14. Kapitola - Bolest

17. března 2011 v 20:08 | Werí |  Život není pohádka
Přesně jsem věděla, že se to stane a přitom jsem si to nechtěla připouštět. Proč jsem byla tak naivní? Zas a znovu? Doufala jsem, že ho změním? Že se kvůli mně stane úplně jiným člověkem? Jsem to ale husa hloupá. Tolik to bolí, takovou bolest už jsem dlouho nezažila. Proč jsem si ho k sobě pustila tak blízko, když jsem věděla jaký je? Jistě, protože mi byl tak blízko, že neodsuzoval a přesně věděl, o čem mluvím. Rozuměli jsme si i beze slov. Jenže jemu to nestačilo, on potřeboval něco neokoukaného, nového. Chtěl dobrodružství a lov, nepotřeboval spřízněnou duši. Ne, tu jsem potřebovala já, proto jsem si ho pustila k sobě. Dostal se mi pod kůži téměř nesnesitelným způsobem. Kdykoliv zavřu oči, vidím jeho, jak se na mě upřeně dívá. Dokonce cítím jeho dotyky na kůži. Je to tak těžké prožívat zklamání znovu. Chtěla jsem brečet, ale už jsem neměla co. Na tvářích mi zůstaly jen stopy po slaných potůčcích.


Po tichém pokoji se najednou rozezněla Metallica, jen jsem zavřela oči a tiše si mumlala slova, "Never opened myself this way. Life is ours, we live it our way All these words I don't just say and nothing else matters." Píseň mi zněla v uších ještě poté, co telefon přestal vyzvánět. Nechtěla jsem ho vzít, nechtěla jsem slyšet žádnou stupidní výmluvu, kterou si jistě narychlo vymyslel. Nechtěla jsem s ním mluvit, nechtěla jsem ho už nikdy vidět. Dal mi ty chvilky štěstí jen proto, aby mi je znovu vzal. Nechala jsem se pohltit zoufalstvím, když začal telefon vyzvánět znovu. Snažila jsem se ho neposlouchat, neslyšet tu naší písničku, ale nešlo to. Nedokázala jsem to ovšem ani típnout, ani vzít. Balancovala jsem někde na hraně a nedokázala se překlopit ani na jednu stranu. Telefon vyzváněl dost vytrvale, nakonec ale utichl nadobro. Byla jsem tak unavená pláčem, že jsem brzy usnula. Ta noc byla strašná, zdály se mi příšerné sny. Obsah jsem si nepamatovala, jediné, co ve mně zůstalo, byl ten pocit prázdnoty, se kterým jsem se pokaždé ze snu vzbudila.

Vítala jsem ráno s otevřenou náručí. Namáhavě jsem se zvedla z postele a došla otevřít okno. Myslela jsem si, že je velmi brzy, protože byla tma, ale nebylo. Bylo zataženo a z nebe padaly provazce deště. To tu nebylo zvykem, tady byl každý den slunečný. Jenže dneska ne, skoro jakoby se počasí propojilo s mou náladou. Jen jsem vzdychla a znovu mě polil ten děsivý pocit osamění. Nemohla jsem se tomu poddat, musela jsem dál fungovat, jako vždycky, když se něco nepovedlo. Proto jsem se oblékla a sešla dolů. Byl tu poměrně bordel, to svědčilo o tom, že máma měla v noci zřejmě pánskou návštěvu - krása. Zřejmě přišli značně ovíněni. Se zatnutými zuby jsem začala uklízet. Pracovala jsem s neuvěřitelnou vervou, jako by to bylo to jediné, co mě dokáže zbavit toho nepříjemného pocitu. Kolem poledne sešla domů máma i s tím svým amantem, další z mladých zajíčků do sbírky. Tvářila jsem se, jako bych je neviděla, což jim zřejmě vyhovovalo. Vzali si jídlo, které jsem uvařila, a brzy zmizeli z domu. Jako bych byla vzduch, nebo spíš služka. Jo, přesně to jsem byla - služka, velmi levná služka.

Když odešli, položila jsem se na gauč a zachumlala se do deky. Mobilní telefon jsem nechala nahoře, protože jsem nechtěla poslouchat vyzvánění, které se ozývalo i dnes. Špatně počasí mě vlastně tak nějak ukolébalo ke spánku a já jsem usnula. Vzbudil mě až podivný šramot. Namáhavě jsem pootevřela zalepené oči a viděla rozmazanou postavu, která stála hned vedle mě. Samozřejmě jsem se lekla a chtěla vykřiknout, ale kdosi mě dal okamžitě ruku na pusu a tak můj křik zmizel v nenávratnu. Polila mě příšerná vlna chladu a děsu. Co bude teď?

-
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Uzavřená Uzavřená | Web | 18. března 2011 v 13:08 | Reagovat

Velmi dobré, chudák holka, dáváš jí zabrat. =P

Hádám, že Trey byla ta osoba, co jí přepadla.. nj, přepadení, známe,že? =D

2 Myy Myy | 18. března 2011 v 14:04 | Reagovat

Hej to je ůžasné jak cip!! Už se nehorázně těším na další kapču!! :)))

3 Leni-chan Leni-chan | Web | 18. března 2011 v 21:55 | Reagovat

Asi tak po sto letech jsem se přinutila napsat komentář. Dobře já:D
Přiznám se, že seriál OC neznám, teda, možná jsem viděla pár dílů, u babičky na prázdninách, když už jsem z nudy skoro lezla po stropě, ale moc si z toho nepamatuju. Kažopádně povídka mě docela zaujala, a pokud můj počítač neudělá pápá, budu ji číst i nadále.

P.S. Díky za komentář...a nesnaž se to pochopit. Myslím, že s tím by měl co dělat i člověk, který zná oba fandomy hodně do podrobností. Ale jsem ráda, že tě to aspoň trošku pobavilo:)

4 Ufoun Ufoun | Web | 19. března 2011 v 15:11 | Reagovat

[1]: Souhlásím s Uzavřenou. Dáváš chudince Taylor zabrat =D

Jinak moc se těším na další kapču, skvěle to pokračuje, není to jednotvárné, je to prostě skvělé :)

P.S: Tohle bych asi do komentů psát neměla, ale i tak. Ráda bych ti sdělila, že svůj blog stěhuju na novou adresu, kterou najdeš na mém blogu :)

5 Potkanka Potkanka | Web | 20. března 2011 v 16:04 | Reagovat

Tyjo chudák..co jí čeká...baví mě to..teď bych měla uklízet a učit se,ale čtu už několikátou kapitolu :-)

6 Shiroi Shiroi | Web | 20. března 2011 v 20:16 | Reagovat

Jako naprosto zdraví člověk jsem na to z tohoto úhlu nepomyslela. Ale to, že nemáš ráda kuřáky se v tomto případě dá pochopit. Kdybych na tom byla stějně...taky bych je neměla ráda.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama