Merlin - Stíny magie - 1. kapitola

21. září 2011 v 18:14 | Werí
Přináším vám první kapitolu Merlinovské povídky.
Vím, že povídky poslední dobou moc nepřidávám, ale bohužel nemám tolik času, kolik bych chtěla, takže trochu zaostávám, ale rozhodně o ně nepříjdete...pokud je vůbec někdo čtete :D
Musím přiznat, že tahle povídka mě zatím vážně baví - je to něco jiného, člověk si tu může mnohem více vyhrát s vlastní fantasií :)





Pomalu jsem procházel skrz vesnici před hradem, která byla během nájezdu vypálena. Sledoval jsem, jak na doškových střechách stále doutná dřevo a jak se stoupající kouř kroutí do tajemných obrazců. Pomáhal jsem dávat dohromady zásoby a potřebné věci, které se vyhnuly úhoně - lidé teď byli rádi za pouhý krajíc chleba a teplou přikrývku. Viděl jsem slzy v očích těch, kteří přišli o všechno, co měli - o členy rodiny, o přátele i o domov - chtěl jsem jim pomoct, ale nevěděl jsem jak. Tady byla slova zbytečná a moje kouzla také - byl jsem stejně bezmocný jako kdokoliv tady, nebylo nic, co bych pro ně mohl udělat a to mě ubíjelo. Doufal jsem v to, že moje rodná vesnice spolu se všemi, které jsem tam znal, zůstala ušetřena od této hrůzy.

"Merline," jakýsi hlas mě vytrhl ze zamyšlení, do kterého jsem se nevědomky ponořil. Nadzvedl jsem hlavu a uviděl jsem před sebou stát Gaiuse - dvorního lékaře, mého učitele a zároveň někoho, kdo mi byl téměř otcem. Jen jsem na něj tázavě pohlédl a čekal.

"Měl by sis jít lehnout, ještě sis neodpočinul od té doby, co jsme vyhráli - musíš být unavený."

"Jsem v pořádku," promnul jsem si rychle oči. Nebyl jsem, byl jsem tak neskutečně unavený, že už bych snad ani nebyl schopen usnout. Vlasy jsem měl umaštěné, rozcuchané a plné sazí a popela. Špinavé šmouhy na tvářích a krvavé mozoly na rukách svědčily o tom, že jsem se snažil pomáhat ze všech sil.

Položil mi ruku na rameno a pronesl mírně: "Udělal jsi všechno, co jsi mohl. Teď už to tu zvládneme i bez tebe. Odpočinutý budeš daleko užitečnější, to mi věř."

Letmo jsem přikývl a dal mu za pravdu, pravděpodobně bude lepší, když se uložím do postele a vrátím se do práce až po nějaké chvíli odpočinku. Zřejmě se budu muset také zastavit za Artušem - vůbec si mě k sobě nenechal zavolat. To mu nebylo dvakrát podobné, obvykle si mě volal kvůli každé hlouposti - když chtěl ohřát vodu na koupel, vyprat prádlo, vyleštit boty, donést jídlo - ale od útoku si mě nezavolal ani jednou. Zřejmě pochopil, že tentokrát mám důležitější věci na práci, než obskakovat jenom jeho a nechat se peskovat za každé šlápnutí vedle.

Pomalým krokem jsem se vydal zpátky do hradu. Jen stěží jsem dokázal vléct nohy. Sotva jsem došel k sobě do pokoje, lehl jsem si na postel a okamžitě usnul. Moje sny doprovázely děsivé výjevy plné ohně a řinkotu mečů.

Já sám jsem stál uprostřed bitevní vřavy. Jedinou mojí zbraní byl Excallibur, který jsem držel pevně v ruce a snažil se s jeho pomocí ochránit vlastní život. Nevšiml jsem si ovšem zezadu se přibližujícího vojáka, který na mě vztáhl ruku a pevně mě chytil za rameno - prudce jsem se ohnal…

"Au, Merline," nenadálý zvuk mě navrátil z říše spánku do reality. Rychle jsem se posadil a otevřel oči. Honem jsem zamžoural, abych zjistil, kdo to u mě stojí - byl to Artuš.

"Promiňte," zamumlal jsem kajícně, když jsem sledoval, jak si princ mne čelist, přes kterou dostal pořádnou ránu. I když přiznávám, že mě to vůbec nemrzelo, takovou ránu už si ode mě zasloužil nějakou dobu - za neustálé urážky a hromadu práce. Měl jsem co dělat, abych se nerozesmál, když jsem viděl jeho mírně zmatený výraz v obličeji.

"Nikdy jsem si nemyslel, že dokážeš dát takovouhle ránu," podíval se na mě téměř pobaveně, nebyl vůbec naštvaný, což mu nebylo vůbec podobné. Každé sebemenší šťouchnutí uráželo jeho ego.

"Jak je na tom váš otec?" zeptal jsem se opatrně. Nepředpokládal jsem, že by se měl nějak skvěle, když se jeho jediná dcera, Morgana, chtěla násilím zmocnit trůnu.

Artuš se zachmuřil, "je na tom zle, nevylézá ze svého pokoje, nešel dokonce ani zkontrolovat, v jakém stavu je království a poddaní - naprosto ho to zlomilo."

"Myslíš, že bude schopný dál vládnout?"

"Nevím, možná ano, možná ne… Ne, vždycky byl silný, on to zvládne!"

"Možná je na čase, aby se o Kamelot postaral jeho následník, jste na to připravený," rozvážně jsem prohlásil v naději, že můj úkol se bude konečně chýlit ke konci. Mým úkolem bylo pomoci Artušovi dosednout na trůn.

"Ne!" vyhrkl ze sebe rychle, "král Uther má ještě dost sil, na to, aby se dokázal postarat o svoje království, Merline. Není to žádný chudák, ještě není můj čas."

Viděl jsem na něm, jak v sobě dusí spousty pocitů, které ho svírají hluboko uvnitř. Má neuvěřitelný strach z korunovace a z toho, že on by měl vládnout celému království. Stále je přesvědčený o tom, že na to není připravený a má se ještě hodně co učit. Ano, musí se ještě naučit spoustu věcí, ale my ostatní jsme si jistí, že už teď by dokázal vládnout stejně dobře jako jeho otec a postupem času ještě lépe. Osud mu předpovídá velkou budoucnost, bude největším králem, který kdy žil - sjednotitelem Británie a jeho jméno budou lidé znát ještě spoustu let poté, až se odebere k poslednímu odpočinku. Přesto jsem se neodvážil nic říci, byl tvrdohlavý jako mezek.

"Gaius určitě brzy postaví krále na nohy," povzbudivě jsem prohlásil. Chtěl jsem ho podpořit, nebyl jsem jen jeho sluha - byl jsem jeho přítel a věděl jsem, že moje slova se neberou na lehkou váhu. Stejně tak jsem si byl jistý, že by neváhal položit za mě život, kdyby tomu bylo třeba.

"Tím jsem si jistý," přikývl a zdálo se mi, že jsem na jeho tváři zahlédl vděčný úsměv - takový měl cenu milionů jiných.

Nadechl jsem se a chystal se něco odpovědět, když v tom se rozrazily dveře do mého pokoje. Stál v nich udýchaný voják - v obličeji byl celý červený a zpocený.

"Co se stalo?" Artuš si položil automaticky ruku na jílec meče, kdyby bylo potřeba ho v nejbližších chvílích použít.

"Princi," lapal voják po dechu, "v nedaleké vesnici… byl to útok… nějaké zvíře… obrovské… zabilo dvě děti."

Artušovi přeběhl přes tvář zachmuřený pohled, "Meline, připrav nám koně, pojedeme se tam podívat…"

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Péťa Péťa | Web | 21. září 2011 v 19:02 | Reagovat

Jak jsem mohla čekat něco jiného než dobré. Byla jsem zvědavá, jak se s tím popereš a zatím mě to opravdu dost baví. =)

2 Luc Luc | Web | 21. září 2011 v 19:06 | Reagovat

Skvělý :) :D vážně moc se těším na další část/části?!? :D :)

3 AleXx AleXx | E-mail | Web | 22. září 2011 v 14:30 | Reagovat

Foto soutěž téma "OKO"
http://photos-diary.blog.cz/1109/soutez
Promiň za reklamu...

4 fantasy(Adri) fantasy(Adri) | Web | 28. září 2011 v 17:01 | Reagovat

Pokud máš rád/a svět tajemna, záhad, kouzel a mnoho dalšího, můžeš navšívt můj blog :)

5 BíBí BíBí | Web | 27. října 2011 v 21:47 | Reagovat

Vemi zajímavý příběh. Píšu taky s tématikou Camelotu, ale je to opravdu hodně jiné. Tvoje povídka se mi líbí. Není tam nic navíc a na 1. kapitolu tam ani nic podstatného nechybí. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama