16. Kapitola - Jednou bude líp

23. března 2011 v 22:20 | Werí |  Život není pohádka
Jakmile jsem zmáčkla spoušť, zdřevěněla jsem. Byla jsem v šoku z toho, co jsem to vlastně udělala. Ani jsem nevěděla, kam jsem se trefila, věděla jsem jen, že jsem ho určitě zasáhla. Hned po výstřelu se udělalo ticho, jako by se najednou čas zastavil. Slyšela jsem bušit vlastní srdce a v ruce jsem stále pevně svírala zbraň.

Stála jsem tam ještě nějakou dobu, dokud mě zezadu pevně neobjaly cizí ruce. V tu chvíli jsem netušila, kdo to je, ale bylo mi to jedno. Už jsem neměla sílu se nikomu bránit. Povolila jsem ruce, takže mi z nich vyklouzla zbraň a spadla na zem. Ty ruce mě nepouštěly, ale nedržely mě nijak pevně. Tohle objetí jsem znala až moc dobře.

Najednou jako bych se probudila. Rozhlédla jsem se. Na zemi byly střepy z rozbitého zrcadla a mezi nimi ležel Paul. Neviděla jsem průstřel, protože jeho bílé triko bylo nasáklé krví, nehýbal se. Jen jsem se zhluboka nadechla, polil mě chlad, co když jsem ho zabila?

Trey mě nad tím nenechal přemýšlet, otočil si mě čelem k sobě. V tu chvíli jsem kolem něj prudce omotala ruce a zabořila mu hlavu do trika. Celá jsem se třásla a začala vzlykat. V tu chvíli jsem nemyslela na to, co mi provedl. Zdálo se to jako něco naprosto bezpředmětného.

Držel si mě pevně u sebe a hladil mě po vlasech. Byl ještě celý mokrý z deště, který venku padal, "omlouvám se, za všechno, promiň," zamumlal mi do ucha.

"Proč jsi to udělal?" vzlykla jsem. Vůbec jsem nemyslela na to, že tu leží někdo zraněný a že bych s tím možná měla něco dělat.

"Měl jsem strach."

"Z čeho?"

"Ze vztahu? Nejsem zrovna… ten typ. Nevážu se, prostě mi na tobě… začalo záležet víc, než bych chtěl, a tak… jsem chtěl vycouvat. Až pozdě jsem si uvědomil, že se nemám…čeho bát."

Zvedla jsem na něj uplakané oči, upřeně mě sledoval. Nadechla jsem se, že mu odpovím, ale v tom v dálce zazněly sirény, policie byla na cestě. Koukla jsem trochu nechápavě na Treye.

"Volal jsem jim, byla jsi v šoku."

"Aha," kuňkla jsem tiše a stále ho pevně svírala rukama. I poté, co do místnosti naběhli policisté se zbraněmi. Sledovala jsem, co dělají a pokoušela se odpovědět na otázky, které mi kladli. Občas jsem ani nerozuměla, co po mě chtějí, snažili se ze mě všechno tahat moc rychle a já byla akorát zmatená. Přiznala jsem, že jsem střílela a popsala jim, co se stalo. Popravdě, nakonec jsem přiznala i barvu o tom znásilnění, které už bylo sice minulostí, ale mně se na něj oživily vzpomínky. Přiznávám, že mi spadl kámen ze srdce, když mě přestala vyslýchat samotná policie a mohla jsem si promluvit s policejní psycholožkou. Byla rozhodně milejší a netlačila na mě, mluvilo se mi o tom o hodně lépe.

Ve městě byl samozřejmě obrovský skandál, takováhle věc se neutají. Celý New Port věděl, že jsem někoho zastřelila. Ano, zastřelila, trefila jsem se dost blbě a poškodila mu už ani nevím co, nepřežil převoz do nemocnice. Byl to pro mě docela šok, když jsem se to dozvěděla. Tohle jsem samozřejmě nikdy nechtěla. Otřáslo to se mnou, připadala jsem si hrozně. Ani jsem nedokázala mít radost z toho, že jsem byla zproštěna trestního stíhání. Bylo to uzavřeno jako nutná obrana a nikdo se k tomu už nevracel. To ovšem neznamená, že to se mnou nic neudělalo. Trpěla jsem, ale jenom uvnitř. Navenek jsem se chovala normálně, alespoň jsem se o to tedy pokoušela. Nebylo to zrovna jednoduché, ale ve skrývání určitých věcí jsem už měla praxi.

Další věc, která nebyla zrovna v pořádku, byl Trey. Nedokázala jsem se mu ozvat, i když mi zřejmě zachránil život a já pak jemu, měla jsem pořád v mysli obrázek jeho s tou blondýnou, pálilo mě to a nedokázala jsem to potlačit. Neozvala jsem se mu a on se o to také nepokoušel, zřejmě měl tak trochu strach.

Přesto jsem se odvážila vyjít i mezi lidi. Summer mě v sobotu vytáhla do Baitu, prý tam má hrát nějaká fajn kapela, asi jsem přeslechla název. Bylo by divné trčet doma, tak jsem se uvolila k tomu, že půjdu. No, kapela to byla zřejmě vážně známá, protože klub praskal ve švech. Ani jsem nedohlédla na pódium, ale zpívala určitě holka. Měla zvláštně podbarvený hlas, rozhodně měla daleko do tuctovosti. Takhle z dálky jsem poznala jen to, že je blondýna, nic víc.

Když jsem se rozhlédla kolem, zahlédla jsem v davu Marissu, ovšem ten kluk, kterému visela v náručí, rozhodně nebyl Ryan. Nebyla jsem si jistá, jestli to je on, ale vypadal jako místní surfař - Volchok. Ryan postával u baru a sledoval upřeně pódium a vedle něj… překvapeně jsem zamrkala, vážně to byl Trey, že by se s Ryanem usmířili?

Rozhodla jsem se je jít prostě pozdravit. Dorazila jsem k těm dvěma, "ahoj." Usmála jsem se. Ryan na mě otočil hlavu a kývnul na pozdrav, Trey tu svoji ani nezvedl, klopil oči na bar. Trochu zkoumavě jsem se na něj podívala, ale mlčela jsem.

Zachytila jsem Ryanův pohled, dokonce se i pousmál. Od něj jsem to vlastně brala jako požehnání. Úsměv jsem mu oplatila, "no, koukám, že s Marissou to nějak… neklaplo, co? Jsi v pohodě?"

"Jsem," jen tak kývnul, "nefungovalo nám to už nějakou dobu, takže to stejně muselo skončit."

"Aha, to jsem ráda, že to bereš v pohodě," ani mě moc neposlouchal, otáčel stále hlavu k pódiu. "To je tak hezká?" zasmála jsem se.

"To si piš," zakřenil se na mě, "zrovna mají přestávku, jdu si jí odchytnout u baru," pobaveně se uculil a odběhl pryč.

Podívala jsem se tak na Treye, který sledoval dno svojí, teď už prázdné, sklenice od piva. Váhavě jsem k němu došla, "ani jsi mě nepozdravil."

Zvedl na mě tak pomalu hlavu, měl ve tváři takový provinilý výraz, "netušil jsem, že bys o to mohla stát."
Zatvářila jsem se trochu zmateně, "proč bych neměla?"

"Podvedl jsem tě, pak jsi kvůli mně někoho… zastřelila, já bych se už nechtěl nikdy vidět."

"Nebylo to kvůli… tobě, zachránil jsi mi krk," záměrně jsem nereagovala na jeho první poznámku, s tou jsem totiž musela souhlasit.

"Už to nikdy neudělám, mohla bys… mohla bys mi to všechno… odpustit?" měl ve tváři tak trochu štěněcí výraz, až mi ho bylo líto.

Přesto jsem musela trochu zaváhat, nebyla jsem si jistá ničím, ale věděla jsem, že to nemůžu jen tak zahodit. "Možná," zamumlala jsem tiše, ale přesto jsem lehce povytáhla koutky do úsměvu. Chtěla jsem mu tím naznačit, že by zřejmě mohla stačit trocha trpělivosti a tu důvěru si zase získá…

***

Život je jako déšť. Přichází nečekaně a občas s sebou přináší zamračenou oblohu. Někdy může mít i kyselou pachuť, jindy ho ovšem vítáme s otevřenou náručí. Nedokážeme ho ovládat, můžeme si ho pouze užívat plnými doušky. Obrátit obličej k obloze a nechat na sebe dopadat sladké kapky. Nesmíme se ho pokoušet chytit a pevně držet, protože by nám protekl mezi prsty. Vždycky bude svým způsobem divoký a nepředvídatelný a je jen na nás, jestli se před ním schováme pod deštník, a nebo se mu naučíme čelit a milovat ho.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Leni-chan Leni-chan | Web | 24. března 2011 v 15:06 | Reagovat

Pěkný závěr, a takový docela i optimisticky laděný. Taky se mi líbil vývoj hlavní postavy během povídky.
Na další povídky se těším.

2 Klokan Klokan | 24. března 2011 v 16:36 | Reagovat

Hej je to ůžasné! Škoda žě to končí, ale ůžasně jsi to zakončila ;) Už se těším na další tvoji povídku :))

3 Tottie Tottie | Web | 24. března 2011 v 19:58 | Reagovat

Zajímavý konec, ale nemám popravdě ráda otevřené konce :D. Jinak povídka celkově byla naprosto pžasná, skvěle píšeš ;)

4 Potkanka Potkanka | Web | 21. dubna 2011 v 11:29 | Reagovat

Nádhera,měla jsem strach,že zastřelila TReye a že to zkončí tragicky,ale tenhle konec se mi líbí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama