Život není pohádka

Život není pohádka

26. března 2011 v 21:19 | Werí
Omlouvám se pokud to na titulní stránce působí rušivě (je to dlouhé) ale je to kvůli přehlednosti v seznamu povídek :)

Povídka ze seriálu The O.C. California. Věnuje se dospívání jedné z hlavních postav čtvrté série - Taylor Townsendové.
Hlavní postavy: Taylor Townsendová
Žánr: Drama/romantika
Počet kapitol: 16



















+ doplňující videa, nedrží se nijak povídky, jsou spíše ilustrační :)

Taylor a Trey




Ryan a Trey

16. Kapitola - Jednou bude líp

23. března 2011 v 22:20 | Werí
Jakmile jsem zmáčkla spoušť, zdřevěněla jsem. Byla jsem v šoku z toho, co jsem to vlastně udělala. Ani jsem nevěděla, kam jsem se trefila, věděla jsem jen, že jsem ho určitě zasáhla. Hned po výstřelu se udělalo ticho, jako by se najednou čas zastavil. Slyšela jsem bušit vlastní srdce a v ruce jsem stále pevně svírala zbraň.

Stála jsem tam ještě nějakou dobu, dokud mě zezadu pevně neobjaly cizí ruce. V tu chvíli jsem netušila, kdo to je, ale bylo mi to jedno. Už jsem neměla sílu se nikomu bránit. Povolila jsem ruce, takže mi z nich vyklouzla zbraň a spadla na zem. Ty ruce mě nepouštěly, ale nedržely mě nijak pevně. Tohle objetí jsem znala až moc dobře.

Najednou jako bych se probudila. Rozhlédla jsem se. Na zemi byly střepy z rozbitého zrcadla a mezi nimi ležel Paul. Neviděla jsem průstřel, protože jeho bílé triko bylo nasáklé krví, nehýbal se. Jen jsem se zhluboka nadechla, polil mě chlad, co když jsem ho zabila?

Trey mě nad tím nenechal přemýšlet, otočil si mě čelem k sobě. V tu chvíli jsem kolem něj prudce omotala ruce a zabořila mu hlavu do trika. Celá jsem se třásla a začala vzlykat. V tu chvíli jsem nemyslela na to, co mi provedl. Zdálo se to jako něco naprosto bezpředmětného.

Držel si mě pevně u sebe a hladil mě po vlasech. Byl ještě celý mokrý z deště, který venku padal, "omlouvám se, za všechno, promiň," zamumlal mi do ucha.

"Proč jsi to udělal?" vzlykla jsem. Vůbec jsem nemyslela na to, že tu leží někdo zraněný a že bych s tím možná měla něco dělat.

"Měl jsem strach."

"Z čeho?"

"Ze vztahu? Nejsem zrovna… ten typ. Nevážu se, prostě mi na tobě… začalo záležet víc, než bych chtěl, a tak… jsem chtěl vycouvat. Až pozdě jsem si uvědomil, že se nemám…čeho bát."

Zvedla jsem na něj uplakané oči, upřeně mě sledoval. Nadechla jsem se, že mu odpovím, ale v tom v dálce zazněly sirény, policie byla na cestě. Koukla jsem trochu nechápavě na Treye.

"Volal jsem jim, byla jsi v šoku."

"Aha," kuňkla jsem tiše a stále ho pevně svírala rukama. I poté, co do místnosti naběhli policisté se zbraněmi. Sledovala jsem, co dělají a pokoušela se odpovědět na otázky, které mi kladli. Občas jsem ani nerozuměla, co po mě chtějí, snažili se ze mě všechno tahat moc rychle a já byla akorát zmatená. Přiznala jsem, že jsem střílela a popsala jim, co se stalo. Popravdě, nakonec jsem přiznala i barvu o tom znásilnění, které už bylo sice minulostí, ale mně se na něj oživily vzpomínky. Přiznávám, že mi spadl kámen ze srdce, když mě přestala vyslýchat samotná policie a mohla jsem si promluvit s policejní psycholožkou. Byla rozhodně milejší a netlačila na mě, mluvilo se mi o tom o hodně lépe.

Ve městě byl samozřejmě obrovský skandál, takováhle věc se neutají. Celý New Port věděl, že jsem někoho zastřelila. Ano, zastřelila, trefila jsem se dost blbě a poškodila mu už ani nevím co, nepřežil převoz do nemocnice. Byl to pro mě docela šok, když jsem se to dozvěděla. Tohle jsem samozřejmě nikdy nechtěla. Otřáslo to se mnou, připadala jsem si hrozně. Ani jsem nedokázala mít radost z toho, že jsem byla zproštěna trestního stíhání. Bylo to uzavřeno jako nutná obrana a nikdo se k tomu už nevracel. To ovšem neznamená, že to se mnou nic neudělalo. Trpěla jsem, ale jenom uvnitř. Navenek jsem se chovala normálně, alespoň jsem se o to tedy pokoušela. Nebylo to zrovna jednoduché, ale ve skrývání určitých věcí jsem už měla praxi.

Další věc, která nebyla zrovna v pořádku, byl Trey. Nedokázala jsem se mu ozvat, i když mi zřejmě zachránil život a já pak jemu, měla jsem pořád v mysli obrázek jeho s tou blondýnou, pálilo mě to a nedokázala jsem to potlačit. Neozvala jsem se mu a on se o to také nepokoušel, zřejmě měl tak trochu strach.

Přesto jsem se odvážila vyjít i mezi lidi. Summer mě v sobotu vytáhla do Baitu, prý tam má hrát nějaká fajn kapela, asi jsem přeslechla název. Bylo by divné trčet doma, tak jsem se uvolila k tomu, že půjdu. No, kapela to byla zřejmě vážně známá, protože klub praskal ve švech. Ani jsem nedohlédla na pódium, ale zpívala určitě holka. Měla zvláštně podbarvený hlas, rozhodně měla daleko do tuctovosti. Takhle z dálky jsem poznala jen to, že je blondýna, nic víc.

Když jsem se rozhlédla kolem, zahlédla jsem v davu Marissu, ovšem ten kluk, kterému visela v náručí, rozhodně nebyl Ryan. Nebyla jsem si jistá, jestli to je on, ale vypadal jako místní surfař - Volchok. Ryan postával u baru a sledoval upřeně pódium a vedle něj… překvapeně jsem zamrkala, vážně to byl Trey, že by se s Ryanem usmířili?

Rozhodla jsem se je jít prostě pozdravit. Dorazila jsem k těm dvěma, "ahoj." Usmála jsem se. Ryan na mě otočil hlavu a kývnul na pozdrav, Trey tu svoji ani nezvedl, klopil oči na bar. Trochu zkoumavě jsem se na něj podívala, ale mlčela jsem.

Zachytila jsem Ryanův pohled, dokonce se i pousmál. Od něj jsem to vlastně brala jako požehnání. Úsměv jsem mu oplatila, "no, koukám, že s Marissou to nějak… neklaplo, co? Jsi v pohodě?"

"Jsem," jen tak kývnul, "nefungovalo nám to už nějakou dobu, takže to stejně muselo skončit."

"Aha, to jsem ráda, že to bereš v pohodě," ani mě moc neposlouchal, otáčel stále hlavu k pódiu. "To je tak hezká?" zasmála jsem se.

"To si piš," zakřenil se na mě, "zrovna mají přestávku, jdu si jí odchytnout u baru," pobaveně se uculil a odběhl pryč.

Podívala jsem se tak na Treye, který sledoval dno svojí, teď už prázdné, sklenice od piva. Váhavě jsem k němu došla, "ani jsi mě nepozdravil."

Zvedl na mě tak pomalu hlavu, měl ve tváři takový provinilý výraz, "netušil jsem, že bys o to mohla stát."
Zatvářila jsem se trochu zmateně, "proč bych neměla?"

"Podvedl jsem tě, pak jsi kvůli mně někoho… zastřelila, já bych se už nechtěl nikdy vidět."

"Nebylo to kvůli… tobě, zachránil jsi mi krk," záměrně jsem nereagovala na jeho první poznámku, s tou jsem totiž musela souhlasit.

"Už to nikdy neudělám, mohla bys… mohla bys mi to všechno… odpustit?" měl ve tváři tak trochu štěněcí výraz, až mi ho bylo líto.

Přesto jsem musela trochu zaváhat, nebyla jsem si jistá ničím, ale věděla jsem, že to nemůžu jen tak zahodit. "Možná," zamumlala jsem tiše, ale přesto jsem lehce povytáhla koutky do úsměvu. Chtěla jsem mu tím naznačit, že by zřejmě mohla stačit trocha trpělivosti a tu důvěru si zase získá…

***

Život je jako déšť. Přichází nečekaně a občas s sebou přináší zamračenou oblohu. Někdy může mít i kyselou pachuť, jindy ho ovšem vítáme s otevřenou náručí. Nedokážeme ho ovládat, můžeme si ho pouze užívat plnými doušky. Obrátit obličej k obloze a nechat na sebe dopadat sladké kapky. Nesmíme se ho pokoušet chytit a pevně držet, protože by nám protekl mezi prsty. Vždycky bude svým způsobem divoký a nepředvídatelný a je jen na nás, jestli se před ním schováme pod deštník, a nebo se mu naučíme čelit a milovat ho.

15. Kapitola - Teď nebo nikdy

21. března 2011 v 15:06 | Werí
Okamžitě mě pevně chytil za předloktí a prudce zvedl z gauče. Jen jsem zavrávorala, kdyby mě nedržel, pravděpodobně se sesunu k zemi. Ta ruka na ústech byla na prosto zbytečná, nekřičela bych ani tak, byla jsem strachy zdřevěnělá. Koukla jsem upřeně do jeho modrých očí, do těch, na které jsem chtěla už takovou dobu zapomenout. Nevěděla jsem, co chce, ale přesto jsem věděla, že tohle není žádná přátelská návštěva.

V tom okamžiku se mi vrátil všechen ten hnus, na který jsem téměř zapomněla. Tušila jsem, že přišel dokončit to, co tenkrát začal. Možná si nebyl jistý mojí další mlčenlivostí a možná chtěl jen nášup, kdo ví. Naprosto jsem přestala přemýšlet v okamžiku, kdy se mého spánku dotkl chladný kov. Koukal na mě v tu chvíli jako šílenec. Vůbec sem nevěděla, jestli je nebo není schopný zmáčknout ten kohoutek, ale měla jsem strach.

"Mě si tu nečekala, co?" potutelně se na mě ušklíbl a já mu nebyla schopná odpovědět. To se mu nelíbilo, dostala jsem facku. To mě donutilo sklonit hlavu, bolelo to jako čert a cítila jsem pramínek krve, který se mně objevil na spodním rtu. Hlavu jsem ale překvapivě znovu zvedla a podívala se mu zpět do očí.

"Co tu chceš?" zasyčela jsem na něj najednou prudce. Zatvářil se téměř překvapeně, během chvíle se mu ale na obličeji rozlil pobavený úsměv.

"Naše holčička už umí i cenit zoubky," zakřenil se, ale nespouštěl prst ze spouště pistole, kterou na mě mířil, "to se mi líbí. Třeba s tebou bude mnohem větší zábava, než tenkrát."

Přiznávám, že mě polil chlad při představě, že si chce znovu vzít to, co si vzal kdysi. Konečně jsem se s tím naučila žít a teď bych to měla mít zase před očima? Nikdy! Bylo mi jedno, že třeba vystřelí, že mě třeba zabije. Co jsem v tuhle chvíli mohla ztratit? O co jsem mohla přijít? O tu bolest, která mě svírala, o tepání toho zlomeného srdce? Na to jsem ochotná přistoupit. Vší silou, kterou jsem v sobě našla, jsem do něj rukama strčila. Nečekal to, takže zavrávoral a přepadl přes konferenční stoleček, který měl za sebou. Během pádu mu i vylétla zbraň z ruky a přistála o kus dál na koberci. Nemohla jsem si dovolit, aby si jí znovu sebral. Než jsem se k němu ale dostala, už znovu stál na nohou.

Dost jsem ho navztekala, takže mě prudce chytil pod ramenem, "mrcho." Zavrčel na mě vztekle a druhou rukou mě pevně chytil za vlasy. Tohle vážně bolelo, ale přesto mě to nedonutilo povolit a podvolit se mu. To už jsem nebyla já. Neseděla jsem a nečekala, až mě budou ostatní nadávat, naučila jsem se bojovat se vším, co se proti mně postavili. Odmítala jsem se mu podvolit. Nějakou chvíli jsme se jen přetahovali, jenže jsem se mu silami samozřejmě nemohla rovnat, takže mě brzy chytil pod krkem a přimáčkl mě ke zdi. Druhou rukou mi podržel ruce, abych se nemohla bránit.

Brzy jsem se už bránit ani nepokoušela - docházel mi kyslík. Snažila jsem se lapat po dechu, ale nebylo mi to nic platné. Zrak se mi mlžil a motala se mi hlava. Teď už jsem si nebyla jistá ničím, možná mě sem vážně přišel zabít a pojistit se, že už nikdy nic neřeknu.

Najednou, z ničeho nic, stisk jeho ruky povolil. Nevěděla jsem proč, měla jsem před očima jen tmu. Svezla jsem se zády po zdi k zemi a mnula si rukou krk, stále jsem se téměř nemohla nadechnout. Slyšela jsem hluk, tříštění skla, ale nedokázala jsem si v hlavě nic poskládat. Jen jsem věděla, že se něco děje a já musím něco udělat. Namáhavě jsem se pohnula a rozhlédla se. Stále jsem měla zamlžený pohled a viděla jsem spíše jen barevné skvrny.

Na velké bílé skvrně, kterou jsem odhadovala na koberec, jsem ovšem zahlédla malou černou. Ihned mi blýsklo hlavou, jak Paulovi vyletěla z ruky zbraň, když jsem do něj strčila. Okamžitě jsem se pokusila dostat se k ní. Chůzi to moc nepřipomínalo, spíše jsem tam dolezla po kolenou. Když jsem rukou nahmatala zbraň, vrávoravě jsem se postavila a opřela se zády o zeď.

Zrak se mi začínal rozjasňovat a já začínala rozeznávat věci kolem sebe. Natáhla jsem ruce s prstem na spoušti před sebe. Třásly se mi, ale to mi nevadilo. Chystala jsem se vystřelit, když v tom jsem zahlédla, co se vlastně děje. Ten, kdo ode mě odtrhl Paula, byl Trey. V tu chvíli jsem ruce se zbraní zase sklonila, nemohla jsem střílet, co kdybych trefila Treye?

"Střílej, kruci," křiknul na mě najednou, ještě na mě pootočil hlavu. Toho využil Paul a strhl ho k zemi, okamžitě mu dal pěstí a chystal se k další ráně. V tu chvíli jsem zbraň v ruce znovu zvedla a vystřelila…

-

14. Kapitola - Bolest

17. března 2011 v 20:08 | Werí
Přesně jsem věděla, že se to stane a přitom jsem si to nechtěla připouštět. Proč jsem byla tak naivní? Zas a znovu? Doufala jsem, že ho změním? Že se kvůli mně stane úplně jiným člověkem? Jsem to ale husa hloupá. Tolik to bolí, takovou bolest už jsem dlouho nezažila. Proč jsem si ho k sobě pustila tak blízko, když jsem věděla jaký je? Jistě, protože mi byl tak blízko, že neodsuzoval a přesně věděl, o čem mluvím. Rozuměli jsme si i beze slov. Jenže jemu to nestačilo, on potřeboval něco neokoukaného, nového. Chtěl dobrodružství a lov, nepotřeboval spřízněnou duši. Ne, tu jsem potřebovala já, proto jsem si ho pustila k sobě. Dostal se mi pod kůži téměř nesnesitelným způsobem. Kdykoliv zavřu oči, vidím jeho, jak se na mě upřeně dívá. Dokonce cítím jeho dotyky na kůži. Je to tak těžké prožívat zklamání znovu. Chtěla jsem brečet, ale už jsem neměla co. Na tvářích mi zůstaly jen stopy po slaných potůčcích.

13. Kapitola - Zrada bolí

15. března 2011 v 23:53 | Werí
Nějak jsem asi našla oblibu v přidávání článků takhle pozdě večer :D...takže omluvte případné chyby a překlepy, takhle pozdě večer se to stává :D

12. Kapitola - Touha

13. března 2011 v 22:51 | Werí

Události posledních dnů mi popravdě dost zamotaly hlavu. Nevěděla jsem, co bych měla dělat a jestli jsem udělala něco špatně. Hlavou se mi honila spousta scénářů, jak bych se asi mohla zachovat a co by z toho asi tak mohlo vzejít, ovšem všechny by patřily spíše do sci-fi knihovny. Vrtala mi hlavou všechna ta varování, která jsem si vyslechla. Dělala z Treye naprostého kriminálníka, mě ale přitom přišel jako naprosto normální kluk. Obvykle jsem věřila svému úsudku, ale teď jsem byla poměrně zviklaná. Jen jsem ležela na posteli a přemýšlela, vlastně už několikátý den. Treyovi jsem se od toho večera neozvala, ani on o sobě nedal vědět, zřejmě jsme ani jeden nevěděli, na čem jsme. V pozadí jsem měla jako kulisu puštěnou Metallicu, kterou jsem tak ráda poslouchala. Měla jsem zavřené oči a hlavou mi problikávala spousta obrazů.
Z melancholie mě vytrhl až domovní zvonek, který se rozdrnčel na celý barák. Vyrušil mi tu příjemnou, přemýšlivou atmosféru. Jen neochotně jsem se zvedla z postele a došla otevřít, opět jsem totiž byla doma sama. Na mámu jsem tu narážela jen velmi málo, zřejmě měla nového přítele, nebo možná dva. Po otevření dveří jsem zůstala jen trochu překvapivě stát, byl tam Trey. To bylo radosti, stála jsem před ním ve vytahaných teplákách a tričku s Garfieldem - rozcuchaná a nenamalovaná.

"Ahoj," pousmál se, když si mě zběžně prohlédl.
"Ahoj," houkla jsem tak na oplátku, "pojď dál," ustoupila jsem mu ve dveřích. Vlastně dneska nevypadal jako obvykle. Byl zadumaný a nesršelo z něj sebevědomí ani optimismus. Najednou jsem měla možnost vidět ho i z úplně jiné stránky, než jsem ho znala doteď. Sledovala jsem ho, jak prošel dveřmi a posadil se na gauč. Jen jsem přešlápla a přemýšlela jsem, co se ode mě čeká. Nakonec jsem se probrala z překvapení, zavřela za ním dveře a pomalu přešla k němu. Tiše a opatrně jsem si sedla vedle něj a sledovala jeho reakci. Jen na mě pootočil hlavu a vděčně se pousmál. Nic jsem neříkala, přišlo mi, že blízkost zmůže víc, než kupa slov. Dávala jsem mu prostor, aby se vyjádřil sám, pokud bude chtít.
Chvíli jen mlčel a díval se do prázdna, nakonec se ale nadechl a konečně promluvil, "mluvil jsem s Ryanem."
"Aha, no, co ti řekl?"
"Že mě tu nechce, že mám zmizet a neplést se mu do života."
"Máš přece právo tu být, stejně tak jako on."
"Možná má pravdu, možná bych vážně měl jít a přestat se plést lidem do života."

Jen jsem se nadechla, ale nevěděla jsem, co mu na to říct. Vlastně mě tak trochu zachvátila panika při představě, že by měl odejít. Nechtěla jsem tu zůstat bez něj, poslední dobou byl jediný, s kým jsem si mohla otevřeně promluvit a postěžovat si.

"Měl bych jít?" jen na mě tak pootočil hlavu, měl ve tváři odevzdaný výraz. Vypadal, že by udělal, cokoliv mu řeknu, protože se v tenhle moment nedokázal rozhodnout sám za sebe.

"Měl, ale nahoru - ke mně do pokoje. Donesu ti kakao, hm? Po schodech a doleva, na dveřích je obrázek tygra."
Jen se na mě vděčně usmál a vyrazil tedy nahoru, neprotestoval, prostě šel. Já jsem se pustila do dělání kakaa, dala jsem ohřívat mléko a přitom jsem připravovala i něco na zub. Jen tak, co dům dal. Moc toho tu nebylo, ale na malý obložený talíř to stačilo. Všechno jsem si to vyskládala na tác a odnesla do pokoje. Tam jsem to položila na stoleček vedle postele a sledovala Treye, který si zvědavě prohlížel můj pokoj. Nebyl nic moc, ale mně vyhovoval. Měla jsem tu všechno, co jsem potřebovala. Muzika ještě stále hrála, tak jsem se jen usadila na postel, "večeře je na…posteli," uculila jsem se na Treye.

"Mám to tu i s večeří? Páni, to je luxus," usmál se a posadil se ke mně na postel. Jen jsem mu podala do ruky kakao a dala mezi nás talíř s večeří. Oba jsme se pustili do jídla a pití a brzy se mi ho povedlo docela rozpovídat. Rozhodně už se i víc usmíval. Neřekl to na hlas, ale věděla jsem, že je mi za to vděčný. A já jsem byla ráda, že přišel zrovna za mnou, když ho něco trápilo. Byla jsem vděčná za tu poskytnutou důvěru. Bylo mi jasné, že kluk jako on tohle moc lidem nedává, že se nemá komu svěřit a vypovídat. Tyhle typy lidem moc nevěří.

Moje věž přeskočila na další písničku, tu, kterou se Metallica dost proslavila - Nothing else matters, moje oblíbená. Trey se jen mlčky zvedl z postele a podal mi ruku. Pobaveně jsem se zasmála a zavrtěla hlavou, ale nakonec jsem mu ruku podala a nechala se lehce přitáhnout. Ovinula jsem mu ruce kolem krku a opřela mu hlavu o rameno. Dal mi ruce kolem pasu a jemně si mě přivinul blíž, zabořil mi hlavu do vlasů a šeptal mi tiše do ucha slova písničky. Jen jsem zavřela oči a užívala si tu blízkost a pocit bezpečí, který mi dodávala. V tuhle chvíli jsem ani nemyslela na to, že si ho pouštím až moc blízko k sobě, do svého světa. Chtěla jsem ho tu mít, chtěla jsem tu pro jednou mít někoho. Pomalu jsme se točili na místě a užívali si vzájemnou blízkost, všechno mi v tu chvíli bylo jedno, najednou jsem se cítila zase jako člověk. Nechala jsem někoho, aby se dostal pod tu mojí slupku, kterou jsem si doteď tak moc chránila. Nemyslela jsem na to, že bych mohla narazit, nic takového jsem si teď nepřipouštěla.

Jemně mě hladil jednou rukou po zádech a druhou mě opatrně probíral vlasy. V tu chvíli mě to přepadlo, tak silně a nečekaně. Při každém dotyku mě zašimralo v břiše, ti pověstní motýlci mi v těle zběsile poletovali. Úplně se mi zatajil dech, když si mě lehce odtáhl a něžně mě políbil. Přestali jsme se točit na místě a jen si beze slov dávali najevo vzájemnou náklonnost. Jeho rty, moje rty, nevěděla jsem, kde je ta bariéra, která by je měla oddělovat. Už jsem nechtěla přemýšlet, můj mozek najednou jako by vypnul. Chtěla jsem si jen užívat ty pocity, které mnou prostupovaly. Tentokrát už jsem ho nebrzdila, když mi zajel rukou pod tričko, naopak jsem z něj na oplátku sundala jeho triko. Prsty jsem studovala jeho kůži, dostala jsem se i k malé jizvě na pravém rameni. Přesně tam mu proletěla kulka ze zbraně, na které Marissa zmáčkla spoušť. Vlastně mnou v tu chvíli prostoupila vlna vzteku. Zřejmě za to mohla moje averze vůči Marisse. Vztek ovšem přešel po pár polibcích, které mi Trey věnoval na krk. Nebránila jsem se ani poté, co si mě opatrně položil na postel. Teď už jsem stejně couvnout nemohla a ani jsem nechtěla. Zničila bych celou atmosféru dnešního večera. Jestli dnešek nebyl ten pravý den, tak už nebude žádný.

Každý dotyk jsem cítila na kůži tak intenzivně, až mě to překvapovalo. Takhle jsem nikdy doteky nevnímala, nikdy mi neprojížděly vibrace celým tělem. Nechtěla jsem, aby to někdy skončilo. Ani jsem nečekala, že Trey bude tak něžný, typovala jsem ho spíš na burana, který si půjde jen za svým, ale to nedělal. Věnoval se každé části mého těla tak, jako nikdo před ním.

Netušila jsem, jak dlouho jsme na té posteli strávili. Hodinu? Celou noc? Ještě déle? Čas mi v tu chvíli splýval a byl pro mě jako něco naprosto nepodstatného. Nic kolem neexistovalo. Pustila jsem ho do svého světa…

-

11. Kapitola - Jak dál?

11. března 2011 v 23:37 | Werí

Čas do víkendu utekl až překvapivě rychle. Trey se celou dobu dokonce snažil a vcelku často mi psal zprávy. Až mě tím svým zájmem skoro překvapoval, ale nemůžu říct, že by mi to nelichotilo. Ovšem byla tu jedna věc, ze které jsem měla docela strach - Ryan. S mým štěstím jsem očekávala, že ho tam potkám. Až moc dobře si pamatuji to jeho varování, které mi tak naléhavě sděloval. Přece si ale nenechám od nikoho říkat, co mám dělat a s kým to mám dělat. Od té doby jsem přestala Ryana řešit, ať se třeba postaví na uši a zpívá u toho státní hymnu.

V sobotu odpoledne jsem si dala pořádnou relaxační koupel, potřebovala jsem se uvolnit. Vlastně jsem byla z toho… no rande, jak jinak to nazvat… docela nervózní. Ne proto, že bych cítila něco víc, to ne, zatím. Spíš právě z toho, že čím víc schůzek to je, tím vážnější mi to pak všechno připadá. Já vlastně na rande nechodím, přijde mi to moc formální a kýčovité. Dobře, někomu zas přijde vadný lézt klukovi hned do postele, ale to je zřejmě na každém.

Po koupeli jsem pochodovala ve spodním prádle po baráku a přemýšlela, co si vlastně vezmu na sebe. Měla jsem z čeho vybírat, šatník byl jedna z mála věcí, kterou jsem měla naprosto vybavenou. Máma se bála, abych jí na veřejnosti nedělala ostudu, takže oblečení jsem měla vždycky dost. Chvíli jsem sledovala džínovou sukni, ale nakonec jsem sáhla po krátkých kraťasech, alespoň se nebudu muset nikde hlídat, kde mi co kouká. Na vrch jsem si vzala jen modrý top se zapínáním kolem krku. Kriticky jsem se prohlédla v zrcadle, vypadalo to docela dobře. Lehce jsem se namalovala, nikdy jsem se nemalovala moc, přišlo mi to strašně levné. Navíc, když se vedle někoho probudíte, stejně nebudete vypadat kdovíjak přitažlivě.

Když jsem se pokoušela udělat cosi s vlasy a nakonec to vzdala a nechala si je rozpuštěné, zazvonil zvonek. Docela jsem se lekla, přestala jsem hlídat čas a ono bylo najednou osm. Tak jsem si jen prsty projela vlasy a seběhla jsem dolů. Na otázku mámy kam jdu, jsem jen zamumlala, že pryč a že se vrátím až pozdě, že si klidně může někoho přivést - nebudu překážet. S tím se vlastně docela spokojila a už nic neříkala. Došla jsem ke dveřím a otevřela. Opíral se rukou o vnější rám futer, měl na sobě tričko a přes něj nezapnutou tmavší košili. Vážně mu to slušelo, jen tak lehce zahvízdal.

"Fíha, vypadáš dobře, ani jsem si tě neuměl představit takhle vyfiknutou," pobaveně se na mě uculil.

"Nejsem vyfiknutá, to bys teprve viděl, kdybych byla," vyplázla jsem na něj jazyk.

"Tak to snad někdy uvidím, už se těším," zasmál se, vcelku nevybíravě mě chytil za předloktí a táhnul pryč, zřejmě zachytil zvědavý pohled mámy, která stála v chodbě a vykukovala.

"Au, jemnějc by to nešlo?"

"Co? Promiň no, nevěděl jsem, že jsi z cukru," zakřenil se.

"Nejsem, ale chodit umím i sama," lehce jsem se zamračila.

Jen rezignovaně vzdychnul, "jistě, chápu. Jsi samostatná a emancipovaná, všechno zvládneš sama."

"Přesně," zazubila jsem se, jen se pobaveně rozesmál, pustil mojí ruku a šli jsme už jen vedle sebe. Přitom jsme probírali všechno možné. Od toho, co jsme dělali přes týden, až k tomu, jak je moje máma otravná. Ještě jsme se všemožně pošťuchovali a slovně do sebe rýpali, jak to jen šlo. Oba jsme byli od přírody rýpalové, takže to pro nás nebyl problém. Naštěstí se nikdo z nás ani moc neurážel, takže nevznikaly žádné nepříjemnosti.

Nakonec jsme dorazili do Baitu. Bar už praskal ve švech a všude bylo plno lidí, jen tak tak jsme se procpali k baru a objednali si něco k pití. Neslyšeli jsme tu vlastního slova, takže jsme se ani nepokoušeli o žádnou konverzaci. Chvíli po našem příchodu se na pódium vyhrnula kapela, která vcelku uměla vzít za… ehm… strunu? Od baru jsem sice houby viděla, ale i tak to byl vcelku zážitek. I když, pravda, po přestávce dokonce Treye napadlo zeptat se, jestli nechci vysadit. Já věděla, proč si nebrat tu sukni, to by si mě za krk mohl vysadit jen těžko. Jemu by to možná vyhovovalo, ale mě jen stěží. První jsem se vcelku bála, že z něj spadnu a jen těžce chytala balanc, ale když mě pro jistotu chytil za nohy, abych se nepřeklápěla, cítila jsem se o hodně jistěji.

Během prozpěvování s kapelou jsem tak brouzdala očima mezi lidmi, protože jsem měla z výšky poměrně přehled. Najednou jsem zachytila pohled Ryana. Stál kousek před pódiem s Marissou, ale upřeně sledoval nás. Vypadal vcelku naštvaně. Achjo, vážně nechápu, co má za problém, ale byla jsem si jistá, že s ním dneska ještě nějaký ten rozhovor mít budu, protože si mě kdesi odchytne, ať se mi to bude líbit nebo ne. Velice jsem se na ten jistě moc moc příjemný rozhovor těšila. Když kapela dohrála, Trey mě sesadil zase dolů a postavil mě na nohy.

"Díky, aspoň jsem něco viděla," uculila jsem se na něj.

"V pohodě, já tě totiž mohl beztrestně osahávat, aniž by to bylo divný," zakřenil se na mě na oplátku. Jen jsem se zasmála, co jiného by ho tak mohlo napadnout, že?

"Skočím si na záchod," houkla jsem na něj a vyrazila směrem k toaletám. Vlastně jsem ani nepotřebovala, jen jsem chtěla mít ten rozhovor s Ryanem za sebou. Ani mě tudíž nepřekvapilo, když si mě kousek od záchodů chytil za předloktí a zastavil mě. Zatvářila jsem se lehce nechápavě, aby to alespoň vypadalo, že jsem stráášně překvapená a nevím, co by mi mohl chtít.

"Myslel jsem, že jsem ti to o něm řekl dost jasně," zasyčel na mě dost nepříjemně.

"Jistě, řekl. Slyšela jsem a vzala jsem na vědomí."

"Nevypadá to tak."

"Ale jo, vypadá. Vzala jsem to na vědomí, ale to neznamená, že se před ním budu klepat strachy a nebudu s ním mluvit. Víš, kolik grázlíků jsem už potkala?"

"Jenže já ho tu nechci. Nechci ho tu nikde poblíž Marissy."

"Ták, to bys mu to zřejmě měl říct, ne? Proč to říkáš mě?"

"Protože dokud tu bude mít nějakou 'oběť', jen tak neodejde."

Jen jsem tak na oko vzdychla, "tak to nevím, co s tím uděláme. Možná by bylo nejjednodušší si o tom promluvit s ním a netahat do toho mě. To, co je mezi váma dvěma, je mi úplně ukradený, vyříkejte si to spolu."

"Co se to tu děje?" zaslechla jsem najednou za sebou. Aby všechno nebylo málo zkomplikované, přidal se k nám Trey, zřejmě nás zahlédl.

"To není tvoje věc," obořil se na něj Ryan, "mluvím s Taylor, tak nám dej trochu soukromí."

"Ale bráško, přece bys nebyl takový sobec, možná mi něco dlužíš. Nezapomínej, že to byla ta tvoje slečinka, kdo mě postřelil."


"Zasloužil sis to… za to, co si jí chtěl udělat," Ryan už stál dost v pozoru, svaly měl napnuté.

Nemínila jsem sledovat žádnou rvačku. Postavila jsem se mezi ty dva a roztáhla ruce, "nechte toho, krucinál. Nemůžete se chovat jako dospělí?" zavrčela jsem na oba.

Ryan byl ještě chvíli napjatý jak struna, ale brzy povolil. A o Treyovi jsem si nemyslela, že by Ryana jen tak napadl, trefila jsem se, nedával na sobě znát vztek ani nic jiného.

"Tak je to správně, teď se všichni rozejdeme svoji cestou, co vy na to?" pokoušela jsem se uklidnit situaci, jenže jsem nebyla jediná. Nakráčela si to k nám svým ladným krůčkem místní princezna, Marissa. Všechno na ní mě dráždilo, od jejího podivného účesu až ke špičatým botám od Gucciho. Vypadala jako největší superstar, ale já jsem věděla, jaká doopravdy je. Rozmazlený fakan, kterému bylo vždycky všechno málo. Nedokázala jsem jí dokonce ani oplatit úsměv, který mi věnovala. Ten její Hollywoodský úsměv ovšem zamrzl hned, jak zahlédla Treye, "co ten tu dělá?" dostala ze sebe a upřeně ho sledovala.

"Jsem tu s Taylor," hbitě na to odpověděl starší z bratrů Atwoodů. Marrisa na mě vrhla jen takový podivný pohled. Těžko říct, co měl vyjadřovat. Každý její výraz mi totiž připadá, jako by se jí chtělo zvracet, ale asi nejsem dobrá ve čtení mimiky.

"Měli bysme asi jít, doprovodíš mě?" houkla jsem na Treye, abych tuhle sešlost rozpustila.

On jen chvíli sledoval Marissu, která ho probodávala pohledy a nakonec uhnul očima na mě, "jasně, jdeme," usmál se, objal mě provokativně rukou kolem ramen a odvedl si mě z baru pryč. Ještě jsem přes rameno zahlédla Ryana s Marissou ve velmi, jak to nazvat, živém rozhovoru. Dnešní události mě vlastně tak trochu rozhodily, nečekala jsem, že to bude mít takovou řetězovou reakci. Přišlo mi, jako by byl Trey Nežádoucí číslo 1 a já nevěděla, jak na to reagovat.

Celou cestu jsme šli mlčky. Ruku z mých ramen sundal hned před Bait Shopem. Nevěděla jsem, co říct, snad poprvé za celou dobu a ani on nevypadal, že by se chtěl pouštět do nějakého rozsáhlého hovoru. Takže jsem byla vlastně ráda, když jsme došli k nám před barák. Jen mě lehce líbnul na tvář a popřál mi dobrou noc, pak zmizel ve tmě. Opřela jsem se zády o dveře a sledovala místo, kde zmizel. V hlavě se mi objevovala spousta otázek ohledně toho všeho. Možná že ani nevím všechno, co se tu stalo. Nebo vím, ale všechno to až moc zlehčuji. Jenže… každý si zaslouží druhou šanci, nebo snad ne?

-

10. Kapitola - Mám nebo nemám?

5. března 2011 v 21:53 | Werí
Další den jsem se vzbudila s výbornou náladou. Vlastně jsem si ani nebyla jistá proč. Možná to byla ta hra, kterou jsem se rozhodla s Treyem hrát. Byla jsem si jistá, že i on zná pravidla tohohle "hot&cold" Vlastně jsem se těšila, že alespoň oživím nudné prázdninové dny. Přesto jsem se rozhodla dnešní den strávit doma a dohnat zpoždění ve sledování mých oblíbených anime filmů. Rozvalila jsem se v obýváku na gauč, vzala si do ruky chipsy a začala sledovat. Nedokoukala jsem ani do půlky filmu, když mi zapípal mobil. Čekala jsem, že mi píše máma, abych uklidila, uvařila či udělala nějakou jinou otravnou domácí práce. Proto mě trochu překvapilo, když se mi na displayi objevilo neznámé číslo. Otevřela jsem tedy zvědavě zprávu a prolítla jí zběžně očima. Pobaveně jsem se usmála.

DNESKA V 8, MAM RESERVE :-)

Přesně jsem čekala, že se mi ozve. Čekal zřejmě, že budu snadná kořit a chytnu se okamžitě. Bohužel jsem ho musela zklamat, což mu podrývalo ego a nutilo ho to ke snaze.

A CO Z TOHO BUDU MIT? :-)

DONESU VINO :-)

Chvíli jsem přemýšlela, jestli mám nebo nemám jít. Vidina dalšího večera doma se mi totiž moc nelíbila. Takhle jsem mohla mít alespoň nějakou společnost. Přesto jsem nechtěla vypadat natěšeně, tak moje další sms zněla jen velmi neurčitě - UVIDIME, JESTE SI TO ROZMYSLIM a mobil jsem odložila na stolek. Věděla jsem, že tam za ním půjdu, ale také jsem se rozhodla nechat ho tam nějakou chvíli čekat. Pokud počká, to víno si s ním dám. Pokud ne, tak to bude jeho problém. Znovu mi zapípala odpověď, tak jsem ještě vzala mobil do ruky.

HLAVNE ME NENECH CEKAT :-(

Jen jsem se pobaveně zasmála a samozřejmě mu na to už ani neodpověděla, ať si počká, chlapec. Znovu jsem se spokojeně uložila a dokoukala film. Dobře, potom jsem si pustila ještě jeden, protože jsem měla stále spoustu času. Zbytek dne jsem se jen tak poflakovala po domě a poklidila, aby máma neřádila, až přijde domů. Oblékat jsem se šla až v osm. Říkala jsem přece, že ho nechám nějakou dobu vycukat. Navíc jsem si vzala jen džíny, tričko a mikinu. Vlasy stáhla do culíku a nalíčila se jen decentně. Rozhodně se kvůli němu nebudu fintit, myslel by si pak, bůh ví co.

Nakonec jsem vyrazila. Pomalu jsem se courala přes pláž, byla úžasná noc. Úplně jasná, šla jsem s hlavou obrácenou k nebi. Hledala jsem na obloze známá souhvězdí. Velký vůz a Casiopeu ve tvaru dvojitého W, ta byla moje nejoblíbenější. Pomalu jsem se blížila k molu a všimla si, že tam vážně ještě někdo sedí. Jen jsem se spokojeně usmála, vlastně mi to dost lichotilo, že tam ještě stále sedí a čeká. Házel kamínky do vody a vypadal vcelku zklamaně. Zřejmě už mě ani neočekával, jen se mu nechtělo zvedat. Pomalu jsem k němu došla s rukama v kapsách, "ahoj," usmála jsem se na něj.

Docela překvapeně na mě zvednul hlavu a koutky se mu taky roztáhly do úsměvu, "ahoj, už jsem tě nečekal."

"Něco mě zdrželo," uculila jsem se a posadila se do písku vedle něj, "takže, co je v plánu?"

"Slíbil jsem to víno, ne?" pobaveně se zasmál a vytáhl z batohu víno.

"A skleničky?"

"Na co skleničky, fajnovko? Alkohol se vždycky pije z flašky," uculil se na mě.

"Když to říkáš," trochu jsem se zašklebila.

" Ježiši, ženská, jako by na skleničkách záleželo. No tak dobře," sáhnul do batohu a vážně vytáhl skleničky. Tedy ne na víno, ty by se stejně rozbily, ale něco z pevnějšího skla.

Spokojeně jsem se zakřenila a vzala si od něj tu skleničku, "tak se mi to líbí."

"Myslel jsem, že se ti to nebude líbit, pití z flašky" zasmál se, otevřel láhev a nalil mě i sobě, "tak na co si připijeme?"

Zamyslela jsem se, nakonec jsem pozvedla ruku se skleničkou, "na tenhle večer, nebudeme koukat do budoucnosti."

"Takže ráda žiješ přítomností jo? Takovej přístup se mi líbí, začínáš se mi zamlouvat čím dál víc," zasmál se a ťuknul si se mnou.

"Umím překvapit," uculila jsem se a napila se vína. Dokonce to ani nebylo žádné levné víno, bylo docela dobré. Vlastně celý ten večer byl fajn, víc fajn, než jsem očekávala. Měla jsem si s ním stále co říct a nedostalo se na žádné trapné ticho. Měli jsme podobný pohled na svět, oba dost pokřivený životními zkušenostmi. O těch jsme ovšem nemluvili, ani jeden nechtěl mluvit o tom, co bylo a co nás donutilo k takovému pohledu na život. Popravdě, asi byl dost překvapený z toho, že si takhle rozumíme. Samozřejmě, že mě pozval na rande, protože jsem se mu líbila, ale teď se začínalo zdát, že jsem udělala vcelku dojem.

Když bylo víno dopité, zřejmě mě mírně strhla atmosféra. Jen jsem se o něj pohodlně opřela a dál si s ním povídala. Přitom jsem sledovala vlny, které se lámaly o sloupy mola. Cítila jsem jeho prsty, které mi jemně probíraly vlasy. Nic si nezkoušel, jen mě hladil rukama ve vlasech a mluvil. Na chvíli jsem zavřela oči, stavěly se mi chloupky na rukou. Už dlouho jsem nezažila takovéhle dotyky. Obvykle šlo rovnou přímo o postel a na takovéhle projevy něžnosti jsem nebyla zvyklá. Něco mi ovšem říkalo, že on také ne, pořád jsem měla pocit, že mě chce dostat do postele a pouze zkouší, jak na mě. Musím ovšem uznat, že to byl velmi dobrý přístup, začínala jsem mu tát pod rukama. Uvolnila jsem se a vnímala jeho lehké doteky na kůži. Odhrnul mě něžně rukou vlasy z krku a konečky prstů mi přejel přes holou kůži. Projela mnou vlna příjemných pocitů a chloupky v zátylku se mi postavily. Přesto jsem na něj stále neotáčela hlavu. Brzy jsem na krku ucítila jeho horký dech a měkké rty, které se jen něžně dotkly kůže. Přestávala jsem se bránit tomu, co bych ráda udělala. Natočila jsem hlavu, abych na něj viděla. Upřeně mě sledoval očima a přejel mě rukou přes tvář. Jen na okamžik jsem zaváhala, ale nakonec jsem ho opatrně políbila na rty. Okamžitě mi vyšel vstříc a rukou mi zajel zpět do vlasů. Polibky jsem mu oplácela, ale jen něžně a opatrně. Nechtěla jsem to nechat dojít tak daleko, aby mnou projížděl chtíč. Zařekla jsem se totiž, že se s ním rozhodně nevyspím, že chci, aby to zůstalo v rovině relativné nevinnosti. Ze začátku se pokoušel zajet mi rukou pod triko, ale když jsem mu jí dvakrát vyndala, pochopil a přitáhl si mě k sobě jen za pas blíž a hladil mě po zádech přes triko. Samozřejmě, že na obou stranách šlo jen o touhu po fyzické blízkosti druhého pohlaví, nic jiného v tom nebylo, a tak by to mělo i zůstat. Kluk jako je Trey není pro mě. Nestojím znovu o zlomené srdce, kterého bych se s jistotou dočkala. Tyhle myšlenky mě ale nakonec donutily přestat ho líbat. Jen jsem se lehce odtáhla a podívala se na něj, "budu muset jít."

"Už?" zamumlal a oči mu zářily touhou, viděla jsem jí na něm, ale nechtěla jsem mu dát to, co by tak moc chtěl.
Jen jsem lehce přikývla, "jo, je nejvyšší čas, nebo mě bude mamka hledat a bude naštvaná." Opatrně jsem se vyvlíkla z jeho sevření, postavila se na nohy a oklepala ze sebe písek.

"Doprovodím tě," houknul, uklidil zpátky do batohu skleničky i láhev od vína. Opatrně se postavil, no bylo na něm dokonce vidět, že by rád něco víc, ale nedělal si s tím moc hlavu, jen se pobaveně uculil, "to se rozchodí."
Pobaveně jsem zavrtěla hlavou, "samozřejmě."

Rozešla jsem se pomalu směrem domů, šel vedle mě, ruce v kapsách. Povídal cosi o nějakém koncertu, ale musím přiznat, že jsem ho moc neposlouchala.

"Půjdeš?" najednou se na mě podíval.

Jen jsem na něj hodila mírně zmatený pohled, vůbec sem nevěděla, o čem mluví. Během okamžiku jsem se ovšem probrala a přikývla, "jasně, půjdu."

Chvíli na mě zkoumavě koukal, "vážně?"

"Jasně… na koncert, já koncerty ráda, je tam sranda, většinou…asi."

Rozesmál se, bylo mu jasné, že jsem ho vůbec neposlouchala, "vůbec nevíš, o čem jsem mluvil, co?"

"Ne," neochotně jsem přiznala.

"To je v pohodě," uculil se na mě, "o víkendu půjdeme do Bait Shopu, hm? Bude to fajn."

"Do Baitu? Jasně, dobře… půjdeme, tak jo. Sejdeme se tam?"

"Ne, v osm tě vyzvednu doma, jasný?"

"Dobře, budu s tím počítat," kývla jsem na srozuměnou a najednou se zastavila. Už jsme byli před barákem, ta cestě nějak rychle utekla.

"Tak dobrou noc, a počítej s tím víkendem," uličnicky se na mě zakřenil a vcelku drze znovu přitiskl své rty na ty moje.
Polibek jsem mu oplatila a pak se mírně odtáhla, "tak dobrou noc," usmála jsem se a během chvilky zapadla do baráku. Zmítaly mnou pochybnosti o tom, jestli s ním mám vůbec jít. Jak dlouho dokáže někdo jen tak nevinně randit, aniž by z toho vypustil všechny city? Po čase to vždycky přijde a to já jsem nechtěla dopustit, to jsem nemohla dopustit… to by byla katastrofa.

-

9. Kapitola - Noční procházka

21. února 2011 v 0:32 | Werí
Noční procházky po pláži, taky je tak milujete? Já ano, ale bohužel obvykle nemám s kým chodit, tak se jako zoufalec brouzdám po břehu s botami v ruce. Člověk občas prostě potřebuje vypnout a věnovat se jen svým vlastním myšlenkám. Ne, že bych na to neměla dost času někdy jindy, ale když je hezká letní noc, tak se lehce zapomíná na problémy.
Trey se od té doby, co jsme byli na zmrzlině, neozval. Ryan tedy nemusel mít strach, že bych se do něčeho mohla zaplést. I když stále nechápu, do čeho bych se tak mohla zaplést. Přesto bez okolků přiznávám, že ten kluk na mě udělal dojem. Většina holek má přeci jen slabost pro takové ty "zlé kluky" a Trey jako jeden z nich vypadal. Měl vysoké sebevědomí, přitom ale věděl, co si může dovolit a přitom nepřestřelit. Sebevědomí kluci mě vždycky přitahovali, ale přesto už teď vím, že není dobré si takové kluky příliš pouštět k tělu. Většinou se od nich nedá čekat nic dobrého. I když výjimka potvrzuje pravidlo, že? Ovšem dost pochybuji, že Trey by byl zrovna ta výjimka.

Moje nohy mě bezmyšlenkovitě donesly až pod molo na pláži. Jedno z mých oblíbených míst, kde jsem tak ráda sedávala a sledovala, jak vlny omývají dřevěné podpěry mola.

Moje místo bylo ovšem dneska zabrané. Byla jsem zvědavá, kdo se opovážil sedět na mém místě a tak jsem se opatrně přiblížila. Byla jsem poměrně překvapená, když jsem zjistila, že je to Trey. Vypadal dost zamyšleně a můj příchod ani nezaregistroval. V tu chvíli mě napadlo mu všechno to lekání vrátit. Tiše jsem se připlížila za jeho záda a položila mu ruce na ramena, "baf."

Jeho reakci jsem popravdě vůbec nečekala, vyděsit se mi ho podařilo, ale tím způsobem, že se po mě docela ostře ohnal. Jen tak tak jsem stihla uskočit, zřejmě bych schytala pořádnou ránu. Takže jsem vlastně byla opět já ta vyděšená.
" To jsi ty, aha, promiň… to jsem nechtěl. Neudělal jsem ti nic?" zvedl se tak na nohy a došel ke mně.

"Aha, to jsi ty? Koho jsi čekal? Vlkodlaka?" mnula jsem si tričko na prsou, srdce mi totiž tlouklo jako splašené.
Tak pobaveně se zasmál, "člověk si nikdy nemůže být jistý nikým, kdo chodí tiše a zezadu."

"Proč ne, první střílet, až pak se ptát. Naprosto rozumný přístup," prohlásila jsem sarkasticky.
"Už jsem se snad omluvil, ne? Neměla ses tak plížit."

"Nemusíš být hned nepříjemný," ušklíbla jsem se na něj, "Chtěla jsem tě jen pozdravit."

Chvíli ještě koukal mírně naštvaně, ale pak najednou, jako by do něj praštilo, se usmál, "jsem rád, že tě vidím."
Lehce jsem povytáhla obočí, vážně jsem se v tom klukovi nevyznala, byl hodně zvláštní. Stále jsem ho sledovala lehce přimhouřenýma očima, ale jeho úsměv na tváři byl nakažlivý, takže se mi brzy také roztáhly koutky do úsměvu.
"Co, že chodíš na procházky tak pozdě večer? Nemáš strach z úchylů?" lehce se na mě uculil.

"Myslíš z takových, kteří si šlehnou a pokusí se někoho znásilnit? Ne, vlastně ani ne."

Jestli ho moje poznámka urazila, nedal to najevo. Jen se pobaveně zasmál, "nejsi zrovna taktní, Townsendová."

"Jen jsem ti odpověděla na otázku, Atwoode," uculila jsem se. V tu chvíli jsem se přistihla, že s ním vlastně flirtuji. To zřejmě nebyla ta nejlepší věc, kterou jsem mohla dělat. Řekla bych, že přesně před tímhle mě varoval Ryan. Přesto jsem si nemohla pomoct. Navíc, nejsem žádná nezkušená husička, abych si nechala pomotat hlavu někým, jako je Trey. Není tak těžké netahat city do flirtování, otlapkávání a vlastně ani do sexu. Je to jenom zábava, kvůli které rozhodně není třeba být zamilovaná. Možná by nebylo tak na škodu si s tím klukem trochu pohrát, aby pochopil, že jsem fajn, ale umím vystrčit i drápky. Lehce jsem popošla až k němu, "a copak tady děláš ty takhle pozdě? Ještě k tomu na mém místě."
"Tvém místě? Achjo, v té tmě jsem musel přehlédnout reservé."

"Nejspíš, je vyryté na tamtom sloupu," ukázala jsem na jeden z dřevěných podpěrných sloupů.

"Přidám na něj i svůj autogram," zakřenil se na mě a vytáhl z kapsy nůž. Popravdě jsem se trochu vyděsila a mírně od něj couvla. Zřejmě ho moje reakce dost pobavila, "prosimtě, snad by ses nebála. Jsem naprosto neškodnej," usmál se na mě takovým zvláštním způsobem, pohodil si nožem v ruce a došel k tomu sloupu, "vážně to tu je. Vidím tu tvoje jméno." Zasmál se a soustředěně nožem pod to mé vyryl i svoje. Pak si nůž skoval zpátky za pásek, "tak, už to tu máme rezervované oba."

Lehce jsem se zašklebila, "ani ses mě nezeptal, jestli chci."

"Viděl jsem ti to na očích," zakřenil se na mě a popošel ke mně.

"Tak to asi nebudeš moc dobrý jasnovidec. Navíc, obvykle se čte z rukou."

"Přece nebudu jako všichni ty šejdíři, že?"

"Jistě, ty budeš vždycky nejlepší a nejoriginálnější," řekla jsem lehce sarkasticky.

Pobaveně se usmál, "s tebou to vážně není lehký, holka."

"Myslel sis, že bude? Ou, tak to promiň, že tě zklamu," zakřenila jsem se a natáhla k němu hlavu. Zřejmě čekal polibek, ale já se mu jen lehce vyhnula a přiblížila mu hlavu k uchu, "musel by ses snažit o hodně víc a rozhodně…jinak," poplácala jsem ho po tváři a pobaveně se usmála, když jsem zahlédla jeho výraz. Tohle se mu zřejmě ještě nestalo.

"Jsem nějaká utahaná, půjdu si lehnout… užij si tu svoje reservé, Atwoode," zazubila jsem se na něj a pomalým krokem se vydala pryč. Jeho pohled mě provázel téměř celou cestu, vzbudila jsem v něm zvědavost. Rozhodně nejsem snadná kořist a na to on není zvyklý. Bude se ještě divit, chlapec.

-

8. Kapitola - Komplikace

3. února 2011 v 0:39 | Werí
V noci jsem toho moc nenaspala. Ani ne proto, že jsem přemýšlela, ale protože jsem se cítila tak nějak provinile za to, co chci udělat. Ráno jsem tedy vylezla z postele dost brzy a najedla se. Neustále jsem pokukovala po hodinkách, kdy tak bude nejvyšší část zavolat. Rozhodla jsem se pro devátou hodinu. V Newportu lidé obvykle vstávají dost brzy, zřejmě za to může všudypřítomné slunce. Vzala jsem do ruky odhodlaně mobil a vytočila Ryanovo číslo.

"Ahoj," ozvalo se z mobilu.

"Ahoj, Ryane, dobré ráno."

"Dobré, potřebuješ něco?"

"Noo… vlastně jo, napadlo mě, jestli nemáš dneska v poledne čas, potřebovala bych," najednou jsem se zarazila, nechtěla jsem lhát, alespoň ne až tak moc, "no vlastně já nic, ale včera jsem potkala někoho, kdo by se s tebou rád sešel. Slíbila jsem mu, že ti dám vědět. Prý v poledne v Bistru."

"A kdo to je?" zeptal se a já začínala panikařit. Nevěděla jsem, co bych měla říct, ale nakonec jsem se rozhodla zalhat alespoň trochu.

"Nevím, neznám ho, ale vypadalo to dost naléhavě, takže to bude zřejmě důležité, takže… půjdeš tam?"

"No, dobře, půjdu tam. Díky, že jsi mi to vyřídila, Taylor. Tak ahoj," a položil to. Jen jsem se zhluboka nadechla a sledovala mobil, který za okamžik zhasl. Teď by na mě snad nemusel být naštvaný, vždyť jsem vlastně říkala pravdu - neznám ho a stačí prostě tvrdit, že se mi nepředstavil. Přesto jsem byla jako na trní a rozhodla se o půl dvanácté vyrazit k Bistru také. Samozřejmě nenápadně, vzala jsem si sluneční brýle. Dobře, možná jsem to trochu přeháněla, ale velice mě zajímala reakce. Samozřejmě jsem nešla do Bistra, ale do stánku se zmrzlinou vedle. Koupila jsem si zmrzku, opřela se o zábradlí a sledovala dveře od restaurace. Akorát jsem zahlédla Ryana, jak vchází dovnitř, Trey už tam zřejmě byl.

Rozhodla jsem se počkat, jestli odtamtud okamžitě neodejde, ale nic takového se nestalo. Přes sklo jsem toho moc neviděla, ale Ryan chvíli stál u stolu, pak vypadal, že odejde, ale nakonec se posadil. Spokojeně jsem se usmála a šla si se zmrzlinou sednout na lavičku opodál. Teď už jsem nesledovala Bistro, ale moře, na které byl odsud pěkný výhled. Byla jsem ráda, že se na mě snad nikdo zlobit nebude. Nějak jsem se zřejmě zamyslela, protože když se něčí ruka dotkla mého ramene, div jsem nevyskočila.

"Promiň, opět," zakřenil se na mě Trey.

"Ty máš vážně talent na to děsit lidi, co?" koukala jsem lítostivě na zbyteček zmrzliny, který jsem leknutím upustila z ruky na zem.

"Koupím ti za to novou, pokud ovšem tuhle nechceš sebrat."

Jen jsem se trochu zašklebila, "ne, jíst jí už neplánuju, ale jestli mi za ní koupíš náhradu, tak jsem pro," zvedla jsem se z lavičky a došla s ním zpátky ke zmrzlinovému stánku. Koupil mi vážně celou velkou zmrzlinu a podal mi jí.

"Děkuju, tak jak to šlo s Ryanem?"

"No, mohlo to jít líp, ale i hůř. Chvíli se mnou nechtěl vůbec mluvit, ale nakonec mě vyslechl."

"Aha, takže mezi váma dvěma už je to dobrý?" začínal mě trochu znervózňovat, byl rukama opřený o zábradlí, ale upřeně mě sledoval.

"Po tom všem, v rámci možností, jo," kývnul a usmál se, "takže ti ještě jednou děkuju za pomoc, bez tebe by to nešlo."

"Jasně, ráda lidem pomáhám. Jsem takový pomocník pro všechno, poradím, pomůžu, vyžehlím, vyperu, uvařím." Odkašlala jsem si, "dobře, to už možná trochu přeháním."

Jen se upřímně rozesmál, "dobře, až budu doma potřebovat uklidit, rozhodně ti dám vědět. Ale zatím bydlím v motelu, takže tam netřeba pomáhat. Byl jsem celou dobu ve Vegas, pracoval jsem, něco si vydělal a teď jsem se rozhodl vrátit, i když vím, že tu nejsem zrovna dvakrát vítaný."

"Každý si zaslouží další šanci," jen jsem tak zamumlala a radši se věnovala zmrzlině, abych nebyla nucená moc mluvit.
"Já už těch druhých šancí dostal spousty, to je ten problém."

"Aha," jen jsem na něj pootočila hlavu a konečně si ho prohlédla. Byl o něco vyšší, než Ryan. Vlastně mu nebyl ani moc podobný. Vlasy, které má jeho bratr dost světlé, měly o dost tmavší barvu a jeho oči byly hnědé, na rozdíl od modrých Ryanových.

Prohlížela jsem si ho jen okamžik, brzy jsem otočila oči zpátky na zmrzlinu, "Jak dlouho se zdržíš?"

"Kdo ví, jak dlouho bude potřeba," lehce se na mě zakřenil. Jeho upřený pohled mě tak trochu děsil. Možná mi až moc připomínal ten Paulův. Přišla jsem si, jako bych před ním stála nahá.

"Aha… no… každopádně, budu muset domů. Mám ještě něco na práci."

"Dobře, doprovodím tě." Můj lehce poplašený pohled byl zřejmě výmluvný až dost. Jen se pobaveně usmál, "stejně už vím, kde bydlíš, takže tajnosti nemají cenu."

Rezignovaně jsem vzdychla, "dobře, dobře. Tak jdeme." Strčila jsem jednu ruku do kapsy a druhou jsem si držela zmrzlinu. Pomalu jsme se rozešli směrem k domovu. Po cestě jsme si povídali a naprosto běžných věcech, takže jsem z něj pomalu přestávala mít strach. Vlastně to byl vcelku zábavný společník. Rozhodně byl mluvnější, než Ryan, takže cesta utekla vcelku rychle a bez trapného mlčení.

"No, takže… díky za doprovod, třeba se ještě uvidíme," mávla jsem mu tak lehce rukou a otočila se ke dveřím.
"To doufám, jsi tu nejpříjemnější společník, kterýho jsem doteď potkal," uculil se na mě a otočil se k odchodu, "určitě se ti ozvu."

Jen jsem se lehce pousmála, mávla mu a vešla do domu. Vypadalo to, že máma už je doma, takže jsem vešla do obýváku. Mamka tu nikde nebyla.

"Tohle není dobrý nápad," ozvalo se najednou za mnou. Příšerně jsem se lekla a prudce se otočila. Stál tam Ryan opřený o rám dveří, zřejmě sem vyrazil přímo z Bistra.

"O čem to mluvíš?"

"O kamarádíčkování se s Treyem, rozhodně to není to nejlepší, co můžeš udělat. Sama víš, co je zač."
"Myslela jsem, že jste se usmířili."

"V rámci možností, ale varuju tě předem, abys nedopadla jako Marissa."

Měla jsem na jazyku spoustu věcí, která jsem chtěla říct na adresu Marissy, ale pro jistotu jsem je spolkla, "já se o sebe dokážu postarat. A navíc jsem neřekla, že se s ním 'kamarádíčkuju', poprosil mě, jestli mu to domluvím, tak jsem to udělala. To je všechno."

"Jak myslíš, ale neříkej, že jsem tě před ním nevaroval."

"Nic takového nemám v plánu," sledovala jsem ho, jak odchází z domu. Vlastně jsem vůbec nepochopila, o co mu šlo. Věděla jsem, co jeho bratr provedl, ale nechápala jsem, jak se to může dotknout mě, zatím…

-

7. Kapitola - Dohoda

25. ledna 2011 v 23:54 | Werí

Vykřiknout jsem ani nestihla, cizí ruka mi okamžitě zakryla pusu.

"Nekřič, promiň, nechtěl jsem tě vyděsit," ruku mi z pusy sundal a dokonce mě i pustil. Jen jsem se vyděšeně opřela o dveře, ale už jsem byla zticha. Rychle jsem ho sjela pohledem, byl to kluk kolem dvaceti. Ten, který mě pořád sledoval v baru.

"Co chceš?" vyjela jsem na něj z ničeho nic, dokonce udělal krok dozadu.

"Všiml jsem si, že se znáš s Ryanem a Marissou, něco bych… potřeboval."

"Nic ti neřeknu," založila jsem paličatě ruce a jen ho dál probodávala pohledem. Tiše vzdychnul a udělal krok zpátky ke mně, já už ale neměla kam couvat, tak jsem se jen přimáčkla na dveře.

"Neboj, jen... nezačal jsem zrovna nejlépe," natáhl ke mně ruku, "jsem Trey."

Chvíli jsem mu na tu ruku koukala, nakonec jsem ale zvedla hlavu a váhavě mu ruku podala, "Taylor, těší mě."

"To mě taky," usmál se na mě a pustil moji ruku.

"Takže, co po mě chceš?" Otázala jsem se podezřívavě.

"Potřeboval bych se… sejít s Ryanem, ale obávám se, že by se mnou nechtěl mluvit."

"Proč by s tebou neměl chtít mluvit?"

"No, určitě si o mě něco slyšela, jsem jeho… brácha."

"Brácha…," na chvíli jsem se zamyslela, potom se mi konečně rozsvítilo, "ty jsi napadl Marissu?" Vyjekla jsem dost nahlas.
Jen se tak nepatrně ušklíbl, "jo, to jsem přesně já."

"Proč si myslíš, že bych ti chtěla pomoct, co?"

"Proč? Vlastně mi to dlužíš. Trochu jsem se poptal a zjistil jsem, že ti moc pomohla nepřítomnost Cooperové na škole. Svým způsobem za to vděčíš mně, nemyslíš?" pobaveně povytáhl koutek úst. Svým způsobem měl pravdu, ale jak bych mohla něco takového uznat, že? To by mi nebylo moc podobné.

"To je mi jedno," zamračila jsem se a ruce držela stále založené na prsou.

"Dobře, tak jinak. Co kdybych tě poprosil, udělala bys to? Vždyť si s ním chci vážně jen promluvit, vysvětlit to, udobřit se. Chybí mi."

Nějakou chvíli jsem přešlapovala na místě a přemýšlela. Vždyť za to nic nedám ne? Ale Ryan by se na mě mohl naštvat. Jenže na druhou stranu by zase mohl být nakonec rád, že se s bráchou usmířili a bylo by to naopak. Pane bože, Townsendová, tak se vzpamatuj a konečně něco řekni. Nemůžeš sama pro sebe přemýšlet celý den.


"Dobře," vyhrkla jsem najednou dost bez rozmyslu. Připadalo mi, že bylo už dost dlouho ticho, a tak sem měla potřebu něco říct.

Jen se pobaveně zasmál, "dobře, mohla bys to domluvit na zítra? Na oběd v Bistru, co ty na to? A prosím bez Marissy, asi by mě neviděla dvakrát nejradši."

Teď už jsem couvnout nemohla, proč jsem to ze sebe tak vychrlila? Kruci, měla bych konečně začít přemýšlet dřív, než promluvím. Napíšu si to do deníčku, teda až potom, co si nějaký zařídím. "Tak jo, zítra v poledne v Bistru, domluvím to," rezignovaně jsem pokrčila rameny a sáhla opět po klice.

"Díky, a mimochodem… fajn bejvák," kývnul k našemu domu pobaveně hlavou a rozešel se pryč. Trochu jsem přimhouřila oči, nepřipadal mi zrovna jako nejčestnější kluk na světě. I když, co čekat od někoho, kdo se pokusil znásilnit holku pod vlivem drog, pravda. Chvíli jsem za ním koukala, abych se zjistila, že opravdu odešel. Vážně mě mírně přepadala paranoia, není se čemu divit po tom, jak na mě vybafl. Pro jistotu jsem za sebou i zamkla a odešla nahoru do pokoje. Sundala jsem si oblečení načichlé kouřem a odkráčela do koupelny. Dnešní koupel jsem si hodlala užít, takže jsem se naložila do horké vody a zapnula si muziku. Koupel bylo přesně to, co jsem potřebovala - odreagovat se a v klidu přemýšlet nad tím, co jsem to dneska zase provedla. No, vlastně budu muset vymyslet, jak 'pozvat' Ryana zítra do Bistra. Co bych tak mohla udělat? Tvrdit mu, že budeme zachraňovat humry z akvária? Ne, tím bych spíš natáhla Summer. Na Setha by zabral sraz komixového klubu, ale na Ryana? Vůbec nic mě nenapadá, ale vůbec nic. Hlavně nic, při čem by nepřivedl i Marissu. Tak kruci, mysli, Townsendová, mysli! Možná bych se na toho kluka mohla prostě vykašlat, ale něco už jsem přece jen slíbila a já plním to, co slíbím. No dobře, prostě ho požádám, jestli se nemůžeme sejít kvůli něčemu diskrétnímu. Diskrétnímu? Co mě to zase napadá za slova? Přece nemůžu po Ryanovi chtít nic diskrétního, teda… mohla bych, ale určitě by to nepřijal s otevřenou náručí a Marissa už vůbec ne. Soustřeď se na vymýšlení plánu, ne na blbosti, Taylor! Prostě se sejdeme na oběd s tím, že budu potřebovat pomoct s fyzikou, protože jsem tu novou látku nepochopila a potřebuji si to všechno ujasnit. Přesně to řeknu, to je nápad. Takže, tohle mám vymyšlené, pak se budu muset zřejmě soustředit na to, jak vysvětlím Ryanovi, co jsem to vlastně provedla. Zabije mě, budu mít smůlu do konce života. Vlastně ještě déle, bude mě chodit strašit a tak. Achjo, to jsou představy.

Pro jistotu už jsem vylezla z vany a rovnou zaplula do postele, teď mě budou strašit noční můry, už to vidím. Musím brzo vstát a něco vymyslet. Co jsem to za člověka…

-

6. Kapitola - Přepadení

23. ledna 2011 v 14:31 | Werí

Všechno bylo v poslední době takové zvláštní. Jak se změnil názor lidí na mě, změnil se i můj pohled na ně. Už jsem se jich nebála, pohrdala jsem jimi.

Vůbec jsem si neuvědomovala, že se tím začínám stávat jednou z nich. Všechno to, co jsem dřív nesnášela, se pomalu začínalo stávat mojí součástí. Zřejmě to byl jen další způsob řešení problémů - nezřízený život.

Tak ráda jsem si hrála s kluky. Sex už pro mě nebyl odporný jako dřív, ale pomáhal mi zvedat sebevědomí. Tím vším jsem se ale stávala čím dál neoblíbenější. Holky mě nesnášely, protože jsem vždycky musela mít to, co jsem si zamanula. Tvrdohlavě jsem chtěla všechno řídit a nestyděla jsem se zařídit si to jakýmkoliv způsobem. Netušíte, jak je jednoduché všechno si získat manipulací.

Mým cílem bylo dostat se do pozice studentského výboru. Chtěla jsem mít pod kontrolou všechny školní akce. To se mi povedlo potom, co od nás ze školy vyhodili Marissu Cooperovou. Pomalu ani nevím, kvůli čemu to bylo, postřelila nějakého kluka. Prý to byl nějaký grázl, nepamatuji si ani, jak se jmenoval (dobře, pamatuji, ale o tom až jindy).
Škola pak získala i nového ředitele a ukázalo se, že má slabost pro mladá děvčata - jak moc bylo lehké toho využít.
Najednou jsem měla všechno, co jsem chtěla. Jen jedna věc mi pořád chyběla - přátelé.

Všechny jsem svým manipulátorským chováním odrazovala. Nedivím se, ale nemohla jsem si pomoct. Jednou jsem už začala doufat, když se ke mně začal Seth Cohen chovat vážně mile, jenže jak to tak bývá, všechno jsem zvorala. Mám strašně nepříjemnou vlastnost, že mám slabost pro lidi, kteří jsou na mě hodní. Ovšem, to by nesměli mít svoje děvče, že.
A to zrovna Summer Robertsovou. Vzpomínáte si na ni? V šesté třídě mě donutila dát jí básničku. Tak to byli oni - Seth Cohen a Summer Robertsová - jeden z velice známých párů na škole. Dobře, přiznávám, také jsem se je pokusila rozdělit - marně. Povedlo se mi je rozhádat, ale nic víc. Nakonec se všechno tak nějak obrátilo, Seth se ke mně snažil chovat mile i tak, zahlédl totiž mojí mámu, jak se mnou mluví - nejspíš mě litoval. Nakonec, sama nevím, jak se to všechno událo, jsem měla přátele. Někoho, kdo za mnou přišel, když potřeboval radu nebo podporu. Tenhle pocit pro mě byl dost nový, nevěděla jsem, jak se mám k někomu takovému chovat. Přesto jsem byla šťastná, najednou jsem měla dokonce tři přátele - Summer, Setha a jeho nevlastního bratra Ryana. Cohenovi si ho asi před dvěma rukama adoptovali a teď bydlí s nimi. Ani netušíte, jak šťastná jsem byla.

***

Byl to první červencový den - první den prázdnin po třetím, úspěšně dokončeném, ročníku střední školy. Ležela jsem se Summer na pláži a užívala si sluníčka, které dnes hřálo tak akorát. Věřila jsem, že tyhle prázdniny budou jiné, a taky jsem se nepletla. Byla bych až překvapená, kdybych věděla, co všechno mě potká.

"Vyrazíme večer do Baitu?" otočila na mě najednou hlavu Summer. Bait shop byl náš místní podnik - něco jako bar s diskotékou.

"Jasně," kývla jsem nadšeně, "vezmeme i kluky." Popravdě, přiznávám, že v posledních dnech se u mě začínal projevovat zájem o Ryana, ovšem to byl jenom další zádrhel, protože hádejte, s kým on chodil. S Marissou Cooperovou, s tou, se kterou jsem takovou dobu soupeřila o místo ve studentském výboru. Dokážete si představit, že mě asi moc nemusela a já se snažila trochu omezit svoje chování vůči klukům. Řekla jsem si, že už žádné kluky přebírat nebudu a pokoušela jsem se to vydržet, i když mi to tedy dávalo vcelku zabrat, co si budeme povídat.

Tak jsme se tedy k večeru zvedly z našich lehátek na pláži a vyrazily každá domů, abychom se na večer tak trochu zkulturnily. Sraz jsme měli všichni až v Bait shopu, takže jsem nikam nespěchala a dala si pořádně záležet - měl tam přece být Ryan. Ne! Žádný Ryan, ten tě vůbec nemusí zajímat, Townsendová. Bože, jsem prostě nenapravitelná.
Dorazila jsem samozřejmě s mírným zpožděním, všichni ostatní už tam byli.

"No to je dost, Taylor," houknul na mě Seth.

"Trochu jsem se zdržela, musela jsem ještě pomoct… máme s nákupem," jen sem tak omluvně zamumlala a zachytila přitom pohled Summer, která se na mě pobaveně culila. Jen jsem po ní trochu střihla očima, aby toho nechala. K mému rozčarování ovšem brzy dorazila i Marissa, takže jsem tam byla tak trochu páté kolo u vozu. Seth a Summer, Ryan a Marissa a já seděla u baru a sledovala je, zase už jsem se cítila dost sama a ještě k tomu naštvaná, že zrovna ona má Ryana pro sebe. Takže místo tancování jsem popíjela drinky na baru a rozhlížela jsem se kolem. Velice často jsem zachytila pohled jednoho kluka, který postával pár metrů ode mě, ale snažila jsem se to nevnímat. To bylo další moje předsevzetí, nebalit v baru kluky na jednu noc, je to ubohé.

Ovšem dodržet takové předsevzetí, když se v baru nudíte, je poměrně těžké, takže jsem se nakonec prostě zvedla s tím, že vyrazím domů. Jen jsem houkla na ty čtyři, zamávala jim a vyrazila pomalým krokem domů. Zahloubaná do svých myšlenek jsem si ani nevšimla, že mě kdosi sleduje. Kdybych to věděla, asi bych začala hodně rychle panikařit. Mamka navíc dneska nebyla doma, ale někde v lázních, takže jsem byla sama doma. Když jsem vytahovala z kapsy klíče, někdo mi ovšem chytil ruku. V tu chvíli mě polil ledový chlad a už jsem se nadechovala, že začnu křičet…

-

5. Kapitola - Vzpomínky

17. ledna 2011 v 23:16 | Werí

Od té doby se na škole pár věcí změnilo. Už jsem nebyla známá jako ta tichá divná holka, která se s nikým nebaví. Teď jsem byla Taylor Townsendová - ta mrcha. Z posměšných pohledů se nakonec staly nenávistné a místo chichotání jsem občas zaslechla něco dost podobného vzteklého syčení. Nedivila bych se, kdyby náhodou založili klub "Nesnáším Taylor Townsendovou". Vlastně jsem čekala, kdy začnou nosit nějaké odznaky s heslem. Překvapivě se nic takového nestalo, i když to k tomu zřejmě nemělo daleko. Přiznávám, že tahle "pozornost" mi vlastně nebyla ani nepříjemná. Bylo to úplně něco jiného, než jsem zažívala doteď.

Přesto jsem si toho nijak extra nevšímala a často prostě jen sedávala v lavici a četla si v učebnicích nebo jen zírala z okna a hrála si s prstýnkem pověšeným na řetízku.

Mimochodem, o tom prstýnku jsem vám zřejmě ještě nic neříkala, že ne?

Chyba, nějak jsem pozapomněla. Nosila jsem ho na řetízku, protože to rozhodně nebyla moje velikost. Patřil tátovi, ale když se začal věnovat svému dalšímu koníčku - všemožnému šroubování, vrtání a podobným vymoženostem, radši ho přestal nosit, aby mu moc nepřekážel. Tenkrát mi koupil řetízek a pověsil mi ho i s prstýnkem na krk. Ani nevím, jestli si tenkrát jen dělal srandu nebo to myslel vážně, ale doteď si jeho slova pamatuji.

Ten, kdo nemá moc rád sentiment, tak to snad ani nečtěte, protože z toho téměř kape. Taky si na to moc nepotrpím, ale vím, že táta to myslel dobře. Teď začínám chápat, proč mi to řekl a jaký to mělo vůbec smysl.

Řekl mi, že ten prstýnek mám jednou dát klukovi, který mě udělá šťastnou, který mi ukáže o čem ta láska opravdu je - že není jen o tom brát, ale i dávat. Byl tak moc plný ideálů, vlastně strašně naivní, co se týče otázek lásky. Nikdy jsem nepochopila, jak s takovými názory může žít s mojí mámou. Bylo mi ho vlastně strašně líto.

Brával mě často do malého hájku, který byl za městem. Všehovšudy pár stromů, kterým vévodil jeden mohutný listnáč. Na jedné z jeho větví mi vyrobil houpačku - tu tak moc běžnou houpačku ze staré pneumatiky, ale vyrobil jí pro mě. Tolik to pro mě znamenalo. Ráda jsem tam s ním trávila čas, který se nám povedlo utrhnout se z domu. Seděla jsem mu na klíně v náručí a poslouchala všechno, co mi tak rád vyprávěl. Říkal mi, jak moc jsem úžasná a čeho všechno v životě můžu dosáhnout, když se o to pokusím. Že mi svět bude ležet u nohou - stačí jen chtít.

To všechno mě tak hřálo u srdce, byl jediný člověk, od kterého jsem tohle slyšela.

Tak moc mě chtěl vidět vyrůstat, tak moc mě chtěl vidět zamilovanou a šťastnou. Sliboval mi, že tu pro mě vždycky bude - když budu chtít lítat, vyrobí mi křídla, když budu mít zlomené srdce, bude se mnou sedět tak dlouho, dokud nepřestanu plakat.

Taky říkával, že až mě povede k oltáři, bude ten nejšťastnější chlap na světě. Vidět mě v bílých šatech s kytkou v ruce, rozzářenou a spokojenou - to je jeho největší sen. Chtěl si naplno užívat vnoučat a rozmazlovat je. Jenže ničeho z toho se nedočká, už nikdy mě znovu neobejme. S ním odešlo všechno to bezpečí, které mi domov poskytoval. Vlastně už to nebyl domov, ne bez něj. Byl to jen dům, kde bydlím.

Ze zamyšlení mě vytrhla až učitelka, která vešla do třídy. Zabloudila jsem už jen letmo pohledem zpátky k prstýnku a zadoufala, že ho jednou budu mít komu dát.


Písničku jsem poslouchala při psaní, rozhodla jsem se vám udělat i překlad, pokud nejste tolik zběhlí v angličtině :) Omluvte nedokonalosti, překládat písničky mi moc nejde :)

Vítr mi fouká do tváře,
chodník mi ubíhá pod kolem.
Pětileté dítě poprvé zjišťuje,
jak opravdu chutná svoboda.

Běžel hned za mnou,
rukou držel sedlo.
Zhluboka jsem se nadechla a křičela,
když jsem projížděla ulicí.

Můžeš mě nechat jít, taťko, můžeš mě nechat jít.
Myslím, že jsem připravená to zvládnout sama.
Stále mě to trochu děsí, ale chci, abys věděl,
že už budu v pořádku, taťko, můžeš mě nechat jít.

Stála jsem u oltáře,
mezi dvěma láskami svého života.
Tím, pro koho jsem byla dcerou
a tím, pro koho budu brzy ženou.

Když se kněz zeptal
"Kdo předává tuto ženu?"
tátovi oči se zaplnily slzami.
Stále mě držel pevně za ruku,
dokud jsem mu nezašeptala do ucha

Můžeš mě nechat jít, taťko, můžeš mě nechat jít.
Myslím, že jsem připravená to zvládnout sama.
Stále mě to trochu děsí, ale chci, abys věděl,
že už budu v pořádku, taťko, můžeš mě nechat jít.

Zabíjelo mě, když jsem viděla toho nejsilnějšího muže, kterého jsem znala,
ztrácet se před očima v nemocničním pokoji.
"Víte, drží se jen kvůli vám."
Tak to řekla sestra
Můj hlas i srdce se lámali,
když sem vlezla k němu do postele a řekla:

Můžeš mě nechat jít, taťko, můžeš mě nechat jít.
Tvoje malá holčička je připravená to zvládnout sama.
Stále mě to trochu děsí, ale chci, abys věděl,
že už budu v pořádku, taťko, můžeš mě nechat jít.

-

4. Kapitola - Přichází změny?

12. ledna 2011 v 14:43 | Werí
Když jsem ten den přišla ze školy, hodila jsem tašku do rohu a ještě v kuchyni potkala mámu.

"Přijde dneska Nick?" zazněla její první otázka. Jak jinak, byla spokojená, kluk z dobré rodiny, vychovaný, šarmantní - vše co si ona přála mít v rodině.

"Ne, rozešli jsme se," jen jsem tak opatrně odvětila, popravdě jsem z ní měla strach. Vůbec jsem nedokázala odhadnout její reakci. První se dost zamračila a sjela mě pohledem.

"Není divu, že tě nechal. Podívej se na sebe, divím se, že se do těch kalhot ještě vejdeš. Nepočítej, že ti koupím nové, až se do těhle nevejdeš," téměř na mě vyštěkla. Nesnášela jsem tyhle řeči, často jsem kvůli nim měla ošklivé mindráky. Že nejsem dost hezká, dost hubená, že mám do dokonalosti daleko asi, jako má mravenec do slona. Jen jsem tiše sklopila hlavu, téměř neslyšně něco zamumlala a odešla do svého pokoje. Tímhle srazila i zbytky mého, velice pošramoceného sebevědomí.

Začala jsem přemýšlet, jestli je to vážně tím, jak vypadám. A tím mě máma dostala do dalších problémů, o kterých ani netušila. Kromě učení bylo teď mojí prioritou i chození ven běhat, popřípadě fitko a hlavně téměř žádné jídlo. Mučila jsem sama sebe s nadějí, že pak mě třeba konečně začnou lidi brát. Veškeré mé snažení skončilo - kde jinde - než v nemocnici. Sesunula jsem se uprostřed zkoušení ve škole. Byla jsem tak zesláblá ze všeho toho cvičení a hladovění, že mi stačil jenom drobný stres, který způsobilo zkoušení, a nohy se mi okamžitě podlomily. Opravdu jsem začala vnímat až v nemocnici - to už jsem byla připojená na kapačce, která do mě dostávala potřebnou vodu a výživu, navíc u mé postele stála máma.

"No to je dost, že jsi vzhůru, musela jsem kvůli tobě posunout kadeřníka, teď se mi odložil termín a já už ho tak nutně potřebuji," začala si tak sebekriticky prohlížet konečky svých vlasů - ke kadeřníkovi chodila každých čtrnáct dní, jen aby náhodou se jí nezačal třepit koneček, aby nebyly vidět odrosty a nebo prostě aby probrala s kadeřnicí nejnovější drby. Jen jsem mlčky otočila hlavu od ní, nechtěla jsem jí ani vidět, nechtěla jsem, aby tu byla, aby na mě koukala a spílala mi za něco, k čemu mě sama dohnala. Když jsem jí párkrát neodpověděla na její otázku, nakonec se sebrala a odešla, že má důležitější věci na práci, než tu se mnou trávit její tak moc drahocenný čas.

Tak strašně mě to mrzelo, nikdy to nebyla nejlepší máma, to přiznávám, ale teď jsem pro ni byla až na posledním místě. Kadeřník i manikúra byly důležitější, než já. Nikdy jsem si nepřipadala tak sama, tak zoufalá. V tuhle chvíli jsem si tak přála umřít, abych dál nemusela trpět všechny ty věci, které si pro mě osud připravil. Za všechno to smýšlení se teď tak moc stydím, ale tenkrát mě přemohlo zoufalství. Vlastně nechápu, jaký smysl měl ten můj dost naivní pokus o sebevraždu přímo v nemocnici. Hádám, že to bylo velice impulsivní jednání, a když se na to dívám zpátky, nedokážu pochopit, proč jsem to udělala. Zřejmě to byl jen jakýsi výkřik o pomoc. Přineslo mi to akorát velice nepříjemný výplach žaludku, mámu, která mi přišla vyčítat, že jsem jí naprosto zničila tím svým chováním - že jí všichni pomlouvají, jak mě vychovala a hlavně další spousty hodin terapie.

Musím se přiznat, že ty terapie, které byly jak soukromé, ale hlavně skupinové, mě pomohly asi nejvíc ze všeho. Poznala jsem tam spousty lidí se stejnými problémy. Lidi, kteří se něčím lišili od ostatních. Byly tam i drogově závislí a hlavně holky, které někdo znásilnil. Tolik jsem trpěla, jen když jsem je slyšela mluvit o tom všem, co si prožili. Říkala jsem si, že jsem tenkrát možná taky mohla říct, že by se všechno vyřešilo rychleji a hlavně třeba lépe. Teď už jsem o tom ovšem mluvit nechtěla, aby se to nedostalo mezi lidi. Přesto jsem mezi těmito lidmi poznala, že ne všichni soudí ostatní jen na základě prvního dojmu. Slyšet téměř poprvé v životě ta slova podpory a útěchy, kterých se mi najednou dostávalo, mě dojímalo. Pomohlo mi to se opět postavit na nohy a dodalo mi to tak moc potřebné sebevědomí. Najednou jsem se cítila úplně jinak - silná.

Tenhle pocit mě nepřešel, ani když jsem se vrátila do školy, což mě samotnou neuvěřitelně překvapilo. Čekala jsem, že se okamžitě všechno sesype jako domeček z karet, ale nebylo to tak. Pouštěla jsem urážky a pitomé narážky ostatních jedním uchem dovnitř a druhým ven. Začala jsem konečně nosit hlavu vzpříma, žádné klopení očí do země. Jediné, co terapie nezměnily, byla moje touha po tom, pomstít se všem těm husičkám, které se mi vždycky smály za zády a bavily se nad tím, jak zoufale se snažím chytit se čehokoliv, co by mě dostalo mezi společnost.

Příležitost se mi naskytla hned na prvním plese, který nás čekal. Byl to maškarní, všechno bylo oděno do lehce středověkého hávu a tlumená osvětlení přidávala na tajemnu všeho kolem. Chodili jsme s těmi zvláštními maskami, které se tenkrát používaly. Byla to zajímavá změna, lidé se mezi sebou občas dost těžce poznávali a stávalo se, že jste ani nevěděli, s kým tancujete. Tímhle způsobem se mi povedlo přimotat se ke kapitánovi vodního póla. Byl to vysoký blond kluk s modrýma očima, mě se moc nelíbil, ale Stacy ano - chodila s ním již nějaký ten pátek. Myslím, že by se mnou ani tancovat nešel, kdyby věděl, kdo jsem, ale jelikož se mnou nikdy neprohodil ani slovo, po hlase mě poznat nemohl. Nikdy mě nenapadlo, že může být taková zábava flirtovat a svádět kluka. A co hlavně? Taky mě nenapadlo, že je tak moc jednoduché dostat kluka přesně tam, kam chcete. Stačí zašeptat do ucha pár komplimentů a příslibů a během chvilky dostanete pozvání na procházku kolem budovy. Jak bych mohla odolat - přesně tohle byl můj záměr.

Během naší procházky mě vzal kolem ramen a vyprávěl mi cosi o pólu, bylo mi to dost ukradené, spíš jsem se nenápadně rozhlížela, jestli nejsou poblíž děvčata, která by to s velkou radostí oznámila Stacy. Ty jsem nakonec objevila, díky mému manévru si jich naštěstí Andrew nevšiml. Otočila jsem se čelem k němu a dala mu ruce kolem krku. Přiblížila jsem mu rty k uchu.

"Teď si se mnou můžeš dělat, co chceš," šeptla jsem mu do ucha. Bylo vcelku zábavné pozorovat změny výrazu v jeho obličeji. Váhání však netrvalo ani minutu. Okamžitě mi dal ruce kolem pasu a přitáhl si mě blíž k sobě. Rukama jsem mu zvedla jeho masku a rychle ho políbila, aby nestihl sundat on tu mou. Okamžitě mi polibek oplatil a dokonce si mě i mírně ohnul do zadu, bylo na něm vidět, že by si rozhodně dal říct. K něčemu takovému jsme se rozhodně nestačili dostat. Během pěti minut se stalo přesně to, co jsem čekala. Děvčata odběhla najít Stacy a dotáhla jí k nám. Ta sem došla a naštvaně nás odtrhla. Andrew schytal okamžitě facku, pak se otočila na mě - vzteky rudá jako krocan. Já jsem si jen tak ležérně stáhla masku z obličeje, aby bylo naprosto jasné, s kým má tu čest. Její výraz v obličeji byl vážně k popukání. Nezmohla se na jediné slovo.

Já jsem k ní jen tak došla, položila jí ruku na rameno.

"Je mi moc líto, že vám to spolu zřejmě nevyjde. Ale není se čemu divit, líbá vážně mizerně," jen jsem se tak provokativně uculila a rozešla se zpátky do budovy. Po cestě mě doprovázela spousta pohledů - od nenávistných, přes překvapené, až k nechápavým. A tenkrát jsem se poprvé cítila, jako bych měla konečně i já moc nad někým - a velice se mi to líbilo.

-

3. Kapitola - Štěstí je pomíjivé

8. ledna 2011 v 17:24 | Werí

Po celý zbytek prázdnin jsem nosila jen dlouhé rukávy, aby nebyly vidět modřiny po rukou. Myslíte, že to mámě bylo divné? Tak to ani náhodou, myslím, že by si těch modřin nevšimla, ani kdybych chodila nahá. Prvních pár dní byla naprosto mimo z toho, že jí její miláček opustil a později… to se vše vrátilo do starých kolejí. Už jsem nebyla její zlato a navíc se ještě rozhodla vyhodit uklízečku, prý jí musela dávat až moc peněz.

A kdopak musel vykonávat všechny otravné domácí práce? Ano, hádáte správně, byla jsem to já. Vlastně mi to ani nevadilo, alespoň jsem se tak přivedla na jiné myšlenky a nemusela přemýšlet nad ničím jiným
.
Přesto jsem byla vlastně ráda, když začala škola a já jsem nemusela trávit čas v tom domě, který mi přinášel tolik strašných vzpomínek. Lidí jsem se začala stranit hned na začátku roku, asi bych nikoho nenechala, aby si ke mně sedl, ani kdyby chtěl. Po všech těch zážitcích jsem začínala být lehce nedůvěřivá, no… možná téměř paranoidní. Nesnesla jsem, když na mě kdokoliv sáhnul. Jakmile se byť jen někdo dotkl mého ramene, šíleně jsem sebou trhla a projela mnou silná vlna spousty emocí - od strachu, přes znechucení, až k naprostému zoufalství. Bylo to těžké období, ale věděla jsem, že se s tím vším musím srovnat sama, že mi nikdo nepomůže.

Trvalo mi víc, než rok, než jsem se konečně odvážila alespoň lehké konverzaci s ostatními. Předtím jsem na ně ani nereagovala, když po mě chtěli úkol nebo jen něco vysvětlit. Nechtěla jsem, aby u mě byli tak blízko, zvlášť když to byli kluci. Přesto jsem se snažila tenhle blok prolomit.

Bylo to asi půl roku před mými patnáctými narozeninami, když se ke mně začal hlásit jeden kluk z vyššího ročníku. Prvně jsem si myslela, že si dělá pouze srandu, protože jsem to považovala za nemožné, ale zdál se poměrně neodbytný. Jmenoval se Nicolas, ale nikdo mu neřekl jinak, než Nick. Byl poměrně vysoký, měl čokoládové oči a vlasy podobné barvy. Hrával tehdy ve fotbalovém týmu a spousta holek se ho snažila ulovit, jenže bezúspěšně. A tenhle kluk si začal všímat zrovna mě.

Zpočátku jsem byla nedůvěřivá a jeho nadbíhání jsem si moc nevšímala, ale která holka by odolala takovému zájmu. Začala jsem mu postupně dávat šanci, aby mě poznal, i když nebylo moc co poznávat.

Postupně jsem začala přijímat jeho nabídky na rande - vyjít si na zmrzlinu, na pláž a tak podobně. Všechno začínalo být až moc pěkné na to, aby to vydrželo. To jsem se ale snažila si nepřipouštět. Asi poprvé v životě jsem cítila tyhle pocity, které ani nejdou popsat. Nemohla jsem se dočkat dalšího setkání, milovala jsem, když mě hladil po zádech. Díky němu jsem si začínala zvykat na dotyky, které mi byly dříve tak nepříjemné. Přesto jsem mu ještě nedokázala dát nic víc, ale on se zdál trpělivý. Věděla jsem, že k tomu jednou bude muset dojít, protože byl starší a nevydrží čekat věčně, ale s tím jsem se snažila nelámat si hlavu a pouze si užívat všech těch prchlivých okamžiků štěstí.

Uplynulo víc jak půl roku. Celý ten čas jsem se cítila jako v ráji, konečně jsem byla šťastná a rozhodla jsem se, že on je ten, který by mě měl odnaučit tomu strachu z fyzického kontaktu. Nabídla jsem mu, že u mě může přespat - mamka byla tenkrát zrovna v lázních, takže jsem byla sama doma. Samozřejmě nadšeně souhlasil a řekl, že přijde na šestou. Všechno jsem připravila - dokonce i večeři. Neměla jsem vůbec strach z toho, co má přijít. Když přišel, dali jsme si jídlo, dokonce jsem i našla jedno mámino víno, ani by si nevšimla, že nějaké zmizelo. Dost dlouhou dobu jsme si povídali a nakonec se přesunuli ke mně do pokoje. Přiznávám, že jsem začínala mít dost obavy a on začínal být značně nedočkavý.

Nebála jsem se jeho dotyků, ale i tak mi byly občas nepříjemné, takže jsem veškerou práci nechávala na něm, nevypadal že, by mu to vadilo. Popravdě, rozhodně se nesnažil to nijak ulehčit mě, nebyl zrovna nejněžnější a něco jako předehra mu taky nic moc neříkalo. Vlastně jsem to všechno tak nějak přetrpěla. Pak jsem se k němu jen otočila zády a zavřela oči. Ani mi neřekl dobrou noc, jen se uvelebil a prostě usnul. Mě trvalo dlouhou dobu, než jsem konečně zabrala, dusila jsem v sobě slzy. Takhle jsem si to totiž vůbec nepředstavovala.

Když jsem se ráno vzbudila, čekalo mě poměrně velké rozčarování - Nick byl pryč. Nikde nebyl ani vzkaz, jeho věci byly pryč taky. Prošla jsem pro jistotu dům, jestli někde náhodou není, ale nebyl. Neodpověděl mi ani na SMS, co jsem mu poslala, tak jsem se jen tak znovu položila na postel a rozbrečela se. Nechápala jsem proč. Jestli prostě nechtěl nezkušenou holku, ale vždyť s tím musel počítat, že nemám zkušenosti, že mu asi nedám hned vše, co by chtěl.

Za celý víkend jsem toho moc neudělala, spíš jsem jen tak polehávala a vůbec se mi nechtělo jít v pondělí do školy. Bohužel, musela jsem. Když jsem tam dorazila, potkala jsem Nicka hned u skříněk. Ani se na mě nepodíval, nedal vůbec znát, že si mě všiml. Bylo to, jako by se ten předchozí půlrok vůbec nestal. Snažila jsem se neplakat přímo na chodbě, jen jsem došla do třídy, sedla si do lavice a zavřela oči. Myslela jsem na cokoliv, co by mi pomohlo zvednout náladu. Moc takových věcí popravdě nebylo, ale slzy jsem nakonec zadržela.

Hned další přestávku se ke mně přitočila Stacy - nesnášela mě. Opřela mi ruce o lavici a s úlisným úsměvem se na mě podívala.

"Slyšela jsem, že vám to s Nickem nevyšlo, to je mi moc líto. Ale Nickovi určitě ne, už si prý myslel, že tu sázku ani nevyhraje. Prý už ani nejsi panna, zklamala si ho, takový skalp má prý větší cenu," uculila se na mě a odkráčela pryč. Neměla jsem sílu ani nic říct, jestli mi doteď bylo hrozně, tak se to vůbec nemohlo rovnat tomu, jak mi bylo nyní. Byla jsem jen předmět sázky. Nikdy mě neměl rád, jen mě chtěl dostat do postele. Pane bože, jak jsem mohla být tak hloupá! Proč by se kluk, jako je on zajímal zrovna o mě.

I přes všechny zjištění se mi ovšem už nechtělo plakat. Jen jsem s nenávistí zírala za Stacy, která mi dala poslední ránu z milosti. Tak moc jsem jí to chtěla vrátit a popravdě, velice brzy jsem přišla na to jak…

-

2. Kapitola - Konec nevinnosti

5. ledna 2011 v 21:05 | Werí
Bylo mi čerstvých 13 a seděla jsem zrovna v pokoji nad francouzštinou. Táta asi před hodinou vyrazil nakoupit domů květiny, které najednou máma velice nutně potřebovala. Nechápu ty její náhlé nápady. Ale tátu jsem měla moc ráda. Do ničeho mě nikdy netlačil, občas si se mnou i hrával, abych nebyla tak sama. To se ovšem moc nelíbilo mámě, prý to není výchovné a v budoucích úspěších mi to nijak nepomůže. Táta měl zvláštní povolání, byl to sexuolog, ta práce ho bavila. Velice rád pomáhal lidem. Hodně často dával peníze i na charitu nebo dětem, které měly nějaký talent, jenže se mu nemohli věnovat kvůli nedostatku financí. Byl to člověk se srdcem na dlani. Sezení s pacienty pořádal v našem domě. Nechával mě na nich sedět a poslouchat. Vlastně to bylo poměrně zajímavé, lidé chodili s různými problémy a rozhodně ne všechny se týkaly přímo sexu. Nepřišlo mi, že bych tím byla nějak pohoršená nebo zkažená. Máma se mnou nikdy o tomhle tématu nemluvila, takže jsem se všechno dozvěděla až touhle formou.

Jenže takové sezení jsem už nikdy neměla zažít. Vše se změnilo ve chvíli, kdy za mnou do pokoje přišla máma.
"Už to mám skoro hotové," houkla jsem v domnění, že se přišla zeptat, jak jsem na tom s učením.

"Zlato? Pojď ke mně," posadila se na mou postel a poklepala vedle sebe. Když jsem na ní otočila hlavu, zjistila jsem, že má úplně jiný výraz, než obvykla. Na poplach už bilo vlastně i to oslovení, nikdy mi neříkala zlato.

"Právě mi volali… z nemocnice. Táta měl nehodu,"

Úplně mě zamrazilo, "Co se mu stalo? Pojedeme za ním?" zeptala jsem se vyděšeně. Ona jen mlčky zavrtěla hlavou, už mi nic dalšího říkat nemusela, vše mi bylo hned jasné. Nebyla jsem schopná slova, jen jsem se zadívala do zdi a opakovala si, že tohle se mi jen zdá, že takový život přece nemůžu mít dokonce ani já. Mamka mě dost překvapivě i objala, takže jsem věděla, že tohle sen není. Zavřela jsem oči a hlasitě se rozplakala. Táta byl jediným ostrůvkem v tom obrovském oceánu a ten ostrůvek se najednou potopil. Již jsem se neměla čeho chytit, neměla jsem žádnou pevnou zem, kolem mě byla jen nekonečná vodní hladina.

Ani nevím, jak dlouho jsem brečela, ale zřejmě jsem musela usnout. Když jsem se probudila, máma už tam nebyla, oči jsem měla opuchlé a hlava se mi málem rozskočila. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, co se vlastně stalo, proč to všechno. Ihned mě zachvátila další vlna pláče, ale tentokrát jí již mamka nepřišla zastavit. Všechnu svou mateřskou lásku vyčerpala již včera. Mátožně jsem sešla ze schodů dolů a viděla jí, jak sedí na gauči s mužem v obleku, na stole byla hromada papírů. Chvíli jsem jen tiše poslouchala rozhovor, než jsem si uvědomila, že řeší dědictví. To snad ani není možné, táta včera umřel a ona se již těší, jak shrábne jeho peníze i peníze za pojistku. V tu chvíli jsem měla tak strašnou chuť křičet, vykřičet ze sebe všechen vztek a zoufalství posledních let. Místo toho jsem tam ale jen stála a nechápavě sledovala tu neuvěřitelnou scénu. Nakonec jsem se otočila a vrátila se do pokoje, lehla si na postel a odmítala se hnout.
Vlastně ani nevím, jak dlouho jsem tak mohla ležet, pár hodin, možná pár dní. Všechno mi to splývalo dohromady. Nechtěla jsem jíst, nechtěla jsem vůbec nic. Samozřejmě se k nám brzy dostavil psychiatr. Nechtěla jsem doktora, chtěla jsem, aby mi všichni dali pokoj, aby mě konečně nechali žít svůj život. Zřejmě jsem toho chtěla až moc.

Doktor k nám chodil denně a já jsem i přes svou nechuť začínala dělat pokroky a naučila se komunikovat. Naučila jsem se mluvit s ním o tom, co mě trápí, čím vším si procházím zas a znovu doma i ve škole. Byl vázaný svým lékařským slibem, mluvila jsem s ním jen proto, že o tom nemohl říct matce. Vždy po jeho odchodu jsem se cítila uvolněně a zdálo se mi, že dokážu všechno na světě. Že zítra se jim konečně všem postavím. Jenže jakmile jsem vstoupila do školy, vždy mě odvaha přešla. Zase převládl ten pocit méněcennosti, který mě doprovázel všude, kam jsem šla. Zřejmě byl můj blok až příliš silný, než abych se ho dokázala jen tak zbavit.

Nedlouho po otcově smrti si máma přivedla domů nového chlapa. Jmenoval se Paul a byl mladší než ona, bylo mu dvacet pět. Měl těsně po škole, jeho rodina měla úspěšný podnik a on byl naprosto za vodou. Ona z něj byla úplně paf, nedivím se, byl to sympaťák. Tmavé vlasy, modré oči, okouzlující úsměv. Na mě nic takového samozřejmě neplatilo, ale viděla jsem, jak se na něj dívá ona. Omotal si jí kolem prstu.

V té době jsem zrovna trávila čas doma, byly letní prázdniny a já jsem byla zrovna po operaci - kvůli očím. Konečně jsem mohla chodit bez brýlí, byla jsem opravdu šťastná. Ze začátku jsem byla poměrně citlivá na světlo, ale to brzy přešlo a já si konečně mohla užívat světa kolem bez obroučků. Paul se mnou trávil docela dost času, vyprávěl mi, co viděl tady a co tam. Byl to skvělý vypravěč, přesto jsem vůči němu měla zvláštní druh respektu. Nedokážu vám popsat, co přesně to bylo, ale měla jsem z něj zvláštní pocit. Brzy mi začal být až nepříjemný, občas se mi stávalo, že jsem si šla večer v noční košili do ledničky pro džus nebo mléko a on ještě sledoval televizi. Nemohla jsem si pomoct, ale zdálo se mi, jako by mě svlékal pohledem. Od té doby jsem radši stále nosila pyžama, jenže dívat se povětšinou nepřestal. Samozřejmě si nikdy nedovolil podívat se tak na mě před mámou. Tu si stále opečovával a byl k ní až nechutně vstřícný a štědrý.

Jen já jsem měla stále nepříjemnější pocit z jeho přítomnosti. Všechno se to začalo, sice nenápadně, ale poměrně intenzivně stupňovat. Pokoušel se mě dotýkat, pod záminkou, že mi ukáže, jak lépe držet tužku, že bych možná potřebovala vysadit, abych lépe viděla do akvária se zvířaty a podobně. Tak moc jsem to chtěla někomu říct, ale stále ve mně přetrvával určitý respekt, takže jsem jen trpělivě snášela vše, co se mu zachtělo.

Nikdy jsem nezažila horší večer, než byl třináctý květen. Bylo kolem desáté hodiny, máma už spala, chodívala si lehnout velmi brzy. Já jsem ležela na posteli a četla si jednu z mých oblíbených knížek. Najednou se ozvalo zaklepání na dveře.
"Dále," houkla jsem a pootočila hlavu ke dveřím. Nakoukl do nich Paul.

"Neruším?" otázal se s úsměvem. V tu chvíli jsem měla takovou chuť mu říct, že ruší, ale nedokázala jsem to, jen jsem tak němě přikývla. Přešel k mojí posteli a posadil se vedle mě. "Co čteš?" zazněl nevinný dotaz.

"To neznáš," jen jsem tak zamumlala a koukala radši stále do knížky.

"Ty se mnou snad nemluvíš?"

"Mluvím, proč bych nemluvila?" stále jsem ovšem nezvedala hlavu, zřejmě jsem ho tím poměrně dráždila, jelikož jsem zahlédla, jak mu bělají klouby na ruce. Tisknul vzteky ruku v pěst. Čekala jsem, jestli se zvedne a odejde, ale to bohužel neměl v plánu. Měla jsem na sobě zrovna pyžamo s krátkými nohavicemi, cítila jsem jeho upřený pohled a vnitřnosti se mi začaly pomalu kroutit strachy. Brzy se dotkl konečky prstů mého lýtka. Celá jsem se napjala a zadržela dech, když mi prsty přejížděl výš, až na stehno. Chtělo se mi brečet, ale neměla jsem sílu cokoliv udělat, nemohla jsem se nijak bránit, byla jsem zdřevěnělá strachy.

Když mi rukou zajel až pod kalhoty na zadek, zavřela jsem pevně oči a snažila se nevnímat jeho doteky. Doufala jsem, že ho to brzy přestane bavit, ale to jsem se šeredně spletla. Když jsem se odvážila pootevřít oči, zahlédla jsem jeho soustředěný pohled. Ten výraz mě děsil, byl to výraz psychopata. V tu chvíli jsem si uvědomila, že tentokrát se nespokojí jen s osaháváním.

Otočil si mě tak na záda a nahnul se nade mě. Pevně jsem semkla ruce na hrudníku a překřížila nohy. Jen se pobaveně uchechtl. Strach mě svazoval čím dál tím víc, když mě zajel rukama pod vršek od pyžama. Moje pevné sevření rukou mi nebylo nic platné. Znovu se na mě podíval a palcem mi přejel přes rty.

"Jenom cekni a nepřej si vědět, jak to dopadne," upozornil mě a už mi nedal prostor nic odvětit, protože se mi pokusil zacpat ústa polibkem. Snažila jsem se uhnout hlavou, ale nebylo mi to nic platné, začínal být poměrně agresivní. Dost velkou silou mi chytil ruce a dal mi je podél těla, bolelo to jak čert, ale psychická bolest rozhodně převládala. Chvíli jsem se dokonce pokoušela bránit, ale to ho ještě více rozzuřilo a já jsem cítila, že moje kosti v zápěstí by to nemusely vydržet, tak jsem radši povolila, pevně semknula víčka a čekala. Jen jsem v pěstech drtila peřinu, jak jsem se pokoušela nevnímat všechny ty negativní pocity, které mnou prostupovaly - panika, děs, bolest. Po tvářích mi tekly slané slzy, které jsem se ani nepokoušela polykat. Přišlo mi, že se záměrně pokoušel zvýšit moje utrpení a já jsem jen mlčky ležela a plakala.

Trvalo to věčnost, než byl konečně spokojený a nechal mě být. Mlčky opustil pokoj, nechal mě tam zoufalou, poníženou a se zakrváceným prostěradlem. Nemohla jsem nic, dokázala jsem se jen zkroutit a plakat. Tohle byla situace, která mě zřejmě poznamenala na celý život.

Za dva dny byl pryč, rozešel se s mámou a odešel… možná ze strachu. Zřejmě si uvědomil, co provedl a že bych ho možná mohla nahlásit. Ale na to jsem neměla ani pomyšlení, nedokázala bych to nikomu říct. Neřekla jsem to ani doktorovi, ani mámě ani nikomu jinému, nesla jsem v sobě jen všechnu tu bolest a ponížení, kterého se mi dostalo. Na tohle nikdy nezapomenu, vždycky to bude se mnou, i když jednou možná někde hodně hluboko...

-

1. Kapitola - Jak to všechno začalo

5. ledna 2011 v 18:33 | Werí


Řekla bych, že jsem měla poměrně šťastné dětství - alespoň v tom předškolním období. Moc si ho nepamatuji, ale určitě to musela být nejšťastnější část mého života. Bezstarostnost, hry a přátelé… naposled v životě. Vědět předem, jak bude vše dál, asi bych si sbalila věci a odešla z domu. No dobře, v šesti letech asi těžko, ale jistě víte, jak jsem to myslela.
Do školy jsem se neuvěřitelně těšila, na nové prostředí, na nové přátele i na samotné učení. Nemohla jsem očekávat, že se ze snu později stane má nejhorší noční můra. Hned od začátku mě máma nutila do učení, které bylo ještě daleko přede mnou. Vždy jsem vše musela znát ještě dříve, než jsme to probírali ve škole. Již ve školce mě vedla ke čtení, psaní a počítání, jenže tehdy to pro mě byla ještě hra. Ovšem, postupem času, to začalo být horší a horší. Nesměla jsem ven, dokud jsem neudělala úkoly, nenapsala diktát a nespočítala spousty příkladů, které si pro mě připravila. Měla jsem i domácího učitele, který k nám chodil. Jenže po dodělání všech prácí, které mi uložila, již bylo moc pozdě na to jít ven, takže jsem většinu času trávila doma. Možná se o mě jen bála, kdo ví, ale ničila mi tím život.

Děti ve škole se mi začaly vyhýbat, protože jsem byla ta holka, co nedrží partu a nechodí s ostatními ven a pouze se učí. Byla jsem ten třídní šprt, který byl buď ignorován, a nebo často trpěl pod přívalem nadávek a urážek. Kdo by řekl, že i děti dovedou být tak kruté. Tomu všemu bohužel vůbec nepomohly ani zdravotní problémy s očima, které se mi objevily. Musela jsem nosit poměrně silné brýle, díky kterým jsem se dočkala ještě většího posměchu než doposud. Od té doby už jsem se radši začala stranit lidí a naučila se nereagovat na jejich poznámky. Nemůžu ovšem říct, že mě to netrápilo.

Spousty nocí jsem proplakala tiše v posteli, aby ani máma nevěděla, že se něco děje. Stejně by mi nevěřila. Navíc by mi řekla, že bych si s tím měla poradit. Nebo možná, abych si toho nevšímala, že přece chci být chytrá a úspěšná. Že mám myslet na budoucnost.

Občas se zdálo, že by se se mnou mohl začít někdo bavit, ale nakonec z nich stejně vypadlo, že jen potřebují pomoct s úkolem nebo vysvětlit nějakou látku. Obvykle jsem se k tomu ale uvolila, aby na mě vůbec někdo mluvil. Někdy přišlo dokonce i pozvání na nějakou oslavu, jako například v šesté třídě. Měli jsme mít připravenou básničku a třídní princezna Summer Robertsová si jí samozřejmě zapomněla připravit a ještě byla překvapená, když jí učitelka vyvolala. Ovšem slíbila mi za tu mou pozvání na narozeninovou oslavu, tomu jsem prostě nemohla odolat a básničku jí ihned dala. Možná si myslíte, že jsem sebou nechala jen manipulovat, ale já byla tak zoufalá, že jsem ze sebe klidně dělala otroka pro ostatní. Bylo to ovšem většinou naprosto zbytečné, protože i když jsem na oslavě byla, stejně se se mnou nikdo nebavil. Seděla jsem sama opodál a sledovala, jak si dávají dárky, jedí dort a hrají hry. Nikdy jsem se nemohla her účastnit. Když jsem si občas dovolila se ozvat, sklonili k sobě okamžitě hlavy a začali si cosi šeptat. Pak už jsem se radši o komunikaci nepokoušela a dál tiše seděla v rohu a pozorovala..

Později už jsem ani nikam nechodila, jelikož mi ke studiu přibyly jazyky. Nejen školní francouzština, ale máma mi zajistila i španělštinu a latinu. Studium třech jazyků najednou bylo poměrně náročné, ale brzy jsem si na režim zvykla a dokázala jsem se učit rychleji a efektivněji. Když jsem si myslela, že jsem se konečně smířila se způsobem svého života, přišla další rána…

-

Život není pohádka - Prolog

4. ledna 2011 v 23:13 | Werí
Rozhodla jsem se konečně dostat k nějaké povídce, abych sem měla co přidávat. Dneska mě osvítila múza a začala jsem něco sepisovat ve škole. Inspirací mi byl seriál The O.C.
Nevím, jestli ho znáte, ale na tom vůbec nezáleží. Znalost seriálu není vůbec podmínkou, jelikož tato povídka bude čistě vymyšlená. Měla by událostem ze seriálu předcházet. Hlavní postavou je Taylor Townsendová. Děvče z bohaté rodiny, které ovšem peníze rozhodně nepřinesly štěstí. Život vyšších vrstev je totiž plný pomluv a tichého pohrdání. Najít si v tomto světě své místo není rozhodně jednoduché a Taylor je poměrně výstřední dívka. Bylo pro mě výzvou trochu zauvažovat o tom, co jí vedlo k tomu, že je taková, jaká je :)
 
 

Reklama