Merlin - Stíny magie - 5. kapitola

7. listopadu 2012 v 16:39 | Werí

Po dlouhé době jsem dopsala další kapitolku - psala jsem abych si trochu ulevila od učení, kterého mám teď na vejšce nějakvíc, než jsem čekala :D tak si to užijte :)












První noc pro mě byla dlouhá a bezesná. Nedokázal jsem udržet zavřené oči. Kdykoliv mi spadla víčka, viděl jsem děsivé obrazy ze své budoucnosti - žádný z nich nezahrnoval šťastný a spokojený život po boku Artuše.
Nejhorší byl pocit, který mi celou dobu svíral hruď - pocit zrady. Zrady ze strany svého nejlepšího přítele. Vždycky jsem doufal, že až se to Artuš někdy dozví, příjme mě takového, jaký jsem. Jak moc jsem byl naivní. Nebyl to můj přítel, byl to jen můj pán a já jsem byl obyčejný sluha, který se dá lehce nahradit za jiného. Všichni ti lidé, co mě přesvědčovali o opaku - všechny jsem je najednou nenáviděl. Nenáviděl jsem je za to, že ve mně zaseli semínko naděje, které začalo nebezpečně rychle klíčit.
Sledoval jsem, jak začíná pomalu pronikat světlo skrz zamřížované okno. Paprsky se pomalu plazily po stěně. Mě v tu chvíli ovšem připomínaly jedovaté hady, kteří se mě snaží sprovodit ze světa. Trochu jsem očekával, že se najednou rozrazí dveře cely a mě odvedou na nádvoří Kamelotu - na popraviště. Teď už o mých skutcích určitě ví i Uther a plánuje nejlepší způsob mého odstranění.
Zaslechl jsem kroky blížící se k mé cele. Srdce mi najednou začalo bušit jako zvon, až se mi z toho začalo dělat nevolno. Tak už je to tady, tímhle končí celý ten můj slavný osud. Možná si to zasloužím, možná jsem selhal v plnění svého úkolu a Morgana je vítěz tohoto klání. Všechny jsem zklamal - a nejvíce jsem zklamal sám sebe.
"Merline?" ozval se najednou známý hlas.
"Lancelote?" vyškrábal jsem se na nohy tak rychle, jak mi to síly dovolily. Byl jsem zesláblý hladem a promrzlý až do morku kosti.
"Vypadáš hrozně," konstatoval a pokusil se povzbudivě usmát.
"To jsem chtěl přesně slyšet," lehce jsem se uchechtl. "Každopádně… už nemusíš dál střežit moje tajemství, určitě se ti ulevilo." Chytil jsem se rukama mříží a sklonil hlavu. Nedokázal jsem se podívat do očí dokonce ani jemu.
"Rád jsem hlídal tvé tajemství, jsi můj přítel, Merline. A stejně tak jsi Artušův přítel."
"Vím, že má Artuš dost hrubé způsoby, ale řekl bych, že ani on nezavírá přátele do žaláře a nedá jim najíst ani napít." Byl jsem smířený se svým osudem, byl jsem zlomený. Když jsem pozvedl oči na Lancelota, viděl jsem v těch jeho zklamání nebo možná zoufalství. Věděl jsem, že je to kvůli mně, že ze všech lidí jsem ten poslední, od koho by očekával uznání prohry.
"Ještě není všechno ztraceno, Merline. Uther nic neví, Artuš mu o tom neřekl."
"Vážně?" Svitla ve mně alespoň malá jiskřička naděje, která ovšem znovu pohasla. Uvědomil jsem si, že pokud mě Artuš nenechá popravit, nechá mě vyhnat. To by pro mě byl horší trest, než smrt. Neměl jsem kam jít. Všichni mí blízcí byli mrtví - Freya, otec. Zbývala mi už jen matka. Ano, pokud mě Artuš vyžene, vrátím se do Ealdoru a navždy se vzdám kouzel. Budu žít jako každý normální člověk ve vesnici.
"Dostaneme tě odsud, věř mi," ještě naléhavě zašeptal Lancelot a odešel. Nemohl se tu dlouho zdržovat, bylo by to podezřelé. Nechtěl jsem jejich pomoc, nechtěl jsem jim být nic dlužný, když jsem musel odejít. Navíc, každému by bylo jasné, že mi pomohli oni a měl bych je na svědomí. Věděl jsem, že musím zmizet - dnes v noci. Musím odejít a už nikdy se neohlédnout zpátky.
Celý zbytek dne jsem si v hlavě promýšlel plán útěku. Neměl jsem nic jiného na práci, nikdo se za mnou nepřišel podívat a nikdo se neobtěžoval přinést mi cokoliv k jídlu nebo k pití. Cítil jsem, jak mám vyschlé hrdlo a neuvěřitelný hlad mi stahoval žaludek. Zatím jsem byl ovšem dost silný na to, abych byl schopen zmizet z vězení.
Sledoval jsem skrz mříže zapadající slunce. Nebe bylo zalité oranžovou září a vysílalo ke mně poslední teplé paprsky dnešního dne. V duchu jsem se loučil s Kamelotem. S každou chodbou a s každou síní. Se všemi lidmi, které tu nechám - Gaiuse, Gwen, Lancelota, Gwaina a… Artuše. Nasucho jsem polkl a přešel tiše k mřížím. Položil jsem ruku na zámek a zamumlal pár tichých slov. Zámek zlehka cvaknul a dveře se s mírným skřípěním otevřely. Na chvíli jsem ztuhnul a čekal, jestli skřípot nepřivolá stráže, ale nikdo nepřicházel.
Potichu jsem se plížil k místnosti pod schody, kde obvykle bývají stráže. Mezitím jsem promýšlel kouzlo, kterým bych je zaměstnal na dost dlouhou dobu na to, abych se dokázal dostat z hradu ven. Když jsem ovšem nakoukl za roh, čekal na mě dost překvapivý pohled - všichni strážní spali s hlavami na stole. Nic takového se tu moc často nestávalo, někdo jim musel přidat něco do jídla nebo do pití. Možná někdo tušil, že se pokusím utéct a rozhodl se mi pomoct. V tuto chvíli jsem za to byl nesmírně vděčný.
Na nic jsem nečekal, proběhl jsem kolem spících stráží, a co nejtišeji vyběhl schody. Nikdo nebyl ani v chodbě vedoucí k hlavní bráně. Opatrně jsem vyklouzl ven a rozhlédl se. Nedaleko mě pod stříškou stál osedlaný kůň - to nemohla být nálada, čekal tam na mě.
Nejrychlejším krokem, který jsem dokázal vyvinout, jsem k němu doběhl a s vypětím všech zbývajících jsem se vyhoupl do sedla. Lehkým kopnutím do slabin jsem ho popohnal a on se tryskem rozeběhl k hlavní bráně. Měl jsem strach, že z hlavní brány je nemožné odstranit stráže - a měl jsem pravdu, stály tam dvě postavy opřené o kopí a dívali se směrem ke mně. Nikdo mi však nezastoupil cestu, naopak - jeden z nich nadzvedl ruku na velice letmý pozdrav. Jakmile jsem k nim dojel dostatečně blízko, zjistil jsem, že jedním ze stráží je Lancelot a druhému zpod helmice vylézaly tmavé vlasy, byla to Gwen.
Zaplavila mě vlna vděčnosti, vděčil jsem jim za svůj život, ačkoliv to nebyla zas taková výhra, jak by se mohlo zdát. Můj život už neměl smysl, žádný životní úděl. Teď ze mě bude psanec, který se už nikdy nebude moct vrátit do Kamelotu, aniž by mu nehrozil trest smrti za zradu koruny. Hlavou se mi honila spousta představ, když jsem uháněl po hlinité cestě vstříc temným koutům království…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 jajafilm jajafilm | Web | 11. listopadu 2012 v 23:22 | Reagovat

Ahhh, kdy bude další díl? :-)

2 Das Das | Web | 25. listopadu 2012 v 12:11 | Reagovat

Přdem se omlouvám, že povídku nečtu...
Ale chtěla bych se zeptat, jestli podáš info o nejnovějším psím členu rodiny? Pořád koukám, jestli nepřidáš, jak vám roste do krásy a pořád nic. :D

3 Maglaiz Maglaiz | E-mail | Web | 3. února 2013 v 11:23 | Reagovat

Zdravím!
Tímto bych tě ráda pozvala na soutěž Imaginaria: http://libere.blog.cz/1301/imaginarius-special

Přeji hezký den.
Maglaiz

P.S. V klubu máme dojem, že jsou členové málo informovaní, takže píšeme tyto zprávy.

4 Mischel Mischel | E-mail | 25. května 2013 v 13:49 | Reagovat

Krásný, už se těším na další díl :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama