou, ale nakonec jsem mu ruku podala a nechala se lehce přitáhnout. Ovinula jsem mu ruce kolem krku a opřela mu hlavu o rameno. Dal mi ruce kolem pasu a jemně si mě přivinul blíž, zabořil mi hlavu do vlasů a šeptal mi tiše do ucha slova písničky. Jen jsem zavřela oči a užívala si tu blízkost a pocit bezpečí, který mi dodávala. V tuhle chvíli jsem ani nemyslela na to, že si ho pouštím až moc blízko k sobě, do svého světa. Chtěla jsem ho tu mít, chtěla jsem tu pro jednou mít někoho. Pomalu jsme se točili na místě a užívali si vzájemnou blízkost, všechno mi v tu chvíli bylo jedno, najednou jsem se cítila zase jako člověk. Nechala jsem někoho, aby se dostal pod tu mojí slupku, kterou jsem si doteď tak moc chránila. Nemyslela jsem na to, že bych mohla narazit, nic takového jsem si teď nepřipouštěla.

Jemně mě hladil jednou rukou po zádech a druhou mě opatrně probíral vlasy. V tu chvíli mě to přepadlo, tak silně a nečekaně. Při každém dotyku mě zašimralo v břiše, ti pověstní motýlci mi v těle zběsile poletovali. Úplně se mi zatajil dech, když si mě lehce odtáhl a něžně mě políbil. Přestali jsme se točit na místě a jen si beze slov dávali najevo vzájemnou náklonnost. Jeho rty, moje rty, nevěděla jsem, kde je ta bariéra, která by je měla oddělovat. Už jsem nechtěla přemýšlet, můj mozek najednou jako by vypnul. Chtěla jsem si jen užívat ty pocity, které mnou prostupovaly. Tentokrát už jsem ho nebrzdila, když mi zajel rukou pod tričko, naopak jsem z něj na oplátku sundala jeho triko. Prsty jsem studovala jeho kůži, dostala jsem se i k malé jizvě na pravém rameni. Přesně tam mu proletěla kulka ze zbraně, na které Marissa zmáčkla spoušť. Vlastně mnou v tu chvíli prostoupila vlna vzteku. Zřejmě za to mohla moje averze vůči Marisse. Vztek ovšem přešel po pár polibcích, které mi Trey věnoval na krk. Nebránila jsem se ani poté, co si mě opatrně položil na postel. Teď už jsem stejně couvnout nemohla a ani jsem nechtěla. Zničila bych celou atmosféru dnešního večera. Jestli dnešek nebyl ten pravý den, tak už nebude žádný.

Každý dotyk jsem cítila na kůži tak intenzivně, až mě to překvapovalo. Takhle jsem nikdy doteky nevnímala, nikdy mi neprojížděly vibrace celým tělem. Nechtěla jsem, aby to někdy skončilo. Ani jsem nečekala, že Trey bude tak něžný, typovala jsem ho spíš na burana, který si půjde jen za svým, ale to nedělal. Věnoval se každé části mého těla tak, jako nikdo před ním.

Netušila jsem, jak dlouho jsme na té posteli strávili. Hodinu? Celou noc? Ještě déle? Čas mi v tu chvíli splýval a byl pro mě jako něco naprosto nepodstatného. Nic kolem neexistovalo. Pustila jsem ho do svého světa…

-
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ufounek Ufounek | Web | 15. března 2011 v 17:27 | Reagovat

Krása krása krása! Nic víc dodat nemůžu. Píšeš vážně skvěle, procítěně. Už se těším na další kapitolu.

2 Uzavřená Uzavřená | Web | 15. března 2011 v 20:34 | Reagovat

Nádherně napsané. Tak to má být, že čtenář propadne textu. =)

3 Potkanka Potkanka | Web | 20. března 2011 v 15:56 | Reagovat

Nádhera..neprožíváš teď něco podobného že je to tak pěkně procítěné...chvílemi si představuju že jsem taylor já :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama