Téma týdne

Chci s ním žít dál?

3. května 2011 v 20:03 | Werí
Seděla jsem doma u jídelního stolu. Zrovna jsem se vrátila z důležité služební cesty, která si vyžádala týden mého času. Neskutečně jsem se těšila domů, stýskalo se mi po příteli, kterého jsem musela tak na rychlo opustit.

Nicota

21. dubna 2011 v 19:09 | Werí
Tam kde jsem žil bývalo nádherné jezero, ale pak… pak zmizelo.
Vyschlo nebo co?
Prostě tam najednou nebylo, nebylo tam vůbec nic ani vyschlé jezero.
Jen díra?
Díra by bylo něco, jenže tam nebylo nic a to bylo stále větší a větší . Nejdřív zmizelo jezero a nakonec… i skály.

(Nekonečný příběh)

Proč se bát pekla?

10. dubna 2011 v 12:45 | Werí
No, nakonec jsem se odhodlala napsat něco k téma týdne, i když vlastně nemám vůbec představu, co bych tak mohla psát. Třeba na něco příjdu.

Upřímě, kdo v dnešní době věří na peklo? Kromě malých dětí, které se jím straší, když zlobí. My starší už jsme pravděpodobně párkrát pochopili, že nejhorší peklo je stejně to, které je přímo na zemi. Radši se budu vařit v podzemí v teplíčku v kotlíku, než chodit každý den do školy nebo do práce a nechat si od vedení s prominutím 'srát' na hlavu.

Vždycky jsem si představovala peklo jako to z pohádek. Všude kotlíky s horkou vodou, hafo spících čertů, teplíčko a nic až tak hrozného. Stejně vás z toho pekla nakonec někdo vysvobodí :D

Věřící se na to asi koukají jinak - doživotní a nekončící muka, kterými hříšníci platí za všechny své prohřešky. Pfm, to už by bylo to peklo vážně zaplněný. Kdo by v tom případě šel do nebe? Řekněte mi, kdo nikdy v životě nezhřešil? I věřící hřeší, ale myslí si, že když párkrát na kolenou zopakují otčenáše a poprosí o odpuštění úchylného kněze (který si možná ve sklepě skovává mladé kluky pro potěšení), bude jim odpuštěno a po smrti dostanou křidělka a svatozář. Krásná to představa ne? Ani náhodou.

Já se budu řídit heslem své maminky, jakožto věčné hříšnice - Raději do pekla, než do nebe. Čerti mají aspoň dlouhý jazyk a dva ocasy :D

Seznámení přes net? Proč ne?

31. března 2011 v 20:31 | Werí
Doba se mění a my s ní. Technika stále postupuje kupředu a snaží se držet krok se zvyšujícím se tempem celého života. Bylo otázkou času, než se lidé začnou seznamovat i jinak, než jenom na diskotékách.

Spousta internetových seznamek a podobných věcí, ale proč? Navolíte si jak chcete partnera starého, jaké má mít oči a jak dlouhé má mít... vlasy samozřejmě :D. Vždyť se vám může ozvat kdokoliv, proč radši nezajdete na nějaké stránky o věcech, které vás zajímají. O vašich koníčcích a podobných věcech? I tam můžete například přes komentáře někoho, kdo má podobné zájmy a rozhodně to nebude tak násilné jako nějaká seznamka. I když přiznávám, že znám pár lidí, kteří si přes seznamku našli partnera. Moje teta měla přítele, který jí bil a podobné věci, pak od něj odešla a měla strach seznamovat se normálně. Našla si jednoho chlápka na inzerát, klaplo jim to, žijí spolu, už mají šestiletého klučíka :)

O hledání své budoucí lásky jsem ovšem ani mluvit nechtěla. Chtěla jsem se zmínit o internetových přátelstvích, s těmi totiž zkušenosti mám. Přiznávám, že všichni přátele, co jsem si takhle našla jsou buď z chatu, RPG her nebo popřípadě tady z blogu. Ovšem samozřejmě to nebylo žádné systematické hledání, prostě sme si psali, měli společné zájmy, rozumněli jsme si, tak jsme si vyměnili ICQ a psali si dál. S někým jsme si přestali mít, co říct, tak to prostě vyšumnělo, ale pár lidí zůstalo.
Přiznávám, že jsem vcelku otevřená i schůzkám s lidmi, které znám z internet. Musím je tedy znát dobře, to je pravda. Žádné, že jsem je jeden měsíc poznala a druhý jsem si s nimi dala spicha, to vážně ne. S každým jsem se znala alespoň rok. Viděla jsem se takhle se třemi kamarádkami z internetu.
S tou první jsme zjistili, že si vlastně nemáme ani moc co říct a už nikdy jsme se neviděli znovu, ale i to byla zkušenost. Člověk pochopil, že ne vždycky si s někým padne do oka i na živo.

S další holčinou jsem se znala hodně, hodně dlouho. Co kecám znala. Stále se znám. Jezdily jsme za sebou poměrně často, my dvě jsme si měli hodně co říct. Tohle cestování trvalo nějaké možná..dva roky? Nejsem si jistá, pak se nám oboum tak trochu roztrhly zájmy a já to tak říkajíc eště k tomu vcelku podělala. Alespoň je vidět, že je to prostě klasické přátelství, s normálními problémy a hádkami. Stále jsme ještě v kontaktu, ale jen tak občas, každá jsme už někde jinde.

A tu třetí, tak tu holčinu znám taky hodně dlouho. Poznaly jsme se na RPG-hře, bavily jsme se spolu a podobně. Pak to na chvíli trochu ustalo, protože na mě vlezlo moje... vybouřený období, který ale naštěstí netrvalo moc dlouho. Potom jsme se nějak znovu začaly bavit a vydrželo nám to dodnes. Příjde mi to až skoro nemožné, že o prázdninách to bude rok od té doby, co jsme se poprvé viděly. Vyrazily jsme do Zoo do Dvora Králové. Bylo to, jako bychom se znaly věčnost, nebylo to ani v nejmenším divné. Měla s sebou svou mladší sestru, asi nikdy nezapomenu na tu její hlášku o papouškovi: "Máma držela a já hledala." (s mamkou zjišťovali, jestli je papoušek kluk nebo holka xD). Pak jsme za sebou začaly jezdit, když byl zrovna čas. Cestu máme minimálně na tři hodinky, takže to bohužel není takový med. Ovšem v dnešní době internetu a mobilů se dá čas trávit i jinak. A v čem je tohle přátelství tak nějak 'jiné?' V tom, že abychom se dokázaly bavit takhle dobře, musíme mít podobné názory a postoj k životu. Samozřejmě jsme každá na jednu stranu úplně jiná, ale máme taky spoustu věcí společných. Jsme tak trochu nepochopené vlastními vrstevníky. Proto, že nepovažujeme za nejlepší víkendový zážitek zpít se do němoty, jsme tak trochu odsuzovány. A koho by bavilo být s lidmi, kteří nechtějí být s vámi? Jsem moc ráda, že jsme se poznaly, protože spřízněnou duší hledá člověk těžce. Člověk by ani neřekl, kolik je kolem vás 'přátel', kteří vám vrazí kudlu do zad hned, jak se k nim otočíte zády. Proto si musíme vážit těch, kteří by to nikdy neudělali... A já si jí vážim. Sama vím, že umím být protivná a rýpavá a kdesi cosi, ale hold to ke mě patří, jiná už zřejmě nebudu. Jsem ráda, že jsem jí poznala a že jsme spolu už prožily všechno možné. Doufám, že eště spoustu dalších věcí prožijeme a za rok nás přece čeká ta Amerika :D

Jinak, Pétí, mám Tě moc ráda a to takovou jaká jsi. Nikdo není dokonalý a ani nemůže bejt, to by byla na světě vážně dost velká nuda. Ať si říká kdo chce, co chce, každej jsme jedinečnej a svůj. Všichni máme špatný i dobrý vlastnosti. A nikomu to nevadí - mě rozhodně ne. Jsem ráda, že Tě mám a nechtěla bych Tě za nikoho vyměnit, protože s kym bych vymýšlela ujetý povídky, tlemila se naprosto nesměšnejm věcem, poslouchala v lese troubit jelena (či co to tenkrát bylo, eště teď mě to děsí :D) nebo ho tahala na atrakci s tím, že 'se moc vysoko nehoupe' :D Moc často se nevidíme, ale těch zážitků máme i tak spousty a doufám, že jich eště spousty bude. Počkej, až o prázdninách vyrazíme stanovat, užijeme si to :)

Sekyru šlechtici, oprátku prosťáčkovi

21. března 2011 v 15:26 | Werí
Toto téma týdne mi vyloženě sedlo a proč? Protože na téma Trest smrti jsem někdy před Vánoci vytvářela svou seminární práci na ZSV. Zaměřila jsem se v ní na tresty smrti v minulosti a poté v přítomnosti. Argumenty pro a proti a věc, která mě velice zaujala a to za co se trest smrti v dnešní době uděluje. Seminárka je poměrně dlouhá, ale zvíraznám nadpisy, aby si každý mohl nalézt to svoje, pokud ho něco zajímá :)

Kuřáci, myslete na své okolí...

14. března 2011 v 19:24 | Werí
Ano, přesně tohle mi na kuřácích vadí nejvíce. Ať si kouří, když chtějí, ale někde, kde kolem nejsou lidi. Co vážně nesnáším je, když jdu po chodníku a někdo si předemnou zapálí. Já jdu a jdu a celou dobu čuchám ten smrad, kterej ze sebe vypouští.
Člověk by si řekl, že bych měla být zvyklá, žiji v rodině kuřáků. Oba rodiče kouří, ovšem ve mě to vzbudilo ještě větší odpor. Snažím se alespoň mámu přesvědčit, aby toho nechala. Nemá nejlepší zdraví teď a eště do toho kouří, skvělá kombinace.
Ale co je hlavním z problémů mezi mnou a kouřením? Moje zdraví, trpím astmatem. Cigaretový kouř je pro mě to nejhorší, co může být. Způsobuje mi problémy s dýcháním a občas dost nepříjemné. Právě proto nesnáším bezohledné kuřáky kouřící po ulicích. Kdo by rád chodil po ulici, když se každou chvíli dusí kvůli nějakému pitomému kuřákovi s tou blbou cigaretou? Tuším, že nikdo. Jenže co je kuřákům do toho, že...
Nedávno mi kamarádka řekla, že přece není rozdíl mezi tím, kdo pije alkohol a tím co kouří. S tím musím striktně nesouhlasit. Ano oboje je závislost a škodí zdraví, jenže s tím rozdílem, že alkoholik (pokud samozřejmě není nalámaný jak doga) neobtěžuje své okolí. Nenutí nikoho vdechovat žádný dým, který ničí zdraví. I pasivní kouření je kouření a je taky nebezpečné. Proto za sebe říkám, radši si sednu s partou pijanů, než s partou kuřáků.
Neberu jim jejich potěšení, jen chci, aby brali ohledy na své okolí, protože nikdy nevíte, kdo má zdravotní problémy a komu cigaretový kouř škodí ještě mnohem více...

Zpověď býčka

13. března 2011 v 18:47 | Werí
Napsala jsem kratičkou povídku, ve které je snad všechno dost jasně vysvětleno. Celý můj postoj k jatkám. Nemám nic proti principu zabíjení zvířat pro maso, ale mám cosi proti tomu, jak je to děláno...

Často jsem slýchával z příběhů, jak krásný je svět tam venku. Voňavá tráva, slaďoučké kvítky, hřejivé paprsky Slunce. Tak rád jsem si to představoval a létal ve vlastním světě, který byl zbavený bolesti a utrpení.
Všechno to jsou ale jen představy. Žiju tady, sevřený ze všech stran chladnými betonovými zdmi. Alespoň tu mám kamarády, je nás tu spousta, ale je pravda, že nikdo toho moc nenamluví. Všichni to cítí, všichni cítí ten závan smrti, který tu poletuje vzduchem. A všichni také víme, že ten vánek jednou dostihne i nás. Nebude to trvat dlouho. Jestli mám strach? Možná. Smrti se může bát jen ten, kdo má, co ztratit. Jediné, čeho nás může smrt zbavit tady, je utrpení. Nemůžeme si ani protáhnout kopýtka, jsme namačkáni jeden na druhého. Nejednou se již stalo, že někdo z nás spadl na zem a už se nezvedl. Takovýhle je tu život, žádné slunce, žádná tráva, jen chlad. Denně odvádí spoustu z nás pryč, už je nikdy nevidíme. Jsou to transporty smrti, nikdo se z nich nevrátí živý. Kde se ale v lidech bere ta krutost? Proč nám berou svobodu, když bychom část života mohli prožít na loukách a pást se. Ano, slyšel jsem o koloběhu života. O tom, že zvířata žerou jiná, tak to zřejmě chodí. Ale žádné zvíře nedokáže způsobit tolik utrpení jako člověk. Žádné zvíře nebere ostatním svobodu, to dokáže jen on. Ten, kdo si myslí, že je pánem světa, vrcholem potravního řetězce. Přitom je jen dalším článkem, který stvořila Matka Příroda. Článkem, který může kdykoliv odstranit pouhým lusknutím prstu. Taková je skutečnost…
Už je slyším, přichází si pro mě. Konec se blíží. Pane bože, prosím, ať to moc nebolí…

P.S. A když už se zabíjí pro jídlo, ať z toho proboha vynechají ohrožené druhy jako velryby a jim podobné. To, že si člověk bez lítosti vyhubí nějaký živočišný druh, to je dost na pováženou...

Svět se nedá změnit

7. března 2011 v 14:19 | Werí
Už od malička přejímáme jisté stravovací návyky, především od rodičů. Když jsme menší, sníme to, co nám uvaří. Pokud jsou rodiče vegetariáni, pravděpodobně nás povedou k tomu samému. Když se doma nebude vařit maso, nebudeme na něj moc zvyklý.
Teď mě ale zrovna napadlo, co dělají vegetariáni ve školní jídelně? Když chodí na obědy? Když ani jedno z jídel není vegetariánské, prostě nebudou jíst? Hm, zvláštní, jak mě zrovna takováhle věc mohla napadnout :D
Dobře, měla bych se dostat ke svému vztahu k vegetariánství. Nejsem vegetarián, i když přiznávám, že občas jsem se o to pokoušela. Přesto touha po mase byla silnější, než já. Poslední dobou ovšem spotřebu masa snižuji, i když vlastně ani ne chtěně, nějak na něj nemám chuť. Mnohem radši si dám zeleninu, protože mi chutná víc. Nakrájím si okurku a ledový salát a oblizuji se až za ušima :D.
Vegetariány jinak nijak neodsuzuji, je to jejich rozhodnutí a jejich boj. Jestli si myslí, že zlepší svět, pro mě za mě. Ovšem nechápu jejich marný boj proti zabíjení. Zabíjet pro maso se bude stále, ať se jim to líbí nebo ne. Nic proti tomu nemám, to je koloběh života. Co se mi na zabíjení nelíbí? To, v jakých podmínkách jsou zvířata drženy. Když mají možnost běhat venku a pást se, ano, pak mi není tak líto je nakonec zabít pro maso. Ale všechna ta jatka a masové zabíjení, jak na běžícím páse, tak z toho se mi, dámy a pánové, dělá zle. Přijde mi, že masa je až nadprodukce a že spousta zvířat je zabita naprosto zbytečně. Navíc držena v otřesných podmínkách, kde se nemohou ani hnout, mají proleženiny a ta cesta na smrt je pro ně už jen vysvobozením. Takhle by to vypadat nemělo, to je pravda. Proč se ale tedy místo protestům proti zabíjení, nesnaží v první řadě o zlepšení podmínek, ve kterých musí přebývat? Je to také vysoký cíl, ale rozhodně smysluplnější a možná přeci jen pravděpodobnější (i když nebuďme naivní, dokud budou na jatkách pracovat taková prasata jako doteď, nic se nezmění).
Takže, abych to shrnula - vegetariáni mají na jednu stranu můj obdiv, protože dokázali něco, co já ne. Ale na druhou stranu, jejich iluze o 'lepším' světě se zřejmě jen tak skutečností nestanou. Přesto by ovšem neměli tlačit jiné lidi do svého přesvědčení, protože je to každého volba.

P.S. Ovšem, dámy a pánové, vy, kteří nosíte kožešiny a kožené kabelky a jiné blbosti, z vás se mi dělá zle. To nemá s přirozeným koloběhem v přírodě co dělat. Zabíjení zvířat pro kožešinu je zavrženíhodné a to mi nikdo nevymluví...

Těžký život ženy

3. března 2011 v 19:25 | Werí
Vím, že jeden článek na téma týdne jsem již psala, ovšem až nyní jsem si vzpomněla na krátkou...no, nevím přesně, co to je. Neumím to pojmenovat. Ale úžasně to vystihuje to, co si musí žena během života vytrpět. Všechna ta zklamání, která jí uštědří život. Rozhodně nejsem žádná zarytá feministka, to vážně ne. Ale i tak si myslím, že ženy nemají život jednoduchý a se ztrátou iluzí se musí umět vypořádat, protože takový je život.
Doufám, že omluvíte, že zde neuvádím zdroj ani citaci, ale bohužel jsem si to uložila do počítače a z něj to také mám. Navíc si myslím, že pokud bych se pokoušela vypátrat původního autora, nebylo by to zřejmě úplně nejjednodušší.
Tak tady to máme, čtěte pomalu a zamýšlejte se :)

Provází nás celý život...

28. února 2011 v 18:20 | Werí

Ztráta iluzí je něco, co zřejmě každý z nás zná a zažil a jistě ne jen jednou. Tvrdé návraty ze snů do reality nás provází celým životem.

Vzpomeňme si na tu dobu, kdy jsme byly malými bezstarostnými dětmi, které netrápilo téměř nic. Žily jsme okamžikem, nestaraly jsme se o to, co bude zítra, natož co bude za rok. Byly jsme plní snů a ideálů o tom, jak je život krásný a bezstarostný. Většina z nás se těšila, až zasedne do školních lavic a bude pilně studovat. Tady brzy přicházelo jedno z prvních rozčarování. Zjistili jsme, že ve škole je daleko větší nuda, než byla na hřišti ve školce. Musíme sedět, mlčet a dávat pozor. Brzy na to nás začali vést k tomu, abychom se dávali do budoucnosti. K největšímu borcení snů ovšem jistě patří to nejtěžší období života - dospívání. Hormony s námi hází o sto šest a my pomalu opouštíme klidné vody dětství. Postupně začínáme chápat, že naše dětské iluze jsou velice daleko od skutečnosti. Že nic není zadarmo a za všechno se musí platit. Aby toho nebylo málo, obvykle přichází první lásky, ke kterým neodmyslitelně patří zlomená srdce. Začátky jsou vždycky kouzelné a plné iluzí, které ovšem začneme postupem času ztrácet. Brzy nám život ukáže, že vztahy rozhodně nejsou jen o držení za ručičky a o sladkých slovíčkách. Dřív nebo později přicházejí důležité věci, které je potřeba řešit a tak jsme si to rozhodně na začátku nepředstavovali.
Tyto iluze v lásce nás budou zřejmě provázet celým život, i když, možná... jednoho dne se začneme na věci dívat racionálněji. To ovšem nedokážu posoudit, v tom věku rozhodně ještě nejsem. Dalším z věcí, které nás velice často zklamou patří studium. Řada z nás má své plány a sny o budoucím vzdělání a práci. Jenže vysnít si karéru doktora není jen tak, je to tvrdá dřina, která ne vždy skončí úspěchem. A když už s nadšením dokončíme vysněnou školu, málokdo nám zaručí, že budeme ve vytouženém oboru i pracovat. Ne vždycky je volné to místo, které chceme a kvůli kterému jsme dřeli, až jsme potili krev. Najednou zjišťujeme, že naše práce přišla vniveč a my musíme vzít za vděk prací ve fabrice, abychom se alespoň zvládli uživit.
Mezitím jsme si možná našli životní partnery a s novým elánem se pouštíme do zakládání rodiny. Všechno se zdá být dokonalé, máme milujícího manžela a úžasné děti. Pak ovšem najednou zjistíme, že náš manžílek si občas chodí povyrazit za jinou, mladší, ženou. Mezitím vaše děti rostou a dostávají se do puberty. Najednou nejste milovaná maminka, ale pouze je otravujete a ničíte jim život. Musíte přetrpět spousty zklamání, které vám vaše děti uštědří. Spoustu vzdoru a urážek, které na svou adresu uslyšíte, ale vy to děláte s láskou, protože to jsou přecijen vaše děti.
Ve stáří se přidávají zdravotní problémy a místo vytoužených her s vnoučaty pobíháte po doktorech. Důchod stále daleko a vy už nezvládáte práci, tak jako dřív. Už můžete tak leda někde uklízet nebo prodávat v obchodě. Najednou ležíte na smrtelné posteli a přemýšlíte, kam se poděly všechny ty sny, které jste měli. Přemýšlíte nad tím, co byste udělali jinak a že byste se nechovali tak naivně, kdybyste mohli celou situaci prožít znovu. Celý život je jen o vytváření a ztrácení iluzí. Samozřejmě, občas se nějaká ta iluze vyplní, ale moc často to nebývá...

Samozřejmě, že i já osobně mám nějaké iluze. Můj největší sen je Amerika. Podívat se do ní, alespoň přes prázdniny tam pracovat. Jednou bych tam chtěla i bydlet - Kalifornie nebo Florida. Naivní představy, já vím, ale popravdě... ty naše iluze nás občas drží nad vodou. Protože... co kdyby náhodou :)

Přílišná medializace?

24. února 2011 v 17:19 | Werí
Dlouhou dobu jsem nevěděla k čemu bych se vlastně v tomto tématu týdne chtěla vyjádřit, protože většina píše buď o tom, jak je to trapné téma, nebo že s ním ještě nemají zkušenosti nebo naopak popisují svoje zážitky a to, že milovat by se mělo hlavně z lásky.
Mě spíš napadá úplně jiná strana tohoto tématu a to jeho medializace. Nenarážím teď na ty miliony pornostránek, na které je někde v koutku skovaná reklama snad na každé stráce (a někdy to není ani v koutku, ale uhodí vás to do očí okamžitě, popřípadě vám dokonce vyskočí nová samostatná stránka), pro to totiž vůbec nemám slov. Neříkám, že je na nich něco špatného, když na ně lidi rádi chodí, ať si na ně chodí, ale nemusím na ně mít reklamy naprosto všude.
Sex už ovšem není téma jen pornostránek, ale v dnešní době se stačí posadit se před televizi a hrne se to na vás ze všech stran. Telenovely, Hollywoodské filmy plné obnažených "krásek", sexisticky laděné reklamy, které mají přitáhnou více pozornosti. Z rádií hrají písničky, ve kterých se stále opakují slovíčka jako "fuck" "pussy" apod. Nejsem vyloženě proti tomu, ale občas toho mám vážně plné zuby. Pamatuji ty časy, kdy většinu těchto filmů dávali až večer s hvězdičkou a ne od rána až do večera. Posaďte teď svoje dítě před televizi a pěhem jednoho dne se vás příjde zeptat na to, co jsou to potíže s erekcí, proč ta paní v televizi tak vzdychá, jestli s tou voňavkou bude smyslná a sexy a po použití Schaumy budou stát všichni muži v její frontě. Už dlouho sem neviděla sérii reklam, kde by nepoužili obnažené ženy či muže. Kde jsou ty staré dobré reklamy na Bonduel. Ještě že o Vánocích stále funguje naše milovaná reklama: Ale tatí? A bude mít ty velký žahnutý žuby nahorů? :D
Každopádně, netvrdím, že informovanost veřejnosti o sexu je špatná. Je dobře, že i mladší děti už vědí spousty o tom, že je potřeba se chránit a co to je menstruace (mnozí z našich rodičů to zjistili až poté, co jí dostali), ale čeho je moc, toho je příliš... Asi začnu po škole pracovat v reklamě, kde vymyslím nějakou úspěšenou reklamu i přes to, že v ní nepoužiju nahá děvčata obalená pramenitou vodou - Mattoni, už nenííí! :D
Copak si vy myslíte o tom, že sexuální podtexty jsou již téměř ve všem, kam se podíváme?

Rasismus - Normální věc nebo přežitek?

17. února 2011 v 12:17 | Werí
Toto téma týdne mě poměrně zaujalo, tak jsem se rozhodla napsat článek. Na rovinu a otevřeně hned na začátek přiznávám, že ano... jsem rasista. A Ano, jako u většiny je moje nesnášenlivost zaměřená téměř výhradně na romy, ale co si budeme nalhávat... postupné rozpínání vietnamské komunity mi už také začíná lézt na nervy.
Co se týčer romů, nejspíš je to dáno tou vštěpovanou nesnášenlivostí, ovšem postupem času si člověk získává i svoje zkušenosti, které mohou jeho úsudek navyklat. Jelikož ovšem musím přiznat, že za svůj život sem poznala pouze jedinou rodinu romů, kteří byli slušní, nezměnilo to můj názor na ně. Byli to naši původní sousedé - milí, možná trochu hlučnější, ale řekla bych, že to je hodně dáno i národností (máme teď v bytě pod námi Itala a ten je taky hlučný až až). Ovšem děti pravidelně docházeli do školy (teď navštěvují i střední), dům měli čistý, nikde žádný zápach a manžel od rodiny vlastnil jistou stavební firmu a měl pod sebou pár zaměstnanců. Proti takovým lidem přece nemůžu nic mít, proč taky. S dcerou jsem se kamarádila, chodila k nim na návštěvy a nevadilo mi to.
Další zkušenost už byla ovšem horší. Po nastěhování do nového bytu se pod námi usadila rodinka cikánů (nemůžu jim snad ani říkat jinak), s kupou dětí. Ani jeden z rodičů nepracoval, nebrali naprosto žádné ohledy na sousedy, když se někdo ozval, že jsou hluční, div vás neseřvali. Po chodbě se linul poměrně nechutný smrad z jejich bytu. Děti často nechávali samotné doma, když šli do hospody. Tak tohle je ovšem hnus, velebnosti. Tohle byla totiž přesně ta představa o cikánech, kterou jsem měla a do té doby téměř nechápala. A přiznávám se, když jdu městem a opodál vidím skupinku cikánských dětiček, radši se jim klidím z cesty.

Ovšem stále si myslím, že rasismus rozhodně sahá až daleko do minulosti. Všechny nesnášenlivosti mezi kmeny, války. Pozděli války mezi národy, kteří se nemohli vystát. Každý si svým způsobem hrabe na vlastním písečku a co je jiné, může ten váš písek ohrožovat. Pokud časem zjistíte, že jste narazili na slušné lidi, zábrany poměrně opadnou. Na druhou stranu, pokud ste natrefili na tu "typickou" chátru, tak to zřejmě vaše předsudky ještě posílí.

Největším problémem je podle mě ovšem snaha státu dělat z romů chudinky. Když se oboříte na jiného "bílého člověka", nic se neděje, ale jak spustíte na roma, už je to rasismus. Sami se za něj staví a omlouvají tím všechno, co dělají. Stěžují si, že jim nikdo nedá práci, přitom o ní většinou ani nestojí. Protože ti romové, kteří pracovat chtějí, tu práci obvykle mají a neflákají se. A omlouvání romských dětí, že studium pro ně není přirozeně priorita, je dost ubohé. Chtějí studovat, tak studují, i když je to nebaví. Nechtějí studovat, tak se o ně prostě nestarejte. Kdyby se "normální" dítě flákalo, neučilo se, chodilo za školu... nikdo se s ním nemazlí a prostě ho ze školy vyhodí. Ale ne, romové to nemají ve své povaze, tak jim musíme pomáhat. Příjde mi, že vláda je prakticky staví ještě víc proti nám, místo aby je zařadila do společnosti. Jednoduché věci udělala Kanada, která jim přestala dávat dávky a co myslíte, odstěhovali se... Francie posílala romy pryč ze státu... že  by to byla jen náhoda, že všichni stojí jen proti nim. Chudáčci...

Omlouvám se, jestli můj názor někoho pobouřil, každý názor je jiný a přiznávám, že můj je možná zcestný, ovšem podložený zkušenostmi, které si prostě vzít nenechám...

Dobrovolný odchod ze světa

25. ledna 2011 v 16:03 | Werí
Aneb tak by se dala nazvat právě sebevražda. Ať už je plánovaná nebo impulzivní, je už bohužel nevratná. Mám kolem sebe v životě pár případů lidí, kteří se o sebevraždu pokusili - někteří úspěšně, jiní neúspěšně. Většina z těch, kteří se o sebevraždu pokusili a přesto přežili, naštěstí pokus už znovu neopakovala. Možná si uvědomili, co mohli ztratit a možná jim pomohla profesionální pomoc lékařů.
To všechno mě ale stále nutí přemýšlet nad tím, co někoho může vést k sebevraždě. V případech, se kterými jsem se setkala to byla především nevěra a špatné známky ve škole. No dokážete to pochopit? Vzdát se života kvůli něčemu takovému? Já tedy ne. Myslím si, že vždycky všechno má řešení a ukončit svůj život není nikdy ta poslední volba. I kdyby se vám všechno hroutilo nad hlavou, vždycky je někdo, ať už jen jeden jediný člověk, kvůli kterému stojí za to žít. Kterému byste ublížili, kdybyste ho tu nechali samotného.
Někdo tvrdí, že sebevrazi jsou stateční, když si dokáží sáhnout na život, já tvrdím, že to jsou srabi, kteří se nedokáží postavit čelem svým problémům. A krom srabů ještě sobci, protože nehledí na to, koho tu nechávají. Jako příklad si můžeme vzít i slavné osobnosti - například Heath Ledger. Předávkoval se prášky a přitom měl manželku a ještě velmi malé dítě. Sobecky je v tom nechal se vyplácat, ale proč to neudělat, že? Jemu už to bude naprosto jedno.
Možná už se dokážu dívat jinak na tuto situaci z pohledu osoby, která trpí nevyléčitelnou chorobou nebo něčím podobným. Víte, že zemřete, víte že není naděje na vyléčení a víte, že umírání bude dlouhé a bolestivé. Těmhle lidem se nemůžu divit, že to chtějí ukončit sami, přesně tehdy, kdy oni sami chtějí. Nechtěla bych čekat v bolestech na nemocničním lůžku, až konečně příjde smrt, která u některých onemocnění, už může být jen vysvobozením.
A co vy? Jak se díváte na sebevraždu? V jakém případě by vám to přišlo jako jediné východisko?

ČeštYna

20. ledna 2011 v 19:34 | Werí
Nebojte se, nejsem tak hrozný lingvista, že bych dokázala napsat něco takového. Jen chci poukázat na to, že na internetu se setkávám s podobnými příšernými hrubkami, které by snad nenapsali ani kdejací prvňáci.
Sama neříkám, že jsem neomylná. Občas spletu vyjmenovaná slova, shodu podmětu s přísudkem, s,z a mě mně je moje noční můra. Přesto se pokouším psát tak, aby to netrhalo ostatním oči. Když vidím věty jako: "Vyděl sem motíla lýtat nad roskvetlou mítinkou." Dostávám kopřivku, opravdu.
Nejlépe kdyby to bylo ještě v jiném tvaru, počkejte, něco jako... ehm ehm: "WyDěŁ SeM M0tíŁ4 LýT4T NaD Ro$kWeTŁ0u Ł0uK0u. MuCk." ...ach ano (ježiš, víte jak dlouho mi trvalo tohle napsat? Jak oni to dělaj, že píšou tak rychle? :D )
Vážně, nejsem až takový zastánce češtiny, ale takovéhle prznění mě vážně vytáčí. I když musím s těžkým srdcem říct, že jsem asi více nakloněna angličtině, která je dle mého názoru ještě uhlazenější a ještě měkčí. Naše "r" je pořád dost tvrdé, angličtina ho nemá. Nedávno jsem četla přebásněný Máj do angličtiny a úplně mě uchvátil. To ovšem neznamená, že nemám češtinu ráda, to netvrdím. Čeština je taky krásný jazyk, jen strašně složitý. I po celém prožitém životě člověk dokáže udělat spoustu chyb v pravopisu a co teprve chudáci cizinci, kteří se pokouší češtinu učit. Říkám to za sebe, já bych se češtinu učit rozhodně nechtěla...

Ale jinak, hurá, sláva češtině a vy, kteří ještě nevíte co se píše po h,ch,k,r,d,t,n... zkuste svoje znalosti doplnit, už pro ty ostatní, kteří to po vás musí číst.

Duchové či UFO?

10. ledna 2011 v 19:38 | Werí
Tohle téma týdne mě poměrně zaujalo, jelikož o paranormálních jevech jsem s lidmi nejednou mluvila.
Pod pojmem paranormální jev si každý může představit něco jiného, ale po většinou to bývají duchové a nebo UFO - mizení věcí po domě, zvláštní záblesky na obloze.

Takže na co se zaměříme první? Na zelené muzíčky v raketě? Jak si představíte mimozemšťany, když se o nich někdo zmíní? Já vlastně ani sama nevím, ale tohle je jedna z věcí ve které věřím. Vesmír je obrovský - spousta planet, spousta galaxií, proč by ta naše měla být v celém vesmíru jedinečná? Blbost.. samozřejmě si nemyslím, že si létají ve vesmíru v kosmických lodích, ale rozhodně nejsme jediné organismy ve vesmíru, to určitě ne.

Duchové? No, u těch si nejsem jistá jestli tomu vyloženě věřím, ale popravdě vždycky jsem z toho měla tak trochu respekt. Nikdy jsem se neuvázala k vyvolávání duchů ani by mě nikdo nedostal před zrcadlo, abych řekla třikrát: "Krvavá Mary". Je to tím, že mě svazuje taková nejistota, protože se nedá dokázat, že žádní neexistují. Občas se totiž dějí opravdu zvláštní věci, které si ani nedokážeme vysvětlit. Taky máme pár takových domácích příhod s popadanými věcmi a podobně.
Každopádně s věcmi jako je záhrobí a duchové si nezahrávám, kdo ví jak by se mi to mohlo vymstít.

A nic moc dalšího se mi asi pod paranormálními jevy hned nevybaví, takže se do ničeho dalšího už nebudu pouštět. A co vy? Co si představíte pod pojmem paranormální jevy? Věříte na duchy nebo mimozemšťany? :)

Život po životě?

5. ledna 2011 v 18:49 | Werí
Posmrtný život je dle mého názoru dost zvláštní věc. Sama totiž nevím, jestli na něj věřím nebo ne. I když by bylo určitě zajímavé se v příštím životě narodit třeba jako... akvarijní rybička :D. Nebo to snad radši ne, sledovat přes sklo ty lidi šklebící se a ťukající do skla? To bych asi spáchala sebevraždu.

Kouzla a záhady Bradavic

6. prosince 2010 v 21:02 | Werí
Zvláštní, velmi ráda se liším, ale nemůžu se nepřipojit k té spoustě lidí, kteří napsali o sáze od J. K. Rowlingové, že je to jejich nejoblíbenější kniha. Musím se do tohoto zástupu přidat.
K Harrymu Potterovi jsem se dostala někdy kolem svých jedenácti let, viděla jsem první film a nutně jsem si musela přečíst knížky - znáte to :)
Knížky mě ale okamžitě pohltili, jako malá jsem ráda četla, ale zřejmě nic jsem nečetla tak ráda jako Harryho Pottera. Vždy jsem se třásla na to, až výjde další díl a zjistím, co bude následovat a jak se budou věci vyvíjet. Jakmile se mi kniha dostala do rukou, neodložila jsem jí, dokud jsem jí nedočetla a to doslova - prostě sem nešla spát, dokud nebyla přečtená :)
Co se mi na knížkách líbilo jako nejvíc? Rostly spolu se mnou, čím jsem byla starší, tím byly díly temnější a mě zajímali víc. Ve svých jedenácti bych zřejmě nebyla schopna poslední díly vstřebat tak, jak bych chtěla. Naštěstí, knihy postupovali většinou každý rok, když mě přibyl rok, Harrymu, Ronovi a Hermioně také, takže jsem se postupně dokázala vcítit do problémů s láskou, se studiem a možná i s průšvihy (i když moje byly samozřejmě jiného rázu :D )
Abych to shrnula, tyhle knihy mi přirostly k srdci, byly mojí dětskou Biblí a nikdy jsem na ně nedala dopustit - nedám doteď.
Zrovna teď přichází čas, kdy se chytám se do knížek opět ponořit - nevím proč, ale spojuji si je s Vánoci (zřejmě vycházely často kolem Vánoc) a tak je mým každoročním rituálem sáhnout kolem Vánoc do poličky a oprášit si Harryho Pottera :)

Přátelství - je to víc než láska?

15. listopadu 2010 v 21:45 | Werí
Ani jsem nechtěla psát článek k téma týdne, protože jeden o přátelství tu již mám a psala jsem ho téměř nedávno, ale poté mě něco donutilo zamyslet se nad přátelstvím i z jiné stránky.
Stáli jste někdy před volbou, kdy jste si museli vybrat  mezi přítelem a partnerem? Doufám, že ne, protože to musí být to nejtěžší rozhodnutí v životě. Sama otázka co je víc jestli láska nebo přátelství je hodně sporná... Partner může být i náš přítel, můžeme mu říkat všechno, ale jen do té doby, než příjde na přetřes váš vztah. V těch chvílích prostě potřebujete kamarádku se kterou byste celý problém probraly.
Někdo si řekne, že láska je pro něj přece všechno a říká se, že se jí má obětovat vše. Je vážně nutnost zanedbávat kvůli partnerovi svoje přátele? Ze začátku vztahu si možná budete říkat že ON je jediné, co potřebujete. Ale dřív nebo později to přijít musí - problémy, hádky či rozchod. Jenže, když jste za celou dobu vašeho štěstí zanedbávali přátele, komu se teď můžete svěřit? Komu se můžete vyplakat na rameni? Jediné, co vám zbylo je prázdná místnost... nemáte nikoho, protože jste se s nikým nechtěla dělit o svoje štěstí. Teď se ale nemáte s kým dělit ani o to trápení... stálo vám to za to?

Nezouvejte dětské střevíčky...

6. listopadu 2010 v 10:53 | Werí
Dospělost. Možná zvláštní téma k úvaze, protože každému se vybaví něco úplně jiného. Po právní stránce je dospělý každý, kterému je 18 let. Do psychické dospělosti mají ale kolikrát daleko i třinátníci, chovající se jako puberťáci.
O čem tedy dospělost je? O chování? O zkušenostech? Každé z toho zřejmě bude mít svůj díl.
Někdy se mohou i menší děti chovat dospěleji, než spousta osmnáctiletých. A jak je to možné? Kola osudu je donutila odhodit dětské střevíčky a začít se chovat zodpovědně dříve, než by oni sami chtěli. Například po smrti jednoho nebo obou rodičů, kdy se musí postavit na vlastní nohy, protože se s nimi nikdo mazlit nebude. Spousta z nich se snaží postarat o mladší sourozence, i když sami by potřebovali někoho, kdo by je vychovával.
Z patnáctiletých děvčat, která by se měla honit za klukama a přemýšlet nad módními trendy se najednou stávají zkušené třicátnice, které jsou nuceny starat se o otce, který bez matky v domácnosti nic nezvládne a o mladšího sourozence, který si stále zapomíná brát svačinu do školy. Jejich dětství je v troskách, protože jim na bedrech leží tolik zodpovědnosti - staly se matkami, které musí zaopatřit svou rodinu.
Je vůbec možné říct, jak by se dospělý měl chovat? Myslím, že ne. Proč by si i oni nemohli dovolit udělat nějakou chybu nebo se vrátit do dětských let. Proč by měl každý, kdo překročí práh dospělosti, zahodit hračky a své dětské sny? Vždyť jen ta dětská vzpupnost,  zarputilost a víra, která vydržela, jim pomáhá pokaždé vstát zpět na nohy a bojovat dál, protože každý v sobě máme dítě a je jen na nás, jestli se za něj budeme stydět nebo ho občas  v soukromí domova, necháme obejmout svého nejoblíbenějšího plyšáka.

Trick-or-treat :))

25. října 2010 v 15:05 | Werí
Halloween, dříve zde né moc známý svátek, ale poslední dobou se začíná rozšiřovat i k nám. Nejvíce se zřejmě slaví v Americe, kde se vydlabávají dýně, dávají se do nich svíčky, všude jsou vyvěšení netopýři a pavouci (brr!) Děti chodí dům od domu ve strašidelných maskách a se známou větou "Trick-or-treat" sbírají sladkosti.
Nejsem moc velkým zastáncem přenášení amerických svátků k nám (i když přiznávám, že Díkůvzdání bych slavila moc ráda :))... nejvíc v tomto směru odsuzuji Valentýn, narozdíl od toho slavit Halloween byl už od malička můj velký sen. Vždy se mi líbilo sledovat filmy, kdy se děti oblékají do masek, chodí koledovat...všude dýně a tajemná atmosféra... samozřejmě nechci odsuzovat naše Dušičky, to ne... ale přeci jen jako dítě by mě rozhodně víc bavilo chodit po domech v masce, než postávat nad hroby a truchlit...
Halloween se pomalu dostává i k nám, vždyť všude po obchodech vidíme spoustu dekorací a podobných věcí, ale zatím se myšlenka Halloweenu v pravém slova smyslu moc neuchytila. Možná mě za to budete odsuzovat, ale já bych byla ráda, kdyby se v době, kdy budu mít své vlastní děti, tradice koledování v maskách uchytila a začala se praktikovat... :)
A co vy? Líbí se vám myšlenka Halloweenu nebo raději žádné další vlivy z Ameriky? :)

Síla fantazie

18. října 2010 v 19:24 | Werí
Fantazie, to je něco, bez čeho by se snad nikdo z nás neobešel. Pomáhá nám překonávat těžké chvíle pomocí představ, že někde je něco, co nás dostane ze všech problémů, které zrovna máme. Kdo z nás ještě nikdy neležel v posteli, nezíral na strop a nepředstavoval si, že vše je tak, jak má být, tak jak si přejeme. Většinou to má od reality daleko, ale přináší alespoň chvilkovou úlevu.
Někdo fantazii nepoužívá tolik, jak by mohl, což je podle mě chyba. Fantazii je důležité rozvíjet (mimochodem sídlí hlavně v pravé mozkové hemisféře) kreativita a dobré nápady se totiž cení jak ve škole, tak v zaměstnání.
Někdo z nás na druhou stranu používá fantazii denně a běžně. Například já, mám svůj vlastní svět, do kterého nikoho nepustím, když je mi nejhůř. Jen zavřu oči a představím si, že jsem úplně někde jinde, daleko od všech problémů a s lidmi, které mám ráda. Neumím si představit žít bez fantazie, svět by byl tak nudný a bezbarvý... a hlavně, nevznikly by žádné fantasy knihy (jeden z mých nejoblíbenějších žánrů). Nemohli bychom se proletět po nebi s Dračími jezdci, procestovat Středozem s Frodem Pytlíkem nebo bychom se nemohli naučit nová kouzla a porazit Voldemorta. Fantasy knihy nás chtějí vtáhnout do světa, který existuje jen v našich hlavách a je jen na nás, jak přesně si ten svět představíme... hlavní je, že nakonec jsme my ti, kteří zachraňují životy a osedlají si draka... a to všechno jen díky FANTAZII :)

Slasti i strasti podzimu :)

8. října 2010 v 19:31 | Werí
A máme tu podzim, lístky žloutnou, červenají a opadávají. Přichází chladnější počasí, plné deště a mlhy.
Někdo podzim miluje kvůli barvám, někdo ho naopak nenávidí kvůli chladným dnům, které se stávají kratšími a kratšími a přináší špatné nálady.
Podzimní deprese jsou hodně známá věc, kdo z nás jí nikdy nezažil. Sedíte, koukáte na šedou oblohu a přemýšlíte, jestli má vůbec cenu vylézat z postele, když je tak ošklivo. Pak ale v dálce zahlédnete na poli létat draka (popravdě, v dnešní době už moc ne, ale co se dá dělat) a řeknete si, že i tohle roční období má něco do sebe. Vyrazíte ven, vyválíte se ve spadeném listí, posbíráte si kaštany. Až je donesete domů začnete z nich vyrábět zvířátka, která sice všechna vypadají stejně, ale děti budou stejně stále tvrdit, že tohle je pejsek a tohle kočička a né obráceně :)
Já osobně podzim až tak nemusím, mám ráda barvy, ale počasí mě dost zmáhá a stále na mě přichází únava. Navíc musím nosit mikiny a i v těch je mi ráno zima, takže často mrznu a popravdě, nemám rácha chladno :)
A co vy? Máte rádi podzim nebo ne? :)

Talentmánia - Nový fenomén?

28. září 2010 v 11:59 | Werí
..

Nevím, jestli je chyba ve mě nebo v těchto soutěžích, ale doteď jsem jejich "kouzlu" nepodlehla.
Všechny mi příjdou na "jedno brdo"... Talent mánia, všechny ty Superstár a podobné TV show, které mají pouze zvýšit sledovanost.
Popravdě, mě od televize spíše odpuzují. Ve všech jde beztak jen o popularitu a o peníze. Jistě, někdo přesně tohle chce a proto se do podobné soutěže přihlásí a dobrovolně ze sebe dělá šaška - ne děkuji, na tohle mě vážně neužije.
Kdyby místo těhle blbostí dali radši nějaký pořádný celovečerní film, budu jim rozhodně vděčná víc...
Navíc, kdyby to alespoň byl náš nápad, ale většina těchto show dávno běží v amerických televizích. Někdo si zřejmě řekne - v Americe to má úspěch, prskneme to i sem, vždyť tím nic nezkazíme a ještě k tomu budeme strášně IN. No, radši už se přestanu vyjadřovat, protože to asi vážně nemá cenu :D

Téma týdne - Naděje

23. září 2010 v 18:16 | Werí
..

Takže tohle je můj první článek na téma týdne, nějak ještě nevím, jak na to, ale snad se mi povede něco splácat :)

Takže naděje, co to vlastně je? Myslím, že je to jedna z nejdůležitějších součástí lidského života. Bez naděje bychom toho dokázali jen pramálo.
Když se nic nedaří a my si říkáme, že horší už to být nemůže, vždycky v nás je nějaká ta malá naděje, že se jednou všechno v dobré obrátí. Jinak bychom se zřejmě rychle zbláznili....

Ne nadarmo se navíc říká, že naděje dokáže i léčit, vůle žít a naděje v uzdravením velice pomáhá pacientům s vážnými chorobami. Lidská psychika totiž dokáže zázraky :)

Takže pro tentokrát končím, ale vy nezapomeňte, že s nadějí jde vše :)
 
 

Reklama