Antimilitarismus

4. března 2011 v 18:38 | Werí |  Názory



Jak jsem se dostala zrovna k takovému tématu? Momentálně bereme v literatuře generaci buřičů - Viktor Dyk, Fráňa Šrámek a jim podobní. Přiznávám se, že nejsem zrovna fanouškem literatury, ale tihle pánové mě docela zaujali svými názory ohledně války. Tato generace buřičů byla silně proti válce, s čímž mi nezbývá nic jiného, než souhlasit.

Tím se dostávám k jádru celé věci, o které bych dneska ráda něco napsala a to můj názor na války. Měla jsem na toto téma spoustu rozhovorů se svými vrstevníky či při diskusích o hodinách s kantory, ale žádný argument mě nedokázal postavit se za to, že války jsou určitým způsobem dobrá věc.

Proč je na obrázku sklenička s USA? (Mimochodem moje oblíbená, koupila sem si jí k Vánocům) Myslím si o Americe, že to je silně militaristický stát a američané, že jsou velikými vlastenci. Když se řekne voják, většinou si představím mladého amerického chlapce. Příjde mi, že jim tam jsou občas vymývány mozky tím, že musí bojovat za svůj stát a pokud to bude potřeba, položit za něj i život. A já se ptám, kde je vlastně smysl? Za co ty chlapci ten život pokládají? Za lepší svět? Vážně věří, že zrovna toho se dá dosáhnout válečnou cestou?
Spousta jich narukuje do armády, jsou plní ideálů o tom, jak půjdou bojovat z vlastní zemi a rodina na ně bude hrdá. Jenže ouha, najednou jsou na místě a je to tam úplně jiné, než si představovali. Kulky létají kolem a kamarádi jim umírají v náručí, zakrvácení a v bolestech. Najednou vidí tu spoušť kolem, spoustu zmařených lidských životů, mnohdy naprosto nevinných. Takhle si to rozhodně nepředstavovali. Všechny iluze se hroutí jako domeček z karet, jenže teď už nejde couvnout, protože dezertace se tvrdě trestá. Nezbývá nic jiného, než dál držet zbraň v ruce a doufat, že se dožijete dalšího dne.
Po době, která vim přišla nekonečná, se konečně vrátíte domů, možná živý, ale se spoustou ran. A ty na duši jsou horší, než ty na těle. Stojíte na letišti a sledujete všechny ty nedočkavé tváře, které čekají na své příbuzné. Spousta z nich už je ovšem nikdy neuvidí. Tak tohle je to slavné vítězství? Ve válce nikdy nejsou vítězové. To hlavní, co způsobí, jsou spousty prolitých slz, pro ztracené příbuzné. Matek, které již nikdy neobejmou své syny. Manželky, které přišli o svou druhou polovinu a teď musí vyhrát vlastní válku se zoufalstvím. Děti, které otec již nikdy nesevře v náručí. Jediné, co jim po nich zbyde je možná medaile za statečnost, která příjde spolu s upřímnou soustrastí a gratulací, že jejich otec byl hrdina. Na co medaile, na co uznání, když je jeden z nejdůležitějších lidí v jejich životě, nenávratně pryč? A ti, kteří se vrátili? Jsou z nich trosky, které už nikdy nebudou těmi samými lidmi, jako bývali. Všechny ty věci, které viděly a zažily, je nenávratně změnily.
A přesně tohle je válka. Možná slavné vítězství pro stát jako celek, ale prohra pro všechny ostatní. Prohra ve válce, které se říká život...

Nemusíte souhlasit s mým pohledem na věc, budu ráda pokud se sami vyjádříte k tomuto problému, protože bych ráda znala názor ostatních. Ke článku navíc přikládám písničku a překlad. Jmenuje se Hero of War od Rise Against. Myslím, že velice dobře vystihuje vše, co tu bylo řečeno.


Řekl: "Synu,
už jsi viděl svět?
Co ty na to, kdybych
ti řekl, že bys mohl.
Jen si vezmi tuhle zbraň, dostaneš i zaplaceno.!
Řekl jsem: "To zní dobře."

Černé kožené boty,
bodec tak jasně září.
Ostříhali mi vlasy, ale vypadalo to dobře.
Pochodovali jsme a zpívali,
stali jsme se přáteli,
když jsme se učili bojovat.

Válečný hrdina,
přesně to budu.
A až se vrátím domů,
budou na mě sakra hrdí.
Ponesu tu vlajku,
i do hrobu, když budu muset.
Protože je to vlajka, kterou miluji
a vlajka, které věřím.

Vykopnul jsem dveře
a zařval příkazy.
Děti plakaly, ale
já měl toho chlapa.
Odvedli jsme ho pryč,
s pytlem přes hlavu
a odvedli ho od rodiny a přátel.

Vzali mu oblečení,
nachcali mu do dlaní.
Říkal jsem jim, aby přestali,
ale pak jsem se přidal.
Mlátili jsme ho zbraněmi,
pořád, ne jen jednou.
Znovu a znovu.

Válečný hrdina,
přesně to budu.
A až se vrátím domů,
budou na mě sakra hrdí.
Ponesu tu vlajku,
i do hrobu, když budu muset.
Protože je to vlajka, kterou miluji
a vlajka, které věřím.

Prošla skrz kulky a dým,
Požádal jsem jí, aby zastavila.
Prosil jsem jí, aby zůstala.
Ale ona šla dál,
tak jsem zvedl zbraň
a začal střílet.

Granáty létaly kouřem,
do písku,
který byl nasáklý krví.
Zhroutila se, s vlajkou v rukách,
vlajkou bílou jako sníh.

Válečný hrdina,
tak to oni vidí?
Jen medaile a jizvy,
jsou na mě sakra pyšní.
Přinesl jsem tu vlajku domů,
byla pokrytá prachem,
ale je to vlajka, kterou miluji
a jediná vlajka, které věřím.

Řekl: "Synu,
už jsi viděl svět?
Co ty na to, kdybych
ti řekl, že bys mohl?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jedna Snívajúca Jedna Snívajúca | Web | 4. března 2011 v 18:54 | Reagovat

No on patrí medzi tvrdohlavcov...mohol by bežať proti stene a nedal by si povedať že narazí a bude ho to bolieť...fajn ilúzie aj ja ich mám, niekedy až moc bujné...ved to asi každý! Ale u kamoša to hraničí z čistou posadnutosťou a asi aj slepotov. Rany z lásky sú najhoršie...a ako sa zdá on ešte nedostal tú osudovú ranu.
Dúfam že už sa vspamätá...nechcem chodiť do školy zo zamilovanym ťumpasom aj ked uznávam, on sa z toho vylieči sám.

2 Jedna Snívajúca Jedna Snívajúca | Web | 4. března 2011 v 18:59 | Reagovat

Inak vďaka. Pre mňa je to taký nepredstavitelný pocit...budem mať brata! Konečne takého maličkého bratčeka žiadnu sestru...tých mám už po krk x)
Ale to mi hovorí každý že ani neviem čo bude a tak že mám počkať a uvidím...ale ja nie! Už mi aj mama hovorila či by som nechcela to malé porodiť za ňu. No ale ved som zúčastnený člen rodiny. Koniec koncov...bude to môj brat! Juhúúú! :D Ja sa veľmi teším no tak ti teda ďakujem. :))

3 Karoll Karoll | Web | 5. března 2011 v 9:33 | Reagovat

Já s tebou souhlasím. Nikdy to není tak zlé, aby se to nedalo řešit jinou cestou... méně krvavou.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama