15. Kapitola - Teď nebo nikdy

21. března 2011 v 15:06 | Werí |  Život není pohádka
Okamžitě mě pevně chytil za předloktí a prudce zvedl z gauče. Jen jsem zavrávorala, kdyby mě nedržel, pravděpodobně se sesunu k zemi. Ta ruka na ústech byla na prosto zbytečná, nekřičela bych ani tak, byla jsem strachy zdřevěnělá. Koukla jsem upřeně do jeho modrých očí, do těch, na které jsem chtěla už takovou dobu zapomenout. Nevěděla jsem, co chce, ale přesto jsem věděla, že tohle není žádná přátelská návštěva.

V tom okamžiku se mi vrátil všechen ten hnus, na který jsem téměř zapomněla. Tušila jsem, že přišel dokončit to, co tenkrát začal. Možná si nebyl jistý mojí další mlčenlivostí a možná chtěl jen nášup, kdo ví. Naprosto jsem přestala přemýšlet v okamžiku, kdy se mého spánku dotkl chladný kov. Koukal na mě v tu chvíli jako šílenec. Vůbec sem nevěděla, jestli je nebo není schopný zmáčknout ten kohoutek, ale měla jsem strach.

"Mě si tu nečekala, co?" potutelně se na mě ušklíbl a já mu nebyla schopná odpovědět. To se mu nelíbilo, dostala jsem facku. To mě donutilo sklonit hlavu, bolelo to jako čert a cítila jsem pramínek krve, který se mně objevil na spodním rtu. Hlavu jsem ale překvapivě znovu zvedla a podívala se mu zpět do očí.

"Co tu chceš?" zasyčela jsem na něj najednou prudce. Zatvářil se téměř překvapeně, během chvíle se mu ale na obličeji rozlil pobavený úsměv.

"Naše holčička už umí i cenit zoubky," zakřenil se, ale nespouštěl prst ze spouště pistole, kterou na mě mířil, "to se mi líbí. Třeba s tebou bude mnohem větší zábava, než tenkrát."

Přiznávám, že mě polil chlad při představě, že si chce znovu vzít to, co si vzal kdysi. Konečně jsem se s tím naučila žít a teď bych to měla mít zase před očima? Nikdy! Bylo mi jedno, že třeba vystřelí, že mě třeba zabije. Co jsem v tuhle chvíli mohla ztratit? O co jsem mohla přijít? O tu bolest, která mě svírala, o tepání toho zlomeného srdce? Na to jsem ochotná přistoupit. Vší silou, kterou jsem v sobě našla, jsem do něj rukama strčila. Nečekal to, takže zavrávoral a přepadl přes konferenční stoleček, který měl za sebou. Během pádu mu i vylétla zbraň z ruky a přistála o kus dál na koberci. Nemohla jsem si dovolit, aby si jí znovu sebral. Než jsem se k němu ale dostala, už znovu stál na nohou.

Dost jsem ho navztekala, takže mě prudce chytil pod ramenem, "mrcho." Zavrčel na mě vztekle a druhou rukou mě pevně chytil za vlasy. Tohle vážně bolelo, ale přesto mě to nedonutilo povolit a podvolit se mu. To už jsem nebyla já. Neseděla jsem a nečekala, až mě budou ostatní nadávat, naučila jsem se bojovat se vším, co se proti mně postavili. Odmítala jsem se mu podvolit. Nějakou chvíli jsme se jen přetahovali, jenže jsem se mu silami samozřejmě nemohla rovnat, takže mě brzy chytil pod krkem a přimáčkl mě ke zdi. Druhou rukou mi podržel ruce, abych se nemohla bránit.

Brzy jsem se už bránit ani nepokoušela - docházel mi kyslík. Snažila jsem se lapat po dechu, ale nebylo mi to nic platné. Zrak se mi mlžil a motala se mi hlava. Teď už jsem si nebyla jistá ničím, možná mě sem vážně přišel zabít a pojistit se, že už nikdy nic neřeknu.

Najednou, z ničeho nic, stisk jeho ruky povolil. Nevěděla jsem proč, měla jsem před očima jen tmu. Svezla jsem se zády po zdi k zemi a mnula si rukou krk, stále jsem se téměř nemohla nadechnout. Slyšela jsem hluk, tříštění skla, ale nedokázala jsem si v hlavě nic poskládat. Jen jsem věděla, že se něco děje a já musím něco udělat. Namáhavě jsem se pohnula a rozhlédla se. Stále jsem měla zamlžený pohled a viděla jsem spíše jen barevné skvrny.

Na velké bílé skvrně, kterou jsem odhadovala na koberec, jsem ovšem zahlédla malou černou. Ihned mi blýsklo hlavou, jak Paulovi vyletěla z ruky zbraň, když jsem do něj strčila. Okamžitě jsem se pokusila dostat se k ní. Chůzi to moc nepřipomínalo, spíše jsem tam dolezla po kolenou. Když jsem rukou nahmatala zbraň, vrávoravě jsem se postavila a opřela se zády o zeď.

Zrak se mi začínal rozjasňovat a já začínala rozeznávat věci kolem sebe. Natáhla jsem ruce s prstem na spoušti před sebe. Třásly se mi, ale to mi nevadilo. Chystala jsem se vystřelit, když v tom jsem zahlédla, co se vlastně děje. Ten, kdo ode mě odtrhl Paula, byl Trey. V tu chvíli jsem ruce se zbraní zase sklonila, nemohla jsem střílet, co kdybych trefila Treye?

"Střílej, kruci," křiknul na mě najednou, ještě na mě pootočil hlavu. Toho využil Paul a strhl ho k zemi, okamžitě mu dal pěstí a chystal se k další ráně. V tu chvíli jsem zbraň v ruce znovu zvedla a vystřelila…

-
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Uzavřená Uzavřená | Web | 21. března 2011 v 15:11 | Reagovat

Ty jim dáváš zabrat, hrůza s tebou. =D

2 Myy Myy | 21. března 2011 v 17:56 | Reagovat

hej honem rychle další kapču než mě trefí!! Chudák holka ty jí dáváš zabrat :D :D

3 Tottie Tottie | Web | 21. března 2011 v 18:07 | Reagovat

Fíííhá! Že by se vrátil zrovna on, to bych nečekala! Skvělý, už se těším na další kapitolu :)

4 Leni-chan Leni-chan | Web | 22. března 2011 v 15:47 | Reagovat

To je normálně drama o čtyřech dějstvích. Každopádně, Paula jsem nečekala(už jsem úspěšně zapomněla, kdo to je):D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama