1. Kapitola

22. srpna 2011 v 21:50 | Werí







Tady je první kapitolka nové povídky, uvidíme, jak dlouho mě to vydrží, protože musím přiznat, že zatím mě to dokonce i baví :D







Poté už události postupovaly moc rychle na to, abych je vůbec stíhal sledovat. Všechno řešila policie, která nakonec případ uzavřela jako sebevraždu - ta to také nepochybně byla, máma rozhodně nebyla zavražděna.

Vlastně se musím přiznat k tomu, že se po ní nikdy nestýskalo. Nebyla to zrovna dokonalá máma. Vlastně ani nevím, jestli máme s Mattem stejného otce - dost o tom pochybuji, protože jsme nikdy žádného chlápka v domě neměli dlouho. Vlastně, pokaždé jen na jeden večer - přesně tak si naše máma vydělávala. Vzhledem k tomu, že jsme bydleli jen v malé garsonce, měli jsme její 'práci' celou dobu na očích. Nezajímalo ji, že jsou v povzdálí děti, nezajímalo ji vůbec nic. Přesto jsme nikdy netrpěli hladem, ani jsme nemuseli chodit otrhaní, spousty vydělaných peněz dávala do nás a zbytek, tak ten obvykle padl na alkohol. Zřejmě to muselo přijít. Psychicky na tom byla hodně špatně - dostal ji chlast.

Další věc, která se začala zařizovat, bylo pátrání po našem otci - bezvýsledné. Mezitím jsme bydleli u jednoho staršího pána, jmenoval se Scott. Vlastně ani nevím, proč si nás tenkrát vzal k sobě. Rozhodně to nebylo čistě z dobroty srdce, protože jsem měl takový pocit, že nás nemůže ani vystát. Pravděpodobně mu za to, že nás u sebe nechal na čas bydlet, nabídli určitý finanční obnos. Ten měl zřejmě být na naši obživu, ale většinu si musel skovávat pro sebe, protože jídlo jsme dostávali jen jednou denně a spát jsme museli na podlaze. Připadal jsem si tenkrát jako ve vězení.

Naštěstí jsem měl Matta, který mě vždycky dokázal utěšit. Obdivoval jsem ho, vlastně ho obdivuji doteď. I když mu bylo deset, dokázal si udržet chladnou hlavu, věděl, že za mě má odpovědnost. Byl jsem jeho malý bráška a on mě musel podržet, ať to stojí cokoliv. Dával mi většinu svého jídla, snažil se mi pohodlně ustlat a večer mi před spaním vyprávěl pohádky. Pro něj to byla noční můra, pro mě to tak zlé nebylo, já jsem se díky němu neměl nijak zle. Zřejmě mu za to nebudu moct nikdy dostatečně poděkovat.

Ani nevím, jak dlouho jsme u Scotta byli. Pár měsíců? Rok? Kdo ví, všechno se mi to smývalo v jeden otřesný zážitek. Najednou se ozvala sociálka, že sehnali naši babičku. Byl v tom jen jeden maličký zádrhel, bydlela v Montaně. To znamená téměř přes celé spojené státy.

Museli jsme opustit všechno, co jsme od malička znali. Všechna tajná zákoutí našeho města, kam jsme se chodívali skovávat. Rušnou silnici, na kterou jsme si chodili hrát. Krám s milou paní prodavačkou, která nám občas dávala cukrovinky. Tolik drobností, které byly pro naši dětskou mysl samozřejmostí. Všechno jsme to nechávali za sebou, když jsme nasedali do autobusu, který nás měl dovézt do našeho nového domova. Oba jsme tak moc doufali, že bude lepší.

Matty mě celou cestu držel za ruku a povídal mi o tom, jak se budeme mít fajn, že se o všechno postará - že se nemám čeho bát. Věřil jsem mu, víc než jsem kdy věřil komukoliv jinému. On byl teď ten, ke komu jsem vzhlížel, vždycky jsem říkal, že až budu větší, budu jako on.

Když se na to dívám zpátky, uvědomuji si, kolik ho to všechno muselo stát sil. Nezbývalo mu nic jiného, než násilně dospět - bezstarostnost dětství se před ním navždy uzavřela, teď měl někoho, o koho se musel bezpodmínečně postarat.

Po dlouhé cestě autobusem jsme konečně dorazili do Great Falls - tam na nás měla čekat naše babička, kterou jsme nikdy v životě neviděli. Celou dobu jsem se klepal jako ratlík a držel se Matta jako klíště. Opatrně jsme sešli schůdky z autobusu a zůstali stát na betonovém chodníku. V dálce jsem zahlédl paní, která měla snad jen něco přes čtyřicet let. Mohla to snad být ona?

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Bezejmenná Bezejmenná | Web | 23. srpna 2011 v 9:31 | Reagovat

Prolog byl velmi zajímaví a tohle, tohle je fakt skvělý :). Píšeš suprovní povídky, ze života, kde všechno není pohádkové. Líbí se mi to :).

Ve větších městech se mi to právěže ještě nestalo- já bydlím na vesnici a tohle zažívám, ikdyž jdu na nákup :D.

A k té Megan Fox- jo, je to z toho filmu :D. Jsme se na to dívali někdy po půlnoci a strašně jsme se u toho nasmáli :D.

2 Bezejmenná Bezejmenná | Web | 24. srpna 2011 v 18:04 | Reagovat

Jo, napadlo mě to při vzpomínce na mou kamarádku, která se kvůli tomu vybourala v autě druhý den s řidičákem :D. Nic vážnýho, jen dostala krunýř kolem krku.
Jo, když nad tím přemýšlím, její schopnosti budou prakticky stejné jako Jesperovi. Ale to jsem si uvědomila až teď, čestný skautský :D. Napadlo mě to vlastně náhodou.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama