...výlev...

25. září 2011 v 18:59 | Werí |  Diary

"Kdybych mohl Bohu položit jedinou otázku,
zeptal bych se: Proč já? Proč zrovna já?"

Jo, přesně takové mám teď pocity. Furt přemýšlm nad tím, jestli jsem tak špatný člověk, že se musí všechno akorát bortit. Od února, co je máma doma a pořád se ji všechno zhoršuje, to se mnou jde měsíc od měsíce z kopce - přestávám to zvládat. Sleduju, jak se pořád přidávají jiné problémy, jak se ztrácí před očima a přitom nemám ke komu utéct. Mám člověka, kterému se můžu svěřit, ale nemůžu za ním utéct a vybrečet se, nemůžu ho obejmout - jsem na to tak hrozně sama.
V tátovi hledat oporu nemůžu, nikdy jsme se nemuseli a tohle nás možná spíš ještě víc rozdělilo, než spojilo. Doteď jsem pořád mohla mluvit s mámou, i když jsem o ní měla strach, ale jak se všechno zhoršuje, nedá se bavit ani s ní. Poslední dobou pořád jen křičí a nadává a já se tak moc držím, abych ji to neoplácela... pořád si říkám: "Co kdyby to bylo naposled, co s ní mluvím, nemůžu na ní být taková." tak se radši stáhnu k sobě do pokoje a snažím se nebrečet.
Přerůstá mi to přes hlavu, nikdy v životě jsem nebyla pesimistický člověk, ale teď tak nějak ztrácím veškerý smysl života. Příjdu si, že už mám tak málo, pro co bych žila. Žiju pořád jen ve strachu, že příjdu ze školy nebo se vzbudím a zjistím, že něco je špatně... že už to nikdy nebude jako dřív. Nejhorší je ta nevědomost, že nikdo neví, co s mámou je, že nevím, jestli umře nebo se uzdraví... všechno se to na mě valí ze všech stran a já už to přetávám zvládat.... držela jsem se docela statečně tolik měsíců, ale už to na mě prostě dopadá a úplně neskutečným způsobem. Jako teď jsem se snad nikdy v životě necítila, nevidím před sebou nic, na co se můžu těšit, žádná motivace do života... Vždycky jsem si o sobě myslela, že jsem silná, že mě jen tak něco nerozhodí, ale tohle je zřejmě i nad moje síly... už vážně nevím, co mám dělat, aby to bylo lepší...

Tohle není žádný článek na informace nebo... na cokoliv jiného. Prostě jsem se potřebovala vypsat, vypsat ze sebe to, co mě tak moc ničí a co přestávám zvládat. Pořád doufám,ž e se něco stane a bude to lepší, ale kdo ví...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Werča Werča | Web | 26. září 2011 v 21:10 | Reagovat

:( smutný článek...
Někdy je lepší se pořádně vybrečet, třeba i sama do polštáře. Samozřejmě, že to nic nevyřeší, ale trošku se ti uleví.
Nikdy jsem nebyla ve tvé situaci, tak ti ani nemůžu přesně poradit, co máš dělat, ale hlavně neztrácej naději!! Držím palce, ať se všechno zlepší! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama