2. Kapitola

26. srpna 2011 v 17:33 | Werí




Přináším další kapitolku, není nijak záživná, je to takový spojovací článek, abych se konečně mohla dostat v ději tam, kam chci, takže mějte trpělivost (pokud to vůbec někdo čte :D)










Jakmile nás ta paní zahlédla, okamžitě se k nám rozešla, takže to zřejmě byla ona.

"Vy musíte být James a Matthew, že?" mile se na nás usmála. Zvláštní, byla to naše babička a nikdy nás neviděla, nikdy za námi nebyla. Byla to matka naší matky, ale ty dvě vlastně nebyly vůbec v kontaktu. Babička ani nevypadala nějak zdrceně po mámině smrti, i když je pravda, že už to bylo před nějakou dobou - ten čas letěl jako splašený


"Ano," přitakal honem Matt.


"Tak pojďte se mnou," kývla na nás a my vyrazili za ní. Zuřivě jsem se rozhlížel kolem sebe - tohle bylo velké město, o hodně větší, než na jaké jsem byl zvyklý. Všude bylo živo, auta jezdila sem a tam, ani na chvíli nebyl na silnici klid. Přecházeli jsme spousty světelných křižovatek - to čekání na zeleného panáčka mě vážně otravovalo život, my jsme ve městě takové vymoženosti neměli.


Konečně jsme došli k menšímu paneláku na okraji města. Nevypadal nic moc, ale ve skutečnosti byl lepší, než ta naše papírová garsonka, ve které jsme žili s mámou. Opatrně jsme vyšli schody a nakoukli do bytu - nebyl moc velký, bylo to 2+1. Dokonce tam pro nás už byl přichystaný pokoj. Na zemi ležely dvě válendy, na kterých jsme měli spát. Mezitím, co jsme se rozkoukávali, vařila babička večeři.


"Pojďte jíst, děcka," houkla na nás z kuchyně a my si poslušně šli vzít jídlo. Chvíli nás jen zkoumavě sledovala.

"Musím vám tu zařídit školu, ty už do ní taky půjdeš, že?" obrátila oči na mě.

"Ano," přitakal jsem honem. Jak ten čas letěl, už jsem měl nastupovat do první třídy. Do školy jsem se vlastně docela těšil, jenže tady jsem nikoho neznal - všichni pro mě budou naprosto noví a neznámí. Nikdy jsem neměl problémy zapadnout, ale kdo ví, jak to bude teď.


"Výborně, zítra tam skočíme a všechno zařídíme. Mimochodem, kdybyste nevěděli, jak mě oslovovat, neříkejte mi babi - na to se necítím. Jmenuji se Beatrice, stačí Bee. Pracuji jako zdravotní sestra, ale pečuji o pacienty v domácnosti, takže doma téměř nebývám. Je to na tom bydlení poznat. Vím, že jste ještě malí, ale doufám, že se o sebe zvládnete postarat víceméně sami. Nemůžu si dovolit být pořád doma, kdo by potom vydělával. Budu vám dávat peníze na jídlo. Zvládnete to tady?"


"Postarám se o něj," ozval se dneska téměř poprvé Matt.

"Samozřejmě, že ano, jsi šikovný kluk," pohladila ho po vlasech a zbytek večeře jsme už jedli mlčky. Všechno jsem to sledoval dost nelibě. Svým způsobem se vlastně vůbec nic nezmění, Matt mě stále bude mít na krku a bude se o mě starat jen on sám. No, alespoň na to budeme mít nějaké peníze a nebudeme muset chodit žebrat po ulicích, abychom se alespoň najedli.


Všechno bylo přesně tak, jak jsem očekával. V bytě jsme byli téměř pořád sami. Bee nám občas jen donesla peníze na jídlo a nějaké oblečení. Přesto to nebyla závratná suma, nevydělávala si zrovna závratné částky a z něčeho musela živit i sebe a platit nájem, takže mezitím, co já jsem měl nastoupit do první třídy a staral jsem se jen o to, jací kamarádi tam asi budou, Matta čekala školní docházka a navíc se snažil sehnat si nějaké pracovní místo, které by nám trochu přilepšilo. Nakonec sehnal práci v jedné restauraci, kam chodil umývat nádobí - peníze z toho nebyly zrovna závratné, ale na druhou stranu rozhodně lepší něco, než nic.


Až teď, po tolika letech si uvědomuji, jak moc sobecký jsem tenkrát byl. Když jsem si něco usmyslel, mermomocí jsem to musel mít. Bylo mi úplně jedno, jak dlouho na to musí Matt vydělávat - neznal jsem hodnotu peněz. A on se i přes to všechno pokoušel pořídit mi všechno, na co jsem si vzpomněl. Chtěl mi nahradit rodiče a popravdě - dařilo se mu to. Po mámě se mi moc nestýskalo, proč taky? Měl jsem Matta, který by pro mě udělal první poslední. Vůbec jsem si neuvědomoval, jak moc ho to ničí, a jak moc je z toho všeho unavený. A i přesto, že přišel utahaný z práce, sedl si se mnou do obýváku a hrál si se mnou, jak dlouho jsem chtěl. Myslím, že by udělal cokoliv, oč bych ho požádal, jen abych měl radost… nemohl jsem si přát lepšího bratra.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Bezejmenná Bezejmenná | Web | 26. srpna 2011 v 17:53 | Reagovat

Hezká kapitolka. Vážně se těším, jak se to dál bude vyvíjet :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama