V hudbě je naděje

4. Kapitola - Naděje

3. dubna 2011 v 19:30 | Werí
Ráno mě vzbudil zvuk budíku. Mátožně jsem pootevřela oči, přeci jen jsem na chvíli usnula. Kamarád se na mě jen podíval: "Ještě klidně spi, máma přijde domů až odpoledne, ale do té doby musíš zmizet, nelíbilo by se jí to. Musím do školy." Převlékl se, hodil si tašku přes rameno a zmizel z pokoje.

3. Kapitola - Sbohem, rodino

31. března 2011 v 18:39 | Werí
Při péči o dědu bylo naprosto nemyslitelné, abych chodila do školy. Nikdo se nestaral o to, jestli zameškám a jestli mě náhodou vyhodí. Po návratu do ní jsem měla neskutečné problémy, neměla jsem jak a kdy dohnat látku, naprosto jsem se topila a známky šly rapidně dolů. Vlastně mě to vůbec netrápilo, našla jsem si vlastní partu, se kterou jsem trávila téměř veškerý svůj čas. Přiznávám, že byla složená pouze z kluků a že ze mě rozhodně neudělali neviňátko. Doma jsem se ukazovala jen večer, mámě to bylo jedno, žila si ve svém vlastním světě, ve kterém jsem neexistovala.

2. Kapitola - Ztráta Iluzí

28. března 2011 v 20:12 | Werí
Další 4 roky jsem žila v tom samém stereotypu. Dopoledne škola, ze které jsem se nikdy nechtěla vracet domů. Bohužel jsem musela. Doma na mě čekaly domácí práce, učení, ale hlavně spousta křiku a hádek, které doma byly na denním pořádku. Občas se hádali jenom rodiče a mě z toho vynechávali, to byly ty šťastnější dny. Jindy jsem byla další na řadě já. Když byl táta opilý, vůbec se neovládal. Byl vzteky bez sebe kvůli každé prkotině a mlátil nás hlava nehlava. Nebylo výjimkou, když jsem měla po těle modřiny a podlitiny. Všechno jsem to pouze tiše trpěla. Myslela jsem, že to tak prostě chodí. U nás na škole jsem se setkávala se spoustou dětí, které měly modřiny. V těchto poměrech to bohužel bylo na denním pořádku a rozhodně to nebylo výjimečné.

1. Kapitola - Zlo se nevyhýbá ani dětem

16. března 2011 v 21:56 | Werí

Říká se, že v životě jen velmi málo mezníků, které dokážou změnit váš život od základů. Od nástupu na vysokou školu, přes svatbu, narození dětí, až po smrt blízkých. To jsou podle lidí ty nejdůležitější okamžiky života. Ty, které ve vás zanechají stopu do konce života. Velice často se udávají v tomto pořadí. Zvláštní že? Smrt by měla být závěrem života, ale málokdy tomu tak bývá. Každý z nás si v životě prožije to, že musí sledovat utrpení svých bližních. A ne jenom jednou, v životě máme spousty lidí, na kterých nám záleží a ti všichni jednou zemřou. Někteří dřív, někteří déle. Záleží jen na Matce Přírodě, kdy se je rozhodne vzít zpět.

V hudbě je naděje - prolog

13. března 2011 v 20:31 | Werí
Přicházím sem s další povídkou (nebojte, na tu starou nazapomínám) Je to další ze série fan fiction z OC, možná se i v nějakém tom okamžiku prolne s tou předchozí, ale to si ještě rozmyslím. Udělám z toho rámcové vyprávění :D Je to jen kratičký nicneříkající prolog. Z názvu povídky jste jistě usoudili, že půjde o muziku :)
 
 

Reklama