4. Kapitola - Naděje

3. dubna 2011 v 19:30 | Werí |  V hudbě je naděje
Ráno mě vzbudil zvuk budíku. Mátožně jsem pootevřela oči, přeci jen jsem na chvíli usnula. Kamarád se na mě jen podíval: "Ještě klidně spi, máma přijde domů až odpoledne, ale do té doby musíš zmizet, nelíbilo by se jí to. Musím do školy." Převlékl se, hodil si tašku přes rameno a zmizel z pokoje.


Rozespale jsem se posadila na posteli a rozhlédla se. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, kde to vlastně jsem, a co tu vůbec dělám. Prohrábla jsem si vlasy a vyškrábala se z postele na nohy. Tiše jsem se vkradla do kuchyně a dosyta se najedla. Nevěděla jsem totiž, kdy se znovu dostanu k jídlu. Pro jistotu jsem si něco nacpala i po kapsách. S úlevou jsem si dala ještě dlouhou horkou sprchu, pak už byl ovšem čas vyklidit tohle místo, aby tu na mě nenarazili jeho rodiče.

Sebrala jsem si svých pět švestek, přes rameno si hodila popruh od kytary a vydala se zpátky do ulic. Celý den jsem jen tak bloumala sem a tam a přemýšlela, co si vlastně počnu. K večeru už začínala být zima a já čím dál tím víc propadala zoufalství. Absolutně jsem netušila, kde tenhle večer složím hlavu. V duchu jsem se modlila, aby to nemuselo být na ulici. Bohužel, viděla jsem to jako vysoce pravděpodobnou možnost.

Když se setmělo, zůstala jsem stát na rohu jedné odlehlé ulice. Opřela jsem si hlavu o chladnou kamennou zeď a zavřela oči. Připadala jsem si jako ta Malá prodavačka zápalek, znáte tu pohádku? No, ona to vlastně asi pohádka nebude, když to děvčátko na ulici umrzlo. Já jsem ale neměla ani tu blbou krabičku sirek, co měla ona. Naštěstí ještě nebyl sníh, přesto už se schylovalo k podzimu a teď večer jsem už dokonce viděla svůj dech. Založila jsem ruce a snažila se jakýmkoliv způsobem zahřát. Přesto mě něco hřálo na tvářích, přejela jsem si přes ně tedy rukou - ta byla najednou mokrá. Vůbec jsem si nevšimla, že se mi po tvářích kutálí slzy.

Nakonec jsem se prostě opřela zády o zeď a svezla se po ní až na zem. Špína nešpína, prostě jsem si na tu zem sedla. Myslí se mi honily dost pesimistické představy. Přemýšlela jsem nad tím, jak asi člověku trvá dlouho, než umrzne. Jestli to bolí, popřípadě jestli by mě nezačali ožírat psi. Brr, morbidní představa. Přiznávám na rovinu a bez vyhýbání, že jsem měla strach. Moc tomu nepřispíval fakt, že tohle nebyla zrovna bezpečná čtvrť. Člověka tu občas div nevysvlékly do naha, aby mu mohli sebrat všechno cenné, co má u sebe.

Pevně jsem v ruce sevřela kytaru, hladila jsem prsty struny po celé délce. Občas mi jen lehce zavrněly pod rukou. Uklidňovalo mě to - to byl zřejmě náznak toho, že nejsem tak úplně normální, že? Přesto jsem byla o něco klidnější, když jsem jemně přejížděla prsty přes struny. Nakonec jsem zavřela oči a opřela si hlavu o bok kytary. Spustila jsem z ní ruce a objala s nimi svoje tělo, kytaru jsem měla přidělanou popruhem přes rameno. Začínala mi být vážně zima, postupně jsem prochladla i přes oblečení, takže jsem se schoulila do klubíčka a pokoušela se udržet každou částečku tepla, která ve mně zbyla. Ani si nepamatuji, že jsem usnula, ale moje noc byla plná nočních můr, ve kterých byly kupy sněhu, já v nich chodila nahá a snažila se najít místo, kde bych se mohla zahřát.

Probudila jsem se za svítání, stále byla ještě zima jako blázen, ale s radostí jsem zjistila, že jsem nezmrzla. Zřejmě jsem k tomu ovšem neměla daleko, prsty jsem měla rudé a téměř jsem je necítila. Další takovou noc už bych zažít nechtěla. Rychlým pohybem jsem zjistila, jestli mám kytaru na svém místě. Oddechla jsem si, když jsem jí nahmatala. Opatrně jsem se posadila, byla jsem z ležení na holé zemi celá rozlámaná a každý pohyb byl velice bolestivý. Kručelo mi v břiše, naštěstí jsem po kapsách měla ještě nějaké to jídlo, které jsem si včera odnesla. Snědla jsem tedy sušenku a mátožně se postavila na nohy. Přemýšlela jsem, kam vyrazím teď, ale nic mě nenapadalo, vůbec nic.

Nakonec jsem se, jen tak nazdařbůh, rozešla po hlavní třídě našeho města. Lidi se po mě koukali a otáčeli se, když jsem kolem nic prošla. Zřejmě jsem nevypadala zrovna nejlépe, vlasy jsem se pokoušela srovnat jen rukou a oblečení i kůži jsem měla špinavou od prachu, který ležel na zemi. Přišla jsem si, jako bych žila svoji noční můru. Tomuhle se říká peklo na zemi.

Vzdala jsem to a nakonec jsem se unaveně posadila na kraj chodníku přímo na hlavní třídě. Opřela jsem se zády o zeď jakési budovy a zavřela oči. Chvíli jsem jen poslouchala halas lidí, kteří kolem mě procházeli, pak jsem ale zaslechla zvláštní cinknutí, které přitáhlo moji pozornost. Otevřela jsem oči a podívala se přímo před sebe. Ležela tam kovová mince. Zvedla jsem oči na postavu, která stála přede mnou - byla to jakási stará paní, která se na mě ještě mile usmála. Zřejmě si myslela, že tu žebrám. Oplatila jsem jí zdvořile úsměv: "děkuji." Zamumlala jsem tiše a minci skovala do kapsy.

Proč mě to nenapadlo hned, takhle by se možná dalo něco vydělat. Držel mě od toho bohužel jen fakt, že nesnáším bezdomovce válející se po ulicích a žebrající jen tak o peníze. V tom moje oči sjely na moji nejlepší kamarádku. Jistě, kdybych začala hrát, jistě z toho něco kápne a ještě k tomu si nebudu připadat jako všichni ti smradlavý homelessáci.

Sundala jsem z hlavy čepici a položila jí před sebe. Kytaru jsem si chytla oběma rukama a během okamžiku ji naladila. Jen na moment jsem zaváhala, ale nakonec jsem brnkla do strun. Chvíli jsem jen tak hrála, nakonec jsem přidala i hlasový doprovod. Překvapovalo mě, když se lidé začali i zastavovat a poslouchat mě. Viděla jsem jejich soucitné pohledy, ale snažila se je ignorovat. Vkládala jsem všechno do muziky. Brzy mi začaly v čepici přistávat drobáky. Měla jsem z toho neuvěřitelnou radost.

Brzy mě ovšem začaly brnět prsty, tak jsem dokončila písničku a spustila prsty ze strun. V tu chvíli se ozval potlesk lidí, kteří stáli kolem a poslouchali mě. Byl to nepopsatelný pocit, když jsem si uvědomila, že se jim moje muzika zřejmě líbí. Konečně jsem se odvážila zvednout oči do davu a pousmála jsem se. Nikdo se na mě nedíval s opovržením jen proto, že jsem tu žebrala na ulici. Tahle skupinka mi dala daleko víc najevo, že něco umím, než kdokoliv jiný za celý můj život. Doma jsem nikdy podporu nenašla, ani při hraní. Pro ně to bylo jen drnkání, z kterého je bolela hlava. Pro tyhle lidi to byla hudba, kterou si rádi poslechli. V tu chvíli jsem si uvědomila, že tohle by mohl být směr, kterým se chci ubírat…

-
Další kapitola
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Tottie Tottie | Web | 3. dubna 2011 v 20:08 | Reagovat

Až krutě reálná kapitola, jako vždy skvěle napsaná. Těžko si představit, že tohle někdo vážně prožívá. Těším se, jak to bude dál ;).

2 Leni-chan Leni-chan | Web | 3. dubna 2011 v 21:05 | Reagovat

...zdá se mi to nebo lepší začátek? Je to sice trochu na palici, ale možná se na té ulici vážně má líp, než "doma".

3 Myy Myy | 4. dubna 2011 v 16:23 | Reagovat

Ty vado! Tak to je fakt dobrá kapitola. Ta holka od tebe dostává zese kapky :D:D Ale jinak to je vážně dobré ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama