2. Kapitola - Ztráta Iluzí

28. března 2011 v 20:12 | Werí |  V hudbě je naděje
Další 4 roky jsem žila v tom samém stereotypu. Dopoledne škola, ze které jsem se nikdy nechtěla vracet domů. Bohužel jsem musela. Doma na mě čekaly domácí práce, učení, ale hlavně spousta křiku a hádek, které doma byly na denním pořádku. Občas se hádali jenom rodiče a mě z toho vynechávali, to byly ty šťastnější dny. Jindy jsem byla další na řadě já. Když byl táta opilý, vůbec se neovládal. Byl vzteky bez sebe kvůli každé prkotině a mlátil nás hlava nehlava. Nebylo výjimkou, když jsem měla po těle modřiny a podlitiny. Všechno jsem to pouze tiše trpěla. Myslela jsem, že to tak prostě chodí. U nás na škole jsem se setkávala se spoustou dětí, které měly modřiny. V těchto poměrech to bohužel bylo na denním pořádku a rozhodně to nebylo výjimečné.


Vždycky jsem záviděla těm dětem z vyšších vrstev. Mohli si dovolit to, co já ne. Obvykle nebývaly bité do krve a nedovedly si představit, jaký je život mezi karavany a garsonkami. Nemusely na svoje bedra přenášet tolik zodpovědnosti, mohly si do sytosti užívat dětství, které jsme my ve většině případů neznaly.

V těch vzácných chvilkách, které jsem měla jen a jen pro sebe, jsem sedávala před karavanem a svírala v ruce kytaru. Zvuky strun mě uklidňovaly, dokázaly mě alespoň na okamžik dostat pryč od toho života, který jsem nenáviděla. Nezajímalo mě, že nemám žádné zpěvníky s písničkami a akordy. Hrála jsem si tak, jak mi to znělo nejlépe - obvykle podle nálady. Dokázala jsem s muzikou přemoct strach, pláč i vztek. Měla nade mnou obrovskou moc.

Znáte to, neštěstí se nevyhýbá nikomu. Jedno neštěstí v naší rodině ovšem vlastně ani nebylo tak zlé, jak by se mohlo zdát, vítala jsem to. Tátu zavřeli do vězení. Nikdo mi neřekl proč, až později jsem se dozvěděla, že ho někdo naštval v hospodě, on se neovládl a skončilo to tím, že jeden chlápek v nemocnici zemřel na následky zranění. Vlastně mě to nijak nezasáhlo, doma se od té doby alespoň moc nekřičelo a mě ani mámu nikdo nebil.

Máma ovšem také začala dost pít, ona ale nebývala výbušná, často plakala. Myslela jsem si, že je to kvůli tátovi, ale to zřejmě nebylo ono. Později mi oznámila, že se k nám nastěhuje děda. Měla jsem takovou radost, že ho budu mít u sebe. Jenže už nevypadal jako dřív. Zhubl, byl pobledlý a hodně často spal. Bylo mi jasné, že je nemocný, jen jsem nevěděla, co mu je. Nemluvilo se o tom.

Přesto, že jsem nevěděla, o co jde, musela jsem se o něj starat. Máma toho často kvůli opilosti nebyla schopná. Takže jsem doma téměř všechno zastávala já.

S dědou to začínalo jít dost z kopce, brzy už jen ležel. Začal trpět nepříjemnými bolestmi, které se stále zhoršovaly. Nevěděla jsem, co mám dělat, jak mu můžu pomoct. Často jsem plakala a prosila mámu, aby ho vzala k doktorovi. Odpovědí mi vždy bylo jen to, že na léčbu nemáme peníze. Nechápala jsem to, nechápala jsem, jak můžou někoho nechat umírat doma v bolestech, aniž by mu pomohli. Ano, děda měl rakovinu. Zřejmě trávicího ústrojí, žaludek nebo něco podobného. Kvůli bolestem později nemohl ani spát, nejedl. Když jsem ho donutila pít, zvracel. Později už míval ve kbelíku u postele i krev. Bylo mi jasné, že tohle je konec cesty, přesto jsem se snažila, jak jsem mohla. Chtěla jsem, aby se mu ulevilo od bolesti, marně. Často sténal tak nahlas, že jsem nemohla spát. Nebyla jsem schopná ničeho, připadala jsem si, jako by mi bylo osmdesát a prožila jsem si celý svůj život, tolik zážitků jsem měla.

Jednou večer se ovšem náhle udělalo ticho. Člověk by slyšel upadnout na zem špendlíkovou hlavičku. Zvedla jsem se z postele s nepříjemným očekáváním. Vnitřnosti jsem měla sevřené strachem, když jsem vešla do obýváku, kde děda spával. Vypadalo to, jako když spí, určitě jen spal. Bolest polevila, tak usnul.

Tiše jsem k němu přešla a trochu s ním zahrkala. Žádná odezva, tak jsem zvýšila razanci. Nic. Děda už tu s námi nebyl. Měla jsem být ráda, měla jsem děkovat bohu, že si ho vzal k sobě, protože ho konečně zbavil trápení. Nemohla jsem. Zoufale jsem se sesunula zády po zdi a rozplakala se. Byla jsem moc mladá, tak moc mladá na to, abych dokázala správně pochopit a srovnat se s takovými věcmi. Stále to bylo nad moje chápání.

Ani nevím, jak dlouho jsem tam seděla, ale můj vzlykot zřejmě přilákal mamku. Chtěla jsem, aby mě objala a všechno mi vysvětlila. Ale bylo mi jasné, že toho se nedočkám. Sama měla červené oči, ne od pláče, ale od pití. Jen přeletěla očima ode mě k němu. Nic neřekla, prostě mlčela. Nakonec na mě otočila oči, "zavolej doktory, ať nemusím zjišťovat číslo na pohřebáky."

Jen jsem na ní nevěřícně koukala, tohle nebyla moje máma. Alkohol z ní udělal úplně jiného člověka a toho jsem neznala. Přesto jsem neměla na výběr, zatnula jsem zuby, zvedla se na nohy a zavolala sanitku. Zbytek si už moc nepamatuji, všechno mám tak trochu v mlze. Přijeli, konstatovali smrt a dědu si odvezli. Pak mluvili s mámou, o pohřbu a kdovíčem ještě. Řekla, že ho platit nebude, že sami máme málo a nemůžeme vyžít. Děda nikdy neměl důstojný pohřeb, spálili ho v papírové rakvi a kdesi vysypali. Alespoň tak mi to bylo řečeno, radši jsem se nikdy nechtěla přesvědčit o tom, jestli to tak vážně bylo.

Ten večer ale nadobro skončilo moje dětství. I ty zbytky důvěry, která jsem měla ve svět, se rozbořily. Stála jsem před karavanem a dívala se na hvězdy. Bylo mi jasné, že nemůžu věřit nikomu jinému, než sobě. Ne v tomhle světě. Stiskla jsem ruku v pěst a tu noc se zapřísahala, že jednou něco dokážu. Že budu někdo a že na mě jednou třeba bude někdo hrdý. Navíc jsem si slíbila, že jestli někdy budu mít rodinu, takhle vypadat nebude… nikdy.

-
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tottie Tottie | Web | 28. března 2011 v 20:32 | Reagovat

Krásně napsáno, je to smutné a procítěné. Je to těžké, představit si, že tohle je realita, že takhle někteří lidé vážně žijí, někteří ještě hůř..
Rozhodně se mi povídka moc líbí, těším se na další kapitolu :).

2 Leni-chan Leni-chan | Web | 28. března 2011 v 20:33 | Reagovat

Ať žijí traumata z dětství. Člověk by se sice neměl radovat z cizího neštěstí, ale mrzačení fiktivních postav má něco do sebe:D

No, jsem docela zvědavá, co jí provedeš příště;)

3 Leni-chan Leni-chan | Web | 28. března 2011 v 21:28 | Reagovat

Přátelé, to je trochu jiné, to máš pravdu. Pár super lidí jsem takhle poznala. Nebyl to prvoplánový cíl, psala jsem o tom, co se mi líbilo, jim se to líbilo taky, takže když jsme se potom po půl roce všichni potkali, nebylo těžké najít společnou řeč. A jsem moc ráda, že jsem je mohla poznat. Taky se nevidíme moc často, ale i ta párhodinová setkání vždycky stojí za to. Jenomže nedokážu si představit, že bych s někým chodila a jediné, co bychom měli společného, by byl Pán prstenů nebo Startrek, a ještě by jsme bydleli na opačných koncích republiky:D

Ano. Je úžasné stvořit postavu. A ještě lepší je ji mučit, mrzačit a zabít.A zubní kazy si můžu pořídit i ze sladkého, a bude to lepší, než číst o nějaké růžové a nesmírně šťastné Mary Sue a stejně skončit u zubaře:D

4 Myy Myy | 29. března 2011 v 20:27 | Reagovat

Hej cérko ty jsi fakt borec!! :) Máš ůžasné povídky a bujnou fantazii :)))

5 Kvakva Kvakva | Web | 29. března 2011 v 20:30 | Reagovat

krásne pozadie blogu ...och čo by som za takú dovolenkutem niekde dala :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama