Merlin - Stíny magie - 3. kapitola

1. října 2011 v 20:33 | Werí


Přicházím s další kapitolou Merlina, vlastně mě to dost baví, proto se teď věnuju hlavně tomu, už to nebude mít moc kapitol, tak dvě max. tři, ale co... ne každá povídka musí být dlouhá jak týden :D tak si to užijte :)










Běžel jsem, co mi síly stačily. Ačkoliv se mi stále dělaly mžitky před očima a zvedal se mi žaludek - nemohl jsem zastavit. Kdyby se mu něco stalo, neodpustil bych si to.

"Artuši?!?" zakřičel jsem na kraji lesa a rozhlížel se kolem sebe. Nikde jsem ho neviděl, smrákalo se a v lese už bylo šero - viděl jsem jen stíny a každý pohyb mě děsil. Najednou jsem zaslechl šramot, šustění větví. Bylo to přímo za mnou a dýchalo mi to na krk. Opatrně jsem pootočil hlavu, když mě něco pláclo přes ramena. Prudce jsem odskočil a otočil se, připraven bojovat na život a na smrt s… Artušem?

"Proč jsi to udělal?!?" vyjekl jsem na něj prudce.

Jen se rozesmál, "měl by ses vidět Merline. Ten pohled už nikdy nedostanu z hlavy."

Díval jsem se na něj dost naštvaně, tohle nebyla vůbec hezká sranda, mohl jsem mu ublížit, i když on sám vůbec netuší, jak moc.

"Děláš si z toho srandu, ale tady není čas na fóry," obořil jsem se na něj. "Někde tu pobíhá monstrum, které dočista roztrhalo ty děti. Viděl jsi je? Viděl jsi je vůbec?" Tady šla úcta k němu stranou - choval se jako dítě.

"Nezapomínej, s kým mluvíš."

"Princ je princem jenom pokud se tak chová."

Zatvářil se naštvaně a uraženě, přesto nakonec lehce přikývl a tím mi dal neznatelně za pravdu. Nahlas by to nikdy nepřiznal, ale už tohle od něj bylo docela velké gesto.

"Příště se mnou takhle nemluv."

"Tiše," zašeptal jsem.

"Neokřikuj mě, ty tu nevelíš."

"Řekl jsem ticho!" vyjekl jsem na něj, ale na to už bylo pozdě. Vedle nás se rozhrnulo křoví a hleděli jsme do očí největšímu vlkovi, jakého jsem kdy v životě viděl. Vlastně ani tak nevypadal jako vlk - ano, měl vlčí rysy, ale dost jich bylo i lidských. Hlavně výraz v očích - byl to sice výraz šílence, ale šíleného člověka, ne vzteklého vlka.

Artuš prudce vytasil meč. Ve vlčích očích se jen pobaveně zablesklo. Vlastně jsem sdílel jeho pocity. Nechápal jsem, co chce Artuš proti takovému zvířeti dokázat s tím párátkem, co držel v ruce.

Vlk vyrazil a chňapl, Artuš se mu stihnul vyhnout, ale zasadit mu ránu se mu nepovedlo. Ten vlkodlak ho nechtěl zabít, alespoň ne hned. Hrál si s ním jako kočka s myší. Následovala série úskoků a vrčení. Téměř jsem nestíhal sledovat, co se děje a kde zrovna jsou. Jediné, co jsem věděl, bylo, že musím něco udělat, nebo skončí Artuš rozdrásaný na maličké kousky a já pravděpodobně s ním. Zvíře si mě vlastně vůbec nevšímalo, soustředilo se na něj. Já jsem nebyl hrozba - byl jsem jen bezvýznamná postavička v tak důležitém zápase, ve kterém šlo o život.

Rychle jsem se rozhlížel, abych našel cokoliv, co by mi mohlo pomoct. Něco, čím bych mohl to děsivé zvíře zastavit. Nemohl jsem teď myslet na svoji bezpečnost, nemohl jsem čekat, dokud bude bezpečná chvíle na to, aby si mě princ nevšiml. Buď jsem se musel vystavit odhalení, anebo jsem mohl nechat Artuše zemřít a každému je jasné, co byla moje volba. Nebyl to jen můj osud, co mě k němu vázalo - bylo to něco silnějšího - bylo to přátelství a já jsem nemohl nechat přítele zemřít. Tolik lidí už mi zemřelo - můj nejlepší přítel, potom láska, která ve mně zaplála poprvé v životě a nakonec otec, kterého jsem jen stěží stihl poznat. Neměl jsem na vybranou, nemohl jsem ztratit dalšího člověka.

Artuš najednou zakopl o větev, která za ním ležela. Dopadl na záda, až to zapraskalo - zaslechl jsem jeho bolestivý výkřik. Meč sice držel pevně v ruce, ale čelisti zvířete se k němu začaly přibližovat a z dlouhých špičáků odkapávaly sliny. Princ se teď díval tváří v tvář smrti a já jsem musel něco udělat. Rychle jsem se rozhlédl, přímo nad vlkem byla velice silná větev. Rychle jsem v mysli našel správná slova pro kouzlo, zvedl jsem ruku a zamumlal zaříkávadlo zapomenutým keltským jazykem. Moje oči zlatě zazářily a najednou se ozval praskot větve.

Zvíře obrátilo oči nahoru a už nestihlo uskočit před těžkou větví. Ozvalo se pronikavé zakňučení, když dřevo dopadlo vlkovi na hřbet. Nohy se podlomily a těžké tělo dopadlo s ránou na jehličí. Na nic jsem nečekal, okamžitě jsem k němu přiskočil, vyndal vlastní meč a zabodl ho zvířeti do těla. Ozvalo se další zakníknutí a pak už jen vlk pomalu zavíral oči. S jeho životem z něj vyprchávalo i starodávné prokletí. Drápy se protahovaly a měnily se v prsty, kožich začínal mizet, čumák se zkracoval a vlasy prodlužovaly. Naposled zvíře vydechlo už v lidské podobě - byla to dívka, sotva plnoletá. Nechápal jsem spravedlnost světa, když může uvalit kletbu na někoho takového.

Nemohl jsem se na ni dál dívat a odvrátil jsem tvář, najednou se moje oči střetly s Artušovými. Nikdy jsem takový výraz neviděl, píchlo mě u srdce - ten pohled mě bolel, první vypadal nevěřícné, poté jsem v nich viděl zradu, bezmoc a nakonec - to mě zabolelo nejvíce - něco, co se až moc blížilo k nenávisti. Stále jsem doufal, že se po odhalení mých kouzelných schopností nic nezmění, pletl jsem se… teď jsem pro něj byl jiný člověk - byl jsem ZRÁDCE.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Péťa Péťa | Web | 2. října 2011 v 21:32 | Reagovat

Fíha.. to zní dost bře.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama