3. Kapitola - Sbohem, rodino

31. března 2011 v 18:39 | Werí |  V hudbě je naděje
Při péči o dědu bylo naprosto nemyslitelné, abych chodila do školy. Nikdo se nestaral o to, jestli zameškám a jestli mě náhodou vyhodí. Po návratu do ní jsem měla neskutečné problémy, neměla jsem jak a kdy dohnat látku, naprosto jsem se topila a známky šly rapidně dolů. Vlastně mě to vůbec netrápilo, našla jsem si vlastní partu, se kterou jsem trávila téměř veškerý svůj čas. Přiznávám, že byla složená pouze z kluků a že ze mě rozhodně neudělali neviňátko. Doma jsem se ukazovala jen večer, mámě to bylo jedno, žila si ve svém vlastním světě, ve kterém jsem neexistovala.


Co bylo naše hlavní pojítko s partou? Láska k muzice. Samozřejmě, že nás napadlo založit si vlastní skupinu. Problém byl ovšem v tom, že jen stěží jsme mohli sehnat prostory na hraní, ale dělali jsme pro to, co jsme mohli. K takovému způsobu života ovšem neodmyslitelně patří i ty špatné návyky. Člověk se velmi brzy dostane do kontaktu s cigaretami, alkoholem a později bohužel i k něčemu horšímu, ale nepředbíhejme událostem.

Bylo mi necelých čtrnáct, když tátu pustili z vězení, prý za dobré chování, pche. Samozřejmě, že se vrátil k nám domů. Máma najednou úplně ožila, nechápala jsem to, vždyť jí tolik ubližoval. Zřejmě ho vážně milovala, proto se říká, že láska je slepá. Já jsem v tu chvíli šla ještě více mimo jejich život, zřejmě chtěli mít čas jenom pro sebe.

Přiznávám, že jsem asi nebyla zrovna výhra a jeden večer se toho zvrtlo až moc najednou. Ten den jsem přišla domů dost pozdě, značně opilá a ještě s obvazem na pravé ruce. Napadlo nás s klukama, že bychom si mohli nechat udělat tetování, tak jsme to samozřejmě udělali. Od té doby mám na pravé paži motýla. Tím vším jsem ale jen přilila olej do ohně.

Hned ve dveřích jsem se téměř srazila s tátou. Jen mě přejel pohledem a v obličeji div nezrudnul vzteky. Zatvářila jsem se dokonale zmateně, jako: 'co-že-se-to-děje?'

"Co je tohle?" zavrčel na mě vztekle a vrazil mi do ruky jakési úřední lejstro. Přeletěla jsem ho očima, písmenka jsem sice viděla rozmazaně, ale pochopila jsem, že je to dopis ze školy a že to určitě nebude oznámení o pochvale.

"Netuším," prohlásila jsem upřímně. V tu chvíli mi přiletěla taková rána, že jsem si druhou dala o zeď.

"Vyrazili tě odtamtud. To jsi vážně takovej debil? Nedokážeš se udržet ani na nějaký podělaný škole? Proč tě tu vůbec živíme, co? Abys mohla chlastat a nic nedělat? Tak na to zapomeň, holčičko. Běž si sbalit svoje věci."

Jen jsem na něj nechápavě koukala, opravdu mě odsud vyhazoval? Moje váhání ho ještě víc vytočilo, ten večer mě zmlátil takovým způsobem, jako ještě nikdy. Nakonec jsem skončila před karavanem, kolem mě byly poházené všechny moje věci a táta za mnou zavřel dveře. Stála jsem tam notnou chvíli, nechápala jsem vůbec nic. V pravé ruce mi navíc pulzovala neskutečná bolest. Skrz obvaz na ruce mi protékala krev, táta mi zmáčknul ruku přímo na čerstvém tetování. Bolelo to jak čert, ale trpěla jsem to. Opatrně jsem si sbírala rozházené věci a přitom přemýšlela, kam vlastně půjdu. Ráda bych si myslela, že to nemyslel vážně, ale bylo mi jasné, že nesmím být naivní.

Rozešla jsem se od našeho karavanu, ještě stále jsem se ohlížela přes rameno, jako bych doufala, že najednou vyjdou ven a řeknou mi, abych se vrátila. Já byla ale husa hloupá.

Ten večer jsem obešla asi čtyři kámoše, než se jeden uvolil, že mě tam nechá přespat, ale prý jen na jednu noc. Lehla jsem si tedy na postel a zírala do stropu. Přemýšlela jsem, co budu vlastně dělat, kam půjdu. Nic mě nenapadalo, to noc jsem byla tak zoufalá, že jsem ani neusnula. Měla jsem možnost vyspat se v teple a já jsem toho nevyužila, tak moc na dně jsem byla. Připadala jsem si jako psanec - bez domova, bez místa na spaní. Tolik jsem v tu chvíli toužila po normální rodině, po někom, kdo by mě miloval, ale to byla jen naivní představa, která se nikdy nestane skutečností.

Ovšem teď, víc než kdykoliv dřív, jsem si připadala tak moc zranitelná a zoufalá. Myslela jsem si, že zvládám stát na vlastních nohou, ale zřejmě nezvládám. Jak bych mohla? Jsem ještě dítě, a i když si to neumím přiznat, potřebuji domov, potřebuji zázemí. Jenže teď nemám nic - domov, rodinu, školu, prostě nic. Jsem na to sama, v celém tom obrovském světě jsem úplně sama. Vlastně… sama ne, moje kytara naštěstí tátovo řádění přežila, takže jsem měla ještě ji, i za tuhle malou jiskřičku jsem byla ráda…

-
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Myy Myy | 31. března 2011 v 19:09 | Reagovat

O5 boží kapitola! Teda klobouk dólů.. To bych nedokázala takkouvou povídku ani za 500 let :D

2 Tottie Tottie | Web | 31. března 2011 v 19:14 | Reagovat

Skvělá kapča, vidíš, že jsi to přece jen nějak začala ;D. Vyhazov z domu? Skvělý, to bude ještě zajímavý :).

3 Uzavřená Uzavřená | Web | 31. března 2011 v 19:37 | Reagovat

Fíha, další velice dobrá kapitola. Aspoň konečně chápu, jak to s ní všechno je.

4 Leni-chan Leni-chan | Web | 31. března 2011 v 20:47 | Reagovat

No, pěkně jsi jí to zavařila. Skoro mi jí začíná být líto...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama