Merlin - Stíny magie - 2. kapitola

28. září 2011 v 23:34 | Werí



Další Merlinovská kapitolka se může někomu se slabším žaludkem možná zdát trochu drastiká, takže předem upozorňuji pro citlivější lidi - pozor! :D









Okamžitě jsem se rozběhl do stájí, abych mohl osedlat koně. V hlavě se mi mezitím honila spousta myšlenek, které mě neskutečně tížily. Obával jsem se, že budeme opět stát proti něčemu, s čím si normální zbraně neporadí a já budu muset opět riskovat odhalení.

Koně jsem osedlal během okamžiku a vyvedl je ze stáje. Artuš už tam na mě čekal - měl na sobě kroužkové brnění a v ruce meč. Byl připravený bít se za svoje poddané do posledního dechu.

Nasedli jsme na koně a celou cestu jeli mlčky. Každý z nás byl ponořen do svých vlastních myšlenek, které jsme spolu neměli touhu sdílet. Já přemýšlel nad tím, kdy všechny hrůzy, které dopadají na Kamelot, konečně skončí. Nechápal jsem, proč se tu děje tolik věcí, proč lidé trpí - vždyť většina z nich neudělala nic špatného. Cesty boží jsou zřejmě nevyzpytatelné. Možná za to můžou náboženské války mezi pohany a křesťany, každý má své vlastní bohy a bojují za svou pravdu. Během toho ale zapomínají na náboženské rituály a oběti, vyšší síly se nejspíš zlobí.

Vesnice, kterými jsme projížděly, nevypadaly o nic lépe, než ta pod Kamelotem. Všude byly spálené domy a plačící lidé. Přesto jsme jim nemohli pomoci, nebylo jak. Naše pomoc teď byla potřeba jinde - v Maridunu. Jakmile jsme dorazili do vesnice, bylo nám jasné, že voják nepřeháněl. Ve vesnici byl zmatek, lidé pobíhali sem a tam a vytvářeli obrané zdi kolem kostela, kam se chtěli všichni ukrýt.

" Co se tu stalo?" Artuš seskočil z koně a zastavil si zrovna probíhající dívku. Vypadala vyděšeně a zmateně. Chvíli na něj koukala a pak se hluboce uklonila.

"Princi Artuši, nemysleli jsme si…"

"Že přijedu? Nemohl jsem to nechat jen tak. Řekněte mi, co se stalo." Držel ji konejšivě za rameno, aby se uklidnila a přestala se třást. Jen na okamžik zavřela uslzené modré oči a poté je znovu otevřela.

"Moje sestra, princi, něco ji…," těžce polkla a oči se jí znovu zalévaly slzami, "…roztrhalo." Jakmile dokončila větu, propukla v pláč. Sledoval jsem Artuše, který v tu chvíli nevěděl, co dělat. Popostrčil jsem ho blíž k děvčeti, aby ji objal nebo alespoň poplácal po zádech. Zatvářil se zmateně, ale pak dívku neobratně poplácal po zádech, "To bude dobré, zjistíme, co to udělalo a zbavíme vás toho."

"O… omlouvám se, princi," vzlykla dívka, "tohle se vůbec…ne… nesluší," ještě jednou vzlykla a ustoupila od něj.

Artuš si jen odkašlal, "v pořádku, rád pomůžu… potřebným. Můžete mi ty děti… ukázat?"

Jen lehce přikývla a mlčky se rozešla ke kostelu. Lidé nám ustupovali z cesty a v jejich očích se najednou zračila naděje. Slyšel jsem kolem nás šepot. "Je to princ Artuš?" … "Přišel nám pomoct." … "Nejsme ztracení."

Pustili nás dovnitř, kde před oltářem ležela dvě malá tělíčka zahalená do starých dek. Jen tiše a opatrně jsem spolu s Artušem poklekl před těla a poznamenal se křížem, aby lidé neřekli, že se rouhám před bohem. Zlehka jsem odhrnul deku z jednoho těla. V tu chvíli jsem obrátil tvář jinam a dal si ruku před pusu, abych nezačal zvracet. Viděl jsem mrtvé během boje - poraněné mečem, bez končetin - ale nikdy nic takového. Děti měly rozdrásaná hrdla, skrz krvavé cáry prosvítaly kosti a kusy masa byly nenávratně pryč.

Rychle jsem se zvedl a otočil se k tělům zády. Přesto jsem je stále viděl pokaždé, když jsem zavřel oči. Viděl jsem najednou všechno - hrající si děti na zahradě za domem. Dospělí o kus dál pobíhali a snažili se napravit škody po nájezdu. Najednou cosi zapraskalo o kus dál v trávě, drobná holčička zvedla hlavu a zadívala se do keře, kde se zahýbala větvička. Pak se udělalo ticho, ne uklidňující, ale děsivé - takové ticho, které bývá před bouří. Najednou se zpoza keře ozvalo hluboké hrdelné zavrčení, při kterém stydla krev v žilách, a ježily se chloupky v zátylku. Rychlostí blesku zvíře vyrazilo zpoza hustých větví. Vzduchem se mihl šedý kožich a vyceněné zuby, které by dokázaly jediným stiskem zlomit kost. Vypadalo to jako vlk, ale bylo to větší, s výrazem šíleného člověka v očích.

Z dětských úst nezazněl jediný výkřik, útok proběhl v naprosté tichosti. Z vlčích špičáků už kanuly sliny smíšené s krví. Z otevřených ran na dětských krcích prýštila rudá tekutina, která s sebou odnášela tak mladý život. Tesáky a spáry se zarývaly do bezbranných těl a trhaly z nich kusy masa, které pak zvíře hltavě polykalo. Zuby skřípaly o kosti, které pod sílou stisku praskaly a vydávaly šílený zvuk. Už jsem to nemohl dál sledovat, musel jsem někoho zavolat, musel jsem něco udělat… najednou se vlčí oči upřely na mě, nebyly ovšem vlčí, měly naprosto lidský výraz - vykřikl jsem.

Ležel jsem jak dlouhý, tak široký na podlaze kostela. Postarší paní mě starostlivě přikládala na čelo studený obklad. Prudce jsem se posadil a rozhlédl se. "Co se stalo?" zamumlal jsem zmateně.

"Omdlel jsi," paní mě opět položila na záda, "ne každý snese takový pohled, chápu to."

"Ne, já jsem to…" chtěl jsem říct, že vím, co se stalo, co je zabilo, ale naštěstí jsem se včas zarazil a rozhodl se mlčet, "zřejmě se mi vážně zamotala hlava." Letmo jsem přikývl a opatrně se postavil na nohy. "Kde je Artuš?"

"Šel se podívat kolem, jestli nenajde nějaké stopy."

Přes tvář mi zřejmě přelétl vyděšený pohled, vrávoravě jsem popošel pár kroků a musel se chytit lavice, zřejmě jsem si dal pořádnou ránu do hlavy.

"Děje se snad něco? Vypadáš vyděšeně."

"Musím za ním," dostal jsem ze sebe přidušeně, sebral jsem veškeré síly a rozběhl se ven z kostela. Musel jsem ho najít, okamžitě. Začínalo se smrákat a z lesa se ozývalo táhlé děsivé vytí. Věděl jsem, že jde o každou minutu…

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Péťa Péťa | Web | 30. září 2011 v 11:35 | Reagovat

Mě to zas tak drastický nepřišlo. =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama