7.Kapitola - Pohádka skončila

21. října 2011 v 22:55 | Werí


Po delší době opět přidávám povídku o Jimmym :)
Je taková trochu akčnější a drsnější, než byly předchozí kapitoly, tak uvidíme, jak se bude líbit :)








Vztek ve mně kypěl čím dál tím víc. Zřejmě jsem jednal neuváženě a zbrkle, jenže jsem nesnesl, aby někdo sáhl na holku - natož když to byla moje Jamie.

Přesně jsem věděl, kde je najdu. Téměř každý den chodili hrát do baru karty. Zahlédl jsem je hned ode dveří a rozešel se k nim. Jeden z nich si mě téměř okamžitě všiml a kývnul na ostatní. Všichni zvedli hlavy od karet a podívali se na mě. Nejstarší kluk z party se zvednul s pobaveným výrazem od stolu.

"Ale, ale… naše malá krysa dostala vzkaz a dorazila," zahalekal posměšně.

"Tomu ty říkáš vzkaz?" zavrčel jsem, "když máte nějakej problém, řešte ho rovnou se mnou a ne s ní."

"Přece bys nám to nevyčítal, ta malá kurvička dostala, co si zasloužila - přežije to."

Jen jsem přimhouřil oči, "pojď ven."

Celá parta kluků se hlasitě rozesmála, "Ty se snad chceš prát, prcku?"

"Řekl jsem - pojďte ven," nečekal jsem na odpověď a rozešel se ven. Věděl jsem, že půjdou za mnou, nenechali by to jen tak. Samozřejmě, jsem za chvíli slyšel dusot bot o chodník - otočil jsem se, šli za mnou všichni do jednoho.

Věděl jsem, že si říkám o průšvih, ale nedokázal jsem couvnout, měl jsem v sobě až příliš potlačovaného vzteku, který chtěl ven. Stejně tak chtěla ven pistole, kterou jsem měl za pasem - pořád mi ovšem ještě zbývalo dost zdravého rozumu, abych ji nechal tam, kde je.

"Tak co bude, skrčku?" popošel ke mně šéf partičky. Byl tak o pět let starší, než já, takže jsem proti němu neměl nejmenší šanci, ale to mi bylo jedno.

"Čekám, jestli si na mě troufneš, srabe," ušklíbl jsem se a sledoval, jak se mu mění výraz ve tváři z pobaveného na naštvaný.

"Co jsi to řekl, Greyi?" procedil skrz zuby.

"Řekl jsem - srabe," v tu chvíli jsem se jen tak tak stihl uhnout před ranou pěstí.

"Kdo je tu srab, co? Neper se jako holka."

Povedlo se mi vyhnout se ještě jedné ráně a jednou ho praštit. Okamžitě se mu z nosu spustila krev. Jen zaklel, ale okamžitě mi to vrátil - dostal jsem šílenou ránu pod pás - až mě to srazilo k zemi. V tu chvíli se kolem mě semkla celá ta skupina kluků, která jen čekala na příležitost. Nepřišlo jim vůbec nesportovní, že jich bylo asi pět na mě samotného, navíc když jsem ležel na zemi.

Myslel jsem si, že mě každou chvíli musí popraskat všechna žebra - začínal jsem se dusit a cítil jsem v puse spoustu krve. Najednou do mě ovšem přestali kopat. Nevěděl jsem proč, myslel jsem si, že mě konečně nechají být, že jsem dostal svoji lekci. Tím to ovšem nebylo, v tu chvíli jsem totiž slyšel příšerné vrčení, při kterém stydla krev v žilách.

"Co to je za čokla doprdele," slyšel jsem jednoho z nich vyjeknout. Snažil jsem se sebrat se a nadzvednout hlavu, i do očí mi stékal pramínek krve a špatně jsem viděl - přesto jsem zahlédl černobílý kožich Sama.

"To ta děvka ho sem přivedla," najednou se mu v ruce objevila zbraň. Já jsem si během toho všiml Jamie, která stála opodál a v tuhle chvíli se přestala strachy hýbat. Já jsem se snad bál ještě víc než ona. Pokoušel jsem se rychle zvednout a postavit se na nohy. Podlamovala se mi kolena, ale strach byl silnější. Nakonec se mi povedlo zůstat stát, jenže v tu chvíli zazněl výstřel. Zastavil se mi dech, Jamie byla ovšem nedotčená. Místo toho jsem zaslyšel slabé zakňučení. Stočil jsem pohled na svého psa - ležel na zemi a kožich se mu začínal barvit krví.

Všechno jsem najednou viděl jakoby zpomaleně. Sledoval jsem, jak Sam přivírá oči a z rány se mu valí krev. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, co se vlastně stalo a co ti sráči provedli. Téměř bezmyšlenkovitě jsem si sáhl za pas a vytáhl pistoli. Vůbec jsem nepřemýšlel nad tím, co dělám. Věděl jsem jen, že mačkám kohoutek, ale nedokázal jsem to ovládat. Dřív, než kdokoliv stačil zareagovat, z mojí zbraně vyletěla kulka a zavrtala se do břicha klukovi, který střelil po Sammym. Rána ho dostala na kolena a triko se mu začínalo barvit rudou tekutinou.

V tu chvíli se všichni semkli kolem něj. Čekal jsem, že po mě vystřelí, ale nikdo to neudělal. Možná to bylo tím, že já jsem zbraň okamžitě pustil na zem a v předklonu, div ne po čtyřech, jsem se doplazil k Samovi. Ještě dýchal, ale jen povrchově a těžce. Bylo mi jasné, že už nemůžu nic udělat. Zoufale jsem mu zabořil hlavu do kožichu a cítil jsem teplo na tvářích, které působily moje slzy.

"Nenechávej mě tu, tohle ne…" klečel jsem u něj a šeptal mu zoufale do ucha. Snažil se mi ještě naposledy oblíznout obličej. Nechal jsem ho. Nevnímal jsem nic kolem sebe, jen umírající zvíře, které pro mě znamenalo spolu s Jamie všechno na světě. Klečel jsem tam a držel ho v náručí, když se naposledy nadechl. Do té doby jsem nevěděl, že může něco takhle bolet. Cítil jsem, že mě pevně objali něčí ruce - věděl jsem, že je to ona. Nic neříkala, jen mě pevně držela a hladila mě po vlasech.

Nerozrušil mě ani zvuk houkaček, který nás brzy obklopil. Téměř jsem nevnímal, když mi nasazovali želízka a odváděli do auta - pro kluka z té party přijela sanitka. Byl jsem trochu jako v jiném světě. Když se mě na něco zeptali, nedokázal jsem odpovědět. Dostal jsem od nich i pár ran, abych se probral - zbytečně. Nedokázal sem jim říct, co se stalo - sám jsem si totiž nebyl vůbec jistý, co jsem vlastně udělal.

Možná jsem si to uvědomil až tehdy, když jsem seděl před soudem - za ublížení na zdraví. Ten kluk to naštěstí přežil, díky tomu, že mi ještě nebylo osmnáct, jsem dostal rok. S tím, že se mi za dobré chování může trest zkrátit na polovinu. Viděl jsem tenkrát Matta - styděl se za mě a Jamie, ta často brečela, nechtěla mě pustit. Měl jsem o ní strach, ne o sebe, ale o ní. Nechtěl jsem ji opouštět, loučili jsme se dlouho a slíbila mi, že za mnou bude často chodit.

Před začátkem prázdnin jsem nastoupil na výkon trestu. Když jsem na sebe natáhl vězeňské oblečení a zapadly za mnou dveře cely, necítil jsem se zrovna nejlépe… rozhlédl jsem se po 'spolubydlících'. Všichni byli starší a nevypadali zrovna přátelsky…

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Bezejmenná Bezejmenná | Web | 22. října 2011 v 9:43 | Reagovat

Páni, takhle depresívní kapitola... To se m ovšem na tvých povídkách líbí. Jsou ze života, žádné slaďárny beze zla... No rozhodně se těším na další kapitolu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama