13. Kapitola - Zrada bolí

15. března 2011 v 23:53 | Werí |  Život není pohádka
Nějak jsem asi našla oblibu v přidávání článků takhle pozdě večer :D...takže omluvte případné chyby a překlepy, takhle pozdě večer se to stává :D



Ani netuším, kdy jsme usnuli. Vůbec si to nepamatuji, ze včerejšího večera mi v hlavě uvízly rozhodně úplně jiné věci než to, kdy jsme šli spát.

Ráno jsem se vzbudila poměrně dost pozdě, na mě. Kolem desáté hodiny. Rozespale jsem otevřela oči a zamžourala proti světlu, které zaplňovalo místnost. Jak jsem mohla v tomhle světle spát, to nechápu. Pootočila jsem hlavu na druhou stranu, na místo vedle sebe na posteli. Bylo prázdné. V tu chvíli mě polila vlna chladu. Naštěstí jen do té doby, než jsem si všimla vzkazu naškrábaného na papírku, který ležel na polštáři. Vypadal psaný dost ve spěchu, takže luštit ho bylo asi jako číst hieroglyfy, ale nakonec jsem z toho pochopila, že šel do práce a že se ozve. V tu chvíli mi spadl kámen ze srdce, vážně se mi ulevilo. Zřejmě jsem jen paranoidní. Posadila jsem se na posteli a prohrábla si vlasy. Na tváři se mi rozlil úsměv při vzpomínce na včerejšek, asi jsem v tu chvíli musela vypadat dost přitrouble, ale to mi bylo jedno. Bylo mi totiž skvěle, tak skvěle, jako mi už dlouho nebylo. Konečně mi přišlo, že jsem začala zase žít.

Až do oběda jsem se válela v posteli a poslouchala Metallicu, myslím, že od teď na ní budu mít jen jedinou vzpomínku. Na mobilu jsem si k Treyovi nastavila Nothing else matters jako vyzvánění. Ano, možná sem praštěná, ale i to je někdy potřeba, že?

Odpoledne jsem pro změnu trávila u počítače. Ani netušíte, kolik věcí se tam člověk dozví. Twitter je zřejmě všemocný. Dokonce jsem podle všemožných statusů zjistila, že Marissa s Ryanem si zřejmě prochází krizí. Možná pauzou, těžko říct, co přesně to mohlo být. Tak do hloubky jsem se nevrtala. Vlastně to bylo pro mě takové zadostiučinění. Přála jsem jim to, za všechny ty řeči, které měli vůči mně i vůči Treyovi. Chápala jsem, že není zrovna svatoušek a to, co provedl Marisse nebylo zrovna podle rytířského kodexu cti, ale v konečném důsledku se jí vlastně nic nestalo. Jako někdo s podobnou zkušeností můžu říct, že tohle bylo opravdu nic.

O to víc mě ovšem překvapila zpráva, která mi zapípala navečer na mobilu. Okamžitě jsem po něm hrábla, myslela jsem si, že píše Trey, ale když se na display rozzářilo Marissa, byla jsem mírně v šoku. Nedůvěřivě jsem otevřela SMS a prolétla jí očima.

POTREBUJI S TEBOU MLUVIT, ZA PUL HODINU V BAITU, PROSIM
A to bylo všechno, nic víc, nic míň. Ta její zpráva se mi ovšem moc nezamlouvala, ale nedokázala jsem říct proč, byl to jen takový vnitřní pocit, který mě mírně užíral. Jenže přece nemůžu dát vždy na svoje pocity, že? Neochotně jsem se tedy oblíkla a vyrazila do Bait Shopu. Popravdě mi v hlavě celou cestu vrtalo jen to, co by mi tak asi mohla chtít. Popravdě, vůbec nic mě nenapadlo, nejsem zřejmě moc kreativní.

V Baitu bylo narváno, hlava na hlavě. Zajímalo by mě, jak tu Marissu najdu. Jako nejjednodušší způsob mi přišlo postavit se nahoře k zábradlí a kouknout se po baru a parketu podemnou. Takhle jí určitě najdu nejrychleji.

Procpala jsem se tedy mezi davem lidí nahoru k zábradlí a předklonila se přes něj. Nějakou dobu jsem pátrala očima po klubu, když mě najednou zaujalo něčí tričko. Přesně tohle tričko měl na sobě včera Trey, jen jsem se lehce pousmála. Úsměv mi ovšem vydržel jen do té doby, než jsem si uvědomila, že to Trey opravdu je. To by ještě nebylo nic tak hrozného, kdyby se ovšem dalo rozeznat, kde končí jeho hlava a začíná hlava té peroxidové blondýnky, do které byl zakousnutý. Jen jsem nevěřícně zamrkala a podívala se znova, jestli mě náhodou nešálí zrak. Ať jsem koukala, jak jsem koukala, nakonec jsem musela uznat, že můj zrak byl v pořádku.

Úplně se mi sevřely vnitřnosti a začalo se mi dělat špatně od žaludku. Koukala jsem na to dost nevěřícně. Ani jsem si nevšimla, že se někdo těsně vedle mě taky rukama opřel o zábradlí. Všimla jsem si toho až potom, co promluvila, "hezkej pohled, co?" v jejím hlase bylo slyšet zadostiučinění. Pootočila jsem na ní hlavu, nepřítomným pohledem jsem chvilku pátrala po jejím obličeji. Pak jsem si uvědomila, že je to Marissa. Tak proto mě sem zavolala, abych to viděla a ona mi mohla všechno omlátit o hlavu.

"A ty sis myslela, že Atwood je andílek," pobaveně se zasmála. "Všichni ti to říkali, ale Taylor, ta má svoji hlavu."
Slyšela jsem v jejím hlase ten posměšný tón. Dělalo jí to dobře, viděla jsem to na ní a bolelo to. Ano, bolelo mě to, že měli pravdu, že jsem byla tak moc naivní, ale nechtěla jsem to dát najevo.

"Vyliž si," sykla jsem na ní vztekle a se zvednutou hlavou jsem odešla z Baitu. Až venku jsem zaťala pěsti a snažila se potlačit ten nával všech emocí, které mnou prostupovali. Nedokázala jsem je všechny identifikovat, ale mučily mě.
Došla jsem rychlým krokem k zábradlí. Bait Shop stál vlastně na velkém dřevěném mole nad pláží. Pod zábradlím tedy byla pláž. Ruce se mi třásly, když jsem se pevně chytla chladného kovu. Byla jsem celá napjatá a třásla jsem se. Snažila jsem se totiž držet slzy, které se mi draly do očí. Nešlo to.

Aby nebylo všeho toho mučení málo, Marissa se postarala ještě o jednu ránu z milosti. Ještě došla zaklepat Treyovi na ramínko, že jsem tam za ním byla. Šel se po mě podívat ven, najednou mi totiž někdo položil ruku na rameno. Prudce jsem se otočila a stála tváří v tvář Treyovi. Jen jsem zaskřípala zuby a pokoušela se ho obejít a zmizet. Nepustil mě, chytil si mě celkem pevně za předloktí rukou a odmítal mě pustit. Sotva se držel na nohou a alkohol z něj táhl na sto honů. Byl úplně na mol. Ani nevím, jestli to v tuhle chvíli byla polehčující nebo pohoršující okolnost.

"Já sem…sem…neto," vykoktal ze sebe, ale stále mě svíral ruku železným stiskem.
"Pusť," pokusila jsem se mu vycuknout, ale nepovolovat.
"Nech mě to… vysvětlit…" dostal ze sebe namáhavě.
"Vysvětlit? Jak? Že ti náhodou spadl jazyk do její pusy, jo to se hold občas stává," sykla jsem a prudce mu vytrhla ruku ze sevření. Projela mi v ní celkem ostrá bolest, až jsem zaskučela. Pak jsem ale bolest potlačila a vztekle se na něj podívala, "nech mě být Atwoode. Užil sis, máš, co jsi zřejmě chtěl, tak mě nech žít můj život dál. Vrať se za tou holkou, ta ti určitě dá znova. Já ne." Ušklíbla jsem se. Otočila se na patě a zmizela. Ani ne rychlým krokem, rozběhla jsem se. Chtěla jsem být odtamtud pryč. Hned teď. Nechtěla jsem se tam už nikdy vrátit.

-
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ufounek Ufounek | Web | 16. března 2011 v 16:30 | Reagovat

Začíná to být hodně zajímavé ;)

2 Myy Myy | 16. března 2011 v 17:56 | Reagovat

Srandáá :D  máš to drsně vymyšlené :)

3 Ufounek Ufounek | Web | 16. března 2011 v 20:27 | Reagovat

Díky :) Bohužel nevím, kdy bude další kapča. Brzo rozhodně ne. Ve škole toho teď máme děsně moc a já zatím nemám žádný nápad.

4 Potkanka Potkanka | Web | 20. března 2011 v 16:01 | Reagovat

Neee..chudák a já naivka jsem si myslela že bude s ní.. :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama