3. Kapitola - První školní den

28. srpna 2011 v 10:53 | Werí



Tak přináším další kapitolu, kterou jsem napsala včera po půlnoci :D
Kapitolka to teď bude na pár dní poslední, dneska odjíždím a vracím se ve středu, takže dřív jak ve čtvrtek další určitě nečekejte.
Přednastavila jsem sem akorát dva články s fotkama - jeden na pondělí a jeden na úterý :)








Než jsem se nadál, byl přede mnou můj první školní den. Vlastně jsem se na něj hrozně těšil a téměř jsem ani nemohl dospat. Matt byl daleko více skeptický a já jsem ho vůbec nechápal. Brzy jsem ovšem pochopit měl. On zřejmě dávno věděl, že zapadnout sem nebude taková sranda, jak jsem si myslel já.

Po cestě už mě odvaha pomalu, ale jistě, přecházela - dokonce jsem se Matta chytil za ruku. Když jsme vešli do školní budovy, brzy mi došlo, že něco nefunguje tak, jak by mělo. Děti - hlavně ty starší - po nás koukaly, šeptaly si a smály se. Nerozuměl jsem tomu, nechápal jsem, o co jde a to mě děsilo.

"Proč na nás všichni tak zírají?" pošeptal jsem tázavě Mattovi.

"Zřejmě čtou noviny," zamumlal mi na oplátku. Jen jsem se na něj nechápavě podíval. Nevěděl jsem, co tím myslel.

"Víš, drby se šíří rychle," rozhlédl se kolem a držel si mě pevněji u sebe. Slyšel jsem záblesky rozhovorů ostatních.

"To jsou Greyovi, co?"… "Jak se jim zastřelila máma." … "Prej se z toho zbláznili." … "Nedivila bych se, vypadaj na to."

Snažil jsem se to ignorovat, ale místo toho jsem měl slzy na krajíčku. Matt mě chytil za ramena a dřepl si přede mě, "nevšímej si jich, ano? Nemají o ničem ani páru, takže je prostě ignoruj - brzy je to přejde, najdou si něco jinýho, o čem by se mohli bavit. Vydrž to, brzy bude líp." Díval se na mě tak povzbudivě, že jsem se brzy usmál a kývnul. Věřil jsem mu - můj velký brácha měl přece vždycky pravdu. Nakonec jsem se odvážil pustit jeho ruku a zamířit do třídy, kam jsem patřil - on musel do té své. Celou cestu se za mnou starostlivě ohlížel.

Ve třídě jsem usedl do lavice. Tady si na mě nikdo neukazoval ani nešeptal. Byl jsem mezi šestiletými dětmi - málokteré z nich dokázalo pochopit všechno to, co se stalo a ještě se kvůli tomu posmívat. Tady jsem se cítil dobře - neměl jsem vůbec strach. Naše učitelka byla také milá - jmenovala se Kate. Měla dlouhé zrzavé vlasy svázané do copu a milé modré oči, které se na nás jenom smály. Vysvětlila nám všechno, co bychom mohli potřebovat vědět, rozdala nám učebnice a seznam sešitů, které si musíme pořídit.

S náručí plnou učebních pomůcek jsem kráčel ke skříňkám, které nám byly přiděleny. Když v tu chvíli do mě zezadu někdo vrazil - učebnice se mi rozletěly po podlaze a já sám jsem zůstal ležet jak široký, tak dlouhý na kachličkách. Z nosu se mi spustila krev, protože jsem dopadl dost nešikovně. Chtělo se mi tak moc brečet, ale věděl jsem, že tím bych jim jen dodal zadostiučinění.

"Copak, smrade? Nechybí ti máma? Vypadáš, že budeš brečet, můžu ti donýst pistoli? Určitě ti potom bude líp. BUM," naznačil rukou, že si dává pistoli ke spánku a mačká kohoutek. Byl to blond kluk s kupou kamarádů za zády. Bylo mu asi tak deset, ale vyřídilku měl jako padesátiletý dělník - ty taky nedělají nic jiného, než že mluví sprostě a pokřikují na ostatní.

"Nemůžeš mu dát pokoj, Billy?" zaslechl jsem za sebou naštvaný holčičí hlas. Radši jsem se neodvážil ani nadzvednout hlavu a podívat se, kdo to je. Ležel jsem připlácnutý k zemi a nechával krev skapávat na dlaždice.

"Ale copak, snad ses nám nezamilovala, princezničko. Máš ráda praštěný kluky, jo? To jsem si o tobě nikdy nemyslel."

"Řekla jsem, nech ho být a vypadni," zavrčelo děvče znovu a zřejmě tu mělo mezi ostatními určitý respekt. Billy se na ni jen zamračil, ale už mlčel, nakonec si jen naštvaně odfrkl, "jdeme, tohle nemáme zapotřebí. Ať si ho Hannigenová užije do sytosti."

Když odešli, odvážil jsem se nadzvednout hlavu. V tu chvíli už jsem před obličejem viděl nataženou ruku, "pojď, pomůžu ti na nohy. Vůbec si jich nevšímej, jsou to blbečkové."

"Děkuju," chytil jsem se toho děvčete za ruku a postavil se na nohy. Podíval jsem se na ní. Mohla být tak o dva roky starší, než já - měla blonďaté vlasy, které se jí stáčely podél obličeje do prstýnků. Tmavě modré hluboké oči jí opravdu dodávaly princeznovský vzhled - ten podtrhovaly ještě drobné pihy, které měla na nose a na tvářích.

"Jmenuju se Jamie, Jamie Hannigenová," mile se usmála a kamarádsky mi podala ruku na seznámení.

Jen jsem se podíval na svoji zakrvácenou pravou ruku, kterou jsem si právě utřel nos. Co na plat, ruku jsem si provizorně otřel do kalhot a podal ji, "já jsem James Grey, ale všichni mi říkají Jim."

"Aha, ty jsi jeden z těch bratrů Greyových - už jsem něco zaslechla. Muselo to pro vás být vážně hrozné, ale rozhodně do toho nechci rýpat. Budeme kamarádi, co říkáš?" mile se na mě usmála a já se nezmohl na nic jiného, než na přikývnutí a úsměv na oplátku. Překvapila mě její vstřícnost a otevřenost - moc takových lidí jsem neznal, jestli vůbec někoho.

Ona mezitím v tašce vylovila kapesníček a podala mi ho, "to máš na ten nos, snad to moc nenateče." Usmála se a pomohla mi omýt krev z obličeje. Povedlo se jí to právě včas - chvilku poté totiž dorazil Matt a neumím si představit, jak by řádil, kdyby zjistil, že mi někdo ublížil.

"Tak jaký byl první den?" dal mi ruku kolem ramen a odváděl mě pryč ze školní budovy.

Jen jsem se stihl přes rameno otočit a zamávat Jamie, pak jsem na něj otočil hlavu a usmál jsem se, "lepší, než jsem čekal."

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Bezejmenná Bezejmenná | Web | 28. srpna 2011 v 11:49 | Reagovat

Kruté a pravdivé. To na tvých povídkách miluju. Je to skvěle napsané a já se prostě těším na další díl :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama