8. Kapitola - Těžký vězeňský život

3. listopadu 2011 v 14:40 | Werí

Po nějaké době přicházím s další kapitolou povídky. Minule jsme se s Jimmem rozloučili, když nastoupil na výkon trestu za ublížení na zdraví - tento díl líčí jeho život ve vězení. Tak si to užijte :)










Rozhlédl jsem se po ostatních na cele. Sdílel jsem ji se dvěma staršími kluky. Ani jeden nebyl andílek - ten starší seděl za zneužití a zabití dvou malých děvčat a ten druhý za masivní obchod s drogami. Ani jeden nebyl zrovna přátelský a zažíval jsem s nima dost krušné chvíle.

Byl jsem nový a všichni se po mě vozili a zkoušeli, co vydržím a co všechno překousnu. A nebylo to zrovna přátelské pošťuchování.

První problémy jsem zažil už další den při obědě. Nandali mi na plastový tác cosi, o čem tvrdili, že je jídlo. Donesl jsem si to ke stolu, u kterého nikdo neseděl a jen jsem se v tom vrtal plastovou vidličkou. Najednou si vedle mě sesedli z obou stran. Ani jsem nezvedl oči od jídla a dál tak nějak jedl, i když mě dost znervózňovali.

"Copak, nechutná ti?" popíchl mě jeden z nich a dal mi ruku na zátylek, "jen papej." Prudkým pohybem na mě zatlačil, což jsem nečekal a pěkně si vymáchal obličej v jídle. Zvedl jsem prudce hlavu a ohnal se po nich. Jen se rozesmáli, vůbec nic si ze mě samozřejmě nedělali.

"Páni, ty musíš mít hlad, ale seš pěkný prase, víš to?" poplácal mě po zádech a zvedl se odemě. Jen jsem cosi zavrčel, ale nic dalšího jsem radši neřekl. Bylo mi jasné, že jsetli nechci dostat přes hubu, musím mlčet - i když to byl pro mě vcelku problém. Radši jsem si jen otřel obličej do rukávu a jídlo jsem odnesl. Už jsem se na něj nemohl ani podívat.

Brzy se za mnou stavila Jamie, skoro mě překvapilo, že ji ke mě pustili. Seděl jsem u stolu a ona seděla proti mě. Zatím jsem ani nebyl nijak pomlácený ani odřený.

"Jak to tu zvládáš?" dívala se na mě starostlivě, věděl jsem, že má strach a že by tu se mnou nejradši zůstala.

"Dá se to, myslím, že to mohlo být horší. Co ty? Jak jsi na tom?"

"Bydlím teď u vás v bytě - Matt se tam vrátil, abych nebyla sama. Docela se o mě stará," usmála se na mě, "nemusíš mít strach, zlato."

Docela mě uklidnila - věděl jsem, že na Matta je spoleh, že by nedopustil, aby se ji něco stalo.

"Dobře, nebudu," usmál jsem se, "moc mi chybíš, už bych chtěl být zpátky u tebe." Držel jsem ji za ruku, jiný kontakt nebyl moc dovolený, nanejvíš polibek na rozloučenou. Mučilo mě to, nejradši bych ji obejmul a už nikdy nepustil.
Když se zvedala, slyšel jsem kluky, jak pískají a pokřikují na ni. Jen jsem zatnul pěsti a klouby mi bělaly, jak jsem je prudce tiskl k sobě. Měl jsem tolik chutí se do nich pustit a rozbít jim hubu. Nemohl jsem, kdybych to udělal, akorát bych vyvolal konflikty. Naštěstí si nedovolili nic jiného, než jen pokřikovat, takže jsem vydržel a prostě jen seděl.
"To je tvoje baba, jo? Tak takovou kundu bych si klidně někam zatáhl."

"Nemluv o ní tak," zavrčel jsem.

"Copak, ty ji máš snad rád?" zasmál se jeden z nich, "holky jsou dobrý jen na jedno. Ošukat a pak se na ně prostě vysrat."
"Nepleť se do toho, to je moje věc, prostě si ji neber do huby," přimhouřil jsem oči a prostě odešel. Stejně nás svolávali na dvůr, kde jsme museli jak volové běhat kolem dokola, abychom prý moc nezaháleli.

Večer nás po sprše konečně pustili do cel a zavřeli. Jen jsem si lehnul na postel a pokoušel se usnout. Trochu mě znervózňovali ty dva kluci, pořád si spolu něco šeptali a koukali po mě. Nebyl jsem si absolutně jistý, o co jim může jít. Brzo jsem to měl poznat.

Když už jsem konečně trochu zabral, cítil jsem, že mě drapli za rameno a stáhli na zem. Rychle jsem se postavil na nohy, "co blbnete, magoři?" vyjel jsem na ně. Donutil jsem je jen k smíchu. Jeden z nich mě chytil za rameno a donutil mě kleknout si zpátky na zem.

"Teď budeš dělat to, co budem chtít, Jimmíku. Nepočítej s tim, že tě tu někdo bude šetřit. Budeš naše malá děvka." Chytil mě za vlasy a zvrátil mi hlavu dozadu. Klečel jsem v dost ponižující poloze a hlavu jsem měl zakloněnou, abych viděl na ně nahoru. Držel mě za vlasy celkem pevně, koukal jsem mu do očí. Nemínil jsem uhnout. Přesně jsem věděl, co po mě ten úchyl chtěl. Ale já jim nemínil dělat někoho, na kom si budou ukájet svoje potřeby.

"Zapomeňte, vyhul si ho sám," ušklíbl jsem se. Zrovna se totiž chystal sundat si kalhoty. Trochu se zarazil a přimhouřil oči.
"Vážně si myslíš, že tu můžeš rozhodovat o tom, co budeš dělat a co nebudeš? To tady nikoho nezajímá, budeš dělat to, co ti řeknem nebo tady zažiješ peklo."

"Na to peklo se těším," koukal jsem mu pořád do očí, neuhýbal jsem pohledem. Propaloval jsem ho, jak nejlépe jsem uměl, začal se trochu ošívat, ale snažil se to nedávat znát.

"Chlapec si o sobě moc myslí," ušklíbl se, "tak mu ukážemě, že tady se neodmlouvá." Rozvázal si tkaničky od kalhot. Nerozhodilo mě to, ani jsem nesklonil oči níž, rozhodl jsem se to udělat jedinou cestou, která mě napadla.

"Zkusíš to a garantuju ti, že o něj příjdeš. Takže si rozmysli, jestli to chceš pokoušet, pak už by sis asi nikdy nezašukal, debile," asi jsem vyzněl i poměrně výhružně, protože se zarazil a kalhoty si nechal na sobě. Chvíli se na mě ještě díval a nakonec mi pustil i vlasy, které pevně držel. Konečně mi povolil tlak na páteř a já se dokonce i s námahou postavil. Bylo mi jasné, že už nic takového po mě chtít nebudou - nebyl jsem jako většina těch kluků tady, kteří měli strach a tak udělali i spoustu věcí, které jim byly proti srsti. Já bych se k tomu nesnížil - dal jsem najevo odboj a věděl jsem, že mám v něčem vyhráno. Získal jsem alespoň malý zlomek respektu a ocenili moji odvahu. Prostě mě nechali lehnout si do postele a ten večer už na mě ani nesáhli, ani na mě nepromluvili.

Od té doby byl trochu větší klid, než do té doby. Samozřejmě mi občas ukázali, kde je moje místo, takže jsem měl tržné rány a modřiny, ale ne nic, co by se nedalo přežít. Nebylo to tak hrozné. Ničila mě tu spíš samotná skutečnost, že jsem na to sám a že nemůžu být s Jamie. Měl jsem tak trochu strach, že na mě nepočká, že už tu pro ní nebudu moct být....

Předchozí kapitola / Další kapitola
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Bezejmenná Bezejmenná | Web | 3. listopadu 2011 v 17:11 | Reagovat

Ten má opravdu pevný nervy. A vůbec mu nezávidím jeho situaci.
Já bych ve vězení být nemohla. Jsem naprosto děsnej cholerik, do obrátek mě vyrotočí úplná maličkost (dnes jsem řvala na dveře, protože byly zamčené :D). Kdyby do mě někdo jen rýpnul, tak bych ho asi na místě zabila. A tak by to šlo dál, dokud by mě nedali na elektrický křeslo,...
Ehm, ale to jsem trochu odbočila od kapitoly.
Kapitola byla napsaná fakt dobře napsaná, nemůžu nic vytknout :).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama