Tajemný les

26. března 2011 v 20:10 | Werí
Dal jsem si prst před pusu a naznačil jí, aby byla tiše. Slyšel jsem vítr ve větvích, křik ptáků, ale já se snažil zaslechnout něco jiného. Něco, co by mi prozradilo, jestli jsou poblíž. Neslyšel jsem žádné kroky, žádné praskání větviček, přesto mi srdce bušilo jako na poplach.

Měli si pro mě přijít, měl jsem na ně poslušně čekat a nechat se odvést. Prý je to povinnost pro všechny mladíky ze země. Nechtěl jsem ale čekat na to, až verbíři přijdou a odvedou mě pryč. Od rodiny a od té, kterou tak moc miluji. Nežádal jsem jí o nic, ale ona přesto šla se mnou. Teď se mi choulila v náručí a třásla se strachy.
Byli jsme uprostřed lesa v naději, že sem nás hledat nepůjdou. Říkalo se, že v místním lese straší, že je plný nadpřirozených bytostí, které čekají na zbloudilé pocestné. Cesty plné bludných kořenů, tajemných světélek lákajících do bažin. Nevěřil jsem na to, znal jsem tyhle lesy jako své boty. Proháněli jsme se v nich od rána do večera. Znal jsem všechna zákoutí, každý strom a každý rybníček.

Přesto jsem se tu dnes necítil v bezpečí, měl jsem strach. Strach, že přijdu o vše, co mám. Ona byla moje všechno. Hladil jsem jí ve zlatých vlasech a šeptal jí něžná slůvka útěchy. Tolik toho pro mě obětovala, neodpustil bych si, kdyby na to doplatila. Neopustil bych jí, nikdy. Stejně tak, jako ona odmítla opustit mě.

Najednou jsem zaslechl hlasy. Byly hlučné, určitě to byli vojáci. Přitiskl jsem se zády ke stromu a ji jsem si přivinul pevněji k sobě. V tu chvíli jsem téměř nedýchal a modlil se, aby bylo všechno v pořádku. Muselo být. Kroky se k nám stále blížily a já už se vzdával naděje. Teď mě chytí a odvedou, možná rovnou zabijí, stejně jako jí. Ne, to jsem přece nemohl dopustit.

Najednou se udělalo ticho, už jsem neslyšel nic, udělala se tma. Rychle jsem se rozhlédl, kolem nás byla neproniknutelná tma, byli jsme uvěznění uprostřed čehosi. Zřejmě jsem měl cítit strach, ale ten jsem necítil. Vnitřnostmi se mi rozlíval klid, věděl jsem, že jsme v bezpečí. Někde hluboko uvnitř jsem slyšel hlas. Říkal: "Ochráním vás."

Najednou jsem pochopil. Jeden z prastarých stromů nás schoval ve své dutině. Ten les nezabíjel pocestné. Staral se o rovnováhu světa - pomáhal těm dobrým a spravedlivým, ničil ty, kteří měli nečisté myšlenky.

"Teď už se nám nic nestane, budeme navždy spolu," zašeptal jsem tiše…

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tottie Tottie | Web | 26. března 2011 v 20:37 | Reagovat

Zajímavý, neokoukaný, krásně napsaný :)

2 Lily Lily | Web | 26. března 2011 v 21:12 | Reagovat

my jsme si nedávno koupili nový gramofon, takže přehrávat můžeme pořád.. není to sice čistý zvud dnešních MP3, ale má to kouzlo :)
jinak ten tunel je přímo v lese.. je to potok co teče do Sázavy.. já už ani nevím, co je nahoře.. je to dlouho, co jsem tam byla a fotku pořídila.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama