Když prach zakryl slunce

6. března 2011 v 15:37 | Werí
Takže, přicházím k vám s další povídkou, kterou jsem vlastně napsala po svém článku o antimilitarismu, takže jistě víte, jaké bude mít téma. Psala jsem jí asi jen čtvrt hodinky, takže není nijak obsáhlá ani propracovaná. Ale vcelku se mi líbí :)


Seděl jsem v prachu na zemi, zrak obrácený k obloze. Sluneční svit byl zahalen prašnou clonou, která ne a ne zmizet. Po tvářích mi stékaly slzy, které z obličeje vytrvale smývaly špínu a krev. Nikdy jsem nebyl věřící, ale přesto jsem se modlil, modlil jsem se, aby mi z paměti zmizely všechny ty hrůzné obrazy, které jsem dnes viděl. Sklopil jsem zrak zpátky k zemi a pohlédl na člověka, kterého jsem držel v náručí. Byl to můj nejlepší přítel. Ten, se kterým jsme podnikaly všechno, co se jen dalo. Společně jsme se honili za holkama a posedávali v hospodě nad pivem. Byl to člověk, kterému jsem mohl říct cokoliv a neodsoudil mě, ale vyslechl a poradil. Jenže teď už ani nevypadal jako on. Jeho oči byly doširoka otevřené, ale bez života. Viděl jsem v nich děs, ten samý děs, který jsem cítil i já sám. Z pootevřených úst mu vytékal pramínek ještě stále čerstvé krve. Stále mě napadala myšlenka, že bych ho ještě mohl zachránit, že by to mohl přežít, jenže jeho hrudník se již notnou chvíli nezvedal. Sklonil jsem k němu hlavu a opřel svoje čelo o jeho obličej. Jen jsem se bezmocně kolébal a plakal. Plakal pro svého přítele a pro všechny ostatní, kteří tu dnes položili své životy. Pevně jsem ho svíral v náručí a prosil boha, abych se probudil z toho zlého snu. Nic se nestalo. V mysli se mi vynořil obraz, který mi alespoň na chvíli dodal pocit bezpečí. Viděl jsem její zlaté vlasy, její temně modré oči a úsměv. Ten úsměv, který dokázal rozsvítit celou místnost. Tak moc jsem chtěl ten přelud sevřít v náručí, jenže jsem nemohl. Ona tu nebyla se mnou, byla někde hodně daleko ode mě a já za ní teď jít nemohl, i když bych tak moc chtěl. Přesto mě ten přelud dodal sílu, sílu se zvednout a vytrvat. Ale přece jsem tu nemohl nechat jeho, prostě nemohl. Chvíli jsem zoufale hleděl na jeho krví zbarvený hrudník, ve kterém zely díry od kulek. Namáhavě jsem se zvednul a s vypětím sil si jeho tělo přehodil přes rameno. Zaslouží si důstojný pohřeb.
Krůček po krůčku jsem procházel teď již prázdným městečkem. Z prachu se vynořovala stále nová a nová těla. Těla mých známých a přátel, se kterými jsem absolvoval celý svůj vojenský výcvik. Proč jsem to vlastně dělal? Měl jsem doma zůstat s ní, s tou, která mi dávala chuť do života kdykoliv jsem jí ztratil. A já hlupák jí opustil. Proč? Pro tohle? Jak jsem jen mohl být tak hloupý?
Nohy se mi začínaly podlamovat pod váhou přítelova těla. Jen jsem zatnul zuby a pokračoval, jeden bolestivý krůček za druhým. Najednou jsem zaslechl pláč, dětský pláč, někde před sebou. Postoupil jsem o pár kroků dopředu a zahlédl jsem jí. Malou holčičku schoulenou v prachu na zemi. Objímala svou mrtvou matku a usedavě plakala. Obrátil se mi žaludek. Tohle jsme způsobili? Jen jsme chtěli nastolit řád, ale ne takhle. Spousta nevinných platí za chyby těch nejvyšších. A já teď stál před těžkým rozhodnutím, mohl jsem jít dál a donést tělo svého přítele zpět, abych mu mohl vystrojit pohřeb a nebo jsem s sebou mohl vzít to drobné děvče, které tu nemůže zůstat, jinak zemře. Dlouhou chvíli jsem pouze stál a přemýšlel, co bych měl dělat. V hlavě jsem měl zmatek a nebyl jsem si jistý, co je správné a co špatné. Nakonec jsem udělal nejtěžší rozhodnutí svého života. Kamarádovo tělo jsem sundal z ramen a položil ho na zem. Tiše jsem si k němu dřepnul a pokusil se mu zatlačit oči - ještě to nešlo. Bolestně jsem zatnul zuby a i přes svoje přesvědčení se postavil, "budeš mi chybět, brácho," tiše jsem zamumlal a s bolestí v srdci jsem se rozešel k děvčátku, které mě přes svůj zármutek ani nezaregistrovalo. Opatrně jsem si k ní kleknul a položil na ní ruku. Příšerně se lekla, ale nepouštěla se těla své matky. Byla odhodlaná být s ní, ať se děje cokoliv. Snažil jsem se jí uklidnit a tiše jsem šeptal, že jí neublížím. Odpovídala mi jiným jazykem a nechtěla se nechat přesvědčit, aby šla se mnou. Musel jsem jí prostě zvednout do náruče a jít. Křičela, plakala a bránila se, ale já byl neoblomný. Držel jsem jí a nesl z toho pekla, které se z městečka stalo. Brzy svoje snahy vzdala a přestala bojovat. Jen se klepala strachy a brzy se mě pevně chytla kolem krku. Kráčel jsem s ní pryč od těch hrůz, které se tam staly. Věděl jsem, že jsem udělal správně, když jsem odsud nesl pryč jí. Dal jsem jí další šanci na život, možná na jiný a možná na lepší. A já byl odhodlán, odhodlán k tomu vrátit se domů, ať to stojí cokoliv. Už nikdy nechci být součástí toho všeho… nikdy.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Rabe Rabe | Web | 26. srpna 2011 v 19:26 | Reagovat

krásná povídka, nevadí že je krátká je procítěná a popisuje válku bez příkras

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama